(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)
Před několika lety jsem prováděl studii klik od dveří. Přesněji tedy klik, dveří, vchodů, oken a podobných architektonických prvků. Cestou za prací jsem se pohyboval řadou nových i starých čtvrtí po celých Spojených Státech. Rozmanitost a početnost detailů (společně s nedostatkem znalostí) zapříčinili jakousi smyslovou neostrost, která mi bránila dostatečně ocenit celek. Soustředěním na jediný aspekt tohoto člověkem vytvořeného prostředí ale vznikl základ k hlubšímu pochopení vývoje architektury a estetických hledisek, která stavitelé zohledňovali. Namísto rozostřeného celku jsem díky soustředění se na těchto několik architektonických detailů začal chápat rozdíly v jednotlivých stylech: viktoriánský, neoklasicistický, italský a další. Dokonce i nepatrné znalosti mi nabídly cestu k bohatším zkušenostem a většímu porozumění městskému prostředí kolem sebe.
Znám celou řadu lidí, kteří při procházce parkem nebo lesem zažívají stejnou, sice příjemnou, přesto neurčitou a téměř neuchopitelnou zkušenost se zvuky a obrazy svého okolí; se světem tak vzdáleným a neznámým, že z něj nejsou schopni vnímat ani jeden vzrušující detail. Vstupními dveřmi do tohoto přírodního světa jsou pro mě ptáci a zvláště jejich hlasy. A stejně jako skromné studium architektonických detailů vytváří cestu pro naše smysly, nebo spíše, dává nám záminku být pozornějšími, tak nám naslouchání ptačím hlasům odhaluje svět plný detailů a pestrosti, kdy jedno pozorování vede k dalšímu a pak k řadě jiných.
Výbornou zprávou je, že přesvědčit naši mysl k tomu, aby něčemu věnovala více pozornosti, nevyžaduje zase tolik učení. Jakmile si osvojíme třeba jen několik ptačích hlasů, stanou se naše procházky parkem vzrušujícími dostaveníčky se starými přáteli a nečekaně vzácnými návštěvníky. I ten nejmenší základ nám poskytne záchytné body, které můžeme využít ke srovnávání a dalšímu učení. Nakonec odhalíme trojrozměrný svět osídlený neuvěřitelně pestrou, bohatou a neustále se měnící skupinou zvířat, která nám oznamuje svoji přítomnost, usiluje o své partnery a teritoria a projevuje se rozčilenými hlasy.
Sojka chocholatá nám nad hlavou napodobuje káni rudoocasou ve snaze odehnat hejno od potravy. Vzdálená sýkora rezavoboká hlasitě obhajuje svůj hnízdní okrsek, aby na ni okamžitě zareagoval konkurent ze sousedství. Lesňáček borovicový povzbuzen hormony trylkuje ze špičky blízkého stromu. O něco níže zpívá z nedalekého tisu lesňáček severní a brzy se k němu přidávají svým štěbetáním dva nebo tři lesňáčci žlutokorunkatí, kteří se horečnatě krmí rojícím se hmyzem. Z hustého podrostu se ostrým, jednoduchým hvízdnutím prozradí lesňáček žlutohrdlý. Zakřičí strakapoud osikový, který obhajuje svoje teritorium nečekaně hlasitým bubnováním, ke kterému si našel nejznělejší větev v okolí. Po náhlém umlknutí všech hlasů následuje skutečný hlas káně rudoocasé, kterou snad vyprovokovala nepovedená imitace sojky chocholaté.
Dá to trochu práce naučit se běžné druhy, jakými jsou kardinál červený, drozd stěhovavý nebo lesňáček žlutý, které jsme slyšeli už tolikrát. Naučit se hlasy je pro většinu z nás náročnou výzvou. Mnohé druhy zkrátka neslyšíme v terénu dostatečně často, abychom si je hluboce vryli do paměti. Ba ani mnohahodinové naslouchání CD nepřináší dlouhodobé výsledky. Existují nějaké postupy nebo triky, které mohou pomoci, které zajistí, aby bylo učení efektivnější a zlepšilo naše sluchové schopností?
