Včera jsme měli Vánoce a dnes se chystáme opustit Buenos Aires a vyrazit na cestu k jihu. Dospáváme tu dlouhou sváteční noc plnou jídla, pití a lidského hemžení asi pětadvacetičlenné rodiny u Fernanda a Alicie. Je dopoledne a oni mě zásobují mapkami, propagačními letáky a dobrými radami týkajícími se výletu na poloostrov Valdés. Tóma, který se po poledni vrací ze schůzky s Juanem Carlosem Reboredou, vedoucím ornitologického oddělení fakulty exaktních věd místní university, mimo jiné přichází i s informací, že kdesi na jihu se na mořském pobřeží nachází obrovská kolonie papoušků patagonských (Cyanoliseus patagonus), kterou bychom mohli navštívit. I načasování by bylo příhodné, protože papoušci právě hnízdí. Více podrobností bohužel nepřinesl. Ovšem stačilo zadat několik hesel do Googlu a výsledkem byl název místa s kolonií – El Cóndor a nejbližšího městečka – Viedma.
Od rána fouká prudký východní vítr, který zvedá celá mračna prachu. Občas to vypadá, jako bychom vjížděli do mlhy. Zvířený prach zakrývá slunce, okamžiky okrově šedivého nic, které nás dokonale obklopuje, které vniká mezerami dovnitř auta, štípe nás v nose, skřípe mezi zuby a v tlusté vrstvě se na všem usazuje. Některé pozemky podél silnice připomínají oplocené kousky pouště. Letos pronásledují Argentinu sucha, kterými trpí krajina i zvířata v ní. Uháníme k jihu. Občas zastavíme, abychom si vyfotili některý z nových druhů, které za jízdy zaregistrujeme. Chvíli po ránu to byl červenočerný vlhovec dlouhoocasý (Sturnella loyca) a před chvílí pestrý drozdec bělopásý (Mimus triurus). Čas od času předjíždíme starodávné koráby značky Ford či Mercedes, které mohou mít i více než 50 let. Jsou zrezivělé, opadávají z nich kusy bývalého laku, dotvořeny jsou dřevěnými prkny a divím se, že ještě vůbec drží pohromadě. Přesto svým majitelům pořád slouží – klobouk dolů.
Útesy mořského pobřeží jihozápadně od vesnice Balneário El Cóndor jsou v délce 12 km zabydleny papoušky patagonskými (Cyanoliseus patagonus).
Po kraji silnice klidně přechází štíhlá tinama argentinská (Eudromia elegans) s nápadnou chocholkou. Místní cestování vyprahlou prašnou plackou mi připomíná putování po západě Spojených Států, které jsem absolvoval už před osmi lety s kamarádem Jurou. I ty starodávné šunky, které na silnicích potkáváme, mě tam vracejí. Chtěl bych to zažít ještě jednou.
Ze silnice č. 3 odbočujeme na Viedmu, kde přejíždíme chatrný dřevěný most přes Río Negro. K vesnici Balneário El Cóndor, která už leží na pobřeží Atlantiku, je to asi 30 km. Ještě před ní jsme z auta krátce zahlédli sýčka králičího (Athene cuniculario) sedícího na drátech elektrického vedení. Objevují se první menší skupiny papoušků patagonských, které se zvedají z okolních pastvin a provázejí nás k moři. Sama vesnice moc velká není a tak už během krátké chvíle sjíždíme k pláži v místech, kde se pod majákem příkře zvedají asi 25 m vysoké pobřežní útesy, které se pak táhnou dál přibližně jihozápadním směrem. Co nás doslova udeří do uší poté, co vystupujeme z auta, je šumění rozvlněného oceánu a křik papoušků, který naplňuje okolní vzduch a který nás provází po celou dobu, kdy tu zůstáváme. Těsně nad námi krouží pomalým letem desítky a desítky pestrých zelenožlutých papoušků s oranžovou skvrnou na břiše a ve skupinách naletují do nor v útesech.
Pestří papoušci patagonští, kteří jsou u nás hojně chovaní v zajetí, dorůstají velikosti zhruba 45 cm.
