Pátek 16. května 2014
Sedím v autě a protentokrát nefrčím k jihu, ale k západu. Cíl také není tak blízko, jak jsem zvyklý, když mířím za ptáky pod Pálavu. Vypnul jsem rádio chrlící stále dokola ty samé zprávy a pustil si Melody Gardot. Obloha je šedá, visí z ní nízká rozervaná oblačnost a prší. To jsem zvědav, jak to dopadne? Předpověď počasí jsem s rostoucím neklidem sledoval už několik dní a stále jsem si myslel, že to rosničkám zase nevyjde. Ty jejich meteorologické věštící koule bohužel asi měly pravdu. No nic, bude to komornější. Vyhlídky na deštivý víkend asi většinu lidí od cesty do Novohradských hor odradí. Mířím na setkání Klubu 300, na jeho šestý ročník, který se má uskutečnit v jednom opuštěném koutě jižních Čech. Střídáme to, jednou Morava, pak zase Čechy. Po loňské slunečné jižní Moravě na začátku května, následují letošní Čechy. Už teď mám nepříjemný pocit, že nám ledoví muži připravili podmínky podobné setkání v roce 2011, kdy nám víkend na Tovačově taky celý propršel. No, uvidíme.
Před Třeboní pouštím navigaci, která se rozhodla, že mi neukáže České Budějovice, ale povede mě kratší cestou – vlnící se krajinou a vesnicemi přímo ke kopcům Novohradských hor vyleštěným deštěm a s hlavami ve slušivých šedobílých ušankách. Je to tu pěkné. Trhové Sviny, Benešov nad Černou, pak křižovatka nad Kancléřským rybníkem, vlevo na Desky a těsně za říčkou Černou doleva do lesa. Trošku mě zaskočil otevřený brod, ale Molenda zvedla sukně a tanečním krokem ho přeskákala a pustila se dál lesní cestou rozstřikujíce kalužiny a přeskakujíce přes kořeny. Už jsem si myslel, že jsem zabloudil, když se vedle cesty objevila cedule s šipkou a nápisem Dálava. Po pár metrech vjíždím na otevřené prostranství s chatami táborového komplexu. Jedna je zabydlená a kouří se jí z komína. Tváře lidí v jejím okolí ale neznám a tak pokračuji k další. Tady jsem správně. Poznávám auto Jardy Závory, který nám tu domluvil základnu a vedle druhého je Jirka Malina. Vítáme se. Už teď je mi jedno, kolik dalších lidí přijede a jsem rád, že mi to samotnému vyšlo, i když to vypadalo nahnutě.
Venku je příšeří, prší, zem je nacucaná vodou, pod nohama to čvachtá, ale z keřů na louce zpívá cvrčilka říční, ozývá se budníček větší a občas konipas horský. Roztápíme kamna v klubovně a v podkroví roztahujeme matrace. Za chvíli už je příjemně teplíčko. Netrvá to dlouho a objevuje se další auto s Honzou Studeckým a jeho tátou a pak do upršeného podvečera zasvítí světla auta s Miladou Haasovou, její dcerou a kamarádem. No vida, už je nás osm. Ještě později se objevuje auto s německou espézetkou. Tatík nám tu nechává dva synky, Eliáše a Honzu Vrhelovy, nejmladší členy klubu, a odjíždí. Postupně mi chodí správy s omluvou od dalších kamarádů. No čo už? Jsme tedy kompletní.
Promítáme si fotky z cest, vyprávíme, popíjíme a poctivě přikládáme polena do kamen. Venku stále prší.
Jarda Závora nám byl průvodcem nejen po přírodních krásách Novohradských hor, ale i po jejích historicky zajímavých zákoutích.
Sobota 17. května 2014
I po ránu bubnuje na střechu klubovny déšť. Čekáme, jestli se v devět počasí nezlepší, sledujeme srážkové modely na internetu, ale vypadá to špatně. Nemá cenu čekat. Sesedáme se do tří aut a pouštíme se na okružní jízdu Novohradskými horami. Malonty, Rychnov nad Malší, Bukovice, malé vesnice na konci světa, louky s pasoucími se krávami, lesy, kostelíky, tvrz v Tiché, vše s Jardovým výkladem. Znám spoustu lidí, kteří v jeho věku už dávno jen doutnají, ale on plane, navzdory všemu. Je dobré být nablízku takovým lidem.
Občas vyjdeme na menší procházku. Vracíme se do Malontů a tentokrát směřujeme k jihovýchodu – Rapotice, Pohorská Vesnice, Leopoldov. Zastavujeme u luk, ze kterých se obvykle ozývají chřástali polní. V noci bychom se tu měli podílet na jejich monitoringu. Tentokrát je ticho, žádná reakce na nahrávku. Baronův most, Pohoří na Šumavě. Tady jsme už u rakouských hranic. Na místě bývalé vesnice rostou noblesní sídla víkendových měšťáků. Jdeme se projít k hranicím. Mírně poprchává. Obdivuji kluky Vrhelovy. Je zima, prší a oni se zvědavými pohledy pozorují a naslouchají. Na kraji vesnice se jeden chřástal polní ozval. Pouze jednou, ale jsou tu. Prohlížíme si králíčky ohnivé, uhelníčky, ještě jednou zkoušíme vyprovokovat chřástala cestou zpět. Nic. Jarda nám po jednom telefonátu oznamuje, že v takovém počasí ani nemá cenu nějaký monitoring provádět. Chřástali by se stejně neozvali.
