(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)
Telefon jednou zazvonil, Brianova ruka s kulovou šestkou se zastavila uprostřed pohybu nad stolem. Jeho oči instinktivně zabloudili k hodinám – 09:50:44. Před druhým zazvoněním aktivoval telefonní záznamník, poznamenal si čas do Záznamu pozorování a bez možnosti další volby položil svoji kulovou šestku na srdcovou sedmu. Zvedl sluchátko při druhém zazvonění.
„SVAT, prosím,“ pronesl s veškerým nadšením newyorského výběrčího na mýtné bráně. „Sdělte mi své jméno, své identifikační číslo PABLUM (jestli nějaké máte), a svoje telefonní číslo. Pak mi můžete nahlásit pozorování.“
Následovala dlouhá pomlka, během níž si Brian dělal zuřivě poznámky. Nikdo další se nepohnul. Během vrcholícího víkendu museli ve SVAT někdy vyřídit i deset hovorů za hodinu – ale většinou byl větší klid, hlavně uprostřed týdne.
„Co vás vede k závěru, že jde o lejska dlouhoocasého,“ přerušil Brian zprudka hovor.
Pokračoval v psaní a používal při tom kódované řady znaků. Sluchátko si přidržoval pozvednutým ramenem a vyťukal dvanáctimístný kód do počítače. Velký monitor na okamžik zablikal a pak se na něm objevila horní polovina zdravě vyhlížející, postarší ženy s želvovinovými brýlemi a s vlasy staženými dozadu do přísného drdolu. Vedle obrazu se objevily všechny relevantní údaje:
JMÉNO: Alberta Rotweillerová VĚK: 66 NAROZENA: 15. března 1918, Dismal Seepage, AR
RODINNÝ STAV: Vdova BYDLIŠTĚ: Platt Flatt, CO
BIRDERSKÉ ÚDAJE:
Klasifikace: třída krmítkář 1941-1952
třída kroužkovatel 1952 – doposud
Organizace: Audubonův spolek okresu Polk od roku 1947 (bývalá prezidentka)
Kompilátor: Zpravodaj CBC okresu MOO
Sloupkař: Křikloun okresu Moo „Naši opeření přátelé“ (týdně)
Cesty: Audubon Camp, Maine, 1948, 1954
Everglades, 1957
Ověřená pozorování: sojka chocholatá, na krmítku, 19. prosince 1963 – únor (pozorování doloženo fotografiemi)
ŽÁDNÉ PŘEDCHOZÍ KONTAKTY SE SVAT
ŽÁDNÁ PŘEDCHOZÍ POZOROVÁNÍ NEUZNANÁ SVAT
Brian si pozorně prohlížel tvář a informace, občas si něco poznamenal nebo vyloudil sykavý zvuk do mluvítka telefonu.
„Můžete mi říct, jak se dá na tu lokalitu dostat?“ požádal.
Další těla v místnosti se teprve teď poprvé pohnula. Hans Muller zavřel kopii Ptáků Sovětského Svazu a položil ho vedle otomanu. Matthew Roberts rychle vzhlédl od birderského simulátoru videohry s názvem „South Cape May“. Dole v učebně byla Lisa Remingtonová – čtvrtá a poslední členka SVATu, týmu rychlého druhového ověření (angl. Species Verefication Attack Team), vyšetřovací jednotky spadající pod PABLUM, tedy společenství ověřených amerických odškrtávačů (angl. Pure American Bird Listers Uber-Membership).
Ještě před deseti lety žádný SVAT neexistoval. Honba za sedmi sty severoamerickými druhy měla podobu nikdy nekončícího tvrdého birdingu – činnosti značně neproduktivní a časově náročné. Informační síť se zajímavými pozorováními nebyla nikým koordinovaná. Horké linky byly aktualizovány jednou za čas a birder ve spěchu cestující napříč Severní Amerikou mohl sice zavolat na každou z těchto linek, ale přitom se nemusel vůbec dozvědět o jespákovi lžícozobém v Oregonu nebo o drozdu hnědém v Texasu. Navíc, pokud se chtěl birder dobrat k těmto opeřeným drahokamům, musel se při volání brodit množstvím verbálního smetí – výsledky CBC, termíny dalšího prodeje zrní pro ptáky, zprávami o běžných severoamerických ptácích, kteří se prostě potulovali od jednoho místa k druhému v rámci celého kontinentu. Tato situace se stala tak zoufalou, že se snížil počet birderů třídy Attu, kteří se vzdali svého pozorování o víkendech. Opustit totiž vyzvánějící telefon znamenalo riskovat ztrátu informací týkajících se klíčových pozorování.
Vrcholem všech těchto protivenství byla všudypřítomná hrozba špatného určení. Mnozí nepříliš movití odškrtávači urazili tisíce mil jen proto, aby zjistili, že to, co mělo být opeřeným pokladem, je pouhým od oleje ušpiněným vodoušem žlutonohým nebo hůře – aby kromě plastového medvídka nenašli vůbec nic. Katalyzátorem se stal debakl se sýkorou laponskou v Ontariu. Stovky lidí se vypravily za tím oslavovaným pěvcem z krmítka jen proto, aby se o několik týdnů později dozvěděly, že se ve skutečnosti jednalo o melanistickou sýkoru černohlavou.
Birderská důvěryhodnost byla zpochybněna. Potřeba kontinentální komunikační sítě a neomylného systému druhového ověření se stala nutností. Dítětem vzešlým z tohoto zoufalství se stal SVAT, tým odborníků rychlého druhového ověření, který by mohl být během několika hodin kdekoli v místě pozorování.
Finance pro tento projekt pocházely z grantů vypsaných trojicí aerolinek, dvou půjčoven aut a půl tuctu hotelových řetězců. Nábor a prověřování potenciálních kandidátů do SVATu bylo řízeno hvězdným pátracím týmem společenství PABLUM. Bylo podáno více než 1100 žádostí a dobře 300 žadatelů se dostavilo k pohovoru. Vybráni byli čtyři – ti nejlepší z nejlepších, každý z nich byl specialista, každý z nich byl odborník.
