Mimořádný sluch Breta Whitneye dokáže v terénu zaznamenat mnohem více ptačích druhů, než jeho oči.
Dan Koeppel I listopad 2003
(Následující článek jsem našel na serveru www.popsci.com. Zaujal mě i když je starý už 4 roky a tak jsem jej přeložil s tím, že by mohl zajímat i Vás.)
Malá loďka s dvanácti osobami na palubě zastavuje u břehu. Vystupujeme na jeden z bezejmenných ostrůvků v srdci brazilské Amazonie. Každý z nás má krku dalekohled, ale ani sebelepší optika nám tu není nic platná; ptáci jsou pro nás v husté spleti pralesní vegetace neviditelní. Ale to nám nemusí vadit, máme sebou Breta Whitneye. Křížem přes obě ramena se mu pohupují dva magnetofony a jeho bederní pás je nacpaný audiokazetami, digitální kamerou a třetím magnetofonem kapesní velikosti. Směrový mikrofon z poloviny dlouhý jako lidská paže má zastrčený do koženého pouzdra vlastní výroby. Veškerá tato výbava je však jen doplňkem jeho nejcennějšího ornitologické vybavení, kterým jsou jeho uši.
Klid!
Whitney zvedá ruku a celá naše skupina zkamení uprostřed pohybu.
Ocitli jsme se v blízkosti nějakého opeřence: je malý, červenohnědý a sedí na větvičce skryt v tmavém podrostu této bažinaté džungle. Až doposud byl tento druh – jmenuje se klouzálek Zimmerův (Dendroplex kienerii) – pro ornitology naprostou záhadou. V atlasech bylo u jeho vyobrazení napsáno jen „neznámý svým způsobem života“. Po dlouhá léta jej nikdo neviděl a proto se stal horkým kandidátem do seznamu vyhynulých druhů. Jedinými známými fakty bylo prostředí, ve kterém se klouzálek vyskytoval, něco málo z jeho chování a jeho hlas, což Whitneymu stačilo, aby odhadnul, kde by mohl tohoto ptáka najít, pokud ještě žije.
Ticho!
Whitney udělal několik kroků dopředu.
Hlas našeho klouzálka je zřetelný: krátký, klesající trylek, který postupně slábne a utichá. Já neslyším nic. Zbytek naší skupiny s napětím naslouchá. Whitney a Mario Cohn-Haft, náš druhý vedoucí a hlavní osoba Brazilian National Institute for Amazonian Research (Brazilského národního institutu pro výzkum Amazonie), nám dávají znamení, abychom pokračovali dále – tiše, ale rychle. Nacházíme se teď mimo hlavní stezku a ačkoli se naši dva vedoucí před námi tiše pohybují, je těžké je neprostupnou džunglí následovat. Připadáme si jaké zálesáci. Pak se náhle všichni zastavujeme. Beze slova. Whitney opatrně mačká PLAY na svém magnetofonu. Z mikrofonu zazní čistý a ostrý ptačí hlas.
Náhle se před námi objevuje klouzálek. Je to malý ptáček, který rozrušeně poskakuje na tlusté větvi jen několk metrů od nás a hlasitě se snaží hájit své území. Krátce si nás prohlíží a na moment se ukáže v celé své kráse. Je tak blízko, že můžeme slyšet zvuky provázející jeho pohyb po kůře stromu. Všichni zvedají k očím dalekohledy, všichni až na mě, úžasem se nedokážu pohnout. „Brete“, pobaveně poznamenal jeden z naší skupiny poté, co jsme se všichni dosyta vynadívali. „Brete … tys nás přivedl až do jeho obýváku.“
Pokud cestujete s Bretem Whitneyem pak nejprve uslyšíte – a nakonec i uvidíte – úžasné věci. Při mé první návštěvě Brazílie mě vzal Bret a hrstku dalších birderů na odlehlou pozorovací věž vysoko nad amazonským pralesem. Za svítání jsme nahoru vyšplhali po vrzavých schodech – ještě nebylo horko – a jak sluneční paprsky zalily koruny stromů, objevili se ptáci všude kolem nás, bylo jich tam snad přes 100 druhů a zaplnili celý vzdušný prostor, poskakovali mezi listy, po větvích a úponcích zeleně a hlasitě doprovázeli svůj shon za potravou. Whitney vyvolával jejich jména jako licitátor: kolibřík pálkoocasý! Květomil krátkozobý! Tyrančík guyanský! Kotinga karmínová! My jsme jen kmitali dalekohledy ze strany na stranu, abychom mu stačili.
