Věřte mi, že jsem měl snahu se ty ptáky naučit. Opravdu. Několik měsíců před odjezdem jsem si objednal patřičný atlas ptáků s názvem Birds of Southern South America and Antarctica, poctivě jsem si do něj vepsal české názvy, zakroužkoval jsem si druhy, které se mohou vyskytovat v té oblasti Argentiny, do které jsme se měli vydat a dokonce jsem opakovaně ten atlas otevíral, tu z jedné strany, tu od konce a snažil jsem se nacpat do hlavy aspoň několik jmen všech těch šafránek, klouzálků, hrnčiříků a tyranovců, kteří se podobali jako vejce vejci, snažil jsem se zapamatovat aspoň několik znaků, podle kterých bych poznal třeba jen ty základní ptačích druhy. Poctivě jsem sebou týdny ten atlas nosil a doufal, že se mi nevímjakým způsobem do hlavy přestěhují informace, které obsahoval.
Nákresy ptáků mi v porovnání se starým dobrým Svenssonem přišly ubohé a tak jsem na internetu dokonce vygoogloval nějaké fotky a uložil si je do všeobjímajícího adresáře Argentina s tím, že mi v učení později určitě pomůžou. Doba odletu se ale přibližovala a já shledával, že si nepamatuji vůbec nic. Do adresáře s fotkama jsem už nenahlédl a atlas sice získal patinu neustálým protřepáváním v batohu, ale to bylo asi tak všechno. Čtyři dny před odletem mi Tóma spolucestovatel přinesl kopii CD ROM Birds of Bolivia. Den před odletem se mi z něj podařilo vyseparovat hlasy ptáků, které by mi v Argentině mohly být užitečné, nahrál jsem si je na PDA a utěšoval se tím, že až na místě, přímou konfrontací s opeřenci v terénu, o nich získám přehled, naučím se je poznávat a záhy je i naposlouchám, abych nepůsobil jako úplný amatér, který nepozná vůbec nic. Jel jsem za novou zkušeností s minimální přípravou a spoléhal na to, že můj mozek ještě není tak okoralý, aby si nezapamatoval pár nových vjemů.
Nejhlasitější pták argentinské pampy – hrnčiřík prostý (Furnarius rufus).
Po přistání na mě čekalo horko – opustil jsem zimu a ocitl se náhle na začátku léta jižní polokoule – a v příletové hale pak čekala Bettina – drobná blondýnka s kořeny v sousedním Rakousku. Tómův let z Madridu měl devítihodinové zpoždění, zatímco já, který letěl přes Mnichov a Atlantu a obletěl půl světa, byl na místě včas. S Bettinou jsme měli později spolupracovat v rezervaci El Destino na výzkumu drozdců běločelých (Mimus saturninus) a jejich hnízdních parazitů vlhovců modrolesklých (Molothrus bonariensis). Na Tómu nečekáme a odjíždíme na periferii Buenos Aires, kde je jedno ze satelitních městeček obehnaných plotem, která si zdejší tzv. vyšší střední třída staví, aby se izolovala od hlavní městské aglomerace přecpané lidmi, budovami, auty a zločinností. Celý satelit má i vlastní bezpečnostní službu a je fakt, že si na rozdíl od downtownu mohou na ulicích hrát děti, aniž by se rodiče museli strachovat o jejich zdraví. Je tu spousta zeleně, trávníků a dokonce rybník. Odevšad se ozývají ptáci. Něco malého pojídám, beru dalekohled a foťák a prvně se nořím do mě naprosto neznámé argentinské avifauny.
Zprvu to nevypadá zase tak špatně. Jistotu hledám u vody, kde člověk alespoň bez problémů dokáže pozorovaného ptáka zařadit do řádu. Jsou tu lysky, potápky a kachny domácí pokřížené s nějakým místním druhem. Snadno rozpoznávám potápku americkou (Podilymbus podiceps), kterou znám ze Svenssona a potkávám i všudypřítomné vrabce domácí. Není složité si v atlase najít výrazné černožlutě zbarvené datly černočapkové (Colaptes campestris), nápadné čejky jihoamerické (Vanellus chilensis), ibisy tmavé (Phimosus infuscatus) hledající potravu v příkopech u domů nebo papoušky mniší (Myiopsitta monachus), které kdysi choval můj otec. Horší je to ale s místními pěvci. Křičí sice odevšad, ale ty hlasy mi naprosto nic neříkají. Díky jednoznačnému vzhledu se mi daří rozpoznat několik druhů a něco i nafotit. Pro dnešek to stačí.
Ibisi tmaví (Phimosus infuscatus) hledali potravu ve vlhkých příkopech v těsné blízkosti domů.
Navečer mě odváží manžel Bettiny do města, kde mě nechává v prázdném bytě svého švagra. O něco později přijíždí Tóma. Vítáme se, jdeme se najíst, při zpáteční cestě kupujeme nějaké víno na oslavu setkání a domlouváme se na zítřejší návštěvu rezervace Costanera Sur, která se nachází jen kousek od centra města. Bude to první skutečná exkurze do terénu.