Hans (Wolfgang) Muller, vedoucí týmu (dříve Hans Müller)
Věk: 67 Narozen: 19. července 1917, Drážďany, Německo
Rodinný stav: Nejistý
Vzdělání: Záznamy ztraceny
Birderské údaje: KLASIFIKACE: třída Eilat
Birderské zkušenosti: Německo 1923 – 1939
Polsko 1939 – 1944
Švýcarsko 1945 – 1946
Údaje chybí 1946 – 1948
Argentina 1949 – 1951
Bolívie 1952 – 1953
Brazílie 1953 – 1977
Spojené Státy Americké 1977 – současnost
Specializace: Evropské a neotropické druhy;
Interkontinentální lety; Výslechy svědků
Matthew (Fotograf) Roberts
Věk: 19 Narozen: 1. března 1965, Los Angeles, Kalifornie
Rodinný stav: Svobodný
Vzdělání: Maharishi Country Day School 1967 – 1969
K-10, Los Angeles Veřejné školství 1970 – 1981 (dva roky ve 2. a 5. ročníku)
Profesní zkušenost: Konzultant u Apple, Inc.; Nikon; Atari;
Ministerstvo obrany USA 1980 – současnost
Birderské údaje: KLASIFIKACE: třída Attu
Birderské zkušenosti: Kalifornie 1973 – 1983
Jedna výprava do Disney Worldu 1975
Specializace: Druhy západní části Severní Ameriky; Fotografování; Komunikační systémy;
Elektronika; Počítačové systémy
Brian
Věk: tajné Narozen: (data tajná); Místo (tajné)
Vzdělání: K-12 Veřejné školství (Místo Tajné)
University of California (Berkeley) 1969 – 1971
Vojenská služba: Narukoval k letectvu 1959
Tréning pohybu v terénu 1960
Speciální jednotky 1960 – 1966 (3x Vietnam)
Vyznamenání: Medaile za zvláštní zásluhy;
Bronzová hvězda (2) Stříbrná hvězda (2);
Kongresové vyznamenání cti; Purpurové srdce (5)
Nepoctivý boj 1966
Tajné 1967 – 1969 (na žádost CIA)
Birderské údaje: KLASIFIKACE: třída Eilat
Birderské zkušenosti: Jihovýchodní Asie 1960 – 1966
Izrael, Egypt, Sýrie 1967 – 1968
Dominikánská republika 1968
Kalifornie 1969 – 1970
Kanada 1972 – 1973
Chile 1973 – 1975
Írán 1976 – 1979
Nikaragua 1980 – 1982
Grenada 1983
Specializace: Asie, Blízký východ, Jihoamerické druhy se zaměřením na druhy noční;
Demolice (všeho druhu)
Lisa Remington
Věk: 27 Narozena: 14. srpna 1957, Mystic, CT
Rodinný stav: Svobodná
Vzdělání: Monticello School for Young Ladies 1963 – 1973
Švýcarsko 1973 – 1974
Bryn Mawr 1974 – 1980
Vojenská služba: U.S. Air Force 1978 – 1980
Profesní zkušenost: instruktorka ve vesmírném programu NASA 1980
Geothermal Life Research Project (potápěčka) 1981 – 1982
Konzultantka/instruktorka v British Amphibious Assault Forces 1983
Instruktorka Nolls (lezení, potápění, speleologie) 1983
Řidička okruhových závodů formule Fort 1983 – 1984
Birderské údaje: KLASIFIKACE: třída Attu
Birderské zkušenosti: „Vlastně kdekoliv.“
Specializace: Navigace (yachting); malá letadla; řízení; potápění; sjezdové lyžování;
Určování v letu
Od založení týmu v roce 1983 byli nuceni vyřídit 3474 hovorů; provedli 306 šetření v terénu a potvrdili určení 66 rarit s kódem 5. Nečinilo jim potíže ověřit ta nejzajímavější hlášení kdekoli na území Severní Ameriky maximálně do 12 hodin. Nikdy neselhali v případě potvrzení či vyvrácení nejistého určení. Nikdy se nezmýlili při určení cílového pozorování (na základě analýzy fotografií pořízených na dané lokalitě odborníky). A co je nejdůležitější, nikdy neselhali při plnění svého prvořadého cíle. Nikdy neopomněli včas informovat členy PABLUM s platnou licencí. Byl to SVAT, nic jiného než SVAT, který umožnil odškrtávačům v Severní Americe dosáhnout nových hranic – Klubu 800.
„Hodláte na té lokalitě zůstat celý den a můžeme vás kontaktovat, jestli to bude znovu nutné?“, zjišťoval Brian.
Následovala krátká pomlka, během které vypnul monitor a stisknul pohotovostní tlačítko spojující centrálu SVAT s výcvikovou místností.
„Díky za hlášení,“ řekl. „Máte mezi birderskou komunitou dobrou pověst.“ Následovala pauza… a pak Brian řekl, „ano, paní… to by bylo velice milé, paní…“ Poté s náznakem jisté netrpělivosti, „ne, paní, mnohem důležitější bude, když zůstanete na místě… ano, mléko bude stačit. Ano. Děkuji.“
Zavěsil telefon.
„Was is lost?“ zeptal se Hans stroze.
Brian se otočil čelem k plešatějícímu, otylému synovi výrobce kukaček, který nespal celou noc uplynulých téměř čtyřicet roků (a pozorně si ho prohlížel).
„Paní Alberta RotweIllerová věří, že tam má adultního lejska dlouhoocasého. Pták byl poprvé pozorován dnes ráno v 6:30 u Rio Grande. Napřed ho určila jako lejska šupinatého, ale mátlo ji tmavé temeno. Poté, co si to ověřila v Nové Petersonově příručce pro východní pobřeží a několikrát se na tu lokalitu vrátila, kontaktovala telefonicky místní Audubonovo středisko, kde jí dali naše číslo.“
Herr Muller si posměšně odfrkl. „Das ist spiše tyran kralofsky. Tyto bláznivá birdersch nás furt sásobují stupid posorofáníma.“
Brian přejížděl pohledem po velitelově těstovité tváři (příšerně zdeformované přemírou spokojeného života). „Myslím si, že to hlášení je cenné,“ odvětil. „Za prvé, ta žena pochází z oblasti, kde je lejsek šupinatý běžný. Za druhé, na té lokalitě byl v minulosti lejsek dlouhoocasý pozorován. Za třetí, popis je přesvědčivý, ten druh se dá jen těžko zaměnit. Za čtvrté, i když ta žena nemá relativně žádné zkušenosti, nemá ani žádné záznamy o mylných pozorováních nebo hlášeních.“
Zatímco Brian vypočítával svoje důvody, Hans přecházel monotónně sem a tam předstíraje hluboké zamyšlení. Pravdou bylo, že Hans neměl onu schopnost správně zhodnotit hlášení a naučil se spoléhat na Brianův chladný a navíc správný úsudek.