Osmačtyřicetiletý Whitney je virtuózní ornitolog. Pamatuje si tisíce ptačích hlasů (mnohé z nich dokáže také napodobit) a jeho audioarchiv obsahuje desetitisíce hodin zvukových záznamů. Některé druhy ještě nikdo – včetně Whitneye – zatím nespatřil. Dalo by se říct, že je v současnosti nejproduktivnějším objevitelem nových ptačích druhů. Whitney totiž popisuje od začátku 90. let ve vědeckých časopisech průměrně jeden nový druh ročně. V texasském Austinu, kde žije, má dokladový materiál více než půl tuctu dalších druhů, které našel jako první a které ještě nestihnul popsat. Je mezi nimi i pár drobných smaragdově zbarvených opeřenců, které má pečlivě zabaleny v plastových sáčcích ve své lednici. „Kdyby se Bret vrátil z džungle třeba právě teď a začal s popisováním toho, co viděl, tak by po celý zbytek života měl práce nad hlavu“, řekl o něm Van Remsen, kurátor ptačích sbírek Muzea přírodních věd při Louisianské státní universitě (Louisiana State University´s Museum of Natural Science).
Ten večer v Brazílii, když naše obytná loď se třemi palubami plula dolů po proudu řeky, rekapituloval Whitney každodenní pozorování. Birdeři poslušně kontrolovali své vlastní seznamy druhů – několik účastníků výpravy bylo plně zaměstnáno svými monumentálními „life listy“, seznamy druhů, které spatřily za celý svůj život a které již dosahovaly šesti či sedmi tisíc položek. (Jen asi tucet lidí na světě vidělo více, než 7.000 druhů a jen jediný překročil hranici osmi tisíc).
Richard Koeppel a jeho syn Dan v roce 1999 na výpravě v Amazonii poté, co si Richard zařadil do svého life listu ptačí druh číslo 7.000. (Foto: Bret Whitney)
Jen díky Whitneyově osobní statečnosti a skvělým průvodcovským schopnostem se mohly seznamy všech těchto fanatických lovců ptačích druhů rozrůstat rychleji, než si ještě nedávno dokázali představit. Ale ironicky, díky vědeckým debatám, které Whitney svými objevy stále přiživuje, nemůže nikdo z nich přesně říct, kolik druhů nakonec opravdu viděl.
Existují desítky ptáků, kteří vypadají téměř stejně a přesto se v několika téměř neznatelných vlastnostech liší. Mohou ještě patřit ke stejnému druhu? Již od roku 1870 – několik desetiletí poté, co John James Audubon svými kresbami dopomohl k tomu, aby se pozorování ptáků stalo skutečným odvětvím biologie – kolísají vědecké názory nad definicí druhu. Konzervativní ornitologové jsou známí jako „lumpers – sjednocovači“. Tato skupina či část ornitologické obce věří, že drobné rozdíly mezi ptáky spíše indikují jednotlivé poddruhy, než aby vymezovaly samostatné druhy. Krom nich jsou tu ještě „splitters – rozdělovači“. Ti naopak věří, že mnohé nynější druhy jsou ve skutečnosti dvěmi, třemi nebo dokonce čtyřmi samostatnými druhy.
Bret Whitney je splitter a opravdu se nachází v dobré společnosti. Ačkoliv spor o vymezení druhu bude vždy vyvolávat protichůdné reakce, většinový názor (Whitney je jeho zastáncem) známý jako „biological species concept“, definuje samostatné druhy jako populace, které se mezi sebou volně nekříží, i když mohou obývat stejný prostor – příkladem může být hýl mexický a hýl nachový, kteří se mohou krmit na jednom krmítku, ale nekříží se. Počet ptačích druhů na Zemi byl dříve odhadnut na necelých 6.000. V současnosti vědci předpokládají, že jejich počet dosahuje 10.000. Whitney věří, že v budoucnu, až budou provedeny všechny „rozdělení“, tak bude známo až 50.000 druhů ptáků.
