(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)
1931
Erik se probudil do zvuků, kterými matka vyklepávala popel z kamen, stejně jako předchozího rána, a rána před tím a vlastně každého rána, na které si za těch šestnáct let svého života mohl vzpomenout. Rychle se po tmě oblékl. Částečně proto, že mu byla zima a částečně kvůli vzrušení. Dnes to bude u Cape May Point létat. Nad špičkami stromů budou přeletovat dravci: stovky, možná tisíce ptáků. Obvykle v sobotu pracuje, ale požádal si o den volna, který dostal.
Trochu ho překvapilo, že ho uvolnili tak snadno. Předák v rybářských docích chvíli brblal a vzpomínal, o co těžší byl život za doby, kdy byl ještě hochem. Ale pak toho nechal, dokonce dříve, než obvykle. Erik si toho všimnul. Zdálo se, že mu lidi jdou trochu z cesty od té doby co Laura B. odešla.
Přidržujíce se stěny a snažíce se vyhnout prknům v podlaze, které by zaskřípěním mohly probudit jeho bratry, zkušeně seběhl po schodech. V kuchyni ho čekal velký talíř lívanců. Bezmyšlenkovitě se do nich pustil a zapíjel je vřelou kávou tak rychle, jak mu to jen bolest dovolila.
Matka ho pozorovala přes svůj šálek měkce šedýma očima, ve kterých se nikdy nezračil hněv ani laskavost. Zdědil její oči – ale rozježená hříva ryšavých vlasů a pihy na tvářích, které se na nose slévaly, byly dárkem od jeho otce.
„Teple se oblékni,“ řekla. „Vítr tě prochladí.“
Erik přikývl s pusou plnou kávy.
„Zabalila jsem ti svačinu. Máš ji u bot.“
Erikovo mumlavé poděkování se dutě odrazilo od stěn hrnku.
Stříbrný zvonek na dvířkách od skříňky se zbraněmi se ostře a chladně rozezněl do tmy navzdory tomu, že se snažil být opatrný. Jeho otec ho tam přidělal ještě, když byl Erik dítě – prevence před nenechavýma dětskýma ručičkama. Erik hmátl automaticky po své pušce, ale zaváhal, když se prsty dotkly dřeva skříňky.
Byla to stará dobrá puška, dvojka Parker. Vnější moření hlavně už dávno ustoupilo korozi. Pažba byla prasklá díky nějaké dávno zapomenuté nehodě. Její dřívější majitel ji měl omotanou mosazným drátem, aby držela vcelku. Erik si ji koupil za první výplatu ze Snowových rybářských doků a vlastnil ji už třetí sezónu. Nyní ale jeho ruka zabloudila dolů po proužku slabého světla přicházejícího z kuchyňských dveří, ve kterém se měkce lesklo dřevo a kov, minula dědečkovu karabinu, kterou měl ještě od „války rebelů“, přelétla otcův Springfield, který s ním byl ve Francii, a pokračovala dál přes novější zbraně. Pak spočinula na dvanáctce.
Byla to krásná puška, kterou jeho otec vyhrál. Pětiranná, rychlá tak, jak její majitel dokázal mačkat spoušť, používala střelivo standardní ráže nebo pro třípalcové magnumy, dělala čest svému geniálnímu vynálezci, Johnu M. Browningovi. Jednou si z ní už vystřelil, ale za moc to nestálo. Pažbu měla moc dlouhou, přizpůsobenou mohutnějšímu střelci. To bylo před dvěma roky. Od té doby vyrostl – ale do té správné figury mu ještě pár roků chybělo.
Erik ji zvednul překvapen její lehkostí a ucítil sladkou vůni oleje, který ulpíval na hlavni ještě rok poté, co byla naposledy čištěna. Máma ho pozorovala z kuchyňských dveří. Její oči byly bez výrazu.