Papoušek patagonský je zvláštní právě tím, že hnízdí na konci dlouhých chodem, které si vyhrabává v měkkých jílovitých či pískovcových útesech na rozdíl od jiných druhů řádu Psittaciformes, kteří hnízdí v dutinách stromů nebo na hnízdech, které si splétají z klacíků a větviček. Tyto nory bývají dlouhé 80 cm až 3 m a jsou ptáky v průběhu let opakovaně využívány a upravovány. Kolonie v El Cóndor je pak největší známou hnízdní kolonií tohoto společenského druhu papoušků a vlastně i největší známou kolonií papoušků na světě vůbec.
Lemuje dvanáctikilometrový pruh pobřežních útesů a podle opakovaného sčítání ji tvoří přibližně 35.000 aktivních hnízd. Papoušci patagonští kladou jednou za sezónu dvě až pět vajec. Po inkubaci trvající 24 dní zůstávají mláďata v dutině po dobu asi šedesáti dní. Po jejich opeření jsou krmena oběma rodiči následující čtyři měsíce. Dalo by se říci, že existence druhu, který se někde vyskytuje v takovém množství, určitě není ohrožena. Opak je bohužel pravdou. Početnost tohoto druhu zaznamenává jednoznačný pokles již od počátku 19. století. Z některých oblastí svého bývalého areálu vymizel úplně. Papoušek patagonský je pronásledován coby škůdce zemědělských plodin, je loven a prodáván chovatelům.
Papoušci se nám proháněli nad hlavami a my nevěděli, na kterou skupinu dřív zamířit objektivy.
Překvapuje nás, že přístup na pláž není omezen pro automobily. Kolonii papoušků nechrání žádný zákaz vstupu ani cedule, která by návštěvníkům přiblížila jedinečnost a význam této lokality a seznámila je s nutností nezasahovat do jejího života a nerušit hnízdící ptáky. Při odlivu je pobřeží pod útesy přístupné a hojně navštěvované turisty. Doba hnízdění spadá do turistické sezóny a rušení ptáků stovkami návštěvníků je tu na denním pořádku. V 90. letech minulého století byla dokonce část kolonie vyhozena dynamitem do vzduchu jen kvůli vybudování nové příjezdové komunikace k pláži. Příroda opět ustoupila rostoucímu turistickému ruchu.
Jsme tu za přílivu. Chvíli se procházíme pod stěnami kolonie a zkoušíme fotit prolétající papoušky. V jednu chvíli, když si chci rukou zastínit displej fotoaparátu, abych se podíval na sérii posledních obrázků, tak mi do jejího hřbetu značnou silou udeří kus pískovce o průměru asi 6 cm, který spadl ze svahu. Syknu bolestí a ještě několik dní mi ruka bolí, ale jsem rád, že můj Canon 40D nepřišel k úhoně. Záložní tělo sebou nemám. Pak přejíždíme nad vesnici k majáku. Na drátech elektrického vedení tu posedávají stovky ptáků. Stojíme na horním okraji útesů a pozorujeme čimangy (Milvago chimango) létající v těsné blízkosti kolonie. Hledají něco k snědku. Občas se podél hrany břehu mihne černá jiřička jižní (Progne elegans), která hnízdí mezi papoušky. Zkouším dělat pár obrázků, ale odpolední slunce je ostré a moc mi nepomáhá. Večer už budeme zase někde jinde. Na celou cestu až k Punta Tombo máme pouhých 11 dní a vzdálenosti jsou tu velké.
Ostré odpolední slunce nám při fotografování vůbec nepomáhalo.
Doufejme, že místní brzy pochopí jak výjimečným místem je zdejší část mořského pobřeží obydlená papoušky patagonskými. Snad si včas uvědomí, že tito ptáci nemusí být nutně na překážku turistickému ruchu, ale mohou jej i podpořit a finanční prostředky, které sebou návštěvníci přivezou by mohly pak být využity k jejich ochraně a ne k jejich dalšímu vytlačování. Přál bych si, aby i další generace měly možnost vidět zdejší fascinující přírodní divadlo.