Jsme venku už téměř šest hodin. Je čas na něco teplého a vyhřátá kamna. Vracíme se na základnu Dálava. Sušíme věci, odpočíváme, pak Honza Studecký promítá fotky a videa ze svých výletů. Klukům přijíždějí rodiče. Na jednu stěnu chajdy lepíme improvizované filmové plátno a promítáme osvědčenou klasiku, kterou jsem od loňské zimní výpravy na Schiermoonikoog neviděl – film Big Year.
Setmělo se a pro změnu prší. Přijíždí Jirka Šebestián se synkem. Chřástalům polním se věnuje už delší dobu a seznamuje nás s mnoha zajímavostmi z jejich života. Zítra nás vezme na několik lokalit, abychom viděli, jak jeho práce v terénu vypadá. Debata proudí až do pozdních hodin. V kamnech praskají buková polena. Je fajn.
Jediný sobotní chřástal polní se nám ozval nedaleko rakouských hranic u Pohoří na Šumavě.
Neděle 18. května 2014
Po ránu jen drobně mží. Balíme a loučíme se s Jardou. Pod vedením Jirky Šebestiána vyjíždí kolona vozů k několika místům pravidelného výskytu chřástalů polních. Nedaří se, je mokro a chřástali mlčí.
Poslední zastávka je někde u Starých Hutí. Zastavujeme u silnice a překvapivě se z louky před námi chřástal krátce ozývá. Musí to být dost agresivní samec, když o sobě dává vědět i za tohoto počasí. Jirka Šebestián říká, že se obvykle chřástali přestanou ozývat půl hodiny před deštěm. Samec reaguje i na nahrávku, ale do nastražených tenat se nechytá. Dvakrát se ale ukazuje. Tak nakonec jsme měli aspoň trochu štěstí. Loučíme se a děkujeme za průvodcování. Opouštějí nás Eliáš s Honzou a rodiči. Zbytek pokračuje k Českým Budějovicím, kde bychom chtěli mrknout ještě na několik rybníků.
Cestou nás opouští Milada Haasová s asistenty. Sjíždíme do českobudějovické pánve. Studený vítr, mlha a déšť, které doprovázely náš pobyt na horách, jsou tu mnohem snesitelnější. Vítr foukat přestal, mlha není a i ten deštík je tu drobnější. Proplétáme se mezi rybníky a alespoň trochu si vynahrazujeme první část propršeného víkendu. Prvním rybníkem, u kterého vytahujeme stativáky, je Novohaklovský. Jsou tu husice liščí, desítky kopřivek, nad hladinou poletují rybáci obecní, a v tomto období pro mě nezvyklí jsou hoholi severní, kteří tu i hnízdí.
Poté zastavujeme se u Vyšatova s ostrůvkem zaplněným kolonií racků chechtavých, mezi kterými sedí na hnízdech rybáci obecní. Na břehu se pase dobře 200 mladých hus s rodiči. Na mělčině je kromě několika vodoušů bahenních také jeden konipas luční ssp. thunbergi.
Na sádkách u Mlýnského rybníka nachází Honzovo bystré oko volavku stříbřitou. Naší poslední společnou zastávkou je Vlhlavský rybník. Napřed z jedné strany, kde jsou mezi husami vidět také čtyři červené límce (T56, T62, T60 a T44) a pak od západu, kde se ve vegetaci rostoucí na bahnech skrývají bahňáci. Jednoznačně nejhezčí jsou tři jespáci píseční ve svatebním, ale najít se dají i jespáci šedí (5 ex.), kulíci píseční (3 ex.), jespák obecný, bojovný a 58 vodoušů bahenních. I tady je mimo běžných konipasů lučních jeden thunbergi. Zůstáváme tu skoro půldruhé hodiny. Bohužel je nejvyšší čas na návrat.
Vrací se déšť, ale už mi to nevadí. Během těch tří hodin cesty do Brna mám znovu možnost si přehrát letošní klubové setkání. Všechny ty chvíle venku v dešti i u rozpálených kamen. Jarda říkal, že už nikdy nic organizovat nebude, že je smolař a že to pak nikdy nedopadne dobře. Nemyslím si, že to nedopadlo dobře. Jen nám nepřálo počasí. S těmi, kteří přijeli, se vždy stojí za to setkat a setkání to bylo příjemné. Jsem docela zvědavý, kdy a kde to bude příští rok? Možná bychom mohli vyzkoušet netradičně podzimní setkání a třeba i v maďarské pusztě za křiku jeřábů. Uvidíme. V každém případě, velký dík, Jardo!
Pod vedením Jirky Šebestiána jsme přece jen mohli opakovaně pozorovat jednoho chřástala polního.
