Ani včerejší náhodná návštěva hospody v Pístovicích, kde jsme zjistili, že se pivo, guláš a brambůrky prodávají za „retro“ ceny (pivo za 15 Kč, guláš za 49 Kč a brambůrky za 13 Kč), nás nevykolejila natolik, abychom ráno nevyrazili s Pepem a malým Jožkou na chvíli do terénu. Čeká mě ořez jabloní, tak tomu dnes moc nedáme.
Už po ránu jsou 4°C a teplota stále roste. Fouká poměrně čerstvý vítr, ale zima není. Panuje jarní počasí. Dokonce se čistí obloha.
Tradičně odbočuji z dálnice pod Prostějovem a po zapomenuté rozbité asfaltce objíždíme polní letiště směrem na Bedihošť. V třešňové aleji poletují straky a na zelené ploše letiště posedávají káně lesní.
Za Hrubčicemi zastavujeme na několika místech u silnice. Kousek od nás se jako poštolky nad polem třepetají dvě káně rousné, káně lesní sedí na kdejaké berličce v polích a já obhlížím okolí, jestli někde neuvidím dropa, který se tu zdržuje už od loňského léta. Na zelenajících se polích polehávají desítky srnčího, kousek od nich hledají něco k snědku volavky popelavé a nad námi loví poštolky. Teplota stále stoupá, teď už může být šest nebo sedm nad nulou. Siluetu dropa zaznamenávám hodně daleko od nás směrem na Ivaň. Popojíždíme kus dál po silnici a z krajnice potom chvíli dropa pozorujeme. Je to exotika. Drop může být tak 300 metrů od nás a pomaličku se přibližuje. Jožka je spokojený, přibyl mu další nový druh. Kdoví, jak dlouho tu ještě vydrží? S jarem na něj přijde touha a on se vydá hledat dalšího dropa do páru. Uvidíme.
Projíždíme Tovačov a míříme rovnou k pískovně u Troubek. V závětří na sluníčku je tu jako na jaře. Plovoucí ostrůvky jsou obsazeny kormorány, po celé ploše vodní hladiny jsou jednotlivě rozeseti roháči (21 ex.), nacházíme skupinku morčáků velkých (10 ex.) a hoholů (25 ex.). Husu velkou, kterou jsem zaslechl, ale neviděl, dohledává Pepe.
Pepem s Jožem poslouchají Tlučhořovic rodinku a já se jdu mrknout na hráz rybníka Kolečko. Zahlédl jsem tu na ledě velké racky a zajímalo by mě, jestli některý z nich nemá odečítací kroužek. Tak bohužel, ani jeden. Na březích posedávají volavky popelavé a v koruně stromu hlídkuje desítka kormoránů.
Teď ještě krátce mrknout na vodu u Annína. Z velké části je ještě pod ledem, na kterém sedí jen padesátka racků bělohlavých a desítka racků bouřních. Z keřů se zvedá hejnko pokřikujících mlynaříků a nedaleko se ozývá strakapoud velký. Tož tak, jede se zpět. Dropa jsme viděli a to byl vlastně hlavní důvod dnešního výletu k Tovačovu.
Frčíme po dálnici, když u krajnice v úrovni Vranovic zaznamenávám mrtvou pálenku. Sjíždíme na Vranovice a po okresce se po druhé straně dálnice kousek vracíme. Opravdu je to sova pálená, ale přebíhat frekventovanou dálnici, abych zjistil, jestli není kroužkovaná, se mi nechce. V městečku podjíždíme znovu dálnici, parkujeme u chodníku a já se vydávám pěšky po krajnici toho zhruba půl kilometru zpět. Pálenka kroužek nemá, je to loňská samice. V naší zemědělské krajině je to jedna z nejvzácnějších sov, když nepočítám sýčka, a člověk, když už ji potká, tak sraženou u silnice. Beru ji sebou, abych si z ní vzal několik per jako výukový materiál pro děcka, kterým občas v rámci lesní pedagogiky něco povídám o ptácích. Takový krásný pták je to. Teplota teď už sahá ke 13°C a svítí slunce. Docela se těším, až budu vlát ve větru v korunách těch jabloní, co na mě čekají.
Drop velký (Otis tarda) se už od loňského léta zdržuje v okolí Tovačova.
Smutný pohled na sovu pálenou (Tyto alba) sraženou u dálnice.
