(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)
Ta myšlenka mě zarazila. „Nechceš říct, že měla na mysli to pole na druhé straně domu?“
Nevypadalo to tak. Lindiny instrukce byly jednoduché a jasné: pták je na poli přes ulici od domu s modrou velrybou na dvorku (těch možností zase tolik nebylo). A to pole jsem už prohlédl, ani ne před dvaceti minutami, a našel jsem tam jen tyrana obecného a dva druhy vlaštovek – ale ne tyrana savanového.
Ale „přes ulici od domu s modrou velrybou“ nemusí být tak jednoznačné, jak si můžu myslet. Vzešel jsem z předměstí, narodil jsem se a vyrostl v jednom z těch pečlivě naplánovaných bludišť, která se objevila v poválečném období. Pro někoho z předměstí přes ulici jasně znamená: přes ulici od čela domu (což je jediné přes ulici, jaké vůbec děcko z předměstí zná). Existují i sousedi od vedle nebo sousedi přes dvorek, ale jediný soused přes ulici.
U chalup je to samozřejmě jiné, zvláště u chalup stojících na nároží – stejně jako je tahle. Chalupy stojící na nároží mohou mít v podstatě dvě pole, která mohou být „přes ulici“.
Ale já téhle alternativní teorii ulic stále nepřikládal váhu. Ten pták se jednoduše vytratil přes noc. Tyran savanový se v Cape May neukázal od dob, kdy zde tohoto dlouhoocasého tropického zatoulance naháněl v roce 1939 Otway Brown.
Jelikož jsem ale byl pouze jedním z pětičlenného týmu, nedávalo mi to právo na jednostranné rozhodnutí. Cítil jsem povinnost nadhodit tuto možnost ostatním.
„Víte,“ řekl jsem, „ještě jsme nezkontrolovali pole vedle domu s modrou velrybou.“
Všichni se zastavili. Nikdo neřekl ani slovo.
„Asi nestojí za to se tam vracet,“ dodal jsem. „Máme půlhodinové zpoždění oproti plánu.“
„Ale no tak, jen pojďme,“ vložil se do toho Pete Bacinski. „Není to zase tak daleko od naší trasy.“
„Mohli bychom to vzít Pobřežní ulicí nahoru,“ přidal se Bill Boyle. „Uděláme tam jen krátkou zastávku.“
„Myslím, že za pokus to stojí,“ dodal David Sibley.
Otočil jsem se a setkal se s pohledem pátého člena našeho týmu soutěžícího v Big Day, muže, jehož tvář by poznal každý na kterékoliv ornitologické lokalitě Severní Ameriky – muže, kterého znám téměř celý život, jehož jsem ale prvně potkal před necelými pětadvaceti hodinami.
„Jo, pojďme to zkusit,“ řekl Roger Tory Peterson.
Celý můj život mi teď nepřijde jako nějak dlouhá doba, ale zdál se být nekonečně dlouhým tomu vychrtlému klukovi, který úzkostlivě čekával u poštovní schránky na Roosveltově třídě ve Whippany, v New Jersey. Bez poštovního směrovacího čísla. Tehdy to byla adresa bez poštovního směrovacího čísla.
Ten kluk čekal na červeno-bílo-modré poštovní auto, které sjíždělo dolů ulicí a pravidelně se zastavovalo u každé zahrádky, stejně jako kolibřík letící od jednoho trsu květin k dalšímu. Čekal na obálku s velkým modrým nápisem, který hlásal – ODESILATEL: NATIONAL AUDUBON SOCIETY – ADRESÁT: PETER J. DUNNE. Uvnitř byly informační listy, listy od Junior Audubon Society, všechny se týkaly nejrůznějších ptáků. Jeden byl za deset centů – pokud jste si jich objednali šest, pak přišel každý z nich jen na pět centů. Každý pěticent byl ale znát na pětatřiceticentovém měsíčním kapesném a trvalo hodně dlouho, než si pořídil všechny informační listy, po kterých toužil.
Měl jeden s trupiálem baltimorským (národní pták Marylandu), list č. 26, pak ten s vlhovcem červenokřídlým (list č. 25), protože ten byl hojný v mokřadech s trsy lipnice v okolí domu jeho rodičů a protože to byl jeden z prvních ptáků, které poznal). Pak přidal vlaštovku (list č. 32), lesňáčka žlutého (č. 139) a papežíka indigového (č. 27). Papežíka indigového nikdy neviděl (ten pták byl prostě příliš krásný, aby ho někdy spatřil), ale informační list s ním si stejně opatřil – pro všechny případy.
Každý list obsahoval barevnou tabuli (které říkal obrázek) a perokresbu (k vybarvení). A on ty listy pročítal a pročítal a pročítal – až už to nebylo nutné, protože je celé zpaměti. Autorem těch listů byl muž jménem Roger T. Peterson.
