Už jste viděli dytíky?“, ptá se nás asi pětadvacetiletý kluk na zdejší poměry draze oblečený do bleděmodrých riflí, bílého trika a khaki vestičky s výšivkou znaku Národního parku Oued Massa. „Zatím jsme je jen slyšeli“, odpovídáme. Znovu zalistuje ptačím atlasem a s prstem zapíchlým do další stránky se ptál: „a co běhulíky?“ „Ještě ne“, odpovídáme. Spokojeně pokyvuje hlavou. S tázavým pohledem v očích pak ukazuje na další stránku s vyobrazením ibisa skalního. „Ne“, odpovídáme na nevyřčenou otázku. „Jestli chcete, tak Vám je všechny zkusím najít“. „I ibisy?“, ptáme se. „Ano, ty Vám dokonce můžu garantovat na 100%. Moment.” Zvedá telefon a kamsi volá. „Pokud chcete, tak Vám je zítra ukážu. Bude to stát 250 dirhamů každého“. S Tomem se dlouho nerozmýšlíme. Vždyť ibis skalní je jedním z těch druhů, kvůli kterým jsme do Maroka jeli. Jsme jen zvědaví, jestli Rashidovi, který o sobě tvrdí, že je oficiálním průvodcem v parku, můžeme věřit.
1. Proč právě pobřeží Maroka?
Většina ornitologických výprav do Maroka směřuje do jeho jižní části. Vcelku kompaktní a s menšími odchylkami dodržovaný okruh zajistí pokrytí vysokohorských, pouštních a polopouštních biotopů. Zpáteční cesta pak vede podél pobřeží, které si svojí ornitologickou hodnotou nezadá s předchozí částí trasy. Na pobřeží se totiž nacházejí jednak národní parky ústí řek Massa a Sous, dále k severu několik pevninských výběžků vhodných k pozorování mořských druhů ptáků – např. Cap Rhir, tzv. královský les korkových dubů v Sidi Bettache a ještě dále k severu proslulá přírodní rezervace Merja Zerga. Na pobřeží se dá najít také mnoho míst s plážemi vhodných k odpočinku a vykoupání, kterými utrmácený ornitolog po celodenním birdwatchingu rád vezme za vděk.
Rezervace Merja Zerga je tvořena rozlehlou mělkou lagunou spojenou s mořem úzkým průlivem.
2. Kdy se vypravit na cestu?
Pobřežní část Maroka se nevyznačuje teplotními extrémy, kterými Vás může překvapit vnitrozemí. K návštěvě je vhodná větší část roku. Zvolit si můžete jarní měsíce duben a květen, které se shodují s ptačím tahem k severu a zimní období od konce listopadu do poloviny února, kdy tu ve značných počtech zimují kachny a bahňáci.
3. Rady k nezaplacení
• Ubytovacích možností včetně kempů je v Maroku dostatek. Vybavení je většinou základní, ale ubytování je čisté a levné. To stejné platí pro menší hotely. Příkladem může být hotel La Gazele v Ouarzazate, ve kterém vyjde pokoj pro 3 osoby včetně snídaně na 275 MAD nebo Hotel Cluny v Casablance v ceně 250 MAD pro dvě osoby.
• Není problém bivakovat volně v přírodě. Velice užitečné je ale postavit stany až po setmění, čímž se dá vyhnout nechtěným návštěvám ze strany domorodců.
• I v té poslední malé vesničce se dá slušně najíst v pouličních stáncích, kde je nabízen tzv. tajine – brambory se zeleninou a masem dušené pod homolovitou poklicí z pálené hlíny, nebo brochette – ražničí z jehněčího masa. Ke všemu se podávají místní chlebové placky, olivy a vynikající sladký čaj z čerstvých lístků máty.
• Ornitologickými „top lokalitami“ jsou od jihu k severu: Národní park Sous Massa – založen k ochraně mořského pobřeží mezi ústími řek Sous a Massa, oblast s nejhojnějším výskytem ibisa skalního (Geronticus eremita) na světě; údolí Sous – okolí silnice P32 mezi Aoulouz a Taroudannt je jedinou oblastí, kde mimo Subsaharskou Afriku pravidelně zimuje jestřáb volavý (Melierax metabates); Tamri – malé městečko v ústí řeky Tinkert je také vhodné k zastižení ibisa skalního; Cap Rhir – pevninský výběžek 30 km severně od Agadiru, pozorování mořských ptáků; Sidi Massa Oualidia – oblast příbřežních lagun a solných pánví mezi Essaourií a Casablancou je jedno ze známých zimovišť kolihy malé (Numenius teniurostris); Sidi Yahya des Ziaida – rozlehlé lesy korkových dubů s výskytem frankolína dvouostruhého (Francolinus bicalcaratus, další druh, který tu má jediné místo výskytu mimo subsaharskou Afriku); Přírodní rezervace Merja Zerga – mezinárodně významný mokřad u města Moulay Bousselham bylo do nedávna pravidelným zimovištěm kolihy tenkozobé, významné zimoviště kachen; rezervace Lac de Sidi Bourhaba – skupinana vodních nádrží nedaleko Kénitry je domovem lysek hřebenatých (Fulica cristata).
