(překlad z knihy Good Birders Don’t Wear White: 50 Tips From North America’s Top Birders)
Sdílet svoji vášeň je dobré pro ptáky, pro jejich pozorování, i pro jejich ochranu.
Já jsem se „znovu narodil“ jako birder na jaře roku 1992. Změnilo mi to život a právě teď se chystám o tom vydat svědectví. Můžete říci „Amen“?
Stalo se to v Asilomaru, na kalifornském poloostrově Monterey, kde jsem byl přítomen na konferenci zaměřené na ochranu ptáků. Po dopoledni nabitém bouřlivými diskusemi jsem se s jednou kamarádkou vydal na procházku po pobřeží, abychom se porozhlédli po bahňácích.
Došli jsme k malému útesu s výhledem na nekonečné pláže poloostrova, které byly posety ptáky. Po chodníku, který lemoval okraj skály, se pohybovaly desítky chodců, cyklistů a in-line bruslařů. Kamarádka s pohledem upřeným na ptáky na hranici přílivu, vysunula nohy svého stativu a suverénně ho postavila doprostřed chodníku.
Zděsil jsem se že, bychom na sebe mohli coby na birdery upozornit, popadl jsem stativák a zatáhl ho za blízké křoví v naději, že si nás nikdo nevšiml. Kamarádka ale stejně rychle zase postavila stativ zpátky na chodník. Bleskově jsem obhlédl okolí a zaregistroval postarší párek rázující sportovním krokem naším směrem. Nervózně jsem začal odpočítávat vteřiny dělící nás od chvíle, kdy si nás všimnou.
Mé obavy se brzy naplnily. „Ahoj“, zavolala kamarádka na důchodce. „Proč se nepodíváte támhle na ty ptáky přes můj stativový dalekohled?“ Páreček zaváhal, ale bylo znát, že jsou spíše zvědaví, než překvapení. Jako Kaliforňané nebyli zjevně zvyklí na takové podivné chování. Muž se opatrně přiblížil k okuláru a několik sekund se přes něj díval. Pak ustoupil, aby mohla nahlédnout i jeho paní. „Proč mají ti ptáci tak dlouhé zobáky?“ zeptal se mé kamarádky.
Já jsem se snažil tvářit, jak nejlépe jsem dovedl, jako jedna z okolních montereyských borovic, proto začala mluvit kamarádka. „To jsou slukovci,“ řekla, „pravděpodobně dlouhozobí. Těmi dlouhými zobáky prozkoumávají písek, ve kterém hledají bezobratlé tvořící jejich hlavní potravu.“ Krátký výklad z ekologie slukovců byl zakončen v momentě, kdy pán poznamenal, že i když žije na tomto poloostrově už více než deset let a na pláži viděl mnoho ptáků, nikdy nevěděl, co jsou zač. „Děkuji,“ řekl, vzal pod paží svoji paní a oba pokračovali dále. Paní, která za celou dobu nepromluvila, se jen usmívala a souhlasně přikyvovala.
Toho slunečného odpoledne neunikl pozvání mé kamarádky nikdo. Nikdo neodmítl její nabídku. Nikdo se jí nesmál a téměř každý pro ni měl nějaká vstřícná slova. Jedni komentovali ptáky, jiní stativový dalekohled. Doslechli jsme se i několik historek o strýcích a kamarádech, kteří rádi pozorují divoké ptáky. Povzbuzen úspěchem své kamarádky jsem se postupně vynořil z křoví a začal také spolupracovat. Společné pozorování ptáků s těmi neznámými lidmi ve mně vyvolalo příjemný pocit z toho, že jsem birder.
Později, když jsem přemítal o této zkušenosti, jsem si uvědomil tři věci, které mi utkvěly v mysli. Za prvé, bylo to zábavné. Za druhé, všichni, s nimiž jsme ptáky společně pozorovali, byli vděční za novou zkušenost. Za třetí, nikdo si z nás netropil legraci. V onen slavný den se mi otevřely oči a můj život se změnil. Můžete říci „Amen“? Proč jsem se nemohl znovu narodit jako kazatel birdingu už před tím, než mi bylo třicet a kousek? Krátký pohled na moje mládi mi odhalil možnou odpověď. Jako mladý pozorovatel ptáků, a zvláště pak jako teenager, jsem musel čelit nepříjemné zkušenosti především od svých vrstevníků. „Šmírák“, vysmívali se mi, když mě zahlédli s dalekohledem.
Jejich výsměch se mě bolestivě dotkl a já trpěl emocionálně i fyzicky. Pozorování ptáků jsem se věnoval tajně a v terénu jsem se snažil každému vyhnout. Když se na blízku objevili nějací lidé, rychle jsem zastrčil dalekohled pod kabát a určovací příručku jsem zatlačil hlouběji do kapsy. Nikdy jsem s nikým nemluvil o tom, co jsem viděl. Stal se ze mě tajný birder.
Díky zkušenosti z Asilomaru jsem si ale uvědomil, že mě tento můj přístup obral o sdílenou radost z vlastních pozorování. Navíc nebyl ku prospěchu ptákům ani jejich ochraně. Kdo ví, v kolika lidech jsem mohl vyvolat zájem o ptáky a jejich ochranu během těch promarněných roků?