Když bylo tomu chlapci dvanáct, dostal úžasný dárek – dvoudílnou knihu o ptácích, kterou vydala National Geographic Society. Uvnitř části věnované Zpěvu a ptákům zahrad se nacházel článek Rogera Petersona s názvem „Co je to za ptáka?“, který popisoval Petersonovu metodu určování ptáků. Bylo v něm osm otázek, na které bylo třeba odpovědět v případě, že jste chtěli konkrétního opeřence určit – a ten chlapec se je také naučil zpaměti. Tyto knihy používal coby terénní příručky. Byla v nich spousta fotografií. Nemůže nás tedy překvapit, že lesňáček žlutohlavý po několik let pravidelně na jaře protahoval přes Whippany zatímco lesňáčci rodu Parkesia zůstali neurčeni. New Jersey nebylo přesně tím státem, který byste nazvali „severním“, ale pořád byl dost daleko od Louisiany. Neznal žádné jiné birdery a proto ještě o několik let později ani netušil o skutečných terénních určovacích příručkách (do té doby, než se rozhodl řešit problém s lesňáčky rodu Parkesia). A víte co? Tu terénní určovací příručku napsal jeho starý přítel a rádce Roger Peterson.
Ale i to už je strašně dávno, jde o vzdálený bod na cestě, která přivedla předměstské dítě se zájmem o ptáky na Cape May v New Jersey. A všude podél té cesty se vyskytoval muž jménem Peterson. Muž, který pomáhal vést miliony mladých nadšenců (stejně jako jeho). Muž, který naučil nejprve jednu generaci, pak další, a ještě další dovednostem, které potřebovaly, aby se dokázaly radovat a více se dozvěděly o světě, který je obklopuje – Roger Tory Peterson.
Tohle byly některé z myšlenek, které mi letěly hlavou jednoho dne koncem ledna, kdy jsem volal Dr. Petersonovi domů. Měli jsme totiž nápad, vzrušující nápad. Přemýšleli jsme o úpravě tradičního big day a konceptu birdathonu, do kterých bychom začlenili nový prvek – týmovou soutěž. 19. května 1984 by se v New Jersey sešly při soutěži Big Day birderské týmy zastupující birderské kluby a organizace různých států a díky svým znalostem a dovednostem by se pokusily najít tolik ptačích druhů, kolik je možné. Ten nápad měl spoustu kladných stránek, ale několik věcí bylo ještě třeba dořešit. A bylo nemyslitelné nekonzultovat takovou událost, která povede birding do nezmapovaných vod, s moudrostí velmistra severoamerického birdingu. Jak takový nápad přijme? Bude se mu líbit? Už nemusím mít strach.
„Je to další logický krok,“ řekl s přesvědčením, které by uklidnilo i toho největšího skeptika. „Věděl jsi,“ pokračoval, že Britové pořádají už několik let soutěž pro dva týmy? Právě jsem psal úvod ke knížce s názvem The Big Bird Race,“ dodal s nakažlivým nadšením. „Pošlu ti kopii. Možná si to budeš chtít přečíst…“
A pak řekl něco, co mi úplně vyrazilo dech.
„Ve kterém týmu můžu být já? Můžu do toho jít s Tebou? Mohli bychom začít u Troy Medows, co myslíš? No a pak pokračovat směrem k Boontonu, kde bychom se za úsvitu podívali po pěvcích…“
Pokud nejste birderem, tak tohle je něco jako byste se zeptali papeže, jestli s vámi nepůjde v neděli do kostela.
„… pojďme to zkusit,“ řekl Roger Tory Peterson, muž s šedivými vlasy, které shora rámovaly dvě nejmodřejší, nejlaskavější oči, které kdy hleděly na svět. A měl pro to dobrý důvod.
Seznam našich pozorovaných druhů se zastavil na čísle 183 a zbývaly nám jen dvě hodiny denního světla. Zbývalo pouhých 18 druhů ptáků, u kterých jsme doufali, že bychom je mohli do půlnoci najít. U několika z nich jsme mohli počítat s neúspěchem. Chtělo by to trochu štěstí a pár nečekaných setkání, abychom dosáhli našeho cíle dvou set druhů za dvacet čtyři hodin. Byli jsme tak blízko – a tyran savanový mezi těmi osmnácti možnými druhy nebyl.
Byl tu ale ještě jeden důvod. Tyran savanový nejen že nepatřil mezi naše skutečně nečekané druhy – a to ani v měřítku Cape May. Ve skutečnosti by šlo o severoamerický lajfík pro čtyři z naší party. Ano, včetně Rogera – pro něj by to byl druh č. 697. Příběh tyrana savanového začal o čtyřiadvacet hodin dříve, kdy jakási dvojice přišla do ptačí observatoře na Cape May (Cape May Bird Observatory) a vyprávěla Mary Gustafsonové a Lindě Millsové o opeřenci s krátkým, vidlicovitým ocasem připomínajícím nějakého rybáka – nebo „snad“ tyrana savanového. Chytal prý hmyz na zoraném poli.