Byt opouštíme už po sedmé. Obloha je bledě modrá a plná slunce. Z vlakové zastávky Nunez přejíždíme na hlavní nádraží Retiro. K jižnímu cípu rezervace Costanera Sur je to pořádný kus cesty. Bereme si taxi, abychom se neodrovnali dlouhým pochodem ještě dřív, než dorazíme na místo. Je horko. Začíná to už vystoupením z auta – karneval nových neznámých ptačích druhů bez jediného záchytného bodu. Přes jedno rameno mi visí stativ, přes druhé fotobrašna, na zádech mám batůžek a na krku mi dalekohled naráží do foťáku. Co chvíli se snažím rychle vyrvat z postranní kapsy na stehně atlas ptáků a bez úspěchu v něm identifikovat nějakého nenápadného šedivého opeřence. Kresby se mi v něm zdají být nevýrazné a většina ptačích druhů mi připadá naprosto a neuvěřitelně stejná, neurčitelná. Teplota roste. Obcházíme východní část rezervace, která je bohužel úplně vyschlá. Všechny ty druhy kachen, které odsud popisují kolegové ve svých trip reportech, tu nejsou. Jsem odsouzen k hledání drobotě v keřích, orobinci a v hustých korunách stromů. Musím se rozhodnout, jestli se pokusím raději co nejvíc druhů nafotit a určit dodatečně z fotografií nebo je nejprve určím a pak se pokusím o dokumentaci. První varianta mi přijde rozumnější. Otáčím se za každým hlasem, za každým pohybem ve stínu listí a číhám na vhodný okamžik, abych udělal alespoň několik rozmazaných obrázků. Slunce pálí a pot se ze mě teče v proudech. Tóma zatím v poklidu prochází po štěrkem vysypaných stezkách a když zaslechne nějaký ptačí hlas, tak ho nepochopitelně okamžitě dokáže najít na svém PDA, přehraje ho, naláká tím k sobě jakéhosi malého neviditelného pěvce, moudře pokýve hlavou a pokračuje dál. Zoufale se k němu běhám s otázkou: Tómo, co je tady tohle za potvoru?, abych si vyslechl nějaký nezapamatovatelný latinský název s dodatkem: jo, to je nejběžnější šunt jižní Ameriky, toho potkáš všude. Je znát, že tu není prvně. Propadám malomyslnosti. Tohle si přece nemůžu zapamatovat. Vždyť ti ptáci ani nejsou vidět a když už nějakého najdu, tak ho nedokážu určit.
Další velice nápadný a hlasitý druh, který jsme potkávali téměř každý den – čejka jihoamerická (Vanellus chilensis).
Blíží se poledne. Horko je nechutné. Nechápu desítky postav pobíhajících parkem ve sportovních úborech nebo jen v trenýrkách se sluchátky na uších, ze kterých stříká pot. Nevím, jestli se tomu dá ještě říkat běh pro zdraví. Nepohne se ani lísteček. Ani slabý závan větru. Jen hmatatelné horko mi obaluje tělo jako tlustá bavlněná deka. Přicházíme k pobřeží, k zaneřáděné kamenné pláži u La Platy. Pofukuje tu mírný větřík. Sedám si do stínu a dopíjím zbytek vody z dvoulitrové petky. Konečně zchládám. Nedaleko mě poskakují v trávě drozdci běločelí a vlhovci modrolesklí. Jsou tu také všudypřítomné hrdličky zlatouché (Zenaida auriculata) a strnadci ranní (Zonotrichia capensis). Několikrát se mi ukázal krásný kardinál šedý (Paroaria coronata) s rudou chocholkou. Ono to nakonec nebude tak hrozné. Už teď vlastně pár nových hlasů rozeznávám. Tím nejukřičenějším je hrnčiřík prostý (Furnarius rufus), který si na větvích staví hliněná kulovitá hnízda s bočním vchodem a tím nejhezčím mi přišel smaragdově zelený kolibřík zlatý (Hylocharis chrysura). Později nacházíme snad jediné vlhčí místo rezervace. Jde o terénní sníženinu s mělkou vodou, která je zarostlá řídkým orobincem. Na jejím dně nehybně stojí bukač červenavý (Tigrisoma lineatum) a číhá na kořist. Nedaleko něj se pohybuje chřástal olověnobarvý (Pardirallus sanguinolentus). Tohle určování už tak složité není.
V rezervaci trávíme šest hodin. Míjíme metrového ještěra ležícího na kraji vyhřáté písčité stezky a naprosto ušlapaní a apatičtí ji opouštíme na jejím severním konci. U stánku s jídlem dáváme obloženou housku s klobásou a sledujeme kukačky guira, (Guira guira) jak se perou s holuby o drobky, které jim házejí výletníci. Bylo to peklo. Až po sprše v bytě zjišťuji, že jsme dnes pozorovali přes šedesát druhů ptáků. Takhle tedy proběhl můj první den v terénu. Křest ohněm naprosto neznámé jihoamerické avifauny. A to jsme viděli jen zlomek toho, co by nás mohlo čekat někde v mokřadech Pantanalu či v tropických lesích na severu země.
Jediný z větších vodních druhů, které jsme v rezervaci Costanera Sura zastihli – bukač červenavý (Tigrisoma lineatum).
Neříkám, že je to správná metoda vyrazit na neznámý kontinent téměř nepřipraven a učit se až v terénu, ale rozhodně ji považuji za nejúčinnější. Ideální je pak, když sebou máte zkušeného průvodce, který je vám nápomocen radou, atlas místních ptáků zná zpaměti a u ucha stále nosí PDA přehrávající jeden ptačí hlas za druhým. Stačil pak týden, čtrnáct dní a zpočátku horečnaté pídění a zoufalé zjišťování šmarjááá, co je zase tohle?, se postupně změnilo na rutinní pokývání hlavou a zapsání latinského názvu do zápisníku. To vše ale bylo dáno tou možností zůstat někde trochu delší dobu a s místními druhy se seznámit důvěrněji. Nešlo o hon za každým novým druhem, jeho odškrtnutí ze seznamu a další úprk jinam. Na jednom místě jsme trávili měsíc. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nám každý nový objev neudělal radost, ale ten až intimní vztah, který člověk získá k určitému místu až s časem a který tak dobře znám z návštěv mých oblíbených míst u nás doma, mě uspokojil a udělal mi radost mnohem větší, než birdlist delší o stovky nových položek.