Ve stejný okamžik se rozletěly dveře do řídícího centra. Do místnosti vpadla nápadně pěkná, drobná mladá žena v parakombinéze, která byla z 80% z velcra. Přistála na špičkách nohou v mírném podřepu a vykopla levou nohu nad hlavu. V témže plynulém pohybu zvedla svůj obyčejný Leitz 10×40 a zamířila jej na Briana, pak na Hanse a poté (když se překroutila proti rotaci svého těla) na Matthewa – zlomek sekundy před tím, než se chodidlem dotkla vypínače a než se místnost propadla do temnoty.
Zvuk těla lehce padajícího na pohovku přehlušil Matthewův vzteklý křik a Hansovy německé nadávky. Brian chladnokrevně stiskl spínač nouzového osvětlení; ukázalo se, že Lisa leží na své pohovce a nevzrušeně odstraňuje vzduchovým balónkem ze svého dalekohledu neexistující smítka prachu. Kousek níž na její paži byla zřetelně vidět nášivka SVAT, loga, které se během pouhých šesti měsíců mělo stát součástí birderského slovníku: VĚŘÍME V BOHA, VŠECHNY OSTATNÍ DŮKAZY NÁM POSKYTNE DRUHOVÝ VZOREK.
Světlo také odhalilo velké Matthewovo zděšení. Během blackoutu ztratil video hru. Hráč se v „South Cape May“ snaží o bleskové určení rychle letícího objektu, aniž by byl na parkovišti přejet, aniž by dostal ránu od elektrického ohradníku pro dobytek nebo byl zmrzačen kolegy birdery, a to vše aniž by stoupnul do koláče kravského lejna. Určení musí být samozřejmě provedeno před tím, než z keře vyskočí přízrak birdera v šortkách a teniskách a zařve svůj výsledek před vámi. Matthewova video postava stála vzpřímeně v ošklivém a hrou zvýrazněném kravském koláči.
GAME OVER.
Matthew, který velice přesvědčivě připomínal rozzuřenou kudlanku nábožnou, odkráčel k okraji Lisiny pohovky, přičemž ze sebe chrlil směsici zvuků, slov a slin.
„Proč jsi t-t-to t-t-ty malá po-po-potvoro udělala? Kvůli tobě jsem tu hru PROJEL!!!“
Lisa k němu zvedla oči, sladce se usmála a řekla, „proč si nejdeš na dálnici zajezdit na skejtu.“
Matthew vydal přiškrcený zvuk a zakřičel: „COURO!!!“
„Lemro,“ odvětila Lisa.
„DĚVKO!!!“
„Blbče,“ reagovala vyzývavě.
„LEDOVÁ KRÁLOVNO!“
Úsměv na Lisině tváři zůstal, ale sladkost se někam vytratila. Její smaragdové oči, které každého přiměly, aby se do nich podíval ještě jednou, se stáhly do dvou úzkých štěrbin. Žaludek jí ztuhl a obě ruce se pomalu sevřely v pěsti.
„Ona ho zabije,“ pomyslel si Brian – a pravděpodobně by měla, uvědomil si, protože postrádal Hansovy autoritářské impulsy, které mu zajišťovaly stejný odstup od obou.
„Pržestat tady křičet der name,“ spustil. „Jste jako dva kinder. Ja, kinder jedna a kinder dva. My tady máme arbeit a to je důvod, proč wir sind tady; žádná dětská štuchanda.“
Lise se do tváře vrátila trocha té sladkosti. „Ach, Hansi,“ řekla, „samozřejmě máš pravdu. Je mi líto, že ti přidělávám starosti ke všem tvým povinnostem. Nevím, co mě to popadlo. Nechala jsem se příliš unést před akcí,“ dodala vyrovnaně, otočila se a zpříma pohlédla do velitelovy tváře. „Je mi líto tvé hry, Matthew,“ pronesla utěšitelsky s upřímností bankéře zabavujícího hypotéku – a usmála se a vycenila o trochu víc špičáky, než aby to bylo skutečně přesvědčivé.
Hans souhlasně přikývl a odvrátil se od ní. „Ja, to být zralý pržístup, to být der punc toprá týmová práce.“ Nevšiml si obscénních gest, která si mezi sebou Lisa a Matthew vyměnili.
„Takže o co se jedná?“, zeptala se Lisa a její hlas byl nyní úsečný a věcný.
Brian jí v rychlosti seznámil s vývojem událostí, zatímco Matthew přenášel všechny relevantní údaje na pásku. Pokud by bylo pozorování potvrzeno, bude páska zařazena do archivu PABLUM. Nepřítomně vyťukal kód 442.1 v počítačové složce označené: DRUHY. Objevila se veškerá data spojená s lejskem dlouhoocasým.
LEJSEK DLOUHOOCASÝ (Muscivora obitinass)
RARITA KÓDU 5. Délka: 35 cm. Popis: Středně velký lejsek připomínající na první pohled tyrana královského dlouhým, vidlicovitým ocasem (pouze u adultních). Hlava a tváře po stranách černé; křídla a ocas černé. Hřbet světle šedý. Spodina těla bílá.
Vylišeno několik poddruhů. VÝSKYT A AREÁL ROZŠÍŘENÍ: Od Veracruzu (Mexiko) přes střední a Jižní Ameriku po Patagonii. Nominátní poddruh početně táhne v pohnízdní době severním směrem na sever Jižní Ameriky. Náhodný výskyt na Bermudách. OBLASTNÍ ZÁZNAMY PABLUM: 40+ záznamů mezi lety 1820 a 1983. Záznamy/stát: NJ 8; TX 6; ME 5; MA 5; NY 3; FL a NS 2; MS, WI, GA, ONT, MD a NB 1. Data pozorování: červenec – listopad. Jaro: březen (1), květen (2).
