(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)
Samička otevřela oči, což byla jediná známka toho, že se probudila (ale ne, samozřejmě, že spánek sokolů je hodně odlišný od bdělého stavu). Ze svého místa na úzké římse vstřebávala okolní svět tmavými branami svých očí způsobem typickým pro sokoly, vnímala známé i neznámé, oddělovala důležité od bezvýznamného.
Před ní a pod ní byla voda, záliv. Dál, kam až mohla dohlédnout, se k jihu a mírně na východ táhlo pobřeží. To byl směr, kterým mířila. Na východě, tam kde začalo moře zářit v očekávání slunce, leželo město.
Vídala jich víc a víc. Když to považovala za vhodné, vyhnula se jim. Města byla stísněná, přeplněná a chyběla v nich kořist. Navíc s nimi bylo spojeno značné množství lidí – faktor, který bylo nutné zvážit. Při pohledu na město si vzpomněla na své první setkání s jedním z těch lidí – na této římse s výhledem na tuto řeku. Na noze pevně přitisknuté k peří na hrudi měla ještě teď památku na to první setkání.
Tato řeka se jmenovala Collevile a na své cestě protíná Severní svahy Aljašky před tím, než se její vody vlévají do Severního ledového oceánu. Ona samozřejmě její jméno neznala. Tím mužem byl Bob Dittrick, biolog pracující pro U.S. Fish and Wildlife Service, který v této oblasti prováděl mapování hnízdících sokolů – ale tohle ona také nevěděla. Jméno v tomto případě nic neznamená, není příčinou ani následkem a pro sokola postrádá jakýkoli smysl. Sokol sám o sobě byl příčinou i následkem.
Věděla, že to byla tato řeka a dokonale věrná paměť jejího druhu jí umožnila vybavit si každý výběžek břidlice, každý výchoz uhelné žíly, balvan, hnízdo lindušky, jezírko v tundře, štěrkovou lavici, vše, co se pojilo s řekou, vše, co se vázalo k ní, co se vztahovalo k její existenci (protože pro sokola jde o jedno a to samé).
Sokolí paměť není mdlá, jak někteří tvrdí. Pro značnou část světa, kterou vnímáme (a v míře, kterou vstřebat nedokážeme), je absolutně přesná a přímá jako let od jednoho bodu k dalšímu. Důležité věci se v ní přehledně ukládají k datům s přímým přístupem, a to díky dědičnosti a evoluci. Sokolí paměť je mlhavá jen tam, kde evoluce žádnou cestu nevytvořila – třeba v případě pojmenování řek.
Jiným znakem sokolí paměti, který by mohl člověku připadat podivný, je jejich smysl pro čas – nebo spíš jeho neexistence. Pro naši samičku nebylo nic, co by odlišilo suchopýr chránící římsu s jejich hnízdem, které sdílela se třemi bratry, a mužem, kterého vidí se psem při procházce po pláži, nebo sluncem, které právě teď ozdobilo obzor jižně od města. Suchopýr na skalní římse a muž se psem na procházce jsou skutečnosti oddělené vzdáleností a časem jen stěží – vztahují-li se k sokolovi. Fakta jsou fakta, ať k nim dojde kdykoli a kdekoli.
Slunce osvítilo úzkou skalní římsu i samičku; její tmavě čárkovanou spodinu těla zbarvilo do bronzova. Její tvář byla zdůrazněna tmavou kresbou po stranách typickou pro její druh a její hlava měla teď stejný odstín jako zakrslá vrba na podzim. Patřila k tundrovým sokolům, a ať už ve slunci nebo bez něj, byla nádherná. Tohle byl její první let k jihu, ačkoli v její mysli se tato cesta odehrála již nespočetněkrát před tím.
Za posledního večerního světla přiletěla směrem od oceánu a na tomto zvláštním útesu si našla nocoviště spíše díky odrazům světel z města než díky paprskům pohasínajícího slunce. Útes jí nabízel trochu jistoty v místech, která obklopovalo neznámo. Jednalo se o to nejpohodlnější místo, které našla od té doby, co opustila polární kraje – byla to dlouhá cesta, na které mimo jiné nocovala i na anténě sovětské výzkumné lodi nebo na silu poblíž Churchillu v Manitobě. Cestou se setkala s mnoha tisíci dalších ptáků tvořících neklidně se pohybující masu. Setkala se i s mnoha sokoly, dospělými i mladými, stejně jako byla ona.
Samozřejmě, že nemohla vědět, že ještě před nějakými desíti lety by to bylo nemožné – a proč. Na cestách její mysli nebyla místa, která by mohla vstřebat abstraktní pojmy, jakými jsou jedovaté pesticidy, reprodukční selhání nebo snížení početnosti určitého druhu. K dramatickému propadu jejího druhu a jeho oživení došlo v kratičkém záblesku evoluce – příliš rychlém, než aby dědičnost položila základy pro přeživší. Nemohla vědět, že se v roce 1975 populace polárních sokolů propadla o více než polovinu a že se v okolí této řeky pokusilo vyhnízdit pouhých dvacet šest párů, které odchovaly čtyřicet osm mladých. Jedním z nich byla ona.