A jak Whitney nové druhy určuje? Poslouchá jejich zpěv.
Většina z nás určuje ptáky podle toho, jak vypadají: červená prsa u červenky; azurová modř u salašníka horského. Proto může být překvapité, že v ornitologii je sluch mnohem důvěryhodnějším nástrojem než zrak. „Když o tom přemýšlíte, tak je sluch mnohem spolehlivější“, říká Remsen. „Naše uši zachytí vše v úhlu 360° a jejich vjem není tak zkreslující jako v případě zraku.“
Takže ten krásný zpěv, který zaslechnete ve Vaší zahradě, není jen obyčejným zvukem přírody, ale jde o nástroj, jímž se každý ptačí druh sám definuje. Tím nejdůležitějším a nejzřetelnějším projevem ptáků (pro člověka také tím nejkrásnějším) je právě ten druh vokalizace, kterou se samec předvádí samici. Samozřejmě jsou tu další hlasy: varující před nebezpečím, navigující hejno za tahu nebo kontaktní s mezi rodiči a mláďaty. Whitney se snaží potvrdit teorii, že hlas je pro ptáky mnohem důležitějším rozpoznávacím znakem, než jejich zbarvení, i když mluva barev může být velice propracovaná. „V lese se ptáci po většinu času navzájem nevidí“, říká Whitney. „A žádný z nich nevzlétne jen proto, aby měl na svého kolegu lepší výhled a zjistil, jestli je stejného druhu nebo ne.“
Pokud žijete v severní polovině Spojených Států nebo v Kanadě, můžete se setkat s malým šedozeleným ptáčkem, který se jmenuje tyranovec vrbový. Před několika roky byl tento druh rozdělen do druhů dvou: tyranovec olšový a tyranovec vrbový. Oba druhy se vzájemně tak podobají, že jsou v terénních příručkách často zobrazovány stejným obrázkem – jejich zpěv je ale rozdílný. V rodu Empidonax existuje 13 dalších stejných ptáků; Kenn Kaufmann, autor knihy Ptáci severní Ameriky, k nim střízlivě poznamenává: „Nejlepším determinačním znakem je jejich zpěv.“ Navíc není známo, že by se mezi sebou křížili.
Whitney a jeho kolegové – kteří zaznamenávají rozdíly v hlasových projevech ptáků a srovnávají je s rozdíly v opeření, s areálem rozšíření a navzájem pomocí genetických analýz – stále podrobněji vymezují jednotlivé druhy. Jejich metoda založená na hlasových projevech ptáků nabyla v posledních 20. letech na významu a jejím výsledkem jsou nové a nové druhy, které jsou přijímány vědeckou obcí, včetně American Ornithologists´ Union, organizace, která spravuje oficiální seznam druhů Nového světa.
Myšlenka, že vypadat stejně ještě neznamená být stejný, není jen mluvnickým cvičením. Upřesňování definice druhu umožňuje vědcům lépe porozumět evoluci a diverzitě ptáků. Tyto výzkumy jsou velice důležité ke zjištění, jak jednotlivé ekosystémy fungují a co zapříčiňuje jejich jedinečnost – samozřejmě i to, který ekosystém je důležité ochraňovat.Tato práce je o to složitější v případě zániku určitého prostředí. „Je to závod“, říká Whitney, „a nejde jen o zaznamenání nových druhů. Pracujeme na složité hádance, která vznikala posledních 25 milionů let. Ta skládačka už je téměř hotová, ale protože náš náhled na fungování světa postihuje jen krátký časový úsek, musíme hledat v minulosti, abychom ji dokončili. Musíme to udělat dřív, než nám další dílky té skládačky zmizí úplně.“
Putovat divočinou Jižní Ameriky s mikrofonem v ruce – to je osamělý způsob života. Whitney říká, že nyní je třeba v Brazílii stejně doma jako v Austinu. Je svobodný. Rose An Rowlett, která vede s Whitneyem od konce 70. let cestovní kancelář pořádající výpravy za ptactvem, říká, že její partner je zaměřený jen na svůj výzkum. „Pro luňáka“, což je jeho přezdívka, „byli ptáci vždy tím nejdůležitějším,“