Hans se obrátil k Matthewovi a řekl, „dej prověrženým členům erste uposornení; stav ŽLUTÝ. Dlouhoocasák být kluzká ďábel a jestli prověržení bude gut, členofé nebudou mít moc času.“
Matthew naťukal složitou sekvenci do počítače a jedním kliknutím zapípalo pět tisíc pagerů v pěti tisících kapsách pěti tisíců členů PABLUM s upozorněním, že je na obzoru náhlá změna, která může zasáhnout do jejich plánů. Všichni členové, kteří už měli lejska dlouhoocasého ve svých severoamerických seznamech pozorovaných druhů, byli samozřejmě vyřazeni.
Hans se otočil čelem k obličeji Lisy a řekl: „Der Falcon 10 je natankofaný a pšiprafený.“ Bylo to konstatování, nikoli dotaz.
Lisa vstala, smutně se usmála a omluvně pronesla, „nó, ano a ne…“
„Co tím myslíš ´ano a ne?´“, přerušil ji Hans. „Ten flug ist pšiprafený nebo ne. Ja oder nein?“
„Nein,“ pozvdechla si. „Chci říci, ne,“ opravila se a pokrčila bezmocně rameny. „Letadlo je v hangáru a právě se do něj instaluje nový navigační systém. Dost dlouho v poslední době odpočívalo a přehledové mapy s meteorologickou situací přestaly zobrazovat některé důležité ukazatele,“ dodala na svou obranu (snažíce se ignorovat široký úsměv na Matthewově tváři – a svoje selhání).
„Někdy se to muselo udělat,“ dodala a její hlas vyšplhal asi o dvě oktávy výše.
Hans řekl něco v němčině a pak, „zo, pak musime poušit tryskofý frtulnýk.“
Lisa sebou trhla a pronesla sotva slyšitelným hlasem, „ale vrtulník nebyl vyčištěn od té doby, co se mu zasekl rotor, Hansi.“
„Od zaseknutí motoru u jeřábů bílých,“ dodal Matthew (kvůli upřesnění).
Lisa vzhlédla. Nikdo během těch nepříjemných chvil nic neřekl a zdálo se, že předmětem jejich fascinace se stala podlaha.
Pak zvedly hlavy, Hans se chvěl jako miniatura Vesuvu a vydával zvuk podobný tomu, který se ozývá z tlamy dobrmana, když ji má plnou něčího předloktí. Bylo znát, že se nadlidsky snaží získat kontrolu. Nezvládl to a jednoduše vybuchl, přičemž se z něj dral proud germánských zvuků, z nichž některé připomínaly slova.
„UND WAS WIR TEĎ DĚLAT, ABY SME SE TAM DOSTAT? MÁME JÍT ZU FUSS, JA? NEBO MÁME SE POSLAT EXPRESS POŠTOU? TOHO DUMMKOPF, CO OPRAFOFAT FLUG, KDYŽ JE KAPUT TAKY FRTULNÝK, JE ŠKODA STŘÍLET. JÁ POSLAL BYCH HO NA RUSKÁ FRONTA – JA, A BOSÁ!“
Ten kritický moment, kdy se život a smrt ocitly na blízku u sebe, přerušil Brian.
„Hansi?“
„JA!“
„Hansi, jestli chceš, můžeme na tu lokalitu zajet mým autem,“ řekl klidně.
Hans na něho pohlédl jako by mu z obličeje upadl nos. „Budeš ržídit z Cape May, abysme tam byli in der nacht? Řídit budeš, ale nach blásinec, nich nach Texas.“
Brianův výraz se nezměnil. Pokračoval stejně klidně jako vždy, „kdo tady mluvil o Texasu? Ten pták je v Rio Grande, v New Jersey. Paní Rotweillerová je na návštěvě u své dcery v Rio Grande a toho ptáka viděla právě tam. Můžeme se tam dostat za patnáct minut – přesně tak dlouho, když ti nebude vadit zastávka u benzinky. Mám skoro prázdnou nádrž.“
Neoznačený béžový sedan zastavil pod majestátnými španělskými duby na půli cesty mezi bílým hrázděným domem a garáží. Paní Rottweillerová se objevila vzápětí utírajíc si ruce do zástěry zdobené obligátním vzorem kardinálů, sýkor, dlasků a samců čížků ve svatebním šatě. Pomalu sestupovala po schůdcích z verandy, vždy pravou nohou napřed. Nejspíš problémy s pravým bokem, pomyslel si Brian. Byla o něco mohutnější než na fotografii (většina přidané zátěže spočívala na zádi). Měla na sobě obyčejnou károvanou sukni, ručně pletený vlněný svetr z obchoďáku L. L., sportovní vycházkovou obuv a solidní kovový dalekohled Bausch a Lomb 7×35 Zephyr. Široce se usmívala, a i když byla ještě dvacet metrů daleko, už povídala.
„Jejda, to jste přijeli hodně rychle,“ pronesla trochu zadýchaně. „Proč? Protože ještě nemám udělané čokoládové sušenky a nepřipravila jsem kávu, chtěla jsem, aby to bylo čerstvé, jsem Alberta Rotweillerová a je to pro mě velice vzrušující a … a… a je to čest,“ dodala (nyní převážně směrem k Hansovi).
Lehce se zavlnila a zastavila přímo před velitelem hvězdného týmu (asi o krok blíže než by ospravedlňovaly společenské konvence). Herr Muller elegantně srazil paty, prkenně se uklonil, uchopil ruku vznášející se mu asi pět centimetrů před nosem a lehce ji přiložil ke rtům. „Potešení na mojí straně natürlich, když já se mohu seznámit s takofa okouzlující dáma,“ pronesl důstojně.
Matthew protočil oči v oblouku čítajícím asi 260 stupňů a zaujal schlíplý, ale jen zdánlivě rezignovaný postoj. Brian si prohlížel rozlehlé zorané pole na sever od domu.
Lisa nasadila svůj nejvíce odzbrojující úsměv a řekla, „ach, jaký nádherný svetr a jaký složitý vzor. Tu barvu jste si vybrala sama nebo byla v prodeji?“
Alberta možná byla prostá duše, ale nebyla hloupá. Pohlédla na slečnu před sebou s úsměvem stejně sladkým i jedovatým a odpověděla, „nikoli drahoušku, tu barva byla boží volbou; my jsme jen vychovaly ovce.“
„Měl dobrý vkus,“ řekla Lisa obdivně – a jen nepatrně nakrčila nos.