Hvězdy jiskřili jako krystalky ledu, když Erik zahnul dolů z Washington Street na Sunset Boulevard. Vítr mu od úst odtrhával obláčky dechu. Na konec Sunsetu, kde měla čekat rojnice střelců, to bylo tři míle pěšky. Dravci by měli začít létat s rozedněním a měli by se pohybovat k jihu podél poloostrova. Po příletu k otevřené zátoce by měli zamířit k západu a poté by měli být jako ryba na háčku taženi podél pobřeží zpět k severu vedeni obrysy zátoky. Ptáci by měli být teď dost nízko, v dosahu korun stromů a jejich postup by měl zpomalovat prudký protivítr. Neměli by být schopni postřehnout řadu lovců, čekající na ně na betonové silnici, která přetíná jejich trasu, dokud nevylétnou na volné prostranství – a to už bude příliš pozdě.
Zbraně obvykle burácejí a výstřely následují tak rychle za sebou, že to zní jako jedno nekonečné hřmění hromu. Jeho dědeček to přirovnává k dělostřelectvu Unie u Vicksburgu. Dravci padají na silnici. Někteří se kutálejí jako fotbalový míč, v kotrmelcích. Mnozí ptáci, kteří nejsou čistě střeleni, se snaží neohrabaně dolétnout do korun stromů na té straně silnice, kde stojí lovci. Nakonec ale umírají nebo je dostanou lišky.
Kolem odpoledne bývá za dobrý ch dní na konci Sunset Boulevardu velká hromada dravců. Novináři z místních plátků si přijíždějí udělat fotky. Lovci postávají za kopami čerstvě zabitých ptáků a usmívají se do fotoaparátů. Auta přijíždějící dolů po silnici musí zpomalovat, aby nedostali smyk na prázdných nábojnicích, kterými je vozovka poseta. Opravdu to stojí za to.
Někteří lovci říkají, že všichni dravci jsou špatní a měli by se střílet. Ale Erik si to nemyslí. Má ptáky rád, zajímají ho a čte si o nich v knihách z dědečkovy knihovny. Zvláště se mu líbí žlutoocí lovci ryb, kteří běžně hnízdí na Cape. Rád sleduje dospělé a nově vylétlé ptáky, kteří v létě nad mokřady stoupají výš a výš a strašně rád pozoruje, když se vrhnou za rybou do vody (i když z toho profesionální rybáři šílí). Modrý lovec je ale špatný dravec. O tom není pochyb. Zabíjí pěvce. Je tak rychlý, že ti malí zpěváčci nemají žádnou šanci. Z velké, dvoudílné knihy o ptácích New Yourku se dozvěděl, že jeho vědecké jméno Accipiter velox znamená „rorýsí dravec“ a když tento krahujec americký uloví nějakého ptáka, zamíří s ním na trhaniště. Vzpomněl si, že Eaton, ornitolog, řekl, že trhaniště vždy poznáte, podle všeho toho peří kolem. Sám nikdy žádné trhaniště neviděl, ale našel chomáče peří roztroušené po lese na Cape May, kde krahujec požíral svůj úlovek. Ano, byli to „ malí krvežízniví lupiči“, přesně jak je označoval Eaton a další ornitologové – a „měli by být vyhubeni“ (jak také poznamenal Eaton).
To ale neplatí pro všechny dravce. Jen krahujec americký, jestřáb Cooperův, jestřáb lesní a sokol stěhovavý přinášeli zkázu a nebyli chráněni. Lovením krahujců amerických se zachrání spousta pěvců, ale byl tu i další důvod k jejich střílení. Erik mohl dostat niklák za každého ptáka, který nebyl střelbou vážně poškozen. Krahujci byli totiž velice chutní k jídlu. Chutnali jako kuře. Za niklák byly dva náboje, pokud střílel dobře, mohl si vydělat přes dva centy za každého ptáka, kterého dostal.
Samozřejmě, že ptáci, které minul, jeho zisk snižovali.