Před lety jsem začal cestovat za ptáky do exotických zemí světa. Na těchto výletech jsem chtěl být stejně silný v kramflecích jako doma. V případě ornitologicky bohatých zemí si to vyžadovalo učení mnoha, často stovek hlasových projevů, což byl značně obtížný úkol. Často mi to vůbec nevyšlo a tak jsem se nakonec rozhodl studovat teorii paměti, abych zjistil, jak se efektivně učit něčemu tak abstraktnímu, jako jsou ptačí hlasy. Jak se dá čekat, proces lidského učení (stejně jako mnoha dalších druhů) byl zkoumán dlouhé roky. Přesto, že mnohé zůstává nezodpovězeno, existují jisté základní techniky, které byly dostatečně potvrzeny nejrůznějšími výzkumy. S využitím těchto informací jsem se byl nakonec schopný se pro svoje zámořské cesty naučit mnohé hlasové projevy. Dobrou zprávou je, že tyto efektivní metody jsou velice snadné. S využitím několika základních postupů se můžete naučit padesát či sto hlasových projevů za překvapivě krátké množství času. Ty hlavní metody, které používám, jsou uvedeny v tipech níže.
S nasloucháním a učením se všem těm hlasovým projevům vyplouvá na povrch další důležitý problém spojený s ptačí vokalizací. Máme vyčerpávající terminologii k popisu jednotlivých druhů ptáků. Birdeři znají a mají nastudované pásky v křídlech, oční proužky, podocasí a spoustu dalších částí ptačí anatomie. Tato terminologie funguje jako soubor ukazatelů, které nám pomohou zaměřit se na klíčové určovací znaky, které bychom jinak mohli opomenout. Zároveň nám to poskytuje jazyk, který nám pomáhá při popisu toho, co vlastně vidíme.
V případě ptačího zpěvu takový systém neexistuje. Takové tsí tsí nám určitě moc nepomůže, když se snažíme naučit jedinečné vlastnosti konkrétního ptačího hlasu. Stejně tak nám nepomůže subjektivně vytvořený přepis, kterým se snažíme popsat nebo si pomocí něj zapamatovat to, co jsme právě slyšeli. Ve snaze vypořádat se s tímto problémem, jsme já a Scott Whittle nakonec vytvořili jednoduchý a objektivní systém, který se dá k popisu a porovnání ptačích vokalizací použít. V případě, že si je zapamatujeme, může nám už jen několik jednoduchých, strukturálních charakteristik zpěvu dopomoci k tomu, abychom se naučili, porovnali a zapamatovali si i poměrně složitý hlasový projev. Některé výsledky této naší práce se dostaly i do publikace The Warbler Guide (Klíč k určování lesňáčkovitých), kde uvádíme jednoduchý jazyk k popisu jedinečných, zapamatovatelných a objektivních charakteristik hlasových projevů jednotlivých druhů. Tento postup vedl také k vytvoření psaného klíče, který slouží k určení neznámého ptačího hlasu: sestaven je na základě jednoduchých objektivních dotazů typu kolikrát se ve zpěvu opakuje určitý prvek nebo fráze, z kolika částí je zpěv tvořen, nebo kolikrát dojde k výrazné změně v jeho rychlosti, výšce nebo kvalitě.
Samozřejmě, že pocit až gravitační přitažlivosti ptačí vokalizace může mít i svoje výhody. Jednou jsem byl s kolegy neornitology v centru Nashvillu. Začínalo se stmívat a my jsme začali zvažovat, kam vyrazit na večeři. „Slyšeli jste to?“, řekl jsem náhle. Prázdné pohledy. „Tam…“
Opět žádná reakce, ale každý z nich teď usilovně naslouchal.