Biolog Dittrick chápal obojí, pokles i oživení populace, protože právě to je podstatou biologů, znát tyto věci. Navíc po tři roky prováděl na této řece průzkum. Před tím pracoval na kroužkovacích stanicích podél Atlantického pobřeží. Věděl, že přírodovědci pracující v Mexickém zálivu na pobřeží Texasu, odebírali vzorky krve sokolů vracejícím se ze zimovišť v tropech. Tyto vzorky odhalily, že v letech 1979 a 1980 došlu u zkoumaných ptáků k významnému poklesu hladiny DDT a že jen u necelých deseti procent vracejících se samic mohla její úroveň negativně působit na jejich úspěšnou reprodukci. Tyto nálezy odpovídaly průzkumům, které odhalily větší počet hnízdících sokolů a zvyšující se hnízdní úspěšnost v celé Arktidě.
Nic z toho samička netušila. Věděla pouze to, že během dnů a mil, které se táhly zpět od tamté skalní římsy s výhledem na tamten záliv, po tuto římsu s výhledem na tuto řeku, viděla mnoho ptáků svého druhu, i když jen málokterý putoval z takové dálky jako ona. Většina z jejího klanu z oblasti Coleville letěla k jihu podél úbočí Skalistých hor a rozptýlila se dole podél pobřeží Mexika. Ona se však vypravila na cestu, až poté, co se její rodina na konci srpna rozpadla. Udržovala si jižní směr, ale mohutné vířící masy chladného severského vzduchu, které ve výšce postupovaly napříč kontinentem, fronta za frontou, ji zatlačily dále k východu. Mohla sice směr letu upravit, aby vyloučila vliv větru proudícího přes kontinent, ale zdálo se, že pro to není důvod. Potravy bylo po cestě dostatek a vzduch byl všude stejný.
Před dvěma dny nechala pevninu za sebou a vydala se nad otevřenou vodní hladinu. Nyní byla už tak daleko na jihu, že prolétala spodními vrstvami vzduchu proudícího ve směru hodinových ručiček. Vítr byl severovýchodní. Po nepohodlné noci na palubě Belegorsku pokračovala k jihu, ale s větrem se posouvala stále na západ. Neochotně se zastavila, až když ji zastihla noc.
Teď byla hladová a všudypřítomným pocitem hladu pozorovala svět kolem sebe. Když byla ještě několik stovek metrů od pobřeží, povšimla si mávání křídel. Byla unavená a vyčerpaná letem. Jejich vysílený zvlněný let několikrát téměř skončil v hřebíncích vln. Teď ale ten pták zahlédl pobřeží – bylo příliš pozdě uvažovat o jeho nástrahách.
Sokolí samice spustila níže sevřené pařáty a na okamžik odhalila kroužek, který se stříbrně zaleskl ve slunci. Ožila a tiše vyrazila vpřed s jedinou myšlenkou v hlavě. S využitím panujícího šera se rychle přiblížila ke své kořisti, zhoupla se v širokém oblouku (tak typickém pro sokoly), přitáhla křídla a tentokrát neminula.
Z jižní kroužkovací stanice na Cape May Point v New Jersey, zahlédl Bob Dittrick sokola přilétajícího přes Delawarskou zátoku. Letěl těžce, obtížen kořistí. Automaticky zatahal za návnadu – jednou, dvakrát – bez velké naděje, že ptáka zaujme. Měl už svoje zkušenosti. Sokol jeho nabídku ignoroval, velkým obloukem minul starý betonový kryt, na kterém trávil noc a přistál na jednom ze skupiny stromů rostoucích kolem otevřeného mokřadu. Samice se pustila do svého úlovku po způsobu sokolů, peří přenechávala větru.
Bob pustil lanko jdoucí k návnadě, natáhl se pro svůj dalekohled, zamířil jej na krmícího se ptáka a usadil se v pohodlné pozici. Samice k němu byla obrácena zády a on nemohl zjistit, jakou kořist ulovila. Jediné, co viděl, byla mozaika hnědých, těsně se překrývajících per na jejím hřbetě a když pozvedla hlavu, aby se rozhlédla po okolí, zaregistroval tmavou linii vousu na její tváři a zlatavý odstín jejího temene.
„To je ale krásná mladá slečna,“ řekl nahlas s virginským přízvukem změkčujícím souhlásky, který nesmazaly ani tři roky pobytu na Aljašce.
„Dal bych tomu malému zlatíčku kroužek, kterýkoli den, kdy by řekla ano.“
Samice se na svém místě hladově a rychle krmila. Byla netrpělivá, aby se vrátila na místo, na kterém nikdy nebyla, ale které bezpečně rozpozná, až se tam dostane.