4. „Top druhy“
I v tom případě, že by byl návštěvník Maroka omezen časem a mohl se věnovat jen jeho západnímu atlantickému pobřeží, nepřijde zkrátka. Tím nejvíce vyhledávaným druhem, nad jehož obrázkem má v atlase každý birder tučným písmem napsáno „WANTED“, je bezpochyby ibis skalní, jehož malou populaci najdeme už jen v Turecku a Sýrii. Dalším z přeludů, za kterými se jezdí hlavně do rezervace Merja Zerga, je koliha tenkozobá, která tu ale byla naposledy pozorovaná v roce 1995. Žádný si určitě nenechá ujít příležitost zkusit štěstí a najít subsaharského jestřába volavého a frankolína dvouostruhého. Zmíněnou čtveřici druhů si pak můžeme doplnit ještě o kalouse jednobarvého (Asio capensis). Získáme tím jen napatrný vrcholek ledovce místní avifauny, která čítá přes 460 druhů ptáků.
Dvě postavičky uprostřed přílivu a královský palác
Druhá polovina naší cesty Marokem začíná v Taroudantu. Z náhorních plošin jsme konečně sjeli do úrodné nížiny. Klima je tu vlhčí a teplejší. Jen prudký vítr zvedá na rovných pláních oblaka prachu, který pálí v očích a skřípe mezi zuby. V okolí vyschlého řečiště jižně od města číháme na dravce. Na jestřába volavého štěstí nemáme. Musíme se spokojit s orlem nejmenším (Hieraaetus pennatus) a luňcem šedým (Elanus caeruleus). Nad večerním Taroudantem, přes který se vracíme, křičí hejna rorýsů obecných (Apus apus). Doma je uvidíme až za měsíc a půl. Doplňují je méně početní rorýsi domovní (Apus affinis). Spíme nedaleko města v prohlubni vyschého řečiště sloužícího jako smetiště. Vůně z pomerančových sadů se tu mísí se zápachem odpadků. Do noci se ozývají hlasy dytíků úhorních (Burhinus oedicnemus).
Druhý den se nám daří najít ústí řeky Sous až na několikátý pokus, při kterém bloudíme předměstím Agadiru. V prázdném řečišti s kalužemi stojaté vody stojí plameňáci růžoví (Phoenicopterus ruber). Postupujeme k mořské pláži, v jejíž blízkosti se zdržuje asi stovka rybáků severních (Sterna sandvicensis) a několik set racků. Je mezi nimi několik desítek racků zelenonohých (Larus audouinii) a jeden tenkozobý (L. genei). Končíme v pravou chvíli. Hladina řeky kolem nás začíná slušným tempem s přílivem stoupat. Rychle se brodíme ke břehu. Bahno, kterým jsme oba oplácaní až po kolena smýváme ve vlnách moře. Nacházíme se v těsné blízkosti královského paláce. Vojenské stráže musíme přesvědčovat, že máme jen dalekohledy a že jsme nic nefotili.
Trojice placených klenotů z Oued Massa
Jen co vjíždíme za bránu Národního parku Oued Massa, už tu máme Rashida. Za úplatu nám slibuje ibisy skalní. Je to poprvé, co budeme za nějaké pozorování platit, ale souhlasíme. Vyzvedává nás druhý den ráno. Přejíždíme s ním koryto řeky Massa a pouštíme se do písčitých kopečků po levé straně řeky. Pak se chvíli proplétáme úzkými uličkami vesnice Sidi Wassay, abychom zastavili u plotem obehnaného pozemku. Mezi trsy uschlé trávy se tu opravdu popásá 14 ibisů. Připadáme si trošku ošizeni. Ptáci svým chováním připomínají spíš domácí slepice. Překotně fotíme, zatímco se vzdalují.
Za vesnicí pak zkoušíme štěstí v pláních nad mořem. Rashid zvedá dvojici dytíků úhorních. Taky pěkná podívaná. Po návratu k Sidi Binzaran vyjíždíme do pustiny po pravé straně řeky. Jen písek a trocha trávy. Po půlhodině hledání nacházíme běhulíky plavé (Cursorius cursor). Nejdříve jich vidíme sedm v letu a pak dva o něco blíže. Jsme naprosto spokojeni. Rashid dodržel, co slíbil. Po návratu do parku chce sice za každý další druh peníze navíc, ale nakonec se domlouváme na kompromisu.
Pikantní na celém tomto placeném birdwatchingu je, že jsme následující den pozorovali bez jakékoliv asistence v polích severně od Tamri dalších 90 ibisů skalních, což je valná většina místní populace.
Dědouchovi, popásajícímu své stádečko ovcí nedaleko mořského pobřeží se pod nohama pletly volavky rusohlavé.