„Tam… to krátké pínt…“
Teprve nyní si jeden po druhém uvědomili, že ten zvuk zaslechli. Krátce poté prolétl nízko v záři pouličních lamp lelek sokolí a zavolal na naši teď už pozornou skupinku. Následovala obvyklá reakce: „Jak jsi to mohl slyšet v tom pouličním shonu?“ A od těch dob jsem pro ně ten chlápek se super sluchem. (Ne, popravdě – jistý podíl na tom má pískání v uších, kterým trpím – ale tato příhoda umlčela příležitostné drby, když jsem poblíž.)
Vždy jsem s velkou ochotou připraven zasvětit kohokoli, kdo je nablízku, do ptačích hlasů kolem nás. Jednou jsem navštívil kamarádku žijící v domku s malou zahradou na Long Islandu. Má ráda ptáky a poblíž květinových záhonů má postavené krmítko. Není zanícenou birderkou a všechno co ví, je že k ní zalétají kardinálové, drozdi a nějací strakapoudi. Když jsem za ní v létě přijel, slyšel jsem u ní dvanáct ptačích druhů. Upozornil jsem ji na střízlíka zahradního, na hlasy tří druhy strakapoudů, na čížka žlutého, strnadce zpěvného, zelenáčka červenookého a další. Byla z toho nadšená, pořídila si dalekohled a vydala se na cestu birdera.
Láska k ptačímu zpěvu mi otevřela mnohé dveře. Pozorné naslouchání nabízí čistou, třírozměrnou mapu všech zpěváků kolem mě a pomáhá mi najít ty druhy, které bych rád viděl během jarního nebo podzimního tahu. Díky předcestovní přípravě v podobě biflování ptačích hlasů si mnohem více užívám možnosti věnovat se pozorování ptáků v místech, kde jsem ještě nikdy nebyl. A co je nejdůležitější, pozornost každému zvuku, který zaslechnu, mě učí hlouběji vnímat i důvěrně známé prostředí, dává mi radost a pochopení.
A ano, s využitím základní teorie paměti, se v prvé řadě naučíte poznávat ptačí hlasy, ale dalším přínosem může být i to, že si zapamatujete, kam jste dali klíčky od vašeho auta!
TIPY: Co nám říká teorie paměti o možnosti, jak si zapamatovat více ptačích hlasů
- Začněte jen se čtyřmi nebo pěti hlasy.
- Každý si poslechněte několikrát se zavřenýma očima a sledujte, jaký obrazek se vám vytvoří při jeho poslechu. U lesňáčka černobílého to může být skřípání kola bicyklu. U lesňáčka žlutého to může připomínat sweet sweet sweet I´m so sweet (překl. sladký sladký, jsem tak sladký).
- Pokuste se najít způsob, jak propojit tento obraz s názvem ptáka. Tohle je kritický krok, který bude s tréninkem stále jednodušší. Na skřípajícím kole může jet maskovaný zloděj v černobíle pruhovaném vězeňském mundůru. Pták, který je tak sladký, může být obalen medem, který ho barví celého dožluta.
- Několik minut počkejte.
- Vyzkoušejte se z těch několika hlasů, ubezpečte se, že nemůžete vidět nebo slyšet název nahrávky. Zkuste si znovu vybavit obrázek, připojte k němu název ptáka a znovu si to ověřte. Tohle téměř bezprostřední testování a aktivní práce s pamětí je klíčovým momentem úspěchu.
- Zopakujte si tyto hlasy několikrát během dne.
- Jakmile se je naučíte (budete překvapeni, jak rychle to proběhne), přidejte další menší skupinku.
- Každých několik dní si zopakujte s využitím aktivní práce s pamětí hlasy, které jste se již naučili.
To je vše. Hodně štěstí; stojí to za to!
TOM STEPHENSON je společně se Scottem Whittlem autorem oceněné publikace a počítačové aplikace The Warbler Guide. Jeho posledním projektem je BirdGenie app, která uživateli pomůže určit zpívajícího opeřence. Jeho články a fotografie se nacházejí v řadě galerií a publikací. Jeho tým je držitelem ocenění U. S. Big Day Photo record. Jako hudebník pracoval s několika držiteli Grammy a Academy Award. Do penze odešel z pozice technického ředitele u Roland Corporation.
Tom Stephenson, foto: www.audubon.org