To platí od samého začítku. Whitney dospíval na venkově v Indianě. O přírodu se zajímal už jako malý harant, jak vzpomíná jeho otec Chuck. Když mu byli čtyři roky, onemocněl naráz spalničkami a příušnicemi. Jeho babička mu dala balíček 150-ti obrázkových karet. Z jedné jejich strany byl obrázek nějakého ptáka a na rubu byl popis. „Ty karty jsem miloval“, říká Whitney. Ani ne za týden se malý Bret naučil zpaměti poznávat všechny obrázky. „Opravdu v tom byl moc dobrý“, vzpomíná Chuck Whitney, „mohl jsem většinu obrázku zakrýt a on přesto poznal, o jakého ptáka jde!“
Whitney sice ještě neuměl číst, ale text z rubu karet se mu zdál mnohem zajímavější, než všechny pohádky na dobrou noc. Ještě teď si dokáže vzpomenout na celé pasáže, které mu babička předčítala: „Tento malý světlý pták se žlutými a oranžovými pírky …“. Tím ptákem byl lesňáček žlutý. Několik měsíců poté, co se Whitney uzdravil, chytal v potoce žáby. Náhle zaslechl za svými zády nějaké zvuky. Otočil se a ..“byl jsem užaslý při pohledu na starého známého z karty!“, říká. „A tentokrát byl skutečný!“
Když mu bylo šest, učil se Whitney tiše protáhnout skrz křoví a nenápadně se přiblížit k ptákům. (Bylo to ještě před tím, než pochopil význam dalekohledu jako součásti své výbavy). Už tehdy si Whitney všimnul toho, že se některé druhy vzájemně velice podobají: Na poli za domem pozoroval známého ptáka, který vypadal jako kukačka dešťová, ale měl černý zobák. „Věděl jsem, že je to kukačka, ale také jsem věděl, že to není ta se žlutým zobákem, která byla na jedné z mých karet“, říká. Později, kdy Whitney dostal svoji první terénní příručku A Field Guide to the Birds of Eastern North America od Rogera Toryho Petersona, tak první věc, kterou udělal byla, že v ní začal hledat neznámou kukačku. Byla tam: kukačka černozobá. „Bylo to úžasné zjištění, že jsem se nemýlil“, vzpomíná.
O několi let později dělil Whitney svůj čas mezi pozorování ptactva – birding a baseball. Po ukončení střední školy navštívil s otcem Cornell University – nejznámější školu ornitologického zaměření. Whitney byl ale zklamán, když zjistil, že většina výzkumných programů týkajících se ptáků, je určina pouze pro její absolventy. Raději se rozhodnul pro biologii na Earlham College, všeobecné škole humanitního zaměření v Richmondu v Indianě. Whitney byl v první čadě birdwatcher, kterému nešlo jen o seznam všech pozorovaných druhů. Přesto byl znám jako člověk, který tráví týdny v Arizoně a Mexiku, aby našel některé zajímavé a pro něj nové druhy. Po škole nebyl jistý, kterým směrem se dál ubírat. Věděl jen to, že chce o ptácích vědět víc. Chuck Whitney přiznává, že mu jeho syn dělal starosti: „Říkal jsem mu, aby zůstal oběma nohama na zemi. Neznal jsem nikoho, koho by uživilo pozorování ptáků.“ Poté byl Whitney přijat k doktorandskému studiu v oboru ornitologie na Penn State. Přesto váhal. Nechtěl se vzdát práce v terénu.
V roce 1978 dostal nabídku u začínající společnosti, která se jmenovala Victor Emanuel Nature Tours. Emanuel, spoluzakladatel a vlastník, jako první pochopil, co zaníceným birderům nabídnout a za co jsou ochotni také zaplatit – příležitost cestovat na odlehlá místa naší planety za účelem pozorování velkého množství nových ptačích druhů. Whitney pracoval u Emanuela doma a spal v jeho obývacím pokoji, zvedal telefony, zajišťoval rezervace letenek, potvrzoval lety. Bylo to asi rok před tím, než měl naléhavý telefonát od šéfa, který byl v Peru: Emanuel právě vyhodil během výpravy jednoho svého průvodce a povolal Whitneyho, který nikdy nebyl jižněji, než na severu Mexika a nikdy se nezajímal o peruánskou avifaunu, k sobě. „Učil se za letu“, vzpomíná Rowlettová, která tehdy také pracovala pro Emanuela. Události, které následovaly po jeho příletu, se staly legendou. Slyšel jsem to nejméně od tří lidí. Vzápětí poté, co Whitney přiletěl a prvně vstoupil do lesa, uviděl arassariho řasnatého (Pteroglossus beauharnaesii) – druh podobný tukanovi, který je tak vzácný, že mezi birdery patří k téměř mýtickému druhu.
