(překlad z knihy Good Birders Don’t Wear White: 50 Tips From North America’s Top Birders)
Často jsem byl dotazován, „čím jste – fotografem nebo birderem?“ Po dlouhá léta jsem lidem odpovídal, že není možné být obojím. Teď vím, že to není tak úplně pravda. S pozorování ptáků jsem začal v deseti; ve čtrnácti mi to vyplňovalo podstatnou část života; v devatenácti to bylo celým mým životem; v jednadvaceti jsem se ocitl v mnoha situacích, kdy mě to mohlo o život připravit. Vytáhl jsem manželku přes Atlantický oceán, a proto teď mohu žít s ptáky na Cape May. Jsem tedy zatvrzelý birder.
Ačkoli s fotografováním koketuji už asi dvacet let, teprve po prvních dnech práce na publikaci The Shorebird Guide (Určování bahňáků) v roli spoluautora jsem zjistil, že se v mém životě objevila nová posedlost. Když nám uznávaní fotografové říkali, že nelze získat takové fotografie, které jsme pro naši knihu potřebovali, mohli jsme na to reagovat pouze jedním způsobem: dokázat jim, že se mýlí. (Když si ale vzpomenu na všechny ty rodinné obědy, které jsem zmeškal jen kvůli tomu, abych získal jednu jedinou letovku sluky americké, musím přiznat, že jsem to byl nejspíš já, kdo se mýlil.)
Nyní, o čtyři roky později, nevytáhnu paty z domu bez fotoaparátu. Štve mě, že to musím říct, ale občas vyrazím do terénu, aniž bych si uvědomil, že nemám dalekohled. Jestliže nemůžu být obojím, fotografem a birderem, pak jsem tedy fotografem ptáků, jehož podstatná část tam kdesi uvnitř patří ptákům docela. Je pravda, že jsou to malé potvory. Rychle se pohybují a téměř nikdy nejsou tak blízko, jak bych si představoval. Věnujete-li se tomu, čemu se obvykle fotograf ptáků věnuje – tahání foťáků s obrovským teleobjektivem, spousty kablíků, blesků a dalších krámů na těžkém stativu, abyste se trochu přiblížili k ptákům, kteří se vám vysmívají – pak vám přeji hodně štěstí.
Ptáky děsí stejné věci jako vás a reagují stejně, jako byste se zachovali vy tváří v tvář slonovi. Nejděsivější je náhlá změna. Když skupina lidí stojí tiše a někdo se rychle pohne nebo hlasitě promluví, ona náhlá změna jistě ptáky vyplaší. Stále stejný hluk není často problémem, pokud náhle nekolísá jeho hlasitost: na zvuk závěrky vašeho fotoaparátu, se kterým se stále přibližujete, si ptáci zvyknou.
Ale zpět ke slonovi. Kdyby klečel nebo ležel, naháněl by menší strach? Určitě ano. Takže tušíte, co teď přijde. Správně, musíte si lehnout. Ve správném biotopu, jakým je pláž nebo nízká tráva, se plazit docela dá.
Ale co všechno to vybavení? Nyní se chystám pustit do křížku s mnohými fotografy, přesto ale říkám, odložte ho! Zamysleme se nad tím proč? Stativ: k čemu ho potřebujete? Opřete si objektiv o zem, podložte ho rukou nebo dalekohledem, podle toho, v jakém úhlu ho potřebujete. Je skutečně překvapující, kolik přirozených opor v podobě stromů nebo větví, naleznete kolem sebe. Osobně se nošení stativu vyhýbám, protože mě omezuje v pohybu a znesnadňuje focení ptáků v letu. Použiji ho jen v případě, kdy chci docílit skutečné stability. Udržíte-li foťák v ruce, pak si myslím, že jste při hledání fotografovaného objektu schopni pokrýt mnohem větší plochu. Když pak zaměříte cíl, můžete fotit okamžitě. Při focení z ruky se také snáze dostanete blíže k tomu, co fotíte. Nevýhodou je to, že nemůžete použít příliš dlouhou expozici. S vyšší clonou sice dosáhnu takové hloubky ostrosti a pěkného pozadí, jaké mám rád, ale fotíte-li odcloněným objektivem (s nižším clonovým číslem), neměl by být také problém správně zaostřit, zvláště se stabilizovaným objektivem a digitálem, který dosahuje pěkných výsledků i při vyšším ISO.
A co další vybavení, jako jsou blesky; jsou nepostradatelné? Při nedostatku světla dávají fotografii větší živost, výsledný obrázek se ale liší od toho, co skutečně vidíme. Z pozice člověka, který se dlouhé roky věnuje studiu detailů v determinace ptáků a jejich závislosti na světle, mohu říct, že blesk působí poměrně rušivě. Navíc jsem ovlivněn dvouletým pobytem v Japonsku, kde fotografové ptáků kladou mnohem větší důraz na přirozené světlo ve snaze pořídit fotografie věrně zachycující souvstažnost určitého druhu s prostředím, ve kterém žije.
Zde ve Spojených státech je fotografovaný objekt zachycován z co nejmenší vzdálenosti, s důrazem na ostré detaily v opeření (často s použitím blesku) a s pěkným jednobarevným pozadím – což je obrázek, který v podstatě venku nikdy dalekohledem nebo prostým okem neuvidíme. Ale prodává se to! Tohle ale není můj šálek čaje a proto připouštím, že moje tvrzení o tom, že se dá žít i bez blesku, nepostrádá jistou dávku zaujatosti.
Co je to dobrá fotografie? Můj otec, malíř impresionista tvořící ve stylu Van Gogha, popisoval umění jako „příjemné uspořádání barev a tvarů“. Když o tom přemýšlím, tak přesně tímto způsobem vnímám ptáky. Vnímám tvary a pohyby černobíle i barevně na kouzelných místech, kde žijí. Nevidím je v neuvěřitelných detailech, zblízka a oproti jednobarevnému pozadí – vy ano? Odpověď na otázku „co je to dobrá fotografie?“ je jednoduchá – ta, která se vám líbí.
RICHARD CROSSLEY se narodil v Anglii. Žil v Evropě, Asii a Severní Americe; je odborníkem na ptáky těchto tří kontinentů. Je mistrem v určování ptáků na dálku, založeném na posouzení jejich velikosti a tělesných proporcí. Crossleyho jedinečný pohled na fotografování, ptáky a barvy odráží publikace The Shorebird Guide.
Richard Crossley. Zdroj: http://www.crossleybooks.com/