„Ano, to jistě měl,“ řekla Alberta tónem, který by i slabšího diabetika poslal do kómatu. Obrátila svoji pozornost k Hansovi, který vynechal celou tuto obranu i tah.
„Ach, Herr Muller,“ pokračovala bez dechu, „před několika lety jsem vás viděla mluvit na shromáždění WBBA ve Steamboat Springs o určování malých lejsků s proužky ve křídlech – na základě jakýchsi… těch… brouků nebo co, které mají v peří. Bylo to všechno fascinující,“ dodala způsobem, který dělal dojem, že nemá ani nejmenší tušení, o čem tehdy mluvil. To ale vůbec nevadilo. A už vůbec ne Hansovi.
„Ja, ja, rhinobassidy,“ prohlásil moudře. „to má obrofská potenciál, jak to, rosesnat jeden divný lejsek od druhá divný lejsek na sákladě determinace hmyzu. Wir máme všechna důfody věržit, že…“
Brian, který si uvědomil hrozící nebezpečí, zasáhl. „Pták, kterého jste hlásila, se nacházel támhle na tom poli?“ zeptal se Alberty.
„Ano, proč,“ opáčila. „Hledal potravu kolem toho malého ostrůvku stromů uprostřed. Viděla jsem ho asi před hodinou,“ dodala. „Ach, doufám, že nezmizel. Nebo ho nezahnal strach.“
„Vzpomínám si, že podle družicových snímků,“ pokračoval Brian, „je uprostřed toho porostu malá světlina – snad políčko?“
„Och, proč, ano,“ zareagovala paní Rotweillerová (mírně polekaně, zdálo se). „Můj, ehm, synovec a několik jeho přátel tam měli, takovou, no, takovou malou zahrádku asi před deseti lety – ale nic z toho tam už roky není.
Brian se obrátil k Hansovi. „Pane, mám podezření, že se ten pták zdržuje právě na té světlině. Je chladno a jsme z návětrné strany, proto odsud nevidíme žádnou aktivitu hmyzu. Slunce je teď dost vysoko, aby tu světlinu prohřálo. Mohlo by to být perfektní místo pro toho ptáka, vzhledem k podmínkám a jeho zvykům.
„Ja, pržesně o tom já teď dumám,“ zdůraznil.
„Jediná věc, která mě mate,“ řekl Brian s pohledem upřeným na Albertu, „je to, proč zalétl ten pták tak hluboko. Jižní strana toho hájku je v závětří a já si myslím, „pokračoval přímo k paní Rotweillerové, „že to je právě to místo, kde byl původně pozorován.“
Paní Rotweillerová, která vypadala, jako by si právě všimla, že narcisy potřebují ořezat, jen přikývla. Její výřečnost ji náhle opustila.
Brian chvilku nebo dvě počkal před tím, než mluvil dále. „Jo, vzpomínám si dobře, že občas na vašem ranči kroužkujete pěvce?“ vyzvídal opatrně.
Další přikývnutí.
Brian si s úšklebkem odkašlal, ale byl to Matthew, kdo to ze sebe všechno vysypal.
„ŽE JSTE TOHO PTÁKA NEKROUŽKOVALA, ŽE NE?!“ zaječel.
Albertina hlava poklesla, jakoby se jí právě dotkla sekyra popravčího. Brada se jí třásla a oba její slzné kanálky praskaly ve švech.
„N-n-n-ee,“ řekla přerývaně. „Ach, já jsem natáhla… síť… do míst, kde ten pták… hle-hle-hledal po-potravu.“ Mohutně popotáhla, přijala kapesník nabízený Hansem a hlasitě zatroubila. Když se trochu uklidnila, pokračovala. „Vletěl do druhé kapsy, ale myslím si, že oka byla moc malá. Pokračoval kapsou dále doprava a na konci vyletěl ven. Pak zmizel v tom hájku… a od té doby jsem ho neviděla,“ řekla ještě a její doznívající slova se změnila v rozpačité mlčení.
„Nyc, nyc,“ začal smířlivě Hans, „nyc tak strašnecho se nestalo, myslím. To ďábel vás navedl, že? Už dloucho jste si NEŠÁCHLA na ptáka, nicht wahr?“
„Ne,“ odpověděla. „Uletěl. Myslela jsem si, že kdybych ho chytila, mohla bych mít dokladové fotky.“
Hansovo chování se náhle změnilo. „NEIN, NEIN, NEIN, NEIN, NEIN. TO jsou bolševická kecy. Und co třeba brokofnice? Tochle je práce SVAT, určit ptáka a dát spráfu birderům. TOCHLE je způsob, jakým je třeba birding dělat. TOCHLE je důfod, proč existuje SVAT.“
Alberta popotáhla, kajícně přikývla a pokusila se o lítostivý úsměv. Spokojen se svým proslovem ji Hans pevně uchopil za masitou část paže a doprovodil ji k verandě.
„Toprá, toprá. Na celá ta sálešitost my teď sapomeneme, ja? Jednou spálený perst je jako dvojité farování, ja? Nejsou už chotofá čokoládová sušenky? Napřed my musíme udělat arbeit, potom sábafa, ja?“ dodal neurčitě.
Alberta odběhla směrem k domu vděčná příležitosti věnovat se něčemu užitečnějšímu. Ještě se otočila a zavolala na vzdalujícího se Němce. „Ehm, Hansi, máte rád sušenky s oříšky nebo bez nich?“
Hans odpověděl bez zaváhání. „Všdycky s koulema,“ řekl a usmál se.
Alberta mu poslala vzdušný polibek a energicky zamávala. Hans její gesto opětoval s grácií, která prozradila jeho aristokratické předky i politické názory a poněkud prkenně odpochodoval ke své jednotce.
Matthew a Lisa sebou trhli a významně na sebe pohlédli. V mnoha případech sice představovali zcela odlišné světy, ale když došlo na Hanse, rozuměli si dokonale.
Osobité dvojče Hermanna Goeringa přišlo ke své skupině a okamžitě začalo sypat příkazy ve zkomolené směsce němčiny a angličtiny – mnohé z nich si vzájemně odporovaly. Moc na tom ale nezáleželo. Výsledek byl zcela jasný a prostý – v podstatě šlo o téměř stejný postup jako u chřástala kropenatého před dvěma týdny. Zrovna teď obdrželi kratičký vzkaz od právníků majitele pozemků z toho případu.