Slané laguny plné bahňáků
Desítky kilometrů mořkého pobřeží mezi městy Oualidia a El Jadida vyplňují mělké laguny a saliny. Dlouhé dny by se tu dalo potulovat, fotit a pozorovat stovky a stovky bahňáků. Zastavujeme v jižní části této oblasti, několik km severně od Oualidie a zůstáváme tu přes tři hodiny. Stále je na co se dívat. Mělkou vodou brodí stovky tenkozobců opačných (Recurvirostra avosetta) a pisil čáponohých (Himantopus himantopus). Jednou přilétne hejno plameňáků, pak kolpíci (Platelea leucorodia) a vrcholem je přelétající ouhorlík stepní (Glareola pranticola). Všude, na každém malém rybníčku, jsou desítky bahňáků. Jen pisil je tu asi 400. Zdecimovaní těmi počty se vracíme k autu, nasedáme a odjíždíme. Zakázali jsme si pohled vlevo, kde se táhnou před vysokou písečnou dunou další a další saliny. Duna je odděluje od moře.
Královský les korkových dubů
Afrika se na noc ukládá do mrazáku. Jinak to není možné. Večerní měsíc posazený na obloze jako loďka – oběma cípy vzhůru – k ránu zmizel a vystřídaly ho hlasy dytíků. Chvíli to trvá, než se přemluvím k tomu, abych opustil relativně vyhřátý spacák. Naštěstí slunce vychází brzy a už jeho první paprsky příjemně hřejí. Včera v noci jsme dlouho hledali cestu z Témary na pobřeží k Sidi Yahya des Zaër a pak k Sidi Bettache. Nakonec se podařilo a mezi korkovými duby jsme se dostali k Royal Hunting Lodge, kde jsme v lese na mýtině postavili stan.
Teď po ránu se vracíme o 3 km zpět k Témaře. Z údolí po naší pravé straně se ozývají občas jakoby bažantí hlasy. Ty se mění na chraplavé klokotavé pokřikování. Našli jsme je! Takhle se ozývají frankolíni dvouostruzí, ptáci velikosti koroptve, kteří v Maroku vzácně hnízdí jen na několika lokalitách. Hlavní areál jejich rozšíření spadá do oblasti jižně od Sahary. Musí tu být minimálně tři samci, kteří tímto způsobem obhajují svá teritoria. Jeden se ozývá z keřů velice blízko. Asi po dvaceti minutách konečně vylétává na pahýl stromu, takže si jej můžeme i proti slunci dobře prohlédnout. Když se vracím k autu pro fotoaparát, míří proti mně stádo ovcí a koz s trojicí hlučných pasáčků. Frankolín mezitím bohužel přelétl o kus dál do keřů a přestal se ozývat. Přesto jsme z pozorování nadšeni.
Neviditelná Merja Zerga a dokonalá Lac de Sidi Bourhaba
Rezervace Merja Zerga je tvořena rozsáhlou mělkou lagunou o ploše 90 km2 spojenou s mořem úzkým průlivem kroutícím se mezi městečkem Moulay-Bousselham a písečnými dunami na pobřeží. Jde o jedno z mála pravidelných zimovišť snad již vyhynulé kolihy tenkozobé. Přijíždíme před polednem. Vzduch se tetelí horkem a znemožňuje pozorování. Město je plné turistů. Po obědě se jdeme projít na pláž, kde s ostatními racky posedává asi 400 racků zelenonohých. Později zkoušíme celou lagunu objet. Vesnice, kterými projíždíme, jsou jedno nestydatě nevábné smetiště. Něco tak příšerného jsme v Maroku ještě neviděli. Vzduch nad lagunou se nadále vlní. Rozeznáváme jen plameňáky a stovky bahňáků přelétajících z místa na místo. Horký vzduch nad lagunou odehnal vítr od moře až večer. Ptáci jsou lépe k rozeznání ale jen ti nejbližší. V dáli se na laguně zvedají znovu stovky menších bahňáků. Nocujeme v blízkém eukalyptovém lese.
Po ránu je celý les i laguna skryta v husté mlze. Když ji slunce rozpouští, vzduch se opět tetelí horkem. Znechuceni odjíždíme.
Vše nám vynahrazuje malá rezervace Lac de Sidi Bourhaba jižně od Kénitry. Přehlednou dvojici vodních nádrží odděluje od moře mohutná písečná duna zarostlá divokou vegetací. Rezervace je oblíbeným odpočinkovým místem obyvatel blízkého města. Přesto se tu dají pozorovat lysky hřebenaté a máme štěstí i na párek čírek úzkozobých (Marmaronetta angustirostris) a slípku modrou (Porhyrio porhyrio). Jen ten kalous jednobarvý obývající mokřadní lokality nám stále uniká.
Přespáváme v rezervaci a druhý den sjíždíme zpět do Casablanky, odkud následující den odlétáme domů. Maroko bylo skvělé, ale stále tu zbývá co objevovat. A to je jen dobře. Nejen objevování nových krajů, ale i návraty mají své kouzlo.