Ornitolog Bret Whitney. (Foto: Bill Hinchberger).
V roce 1985 zakládá v Austinu Whitney, Rowlettová a několik dalších vlastní cestovní společnost, Field Guides Inc. To umožnilo Whitneymu trávit každoročně více, než půl roku průvodcováním ornitologických výprav po Střední Americe, Austrálii, Nové Guinei a hlavně po Jižní Americe. Po uplynutí prvních deseti let v této roli nasbíral Whitney mnoho zkušeností, se kterými se chtěl podělit s vědeckou obcí. Od té doby, co odložil přijetí k postgraduálnímu studiu, uběhlo dost času a občas ho napadlo, že by měl ve studiu pokračovat. „Přesto jsem cítil, že mým největším přínosem je cílená práce v terénu“, říká. Whitney se pokouší publikovat několik článků, ale je odmítnut a ztrácí odvahu k dalším pokusům. Pak, začátkem 90. let, na něj Remsen naléhá, aby usedl a stvořil formální popis nových druhů štidláků (pozemní druh ptáka čeledi Rhinocryptidae), které objevil vysoko v mlžných Andských pralesech nedaleko bolivijského La Pazu. Krátký článek byl publikován a od té doby zásobuje Whitney vědecká periodika popisy dalších pro vědu neznámých tropických ptáků.
Sbírání a určování ptačích hlasů prošlo od 60. let minulého století dlouhou cestou. Johan Dalgas Frisch, brazilský nádšenec, tehdy ze své dobrodružné cesty Amazonií přivezl spousty nahrávek, které později vydal v podobě série alb, kterými vnesl nový život do tehdejší instrumentální a orchestrální podoby hudby. (Kdo neslyšel hlas ary hyacintového ve skladbě „Sukiyaki“, jako by nežil.) Whitney začínal nahrávat ptačí hlasy na cívkový magnetofon profesora Uhera a později přešel ke dvanáct kilogramů vážícím nahrávací aparatuře značky Nagra, která byla používána také hollywoodskými filmaři. Nyní nahrává na digitální media určená k archivaci a současně na analogový přístroj užívaný k okamžitému přehrávání záznamu. Mezi terénními ornitology jsou populární mini disky, ale Whitney je používá jen k archivaci a k pořízení kopií. Další nepostradatelnou součásti výbavy lovce ptačích hlasů je tzv. lovecký mikrofon, který dokáže zachytit ptačí hlas ze vzdálenosti několika desítek metrů tak věrně, jako by byl nahrán přímo ve studiu. Někteří jdou ještě dál a používají parabolickou odraznou plochu upevněnou kolem mikrofonu.
Whitney je díky výsledkům své terénní práce mezi ornitology známý. „První myšlenka, která vás při setkání s Bretem napadne je, že to musí být génius, aby si pamatoval všechny ty zvuky“, říká Greg Budney, kurátor Macaulay Library of Natural Sounds na Cornellově Univerzitě (Macaulayova sbírka je největší na světě a obsazuje více, než 160.000 nahrávek ptačích hlasů). „K tomu je ale potřeba tvrdá práce. Zatímco jiní se dívají na televizi, Bret je v terénu a naslouchá – pořád.“
Jeden nebo dva hlasy k popisu jednoho ptáka nestačí. Když měl Whitney a jeho brazilský kolega Fernando Pacheco podezření, že druh zvaný mravenčík černočapkový by se měl ve skutečnosti rozdělit do tří druhů, musel se Whitney vrátit do severovýchodní Brazílie, kde během několika dalších roků pořídil přes 200 audio nahrávek. Ty pak předal svým kolegům Mortonovi a Phyllis Islerovým – ornitologové, kteří jsou díky své zálibě vedoucími osobnostmi v hlasové determinaci mravenčíkovitých – kteří provedli jejich spektrografickou analýzu. Islerovi jsou většinou první, kteří se pokoušejí interpretovat nejen Whitneyho, ale i jiné nahrávky mravečíkovitých. Jejich audioarchiv obsahuje přes 25.000 vokalizací uložených na digitálních nosičích. Přes 7.000 nahrávek pořídil Whitney. Výsledek analýz byl pro mravenčíky ze severovýchodní Brazílie jednoznačný: tři různé hlasy a tudíž tři různé druhy.