„Tady zřídíme velitelská stanofiště,“ prohlásil Hans, a patou okované boty vyznačil hranice pro nadcházející drama. „Palebná linie bude dole u plotu, ja,“ řekla a ukázal na místo asi třicet metrů vzdálené od místa, kde byl opeřenec naposledy spatřen.
Matthew ho přerušil. „Hansi, to půjde,“ řekl a ukázal na dva majestátné stromy střežící okraj pole. „Ať ten pták poletí vpravo nebo vlevo, bude přímo na palebné linii.“
Hans se zkoumavě rozhlédl po okolí a souhlasně přikývl. „Ja, velký stromy, ty… wie heissen sie?“ zeptal se Briana.
„Cesmíny, cesmíny temné,“ odpověděl. „Illus opaca. Krásné, že?,“ dodal (bez velké naděje).
„Ja,“ souhlasil Hans, „cesmíny; Lisa je pokácí – aby byly pryč od ptačícho insel, ja?“ obrátil se přímo na ni.
„Doch,“ ozvala se Lisa.
„Samezovací náloše?“ otázal se Hans obraceje se zpět na Briana. „Nějaká problém?“
„Žádný problém,“ potvrdil Brian.
„So, pak všechno v poržátku. Všichni nastavit teď stejná čas. Ist 11:23:30. V poledne začneme. Já sůstat hier chlídat čas und sotpofídat otázky. OK – všichni raus. Arbeit macht frei,“ dodal optimisticky, ale zbytečně.
Brian zvedl svůj batoh a vyrazil do pole směrem k lesu. Lisa a Matthew zamířili zpět k autu. Již se zde začínal shromažďovat malý hlouček birderů (bezpochyby těch, kteří dostali hlášku od místní pobočky Audubonu, kam volala Alberta nejdříve). Dva členové skupiny SVAT se vlídně usmívali, mávnutím rukou slušně odstrčili několik určovacích příruček nastavených k podpisu a vyhnuli se i přívalu otázek.
„Je to dlouhoocasák?“
„Viděli jste ho?“
„Kde hodláte vyznačit pozorovací zónu?“
Lisa vytáhla z kufru auta silnou motorovou pilu, všimla si opotřebení tlumiče vibrací a vadnou součástku vyměnila. Matthew vyndal dvě impozantně vyhlížející ochranná pouzdra fotoaparátů, několik stativů a tři velké kovové boxy na filmy. Rozhlédl se po skupině a požádal o „jednoho“ dobrovolníka. Polovina přítomných postoupila o krok dopředu. Matthew vybral jednoho z nich, nachystal soustavu Novaflex a velkoryse mu umožnil nést její dvě nejtěžší součástky. Kolem Lisy již u paty stromu poletovaly čistě bílé piliny.
Broukaje si chytlavý a po žebříčku top 40 rychle stoupající hit, na který si už za tři týdny nikdo nevzpomene, dosáhli Matthew a jeho podržtaška palebné linie, a začali sestavovat hypersofistikovaný fotodokumentační systém – systém tak nový a moderní, že agenti CIA i KGB se vzájemně přetahují teprve o plány jeho prototypu. Matthew dal tento systém dohromady před necelým týdnem.
K dispozici by měly být tři samostatné kamerové jednotky, každá z nich by měla pracovat nezávisle na zbylých, aby se předešlo možnosti jakéhokoli selhání. Dvě jednotky s ohniskem 600 mm a širokým zorným úhlem, jedna na černobílý film a druhá na barevné diapozitivy, by měly celou plochu snímat pod proměnlivým 180-ti stupňovým úhlem s možností devadesáti expozic za vteřinu. Těla fotoaparátů, stejně jako kazety na filmy byly konstruovány ze speciální tepelně odolné slitiny zabraňující roztavení. Třetí kamera byla vybavena super tajným, laserově naváděným snímačem k nalezení, zaostření a sledování jakéhokoli ptáka, jehož frekvence mávání křídel a jehož další pohyby do ní byly předprogramovány. Tato jednotka by mohla alternativně exponovat na media Tri-X 400, Kodachrome 64, Infrared a Polaroid.
Každý pátý snímek byl zaměřovací.
Matthew kritickým okem přehlédl veškeré nastavení a s uspokojením zaznamenal, že Lisa již pokročila k druhému stromu a že už dokonce odřízla některé větve, které překážely nejvíce.
„Pracuji jako dobrovolník v místním středisku Audubonu,“ prohlásil Matthewův pomocník ve snaze trochu prolomit ledy.
„Hrůza,“ odtušil Matthew bez zřejmého nadšení.
„Jak dlouho už pozorujete ptáky?“ zeptal se parťák konverzačním tónem.
„Ptáky nepozoruju,“ odpověděl jednoduše Matthew. „Jen je určuju. Pojďme.“
Také Brian už viditelně pokročil v tom, co měl udělat. Nálože se táhly šedesát metrů vlevo od ostrůvku stromů a za ním – jednalo se o speciální výbušninu určenou pro velké výbuchy a třesky, ale jen nízko u země.
Mrtvé ptáky počítat nemůžeš.
Matthew se přikrčil a běžel Brianovi pomoci. Brian právě začínal instalovat poslední nálože. Zatímco ho Matthew pozoroval, natáhl Brian ruku k plastovému uzavíratelnému sáčku a vytáhl z něj hrst žluté, tmelovité látky. Potěžkal ji, oddělil část, kterou považoval za nadbytečnou, vytvaroval z výbušniny kompaktní kouli a položil ji na list papíru umístěný v mělké prohlubni deset metrů od poslední, již připravené nálože. Z vnitřní kapsy batohu vyjmul obyčejně vyhlížející váleček, přiložil k němu konec černého zvlněného drátu a obojí pevně vmáčkl do středu výbušniny. Vše prováděl s jistotou a bez zaváhání.
Matthew spokojeně mlasknul jazykem. „Je radost pozorovat při práci odborníka,“ řekl s obdivem. „Kde ses naučil takhle je rozmísťovat v liniích?“ zeptal se. „Vietnam?“
„Ne, Berkeley,“ utrousil Brian sarkasticky (ale pravdivě). „Ve Vietnamu jsme měli větší rozpočet.“
„Proč ty nálože nedáš trochu hlouběji?“ zeptal se Matthew. „Takhle to dělají v televizi.“
„Protože,“ vysvětloval Brian (jak nejlépe mohl s kusem drátu mezi zuby), „chceme udělat jen velkou ránu, nechceme vyhodit do povětří vlak. Když kolem vyletí hodně štěrku a hlíny, někdo by mohl přijít k úrazu.“
„Nebo něco,“ upřesnil Matthew.
