(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)
Nikde nejsem šťastnější než venku v přírodě. Vycházející slunce, paleta nádherných barev, třeba i něco vzácného – tyto věci mě naplňují úžasem. Ohromné věci můžete vidět vlastně všude, když máte oči otevřené a dokážete ten zázrak vnímat.
Zdálo by se, že na tom není nic složitého, přimět ostatní, aby se na věci kolem sebe podívali tímto způsobem, ale opak je pravdou. Většina lidí bere přírodu jako samozřejmost. Tento pohled se může trochu změnit třeba o dovolené, ale duševní potrava poskytovaná přírodou obecně nepatří ke každodenním potřebám. Proč tomu tak je? Snad pro ten pocit, že lidé přírodu bez odborných znalostí plně vnímat nedokážou.
Jsem vděčný za výchovu, které se mi dostalo. Téměř celé dětství jsem strávil na farmách. Můj otec, neptáčkař, přírodu miloval, obdivoval krásu zvlněných polí a nejšťastnější byl s hospodářskými zvířaty, která choval, zvláště s kravami. Stále mně a mým sourozencům něco ukazoval a nutil nás, abychom si to prohlédli zblízka.
Když mi bylo sedm, začal jsem objevovat ptačí vejce. V desíti letech jsem v okolí bydliště začal pozorovat ptáky. V následujících letech jsem bral birding už dost vážně a když jsem v patnácti potkal několik stejně starých ptáčkařů cestujících po kraji a hledajících vzácné druhy, pustil jsem se do toho také. V Anglii bylo nutné vést si terénní zápisky a svoje terénní dovednosti rozvíjet a učit se jim. Pokud jste chtěli být jedním z týmu, museli jste to tak dělat – a já chtěl být jedním z nich. (Takový tlak ze strany vrstevníků může být báječnou věcí!) Ještě než mi bylo osmnáct, věnoval jsem se už ptákům v globálním měřítku s tím, že jsem se držel příkladu těch, kteří to dělali přede mnou. Během svého cestování jsem se zamiloval do Cape May v New Jersey a v roce 1991 jsem se tam nadobro usadil.
Od té doby se ze mě stal posedlý fotograf, autor určovacích příruček a pustil jsem se také do řady věcí, které se nějak pojily s mým vztahem k přírodě. Když se teď s přibývajícími léty ohlédnu zpět, shledávám, že i když všechny tyto aktivity nějakým způsobem zahrnovaly ptáky, tak ne všechny se skutečně pozorování ptáků týkaly. Všechny do jedné mi především umožnily být venku v přírodě; pozorněji se podívat; skládat jednotlivé dílky mé skládačky, pokud to mám takto vyjádřit.
Na skládání puzzle je jedna věc zvláštní. Dělá vám radost samotné skládání nebo až výsledek? Ano, dosažení něčeho, završení snahy, přináší jisté uspokojení. Je to jako přiřadit jméno opeřenci: můžete ho několik vteřin pozorovat, odškrtnout si ho, zanést do seznamu a jít domů. Nepřipomíná to ale dokončení skládačky o pouhých čtyř dílcích? Kam se poděla radost? A hlavně, kde je to objevování?
Teprve ono hledání a nacházení dílků skládanky přináší skutečné uspokojení. Jako člověk posedlý pozorováním ptáků a přírody vůbec, oceňuji to, že jako klučina jsem byl povzbuzován, abych sám hledal a učil se. V mé blízkosti nebyl nikdo, kdo by odpovídal na všechny moje otázky. Netrvalo mi dlouho, abych si uvědomil, že velikost ptáka, jeho proporce, chování a barevné znaky, že to vše přímo souvisí s jednou věcí: s místem, kde pozorovaný jedinec žije. Jakmile si tento fakt uvědomíte, vše se změní. Zkuste se nad tím prosím zamyslet. Později se k tomu ještě vrátím.
My (lidé) jsme legrační stvoření. Většina z nás chce mít přehled v tom, co dělá a být v tom dobrá. Nesnášíme neúspěch, že?
Birding není snadný. Existují tisíce ptačích druhů. Poletují všude kolem. Pořád se někde skrývají. Těžko se pozorují a stále jsou příliš daleko. A vy to zkoušíte, znovu to zkoušíte a ještě jednou. Pokaždé: „Ale ne, skoro jsem ho měl. Sakra, je pryč.“ Váš kamarád nebo průvodce vykřikne jméno ptáka. Samozřejmě, že všechny ostatní považujete za odborníky.
Často, když se se o něco opakovaně pokoušíme – třeba přiřadit jméno opeřenci – a nejde nám to, máme pocit, že jsme selhali. Náš obranný mechanismus nás přinutí nechat toho. Je to řešení našeho problému – a my přestaneme hledat a objevovat.
Když se na to ale podíváme zblízka, pak neexistuje žádné dobré nebo špatné, žádné selhání – jen radost z objevování nových věcí.
Takže zpět k velikosti, proporcím, chování a barevným znakům, které přímo souvisejí s tím, kde pozorovaný jedinec, ať už pták nebo třeba drobný savec, žije. Jestli nad tímto faktem přemýšlíte každý den, když jste venku, začnete si uvědomovat neuvěřitelné souvislosti. Pro téměř všechno, co se v přírodě děje, existuje nějaký důvod. Objevování těchto příčin je jednou z nejuspokojivějších věcí v životě. Jsou všude kolem nás, když se naučíme je vidět.
Tohle je mnohem obtížnější, než se zdá. Knihy a časopisy nás vždy krmily brilantními fotografiemi ptáků s fantastickými detaily opeření vynikajícími na rozmazaném pozadí. Terénní příručky zobrazují profily ptáků proti bílému pozadí včetně dvou nebo tří šipek nabízejících potřebné odpovědi. Ale tohle nikdy nebyly, nejsou a nebudou skutečné odpovědi. Pokud by byly, bylo by tak snadné se s nimi v terénu vypořádat.
Řešením je zahodit tyto knihy – ano, i Crossleyho určovací příručku. Sledujte vaše zahrady a sami si klaďte jednoduchou otázku, co vlastně vidíte? Popište to podrobněji, než jste to kdy učinili. Pak si položte další otázku, a další. Nikdy se takto nedopustíte chyby. Uvidíte víc, než kdy před tím. A to povede k dalším otázkám.
Nyní jste odhalili proces objevování. Všechno se tím mění, nejen pro vás, ale i pro vaše budoucí generace.
TIPY
- Dívejte se zblízka.
- Nebojte se toho, jestli děláte chyby nebo ne – užívejte si zkušenosti z objevování.
- Stále si klaďte otázky.
RICHARD CROSSLEY žije, jak napovídá jeho esej, barevný a stále se měnící život. Jeho nedávná cesta po Evropě ho donutila zamyslet se nad vlastními názory a nad tím, co se můžeme naučit od ostatních. Je autorem řady knih o ptácích, včetně edice Crossleyho určovacích příruček (The Crossley ID Guides).
Richard Crossley, foto: www.facebook.com