Ulice začala tančit světly auta, které se objevilo za ním. Auto zpomalilo, když ho míjelo a mužský hlas se ho zeptal: „Jdeš střílet, chlapče?“
„Ano, pane,“ odpověděl Erik a poznal hlas patřící redaktorovi místních novin.
„Fajn, tak si naskoč. Pušku dej dozadu Philovi.“ Erik tak učinil a s jistou pýchou a s rozpaky zaznamenal Philova obdivná slova, kterými hodnotil jeho zbraň a jeho opatrnost, se kterou pušku uložil vedle dalších zbraní opřených o zadní sedadlo. „Máš pěknou pušku,“ prohodil k Erikovi. „Každý slepičí jestřáb se smyslem pro čest, který se na ni jednou podívá, by se ti měl raději vzdát.“
„No, myslím, že vzhledem k tomu, jak střílíš, by sis měl taky takovou pořídit, Phile,“ zavtipkoval řidič. „Jedinou možností, jak dostaneš ptáka do svého loveckého vaku je ta, že ti tam vletí sám.“
„Ha, ha, ha. Ha, ha, ha.“
„Ale proč, Franku, myslel jsem, že to je důvod, proč mě sebou bereš. Ty máš řídit a já mám střílet, protože očividně řídíš zatraceně líp než střílíš a zatraceně hůř už řídit nemůžeš.“
„Ha, ha, ha. Ha, ha, ha.“
Řeč zbraní. Řeči mužů. Erik v tom vyrůstal. To vše bylo součástí podzimu na Cape May.
Ve světle předních reflektorů se na konci Sunset objevila další auta a asi dvacítka mužů a chlapců, neurčité postavy v kabátech kryté tmou a vzdáleností, které se zhmotňovaly s tím, jak se k nim auto přibližovalo. Většinou to byli místní, které Erik znal nebo poznal. Tu a tam byla vidět červená kostkovaná bunda patřící „sportovním střelcům“ dole z Philadelphie. Střílení se stalo oblíbeným mezi skupinami těchto lidí.
Za majákem začalo přibývat světla. Hvězdy ztrácely svůj třpyt. Skupinky mužů se postupně rozestavily podél silnice. Erik se postavil na konec. Sáhnul do kapsy, vytáhl náboj a přiložil ho k závěru své Magnum 5. Její mechanismus mu ho netrpělivě vytáhnul z prstů a hladce ho zavedl do komory. Puška byla připravena ke střelbě. Klouzavý zvuk kovu o kov lehce zazvonil. Následovaly další čtyři náboje.
Muži v řadě netrpělivě pohybovali nohama, ale jestli to bylo nervozitou nebo chladem, bylo těžké říci. Jejich oči byly otočeny ke stromům lemujícím protější stranu silnice, jejich kamenné tváře působily v šedém ranním světle bez života. Prvně od svého příchodu si Erik povšimnul postavy stojící stranou. Ten muž neměl zbraň, pouze dalekohled, ale řadu stromů sledoval stejně upřeně jako lovci. Phil si všimnul Erikova zájmu a rychle k němu přiskočil s vysvětlením.
„To je hlídka najatá Au-dů-bonovou společností – jmenuje se Sounders. Kontroluje, aby nebyli loveni nelegální dravci. Dokonce se snaží sečíst všechny prolétající ptáky. Dokážeš si představit, že se někdo snaží spočítat všechny ty dravce?“ Erik si toho muže prohlížel s rostoucím zájmem. Ještě nikdy před tím nepotkal člověka z Audubonovy společnosti. Ten muž, Saunders, se otočil k řadě lovců a prohlížel si je, když postřehl Erikův upřený pohled. Přátelsky mu pokynul. Erik mu pokývnutí oplatil a rozhodl se ho pozdravit.
Na konci řady zazněl výstřel doprovázený dvěma dalšími.