„Nebo něco,“ přikývl Brian.
„Viděls ho?“ zeptal se Matthew.
„Ne, a ty?“
„Ne-e,“ odpověděl Matthew. Nejistě se odmlčel a pak ze zeptal, „myslíš, že tam opravdu je?“
Brian se na několik vteřin zamyslel, podíval se na hodinky a ve spěchu začal balit.
„Nevím,“ řekl upřímně.
„Myslíš, že je to dlouhoocasák?“ zeptal se Matthew neodbytně.
„To už netuším vůbec,“ zareagoval Brian, „ale zjistíme to za sedm minut a čtyřicet sekund. Chyť tady ty dva dráty, tenhle do levé ruky a tento do pravé – a nepomíchej to. Jdeme na to.“
Zpět u velitelského stanoviště byli o dva kroky před Lisou.
Hans už netrpělivě čekal (i když zde všichni byli o minutu dříve oproti plánu). Pytle s pískem a minomet se středním dostřelem (včetně dostatečného množství munice) byly již nachystány. Brian začal připojovat dráty k boxu s roznětnicí.
„Alles ist chotovo?“ zeptal se Hans.
Všichni kolem přikývli.
„Mat-thew,“ řekl. „Šel do tocho domu, přinesl potepsaný tento papír, schnell.“
Odpověď na Matthewovo zaklepání byla okamžitá díky velice hlasité kolii následované paní Rotweillerovou.
„Ach“, pronesla s náznakem zklamání a vrhla pohled přes Matthewovo rameno. „Nepotřebuje váš velitel něco?“
„Ano, paní,“ odvětil Matthew a všemožně se snažil, aby to nevyznělo jako od prodavače ojetých aut. „Můžete prosím tohle podepsat? Jedná se jen o formalitu.“
Uchopila úředně vyhlížející dokument a usilovně na něj zamžourala. „Nechala jsem si brýle na čtení v kuchyni,“ svěřila se. „O co se jedná?“ zeptala se a zároveň se snažila přečíst velká tučná písmena: SMLOUVA O NEZAŽALOVATELNOSTI A NEUPLATNĚNÍ NÁROKŮ, SMLOUVA O ODŠKODNĚNÍ A ZŘEKNUTÍ SE ODPOVĚDNOSTI.
„Ále, jedna se to, že jste nás zavolala a že jsme přijeli určit toho ptáka přesně, jak jste chtěla,“ pronesl Matthew, podrbal kolii, s obdivem si prohlížel rodinný portrét a zapískal prvních pár taktů z „Nezlomné vůle“.
„Hmmmm,“ zareagovala se zřetelnou nedůvěrou. „Těmto věcem skutečně vůbec nerozumím. Všechno papírování obvykle zařizoval můj poslední manžel.“ Ostře pohlédla na Matthewa. „Nebudu zařazena do nějaké e-mailové konference, že ne?“ zeptala se kousavě.
„Ale ne, paní,“ ujistil ji Matthew tónem, který vyjadřoval zděšení, jak si může něco podobného myslet.
„Dobře… potom je to v pořádku,“ řekla Alberta mnohem klidněji. „Pokud si Hans myslí, že je to důležité, pak to tak musí být.“
„Netušíte vůbec nic,“ zamumlal si Matthew pod vousy.
„Co jste říkal?“
„Říkal jsem, abyste to nezapomněla vzadu podepsat,“ odpověděl hlasitě.
„Nebojte se,“ zareagovala, otočila papír a podepsala se. Matthew chytil papír jako Jidáš ukrývající své stříbrňáky a vystřelil z verandy. Od dveří se za ním nesl hlas paní Rotweillerové.
„Ech, řekněte Hansovi a ostatním, že dělám na ty čokoládové sušenky fondánovou polevu. Doufám, že má polevu rád?“
„Miluje ji,“ zakřičel Matthew přes rameno. „Dejte ji úplně na všechno. Díky.“ K velitelskému stanovišti doběhl čtyřicet sekund před limitem.
„Alles v poržátku?“ zeptal se Hans s nadějí v hlase.
„Jako kus koláče,“ zavtipkoval Matthew, obraceje svoji pozornost k šéfovi, který zavrčel něco na souhlas a strčil si papír do kapsy.
„Už byl ten pták viděn?“
„Nein. OK – roznětnice. Das ist finální odpočet.“ Hans se vztyčil jako medvěd uprostřed borůvčí. Přiložil si ke rtům stříbrnou píšťalku a třikrát hlasitě zapískal. Tucet přihlížejících se přikrčil za auta. Paní Rotweillerová nadšeně mávala z okna kuchyně.
Matthew pozvedl svůj 10×40, zamířil ho ke stromům vzdáleným asi 130 metrů a v pravé ruce sevřel dálkový ovladač spouště. Lisa se přikrčila hned vedle minometu, oči jí svítily, ústa měla mírně pootevřená a špičkou jazyka si nervózně přejížděla po okraji zubů. Projektil ve tvaru rakety držela v rukách připravený u ústí minometu.
Brian tiše ležel s pravou rukou na zaměřovači minometu, na druhé ruce mu pohodlně spočívala brada. Slunce, které ho hřálo vzadu na krku, už vysušilo rosu, která se držela na zastíněných místech při jejich příjezdu. Na protější straně pole se vzájemně honili dva samci lesňáčka žlutého, proti dřínu, který právě rozkvétal, vystupovaly žluté kopretiny. Jak se rozhlížel, zaregistroval orlovce přilétajícího s kořistí, který usedl na uschlý cedr v lesíku. „Smuhy,“ napadlo Briana. „Smuhy už by měly v zálivu.“ Zahlédl, jak pták vytrhl dlouhý, stříbrný pruh masa, pak další.
„Záměra, nula, čtyři, nula, nula,“ zahlásil Hans. Brian postupně vyťukal každé hlášené číslo do zaměřovače.