K provedení podobné analýzy musejí Islerovi podrobit všech svých 25.000 nahrávek v počítači spektrometrii – tím získá každá nahrávka svoji vizuální podobu – a pak hledají podobnosti a rozdíly za použití dvou software vyvíjených díky Bioakustickému Programu na Cornellu. Získané hodnoty jsou následně vloženy do uživatelské databáze, kde jsou zpracovány. Samostatný druh je pak vyhodnocen z rozdílů mezi několika parametry – síla zpěvu, jeho frekvence atd. – získanými z velkého vzorku nahrávek, které jsou ještě překryty daty biogeografickými a genetickými.
Podle Whitneye začíná digitální revoluce teprve vstupovat do ornitologie. Maculay Library zpřístupnila svoji sbírku nahrávek ptačích hlasů on line; to umožní celé řadě profesionálů i amatérů vytvořit si vlastní tréninkové kompilace. Whitney přišel i s nápadem tréninkového software, který by dokázal k požadované vokalizace přidat i reálné zvukové pozadí dalších nahrávek. Posluchač by pak měl možnost naučit se jednu z nejtěžších dovedností terénního ornitologa: najít a určit jeden jediný ptačí zpěv z celé směsice zvuků a hlasů daného biotopu.
Současný stav možností měření a analýzy ptačích hlasů byl prověřen minulý rok. V dubnu 1999 zveřejnil student Louisiana State University David Kulivan pozorování dvou datlů knížecích z oblasti Perlové řeky v Louisianě. Tento nápadný pták je pro ornitology něco jako Svatý grál: od 20. let minulého století nebyl pozorován, jednou se objevil v letech padesátých a znovu zmizel. (Jedna z přezdívek tohoto padesáticentimetrového ptáka s červenou chocholkou a mohutným zobákem je „pták Pane Bože“ – Lord God bird, protože jak říká legenda, každý při jeho spatření pronese právě tato slova.) Vědci z Cornellu a LSU zorganizovali akci k nalezení datlů. 17. ledna 2002 bylo v okolí bažinatého ramene řeky rozmístěno deset samostatně fungujících nově vyvinutých nahrávacíh zařízení označených ARU s možností záznamu vzdáleného zvuku. V plánu bylo nechat tato zařízení naslouchat zvukům lesa po jeden měsíc.
Dne 27. ledna v 15:30 se něco stalo. Poté, co bylo získáno přes 4.000 hodin audiozáznamů, zaslechli užaslí výzkumníci ukrytí v nedalekém přístřešku hlasité, ozvěnou vracené – TOK! TOK! Některým to připomínalo stařičkou nahrávku tlukotu datla knížecího. Nahrávka byla zaslána na Cornell k analýze. Jednu z nahrávek obdržel také Whitney.
Snaha objevit zmizelý ptačí druh byla velká. O financování se postaraly dvě univerzity a jeden výrobce dalekohledů. Byly vyvinuty nové technologie. Samozřejmě, že výzkum byl prováděn za přítomnosti nedočkavé veřejnosti, která byla každodenně informována díky národním periodikům a díky reportážím v rádiích a televizi. „Lidé chtěli, aby to vyšlo,“ říká Whitney. „Také já jsem chtěl, aby to vyšlo.“
Skutečnost ale byla jiná. Věděl to i Whitney hned poté, co si poslechl nahrávku. Rozeznal v ní vzdálený, ozvěnou zkreslený zvuk rány. Věděl, jaké bude zklamání z toho, že zvuk, který byl přisuzován dávno zmizelému druhu a který tak mohl někomu opravdu znít, zachytil něco úplně jiného. Celý případ byl ukázkou laického přístupu k prvotnímu pozorování. Přesto to Whitney nevzdal a hledal dál. Jeho sluch totiž není dobrý jen na ptačí hlasy. „Je to zvuk pušky,“ řekl nakonec, „vzdálené výstřely opakovací pušky.“
Ilustrace datla knížecího (Campephilus principalis).