Krahujec americký, nahý proti ranní obloze, se rozletěl na kusy a pohltila ho tmavá hradba stromů. Z několika míst zazněly radostné výkřiky.
Erik se zaměřil na špičky stromů, prst na pojistce, pušku zvednutou k výstřelu. Rychle mrknul po stráži od Audubonů a všiml si, že právě něco píše do bloku. Pak jeho oči zachytily pohyb před ním.
Puška šla nahoru rychle a hladce. Tvář se pevně přitiskla k pažbě, Erik zhoupnul hlaveň – pohybem vycházejícím z boků, a přes mušku sledoval let ptáka. Krahujec složil křídla a v mírném poklesu zamířil doprava. Erik ho sledoval, předsadil a zmáčknul kohoutek…
1981
… „Utrhnu jim hlavu!“ Bručela si Carol měkce, ale pomalu a monotónně, což prozrazovalo její skutečný hněv. Další dvě rány následovaly po té první. Broky, teď už bez energie, zaťukaly neškodně na střechu terénní stanice Highbee Beach a kolem ní. Carol s námahou otevřela oči, zamračila se na střechu – ale na nic určitého – a brblavě opakovala, „Utrhnu jim hlavu. Neudržím se, jestli ti chlapi zase střílejí v chráněném pásmu po slukách. Předhodím je supům.“
Další rána naštěstí nezazněla.
Carol se zahrabala hlouběji do svého polárního spacáku a užívala si tepla. Vylézat se jí z něj nechtělo. Už skoro dva měsíce vstávala před rozedněním a chodila na nedalekou pozorovatelnu dravců patřící k výzkumné ploše terénní stanice Higbee Beach, aby zaznamenala počty protahujících ptáků. Jednalo se o součást projektu, který měl objasnit význam oblasti Highbee pro tah dravců. Už dva měsíce trávila na pozorovatelně deset hodin denně, sedm dní v týdnu při určování a sčítání šestnácti druhů dravců, kteří se nad Cape May objevovali; každou hodinu si zaznamenávala okamžité počasí a vše, co se týkalo přeletujících ptáků; odpovídala na otázky birderů a lovců, kteří se tu ukázali; a každý večer přepisovala terénní poznámky do neosobních a nepoddajných formulářů připravených k počítačovému zpracování.
Posledních několik týdnů navíc ponocovala při odchytu sov do sítí, kdy pomáhala při kontrolách i u odchytů samotných. A teď byla hodně, hodně unavená. Unavenější než kdykoli před tím během svého třiadvacetiletého života.
Světlo prosakující do pokoje jí prozradilo, že čas jít do práce už minul. Carol zkusmo vystrčila jednu nohu z příjemně prohřátého spacáku a jako dobrý výzkumník, kterým byla, zkoušela zjistit, jestli se svět nachází tam, kde ho před několika hodinami opustila. Nechtěla dělat příliš ukvapené závěry.
Její noha se setkala s tvrdou, plochou rovinou, kterou provizorně určila jako podlahu. Carol si povzdechla. Svět byl stále na svém místě, fajn. Nechtěla pokoušet štěstí dalším experimentem. Jednou z prvních věcí, které se jako biolog naučila, bylo nikdy neopakovat pokus s kladnými výsledky. Už by nikdy nemusely tak dobře vyjít.
Carol se ve spěchu oblékla, částečně kvůli chladu a také proto, že měla zpoždění. S rámusem překlopýtala napříč přívěsem do kuchyně, kde si lžící od polévky namazala celý pšeničný chléb stoprocentně přírodním arašídovým máslem.
Všechny nože byly špinavé v umyvadle.