„Alles v poržátku, jetzt?“ zeptal se Hans, ale nezdálo se, že by vnímal přikyvující hlavy kolem sebe. Jeho oči sledovaly tenkou, červenou vteřinovku jeho hodinek, která se teď pohybovala velice rychle ve snaze dostihnout dvě další tmavší ručičky, které se už překrývaly na dvanáctce.
Orlovec urval další pruh rybího masa a spolkl je.
„Feuer.“
Minomet křečovitě povyskočil a na druhém konci pole současně opadalo listí z větví dvojice dřínů. Pod nohama ucítili záchvěv ještě před tím, než k nim dolehl zvuk, který otřásl všemi budovami farmy.
KA-VŮŮŮM
Jeden z lesňáčků vykreslil žlutou linii nad polem, orlovec dal z větve salto vzad a smuha provedla dva a půl výkrutu na opačnou stranu (za to by si ale moc vysoké hodnocení nezasloužila).
Paní Rotweillerová se s využitím veškeré své tělesnosti vyklonila s kuchyňského okna a zakřičela, „Bůh nás ochraňuj!“ (spolu s něčím, co by příslušelo nějakému luteránskému ministrantovi). „Hansi!“ zaječela, „Hansi, co to vyvádíte?“
„Ja, ja,“ odvětil. „Alles v poržátku. Co já to cítím? Jsou to snad spálená sušenky?“
Alberta zareagovala jako koleno po zásahu palicí a zmizela.
„Nějaká snámka po tom ptákofi?“ ohlédl se Hans.
„Negativní,“ odpověděl Matthew.
„Přidej pět stupňů do prafa und uber 90 metrů,“ rozkazoval Hans.
„Feuer.“
Minomet se znovu vzepjal a v poloviční vzdálenosti mezi vzdáleným krajem lesa a středem hájku vyrostl tmavý sloup ornice.
KA-VŮŮŮM
Nezvykle tichá kolie vyběhla s polovinou rámu dveří kolem krku a pelášila jako o život přes příjezdovou cestu ve chvíli, kdy se právě zpátky k zemi sesypalo zhruba půl tuny kukuřičných sazenic.
„Hansi!“
Paní Rotweillerová nyní stála na verandě a na hlavě měla zbytek staré helmy z občanské války.
„Hansi, zbláznil jste se? Nechcete snad vyhodit farmu do povětří, že ne?“
„Nein, nein, nein, nein, nein,“ křičel zpět a konejšivě na ni mával. „Sa okamžik my budeme končit. To kafe voní nátcherně. Už je hotofé? Mám rád mit smetana und drei cukrofé kostky.“
„Ale člověk, se kterým jsem mluvila po telefonu, říkal, že bude stačit mléko. Smetanu jsem nekupovala.“
„Ja, mlíko je toprý. Ale schnell, už skoro končíme. Was ist los?“ pronesl, když obrátil svoji pozornost zpět k bitvě.
„Nic,“ odpověděl Matthew.
„Tak uber defadesát metrů.“
„To bude ale hodně blízko,“ snažil se upozornit Brian.
„Já dávám rozkazy,“ zareagoval ostře Hans bez ohledů k protestům. „Chotovo?“
„Ja,“ odvětil Brian, byl to spíš povzdech než odpověď.
„Feuer.“
„U zadního okraje hájku se v kruhu propadl terén; do vzduchu vystřelila sprška hlíny a listí – a jeden, černobílý pták s dlouhým ocasem.
„Dlouchá ocas! Dlouchá ocas!“ vítězoslavně zakřičel Hans a předvedl krátký vzrušený taneček. „Mat-thew. Mat-thew. Schnell, kamery.“
Pták si na okamžik sedl na nově obnaženou větvičku a pak letěl vlevo. Brian se dotkl tlačítka označeného L-1, kterým odpálil nálož přímo před letícím opeřencem.
Blan
Pták se otočil o 180 stupňů, chystal se znovu usednout, ale rozmyslel si to a pokračoval k východu. Brian odpálil R-1.
Blan
Musí se uznat, že lejsci dlouhoocasí dokáží své plány měnit neuvěřitelně rychle. Pták se otočil kolem dokola a vrátil se na poslední místo na této zemi, které se zdálo být klidné – na větvičku na vrcholku lesnatého ostrůvku bezpečí.
„Ja,“ zaburácel Hans mohutně, jeho duch se vznášel na křídlech úspěchu. „Ja, tak to dělají profesionálofé. Tochle je způsob, kterým by se měl birding dělat.“
Lisa a Brian už opustili velitelské stanoviště. Matthew se vydal zachránit své kamery, ze kterých se kouřilo.
Během deseti minut měli sbaleno. Těsně před odchodem instaloval Matthew v místě pozorování bateriově napájené naváděcí zařízení a aktivoval ho. V několika vteřinách se v pěti tisících kapsách pěti tisíc členů PABLUM rozpípalo pět tisíc pagerů. Navzdory schopnosti systému zpracovat 1500 hovorů za minutu, byly všechny linky na ústředí SVAT zablokované birdery snažícími se zoufale něco dozvědět o novém twitcherském cíli, který se objevil na obzoru.
„Doufám, že támhle tetička Em má ráda společnost,“ přemítala Lisa sardonicky, když vracela lesklou fotografii a pero Mathewovi.
„Doufám, že nadělala hodně čokoládových sušenek,“ prohodil Matthew, připojil svůj autogram a pero zastrčil do kapsy (Lisino pero). Přešel k teď už prázdnému místu pozorování a umístil tam lesklý tisk formátu A4 s portrétem sedícího dospělého lejska dlouhoocasého – cenu pro prvního z běžných členů PABLUM, který se sem dostane.
Získej tři takové a vyhraješ tričko SVAT.
Paní Rotweillerová vyšla ven s překapávačem značky Corningware a s tácem přeplněným čokoládovými sušenkami. Když viděla prázdné velitelské stanoviště, zarazila se. Teprve pak zaregistrovala, že zmizel i béžový sedan. Ve skutečnosti byl v dohledu pouze ten pán, který pracoval jako dobrovolník ve středisku Audubonu. Byl dole u plotu a prohlížel si ptáka.
Na okamžik zůstala nehybná, trochu zmatená, trochu nešťastná a trochu nejistá v tom, co má teď dělat. Rozhodla se jít dolů a nabídnout tomu chlapíkovi (jehož jméno si nedokázala zapamatovat) čokoládové sušenky. Doufala, že je má rád s oříšky. A s polevou.