I jiní ornitologové dospěli ke stejnému závěru, který byl potvrzen také analýzami provedeními na Cornellu. Jen s rozpaky byla přijímána fakta slibné kauzy, která se od počátku odehrávala za přítomnosti médií. Bylo to povážováno za velký nezdar a selhání. Ovšem tak jednoznačně se to okomentovat nedá. Případ datla knížecího se sice mohl zařadit ke kryptozoologickým případům typu Yeti/Bigfoot, ale užití zařízení typu ARU bylo úspěšné. Díky možnosti okamžité analýzy dat získaných za pomoci těchto přístrojů mohou být využity v místech, kde se pohybují desítky „neviditelných“ druhů ptáků. „Nebude to dlouho trvat,“ říká Whitney, „a budeme si v reálném čase moci stáhnout přes satelit ptačí hlasy z míst pokrývajících celou Jižní Ameriku a podrobit je okamžité analýze.“ Whitneyho nahrávky budou použity k tvorbě šablon, které pomůžou určit hlasy získané z těchto míst a spustit poplach v případě, že se mezi nimi objeví nějaký „neidentifikovaný druh“.
Deštný prales může být nebezpečným místem a cestování pomocí malých letadel a lodí je vždy riskantní. Whitneyho přístup k práci v terénu je v porovnání s jeho kolegy ojedinělý už v tom, že cestuje často sám a jeho výbavu tvoří skoro vždy jen přístroj k nahrávání hlasů, dalekohled, solární dobíjecí panel, GPS-ka a závěsná síť na spaní. To mu jednak umožňuje získat maximální pružnost a výkonnost, ale také ho to staví před mnohé nepříjemné situace: blízké setkání s velice jedovatým jihoamerickým hadem křovinářem hnědým dlouhým 4,5 m („Mé vlastní zvířecí instinkty mě donutily odskočit téměř do čtyřmetrové vzdálenosti těsně před tím, než na mě zaútočil,“ říká Whitney) nebo nedorozumění s potulnými hledači zlata, kteří si mysleli, že jeho nahrávací souprava je Giegerův počítač. Zlatokopové se ho ptali, pro kterou část Brazilské vlády pracuje. Nevěřili mu ani když jim pustil nahrávky ptačích hlasů a dalších pralesních zvířat. Aby nepřišel k úrazu, tak se musel Whitney před příchodem noci nenápadně vytratit a zmizet i se svou hamakou dolů po řece.
S použitím zařízení na automatickou detekci ptáků ubude ornitologům jako je Whitney putování po těch nejodlehlejších končinách světa, ale nezmizí nutkavá potřeba, která je nutí být u nových objevů osobně. Ptáci nejsou jen molekuly, geny nebo body na spektrografech. Lidská fascinace ptactvem je tak hluboká a starodávná, že se zdá být téměř geneticky podmíněna. Whitney pozoruje ptáky a je jasné, že jeho prohlubující se znalosti onu fascinaci ještě více umocňují. „Venku je ještě tolik věcí, kterých si nikdo nepovšimnul!“ A čas, říká, je proti nám: „Nemůžeme zachránit vše. Co ale můžeme udělat, je věnovat se cíleně ochraně určitých oblastí – míst, která jsou známými rezervoáry diverzity.“ Na chvíli se odmlčuje, jako by si právě teď uvědomil důležitost myšlenky, kterou právě pronesl. „Někdy přemýšlím o tom, že bych zpomalil,“ říká. „Možná bych se měl více věnovat psaní. Ale mnohem častěji si uvědomuji, kolik je toho ještě potřeba v terénu udělat. Čím víc toho o ptácích vím, tím víc jsem si vědom toho, že musím pomoci najít odpovědi na tisíce dalších otázek.“
Poznámky
Autor článku Dan Koeppel je také autorem knihy To See Every Bird on Earth popisující život jeho otce, „big listera“, který obětoval svoji kariéru i vztahy pozorování co největšího počtu ptačích druhů.
Datel knížecí (Campephilus principalis) byl po osmdesáti letech nakonec přece jen pozorován v roce 2005 v Arkansasu.