Jak ve spěchu žvýkala to, co mělo být snídaní odpovídající jejímu platu pozorovatele dravců, prolistovala několikadenní poštu. Našla v ní dopis z oblíbeného dvouměsíčníku, který jí sděloval, že by mohla vyhrát pětadvacet tisíc dolarů, dopis z banky, který jí doporučoval zaplatit další splátku studentské půjčky, katalog koloradské firmy vyrábějící superkvalitní turistické vybavení s cenami výrobků, které si nikdo, kdo podobné vybavení skutečně používá, nemůže vůbec dovolit, a nakonec dopis newjerseyského státní správy, který jí nabízel pronájem mrazáku pro samostatně pracující biology.
Nic neobvyklého.
U dveří do přívěsu s láskou uchopila svůj starý dobrý dalekohled a prsty lehce přejela po jeho délce. Byl to starý přístroj značky Bushnell Insta-focus. Barva na obou tubusech už dávno odhalila holý kov. Ostřící kroužek byl z jedné strany prasklý následkem nějaké polozapomenuté nehody. Vrstva opatrně naneseného lepidla mu prodloužila o několik let život. Carol si ten dalekohled koupila za první výplatu jako asistentka manažera firmy Arthur Treacher´s Fish and Chips, kde pracovala během prvního ročníku studií. Používala ho následujících osm semestrů a jednu sezónu v Cape May.
Ale nyní její prsty zabloudily k měkké kožené brašně, která se jantarově leskla v ranním příšeří. Kovová přezka ostře a studeně cvakla a objevil se krásný binokulár Nikon, její poklad – osminásobně zvětšující, se zorným polem 325 stop na tisíc yardů a relativní světelností patnáct, přístroj, který dělal čest zručnosti a obchodní strategii geniálních výrobců japonské optiky.
Carol vyndala dalekohled z pouzdra a uvědomila si, jak neuvěřitelně je lehký (a ucítila sladkou vůni medu, který ulpěl na jeho povrchu po včerejší nehodě při večeři).
Proradná hmota, tenhle med.
Oblaka spěchající jí nad hlavou měla vybledlý levandulový a lososový odstín, když Carol pokračovala po New England Road k pozorovatelně dravců. Ti už jí začali přeletovat nad hlavou, ale postupovali jen plouživě proti silnému protivětru. Její ruce automaticky sáhly pro počítadla, která měla hluboko v kapsách své bundy. Měkký klouzavý zvuk kovu o kov dutě zazněl pod třípalcovou vrstvou péřovky. Každé tlumené cvaknutí znamenalo přelet jednoho ptáka: krahujce americké zaznamenávala pravou rukou, poštolky levou. Tito ptáci tvořily 66% všech ptáků letících nad Higbee Beach.
Carol vyšplhala na pozorovatelnu s lehkostí rozeného atleta, které nemohlo uškodit ani těch několik vrstev zimního oblečení. Na střední škole se vrcholově věnovala třem sportům, ale rozhodla se dělat kariéru studiem přírodovědy, nikoli přes sport. Dravci se stali její posedlostí během vysokoškolských studií na East Stroudsburg State – čtyři roky strávila ve stínu Kittatinny Ridge, nejznámější tahové cesty v Severní Americe.
Seznámila se se všemi zásadními myšlenkami současné ornitologie pocházejícími od Iana Newtona, Leslieho Browna, bratrů Craigheadových a dalších. Naučila se mnohému o dravcích a roli predátorů udržujících rovnováhu v přírodě. Věděla, že populace dravců vykazují závislost na mnoha faktorech, včetně množství kořisti – že početnost každého dravce závisí na dostupnosti potravní nabídky. Zjistila, že dravci mohou hrát v přírodě roli lakmusových papírků určujících životaschopnost a stabilitu celého ekosystému. Věděla také, že stejně jako každé živé stvoření, tak i dravci mají potřeby, které musí být ukojeny. Jestliže člověk těchto potřeb nedbá, může svým chováním dravce ohrozit. Projekt, na kterém Carol v Higbee Beach pracovala, byl součástí snahy porozumět potřebám tisíců dravců táhnoucích přes Cape May v New Jersey.
