Teprve když dopoledne vycházím z domu, pokládám ornitobágl do kufru auta a na prázdné sedadlo spolujezdce chystám dalekohled a foťák, teprve tehdy se rozhoduji, kam zamířit. A bude to až k Tovačovu. Ani nevím, jestli jsem tam letos byl, snad jednou na motorce. Rok končí a na místních nádržích jsou teď pěkné druhy. V minulých dnech se dokonce zdržovala na Křenovském rybníce čírka modrokřídlá. Tož uvidíme, co tam na mě počká. Je zataženo, nad městskými ulicemi visí mlžný opar a co chvíli padá jemný déšť se sněhem. No nic moc, ale horší než minule to snad nebude.
Z Brna je to trošku z ruky, ale cesta ubíhá pěkně. Z dálnice odbočuju před Prostějovem. Chci to brát kolem letiště na Bedihošť, ale sněhu je na polní cestě naváto dost a navíc je mokrý. Poté, co se proti mně ve vyjetých kolejích ukazuje auto, tak raději couvám, než abych uvízl v závěji u krajnice. Projíždím pak Prostějov, Dub nad Moravou a jsem v Tovačově. Nejprve tedy jezera u Annína.
Neuvěřitelné, kolik plave po hladině roháčů. Z jednoho místa jich počítám 74. Dost častí jsou tu hoholi, uprostřed nádrže loví hejno kormoránů velkých a až na ty nejbližší větve stromu, pod kterým stojím, si mě přilétají prohlédnout mlynaříci. Brzy nacházím potáplici malou. Postupuju po východním břehu směrem k jihu. Až v tom nejvzdálenějším cípu jsou vidět turpani hnědí a blíže druhému břehu konečně vidím potápku žlutorohou, další druh, který odsud byl hlášen. Z křovin se ozývají kosi, ze stromů dlasci a hýli. Potkávám malý harém morčáka malého, u kterého se drží pět samic. Turpanů je 8, co chvíli se potápějí a loví. Poté, co vidím morčáka prostředního, tak mi zbývá už jen potápka rudokrká, na kterou jsem zatím nenarazil. Přecházím k nádrži více na jihu. V trávě s kalužemi vody se pohybují modřinky, koňadry, koupou se tu vrabci polní, je vidět strnada rákosního, zvonky… pak nervózní pokřik, to když jednoho z úpolníků pronásleduje dravec ťuhýk šedý.
Je téměř bezvětří, mokrý sníh pod nohama čvachtá a taje. Potápku rudokrkou nacházím až při zpáteční cestě. Fajn, tady je splněno. Ale byla to příjemná, více než dvouhodinová procházka podél vody, jen sám se svými myšlenkami a sychravým zimním počasím.
Na chvíli se zastavuju u Troubecké pískovny. Tady tolik ptáků není, ale přilétají postupně racci bouřní a bělohlaví. Na plovoucích ostrůvcích posedávají kormoráni a znovu potkávám partičku morčáků malých, kteří sem zřejmě přelétli od Annína. Panuje nevlídné šero.
Cestou zpátky k Tovačovu míjím na drátech dalšího ťuhýka šedého. V polích postávají desítky srnčí zvěře. Auto nechávám u rybárny, prohlížím si desítky volavek stojících na vypuštěné dolní východní části Hradeckého rybníka a jdu se projít ke Křenovskému. Kachen je tu dost, tak čtyři stovky, ozývá se pískání dvacítky hvízdáků, na kraji ledu postávají s kachnami dvě slípky, vidět je pár chocholaček a poláků velkých, ale i dva samci zrzohlávky. Čírka tu je, ale jen obecná, samec. Zakřičí ledňáček a z velkých stromů cestou k autu se ozve zazvonění, které by mohlo klidně patřit brkoslavovi. Původce toho hlasu se mi bohužel nedaří najít. Ale letos už u nás byli brkoslavi zaznamenáni. Třeba se ještě v průběhu zimy dočkám.
Cestou na Prostějov dokonce řídne oblačnost a objevuje se obrys slunce. Krajina je hned krásnější, jakoby si nalíčila obličej. Dlouho to ale nevydrží. Brzy se vrací šero, které mě provází až do Brna.