Asilomar jsem opouštěl jako vyměněný a s odvahou pustit se tam, kam by měli směřovat všichni birdeři – přímo před širokou veřejnost. Dnes si přede mnou nemůže být jistý nikdo, kdo se ocitne nablízku. Vyhlížím kolemjdoucí a prosím je, aby si půjčili můj dalekohled nebo aby se podívali přes můj stativák a užili si pozorování ptáků. Jdu tak daleko, že hotelový personál informuji o tom, že jsem ve městě hlavně kvůli ptákům a ukazuji jim seznam druhů pozorovaných toho dne. Přerušuji tenisové turnaje, abych upozornil na prolétajícího jestřába Cooperova. Dalekohled mám nyní pověšen viditelně na bundě jako čestné vyznamenání a jako výzvu ostatním, aby se zeptali, k čemu ho nosím. Jsem birder a jsem na to hrdý!
Sdílení mého nadšení pro ptáky mi přineslo několik velice přínosných a nečekaných zážitků. Před několika zimami jsem například s malou skupinkou lidí zíral na dva dospělé orly bělohlavé postávající na zamrzlé řece Potomac ve Wahingtonu DC živící se rybou uvízlou v ledu. Z našeho nadšení nás vytrhl autobus s turisty, který zastavil za námi a ze kterého se vyvalilo asi deset mladých lidí. Podle nezaměnitelné kombinace kůže, Lycry a rifloviny se zcela jasně jednalo o děti z města, podle dialektu pak pravděpodobně z New Yorku. Obrátil jsem se na své kolegy, jestli bychom je také neměli přizvat. Bez ptaní souhlasně přikývli. Připravil jsem si munici. „Hej! Mládeži, nechcete se mrknout na pěkné ptáky?“
S nervózními úsměvy se k nám přiblížili. Jeden po druhém nakoukli do stativáku. „Bomba!“ „Hustý!“ Tý vado!“ Bylo zřejmé, že to na ně udělalo dojem a ptali se nás na spoustu věcí. Jako poslední před nás předstoupil mladý muž. Ostatní se k němu chovali s respektem a tak jsem usoudil, že je to jejich vedoucí. Trvalo mu několik vteřin, než pochopil, jak stativák použít a pak se do něj dost dlouho díval. Konečně se narovnal a podíval se mi přímo do očí. Pokynul mi, abych přišel k němu. Skvěle, myslel jsem, že mu ukáži nádherné opeřence a namísto toho mi teď dá co proto! Sebral jsem svoji venkovskou odvahu a předstoupil před něj.
Naklonil se ke mně. „Víte, jaký je můj oblíbený pták?“ zeptal se. Překvapen, ale stále na pozoru, jsem sebou trhl. „Ne, nevím.“ Sáhl dolů a oběma rukama si vytáhl nahoru tričko, které odhalilo orla bělohlavého vytetovaného přes celou hruď. „Orli jsou moji oblíbení ptáci,“ svěřil se. Oněměle jsem dokázal jen souhlasně přikývnout a děkovat své šťastné hvězdě. Orli dokázali spojit dva lidi tak, jak by to nic jiného nedokázalo.
Sdílení mého zápalu pro ptáky je nyní oblíbenou součástí mých cest za nimi. S mnohem větším uspokojením ukazuji místní ptáky skupinám začátečníků, než abych se honil za nějakými vytelefonovanými špeky s dalšími fanatiky. Jen zřídka jsem teď v terénu sám – není to totiž taková zábava, když si nemůžu užít pozorování s někým jiným. Moje birderské zkušenosti se tím zlepšují a navíc mám pocit, že dělám i něco pro ochranu ptáků. Svůj výklad často doplňuji například následujícími tipy – nepouštějte kočku ven, kupte si Kachní známku (značná část výtěžku z prodeje těchto poštovně neplatných známek vydávaných U. S Fish and Wildlife Service putuje na ochranu přírody), upravte skla svých oken, aby byla bezpečná pro ptáky. Možná, říkám si, možná, že někteří z těch, se kterými sdílím svoji vášeň, jí sami propadnou. Což by bylo pro ptáky a jejich budoucnost jen dobré.
Prosím vás, neponechávejte si mé zkušenosti jen zprostředkovaně. Vyjděte z utajení. Znovu se zroďte. Ptáci jsou fantastičtí a nesdílet radost z jejich pozorování znamená nejen pro vás, pro lidstvo, ale i pro ptáky strašnou nespravedlnost. Ano, chce to trochu odvahy. Když ale uvidíte to nadšení, se kterým lidé kolem vás reagují, pochopíte, že to stojí za to. Vyzkoušejte to. Podělte se o svoje nadšení pro ptáky. Určitě nebudete zklamáni. Amen!
PETER STANGEL – jeho ochranářská kariéra začala tím, když v druhém ročníku základní školy poskytoval svým spolužákům rady týkající se přikrmování ptáků na zahradách. Po získání doktorátu z ekologie na University of Georgia začal pracovat v National Fish and Wildlife Foundation (www.nfwf.org), kde řídí projekty zaměřené na ochranu ptáků a přírody v jižních oblastech
Peter Stangel. Foto: http://www.linkedin.com/