O třicet minut později byla Linda zpět na observatoři a telefonicky mi sdělovala podrobnosti. Byl jsem na druhém konci linky, ve své kuchyni ve Whippany v New Jersey připraven gratulovat i odrážet mírné útoky zklamání. Díky porouchané vysílačce jsem přišel o tyrana savanového v roce 1978; nyní, zdá se, sem osud zavál dalšího. Linda a Mary obvolaly všechny místní birdery patřící ke Cape May (ty, u kterých byla šance, že se na Cape May Point dostanou do setmění), ale nikdo netušil, jakým způsobem může být pětiminutová informace zásadní pro třináct týmů soutěžících v prvním tohoročním klání World Series of Birding. Kromě toho, tyran savanový nikdy nezůstává dlouho. Do soboty bude určitě pryč.
Co se mě týče, tak jsem na toho opeřence přestal myslet do té doby, než se členové birderského týmu Guerrilla – Bacinski, Boyle, Peterson, Sibley a já – nesešli v hale restaurace Old Mill Inn v Bernardsvillu na briefingu „za pět minut dvanáct“. O hodinu později už jsme jeli po staré hrázní silnici protínající Velký močál a snažili se zaslechnout ve studeném, pronikavém mrholení hlas chřástala virginského, který se neozval.
Pod pláštíkem tmy se kdesi jako mraky za bezměsíčné noci pohybovalo dalších dvanáct týmů birderů. Prověřovali svoje schopnosti ne proto, že by o nich pochybovali, ale z toho důvodu, že náš druh se vždy pokouší dosáhnout toho, co se zdá být mimo náš dosah. Tím nedosažitelným byly dvě stovky druhů ptáků pozorovaných během jediného dne. Žádný birder ani žádná skupina birderů ještě nikdy v New Jersey dvě stě nebo více druhů nezaznamenali, ať už pod sluncem nebo pod měsícem, nebo jakkoli jinak – s výjimkou Kalifornie, Texasu a Alabamy.
Jsou tací, kteří si pohrdavě odfrkávají, šoupají nohama a rozhořčeně si mumlají něco o hlouposti, která nutí dospělé lidi stát uprostřed noci v dešti nebo cestovat křížem krážem po státě, kroužkovat ptáky a nechat své děti opuštěné o Velikonocích, aby hledala vejce na trávníku Bílého domu. „To není birdwatching,“ křičí pobouřeně. „To je bláznovství.“ A ono to tak je!
Zítra budou ale ti stejní birdeři, kteří zaměřili všechny své schopnosti determinovat opeřence podle vzhledu a hlasových projevů, což jsou dovednosti, které získali díky celoživotním zkušenostem, stát na loukách South Cape May, pozorovat legrační způsob získávání potravy bahňáky nebo budou obsypaní pěnicovitými při jejich spadu na Higbee Beach – a budou si to užívat. Přesně ti stejní lidé! Jednou z nejzajímavějších věcí na aktivitě zvané birding je šíře její působnosti. Může zahrnovat jak pravověrné odškrtávače druhů tak ty, kteří jen přikrmují ptáky na zahradě. Ve skutečnosti je rozsah této aktivity tak univerzální, že může zároveň zahrnovat nejen birdery zkoušející big day, ale i ty, kteří proti nim mají své výhrady.
No není birding kouzelný?
Silnice nás přivedla k Black River (abychom zachytili ty druhy, které se více ozývají za tmy) a poté ke zvýšeném železničnímu náspu ve Waterloo v New Jersey. Svítání bylo chladné a šedivé. Vzduch byl klidný a vlhký. Škvára nám křupala pod nohama, jak jsme za sebou postupovali k poli lemovanému hustými živými ploty. Rychle jsme se postavili do řady čelem k poli a s šedivým svítáním za našimi zády. Na ptáky to moc vhodné ráno nebylo.
Naše úsilí ale nebylo vedeno jen tak pro nic za nic. Byl to sám Severoamerický Birding, kdo toho rána stál na silnici, pohodlně rozkročen, s hlavou mírně na stranu, s rysy napjatými, a čekal. A my jsme stáli v jeho stínu, bezvýznamní učedníci v přítomnosti Mistra, a zatímco za našimi zády svítalo, přihlíželi jsme tomu, jak to dělá On.
„Lesňáček modrokřídlý,“ řekl a prstem píchl do vzduchu, aby nás upozornil a vedl. „Strnádka růžovozobá… drozdec hnědý … vlhovec… lesňáček kanadský… lesňáček olšový… strnadec bělohrdlý…“
„Toho jsem přehlédl,“ pronesl věcně jeden hlas.
