(překlad z knihy Good Birders Don’t Wear White: 50 Tips From North America’s Top Birders)
Jednou ze základních dovedností fotografa ptáků je schopnost někdy celé hodiny tiše a nehybně sedět, ke konci už ve značně nepohodlných pozicích, aby pořídil skvělý snímek. Myslím, že mám poměrně klidnou náturu, díky které jsem asi začal s fotografování divoké přírody. Vždy jsem byl hrdý na svoji značnou schopnost snášet tělesné nepohodlí. Kdykoli jsem si budoval kryt, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jak dlouhou dobu budu uvnitř trávit nebo jak bych si to mohl udělat trochu pohodlnějším. Ano, změnil jsem se. Možná jsem teď moudřejší – nebo jsem prostě starší – ale na pohodlí teď hledím mnohem více, když si buduji fotografický kryt. Díky poměrně nepříjemným zkušenostem jsem totiž zjistil, jakým způsobem si před ptáky neskrývat.
Jednou z důležitých věcí, které jsem se naučil, je nikdy nestavět kryt, který je příliš malý nebo nízký, aby poskytoval přiměřené pohodlí. Jednou, před mnoha lety, jsem si nachystal kryt 90 cm široký, 180 cm dlouhý a jen 20 cm vysoký – nedosahoval ani rozměrů pohodlné rakve. Fotil jsem hnízdící tenkozobce a chtěl jsem mít obrázky zachycující svět z jejich perspektivy, z oka do oka, přímo u země. Myslel jsem, že mohu fotoaparát s teleobjektivem položit na pytlík s rýží, naplocho ležet na zemi, a že vyfotím ptáky chodící kolem, hledající potravu nebo sedící na hnízdě. Byl to skvělý nápad, teoreticky, a skutečně jsem pořídil několik fotek, které se mi stále líbí. Ovšem dvacet centimetrů vertikálního prostoru je mučivě málo. Musel jsem setrvat úplně naplocho. Stěží jsem mohl dýchat a vůbec jsem se nemohl převalit na bok, abych změnil svoji pozici. Navíc byl písek pode mnou mnohem vlhčí, než jsem očekával. Netrvalo dlouho a břicho jsem měl promočené, zatímco záda jsem měl sežehlá prérijním sluncem. Bylo nemožné vyměnit si film, bylo parno a rybí odér písku mě brzy udeřil do tváře… no, nebyla to vůbec žádná legrace.
Tomu všemu jsem se mohl vyhnout, kdybych si zřídil kryt devadesát centimetrů vysoký. Mohl bych pak měnit pozici, kdykoli bych pocítil ztuhlost. Také bych si mohl nachystat dva fotoaparáty – jeden v úrovni země a další o několik desítek centimetrů výš na stativu – fotit z různých úhlů a měnit pozici svého těla stejně jako pozici fotografií. Na zem bych si mohl položit nějakou tkaninu, abych uchránil svoje nádobíčko (a sebe sama) před vlhkostí a ptačími výkaly. Také bych si vzal nějakou vodu, trochu jídla a snad i menší kapesník, abych mohl setřít pot ze své tváře.
Další zkušeností, za kterou jsem tvrdě zaplatil, byl pečlivý výběr materiálu na stavbu krytu. Jedna z nejhloupějších věcí, které jsem udělal ve snaze skrýt se před ptáky – a nebylo jich málo – se mi stala v létě asi před patnácti lety, když jsem cestoval Manitobou s přítelem Langem Elliottem, lovcem zvuků přírody a spisovatelem. Našli jsme malý ostrov na jezeře v prérii, na kterém se nacházela hnízdní kolonie pelikánů severoamerických a kormoránů ušatých a já jsem byl celý nedočkavý si je vyfotit. Jediným problémem bylo to, že jsem si sebou nevzal kryt. Zastavil jsem v místním krámě, abych si koupil maskovací látku a jediné, co měli, byla obrovská plachta z tlustého igelitu se vzorem hnědých a zelených listů. Myslel jsem si, že ji rozřežu na menší části použitelné na boky a střechu a přichytím je na kostru sestavenou z borových větví.
Pustil jsem se za kormorány. Ačkoli jsou to běžní ptáci, chtěl jsem pořídit nějaké obrázky legračních, prehistoricky vyhlížejících mláďat natahujících ke svým rodičům svoje černé hadí krky. Lang mě zavezl na ostrov a zůstal se mnou, zatímco jsem mlátil do země borové klacky a přicvakával na ně plachtu sešívačkou. V plánu bylo, že tu zůstane, dokud nepostavím kryt a neschovám se v něm, poté odpádluje pryč a ptáci si budou myslet, že jsme odjeli oba. Říkal, že se vrátí za dvě nebo tři hodiny, aby zjistil, jak jsem na tom.
Budu teď mluvit o skleníkovém efektu. Plachta byla nepromokavá a vůbec nedýchala. Jak slunce stoupalo výš, bylo v krytu stále větší teplo a dusno a čočky mého fotoaparátu se začaly mlžit. Napřed mi to přišlo úsměvné. Ležel jsem tam a vdechoval zápach rozkládajících se ryb a nemohl jsem pořídit ani jeden obrázek. Pak mě to začalo děsit. Po hodině bylo v krytu horko jako v troubě. Pot mi proudil z každého póru na těle a zapařený vzduch bohatý oxidem uhličitým se dal sotva dýchat. Po další půlhodině jsem začal blouznit a být dezorientovaný. Kdybych ale vylezl z krytu, vyplašení ptáci by odlétli z hnízd a možná by zůstali pryč dost dlouho, zatímco bych čekal na Langa.
Nakonec jsem vyhrabal svůj švýcarský armádní nůž a vyřezal malou štěrbinu v zadní části krytu, na druhé straně než byli ptáci, a mohl jsem tak vdechnout trochu čerstvého vzduchu. Nestačilo mi to. Rozšířil jsem štěrbinu a procpal jsem jí celou hlavu ven. Ještě o hodinu později, kdy se vrátil Lang, jsem stále lapal po vzduchu jako chycený losos.
Ano, téměř jsem na tom smradlavém ostrově v Manitobě zemřel, ale už nikdy jsem nepoužil špatný materiál na stavbu krytu. Za jiných podmínek – možná za deště nebo sněhu – by mohla být igelitová plachta dobrá, ale na tom horkem sálajícím ostrově, bych měl spíš použít prodyšný materiál z nějaké pytloviny nebo bavlny. Kéž bych mohl říct, že jsem se ze všech těch lekcí poučil a od nynějška už budu věci dělat vždy tím správným způsobem. Bohužel to neodpovídá tomu, jak se můj život odvíjí. Před sebou mám ještě spoustu chyb a jsem si jistý, že se jim v příštích letech nevyhnu.
TIM GALLAGHER je oceňovaný autor, redaktor a fotograf divoké přírody. Po celý život se věnuje birdingu, v současné době je šéfredaktorem časopisu Living Bird vydávaným Cornell Lab of Ornithology. Jeho poslední knihou je The Grail Bird: The Rediscovery of the Ivory-billed Woodpecker.
Tim Gallagher. Zdroj: http://ibwfound.blogspot.cz/