Ale byla tu ještě jiná věc, která vzhledem k práci, kterou Carol dělala, byla víc než jen cílevědomou snahou a podmíněnými reflexy. Carol cítila uspokojení, které přicházelo s vírou, že práce, kterou dělá, má význam. Carol byla profesionální pozorovatelkou dravců, vzácným druhem lidské rasy. Nikdo přece nepozoruje dravce kvůli penězům. Nikdo takový opravdu není. Lidé se stávají pozorovateli dravců, protože je mají rádi. Ke konci sezóny si vždy musela najít práci v oboru nebo mimo něj, aby vyžila. Během té doby bude netrpělivě čekat na jaro – a na pozorování dravců v Sandy Hook, které začíná v březnu.
Jednou se jí možná podaří dostudovat, nebo si najde práci, nebo založí rodinu, nebo uvízne v jiné z pastí, které život nabízí. Ale prozatím pro Carol existoval jen tah ptáků – a to, že může být na podzim jeho součástí na Cape May.
Ze své plošiny nacházející se ve výšce pětatřiceti stop nad Higbee mohla přehlédnout většinu území jižně od kanálu v Cape May. Ptáci kolem proletovali přívalově jako krev ze srdce. Několik birderů hledalo vrabce v porostech čiroku a dvě skupiny lovců posílaly své psy do lesa vyplašit sluky.
Nahoře nad živým plotem se proti pozorovatelně pohybovala drobná postavička ve vybledlém kostečkovaném kabátě nesoucí pušku, která se zdála být dvakrát větší než bylo třeba. Carol si s úlevou všimla, že puška směřuje hlavní od pozorovatelny. Zdálo se, že jde o zbraň, která za sebou měla už nepočítaně loveckých sezón.
Nová vlna migrujících ptáků se začala pohybovat vlevo od věžičky. Carol rychle a plynule pozvedla k očím dalekohled; počítadlo krahujců amerických, které držela v pravé dlani, si jemně přitiskla k tváři. Sledovala dalekohledem táhnoucí ptáky a odmačkávala krahujce tak rychle, jak se pohybovali přes její zorné pole. Zespodu k ní dolehl hlas.
„Hej, copak to tam děláte?“
Carol se podívala dolů do dvojice zvědavých šedých očí posazených pod rozježenou hřívou ryšavých vlasů a mezi pihami na tváři, které se na nose slévaly.
„Počítám dravce,“ odpověděla a rychle pohlédla zpět, aby zaznamenala několik opozdilců.
„Dneska pěkně táhnou krahujci, že?“, prohodil ten mladý chlapík.
Carol se k němu vrátila pohledem s rostoucím zájmem.
„Vy pozorujete rád dravce?“, zeptala se.
„Jo,“ odpověděl, „mám ptáky rád, zvlášť lovce ryb – teda orlovce. Jednoho jsem viděl před pěti minutama nahoře nad silnicí. Všimla jste si ho?“
Carol neodpověděla, její profesionální pýcha byla raněna.
Mladý lovec dodal, „možná to byl jen racek, byl hodně daleko. Jsou si strašně podobní.“
„Jo, to jsou,“ souhlasila Carol.
„Tak jo, musím jít. Hodně štěstí.“
„Díky, vám taky,“ řekla Carol.
Odvrátila zrak k tahovému korirodu a poznamenala si motáka letícího nízko u okraje lesa, několik ještě vzdálenějších krahujců a ptáka na hranici určitelnosti, který svými znaky stále víc a víc připomínal jestřába Cooperova, což se potvrdilo, když se dostal ještě blíže. Ten jestřáb jí udělal radost. Většina lidí by ho nebyla schopna takto určit.
Podívala se za vzdalující se postavou a náhle na něj zavolala.
„Hej, jak se jmenujete?“
Mladý lovec se obrátil a zasmál se. „Erik,“ řekl.