„Támhle,“ řekl Roger.
„Mám ho,“ odpověděl ten stejný hlas.
„Datel zlatý… strnádka vrabcovitá … lesňáček zlatohrdlý … lesňáček žlutotemenný…“
„Ten mi utekl,“ prohlásil další hlas, který na okamžik zastavil ten příval. „Kde je?“
„Za námi,“ odpověděl Roger. „Ozývá se subsongem,“ napověděl někdo další.
Znovu zaznělo „mám ho.“
Ani jeden z těch, kteří doprovázeli Mistra, rozhodně nepatřil v tomto oboru k začátečníkům, Bacinski, Boyle, ani Sibley. Jeden po druhém, každý nápadnější hlasový projev, byl zachycen sluchem – vzdálený lesňáček houštinový, přeletující hýl nachový, doznívající zelenáček brýlatý (který se na závěr ozval tříslabičným vábením) – každý pták představoval malé vítězství, jeden krok blíže ke dvěma stům druhům.
V lese, který náleží univerzitě v Princetonu, jsme byli obklíčeni kruhem fanatických Petersonových obdivovatelů ohánějících se neuvěřitelným množstvím nepodepsaných terénních příruček. Jen stěží jsme jim prchli, aniž by tím utrpěla naše zdvořilost. V národní přírodní rezeraci Brigantine jsme byli nuceni čelit štábu televizní stanice CBS v roli páté kolony, který na nás poštvali členové konkurenčního týmu upozorněním „určitě jste si všimli, kdo je v tom autě za vámi – ale neříkejte nikomu, že jsme vám to prozradili.“
Cestou jsme zaznamenali několik velkých vítězství – lesňáčka žlutočelého… kachnici kaštanovou a hořkých zklamání – žádná tangara ohnivá! Žádný ledňáček! Žádná káně širokokřídlá! No a teď a tady, v posledním cípku New Jersey s celkovým počtem 183 pozorovaných druhů, nám zbývala už jen nepatrná naděje, že těch vysněných dvou set druhů ještě dosáhneme. Snad, ale jen náhodou, tu byla ještě naděje na tyrana savanového.
Vraceli jsme se zdrchaně a vyčerpaně přes louky. Rychle jsme naložili do auta stativáky. Čtvero dveří zabouchlo s okázalostí salvy o vojenské přehlídce. Mercedes se pohnul z parkoviště ke krátké jízdě Pobřežní ulicí – toho dne jsme jeli nahoru už po druhé.
Auto jelo pomalu a pak zastavilo, v půli cesty dolů podél zoraného pole. Modrá velryba se široce křenila vlevo od nás. Lhostejně jsem pozvedl dalekohled k očím a zaregistroval, že mě ostatní napodobili. Několik tyranů obecných nenuceně posedávalo na řadě keřů asi sto yardů od nás – spolu se štíhlejším, delším ptákem, který vypadal docela světle a měl modrý hřbet: tyran savanový.
„Je tam,“ řekla David.
„Vidím ho,“ pronesl jsem, aniž bych dokázal ovládnout překvapený tón svého hlasu.
V momentě zelo auto prázdnotou. Pět birderů se vyvalilo z jeho útrob zmateně nasazujíc monokuláry na stativy. Při dvaadvacetinásobném zvětšení byl tyran tak zřetelně vidět jako na Petersonově obrazové tabuli: mladý pták bez dlouhého prodlouženého ocasu ptáků adultních. Během pozorování krátce slétl dolů, něco popadl a zase se vrátil na místo, kde seděl.
„Ještě ho nemám,“ pronesl Pete tónem, který jen stěží zakrýval rozčilení.
„Je na zemi,“ řekl jsem. „Tady, mám ho ve stativáku.“
Davidovo mlčení a zaujatý výraz nepotřeboval žádný komentář. Billovo jemné manévrování s ostřícím šroubem jeho Questaru vylučovalo všechny pochyby o tom, že by svůj cíl nenašel.
A Roger?
Jeho stativák se přestal pohybovat. Jeho ruka se lehce dotkla ostřícího kroužku a patriarcha severoamerického birdingu se plně zaměřil na okulár – a vše, co se v něm zobrazilo.
„Ano,“ řekl tiše, zaujatě. „Ano“, opakoval, napřímil se a široce se usmíval. „Víte, viděl jsem tento druh v Mexiku. Ale tohle pták je můj první v Severní Americe.“
Věděli jsme to.
Opeřenci jsme věnovali dvě minuty pozorování – o dvě minuty více, než jsme mohli postrádat. Pak jsme ho opustili a pokračovali k severu. Zbývaly nám méně než dvě hodiny denního světla. A stále nám ještě chybělo šestnáct druhů.
