(překlad z knihy Good Birders Don’t Wear White: 50 Tips From North America’s Top Birders)
Profesionálně se věnuji pořizování zvukových záznamům z přírody se specializací na hlasové projevy ptáků. Na tom by nemuselo být nic zvláštního, ale je. Co? Neslyším totiž některé zvuky vyšších frekvencí a nedokážu tak vnímat skoro polovinu hlasového rejstříku ptáků. Svoji práci jsem schopen vykonávat jen díky zařízením, která zaznamenávají zvuky vyšších frekvencí, které neslyším, a která je převádějí do frekvencí, které můj sluch prozatím bohudík vnímá.
Sluch jsem si poničil tím, že jsem si jako kluk hrál s dělbuchy. Dříve jsem měl uši v pořádku. Mohl jsem se na ně dokonale spolehnout. Bylo to ještě před tím, než jsem díky hluboké fascinaci přírodou začal upřímně odsuzoval jakékoli ubližování všemu živému.
Stalo se to takhle. Společně s kamarádem Skipem jsme se rozhodli vyhodit do povětří veverčí hnízdo umístěné na vysokém dubu. Obstarali jsme si k tomu rozsáhlý arzenál tzv. třešňových dělbuchů, těch otravných červených věcí, které dělají kravál a které vypadají jako třešně s knotem. Jeden jsme chtěli zapálili, přesvědčit se, že se hořící knot zkracuje a pak jsme chtěli ten dělbuch hodili na hnízdo. Doufali jsme, že exploduje v pravou chvíli. Netušili jsme, jestli je veverčí hnízdo obsazeno, ale věřili jsme, že se to brzy dozvíme. Náš plán bohužel selhal, a to dokonale.
Zatímco jsem se snažil se sakrováním vytáhnout další dělbuch z kapsy, Skip jeden vyhodil nahoru. Ten se bohužel odrazil od větve nad mou hlavou přímo k nám. Skip s výkřikem „bacha“ rychle odskočil stranou, ale já se nestihl ani rozhlédnout. Dělbuch explodoval tři nebo pět centimetrů nade mnou, ožehl mi vršek hlavy a ohlušil mě mohutnou detonací, která okamžitě usmažila většinu nervů v hlemýždi mého vnitřního ucha – těch nervů, díky kterým jsme schopni vnímat zvuky vysokých frekvencí včetně ptačích hlasů.
Tehdy jsem proklínal svoje velice silné ušní bubínky. Kdyby praskly, tak by nervy mého vnitřního ucha zůstaly chráněny a většina sluchu by se mi postupně vrátila. Vzápětí po výbuchu se svět kolem mě ponořil do ticha. Jediné, co jsem následující den nebo dva dokázal vnímat, bylo zvonění v uších. Viděl jsem lidi pohybující rty, ale neslyšel jsem vůbec nic. Sluch se mi postupně začal vracet. Ani ne za týden jsem měl pocit, že jsem zase v pořádku. Znovu jsem slyšel mluvit své přátele a vrátil jsem se ke každodenní rutině jako by se nic nestalo.
Všechno se zdálo být v pořádku, až na drobné obtíže, kdy mi třeba na chodník spadla mince a já neslyšel její cinknutí. Nebo jsem nedokázal postřehnout jemné hvízdání vzduchu unikajícího z duše mého kola, nebo pískání konvice na čaj s vařící vodou. Dobře, s tím se dá žít, říkal jsem si. Nenapadlo mě ale, že se vždy jedná o vysoké zvuky, které neslyším, což znamenalo, že neuslyším ani milované hlasy pěnic, brkoslavů, šoupálků a všechno to drnčení a skřípání hmyzu ozývající se na sklonku léta. Neuvědomil jsem si to několik následujících roků.
Jako mladý muž jsem obsolvoval Marylandskou Univerzitu, kde jsem navštěvoval přednášky týkající se etologie zvířat vedené ornitologem Eugenem S. Mortonem pracujícím v National ZOO. Při jedné příležitosti jsem navštívil jeho dům ležící u řeky Severn nedaleko Annapolisu a společně jsme pak vyrazili na delší procházku. Když jsme došli k lesnatým svahům, zaslechl Gene jemný trylek, který se vzrušením v hlase přisoudil lesňáčku houštinovému, druhu velice vzácnému v této oblasti. Já neslyšel vůbec nic. Gene mě tedy zavedl přímo k tomu stromu, ze kterého se lesňáček ozýval. Stály jsme pouhých šest metrů od opeřence, který se právě ozýval nezvykle silným hlasem. Stále jsem nic neslyšel.
Gene mě přesvědčil, abych si nechal sluch otestovat, což jsem v poměrně základních parametrech podstoupil. Ke své hrůze jsem zjistil, že jsem úplně hluchý ke zvukům přesahujícím frekvenci 4 kHz. Zůstala mi sice schopnost zaslechnout ptačí pípání dosahující frekvence 3 kHz, ale už jsem nedokázal vnímat zpěv tyranovce ozývajícího se na frekvenci 4 kHz bez ohledu na jeho vzdálenost. Také jsem neslyšel všechny ty pěnice zpívající mezi frekvencemi 4 a 8 kHz a výše. Co teprve vysoké hlasy brkoslava amerického, šoupálka amerického nebo vlhovce hnědohlavého? Tyto druhy se z mého světa zvuků naprosto vytratily. Až do této chvíle jsem si myslel, že jsem přírodovědcem, který všechno slyší a vidí a který je dokonale vyladěn k vnímání všech projevů přírody. Nyní jsem se dozvěděl trpkou pravdu: polovinu z toho, co se venku děje, nedokážu sluchem zachytit. Jsem úplný chudák.
Ale nevzdal jsem to. Věděl jsem, že kvalitní život nestojí jen na dobrém sluchu. Také jsem nebyl takový blázen, abych se dále pokoušel pořizovat akustické záznamy těch zvuků v přírodě, které jsem nemohl slyšet. Vlastně jsem si jen myslel, že nejsem takový blázen…
Ale nebyl bych to já, abych teď, o mnoho let později nemohl říct, že právě to jsem celou dobu nedělal. Nedává to smysl, já vím. Jestli se něco s mým sluchem změnilo, tak to, že se zhoršil. Ptačí pípání už nedokážu vnímat tak zřetelně co dříve. Naučil jsem se s tím ale žít. A jak jsem řekl na začátku, naučil jsem se to určitým způsobem obejít. Sestrojil jsem si zařízení, díky kterým mohu slyšet ptáky zpívající vysokými hlasy. Sice ne tak dobře jako někdo s normálně fungujícím sluchem, ale doufám, že dostatečně, abych mohl vykonávat svoji práci.
V současné době není pořízení dobré nahrávky nic složitého. Dělám to během svých potulek přírodou, vyčkávám, až se pěvec ke mně dostatečně přiblíží, klovne mě do hlavy a donutí mě tím udělat stejnou nahrávku, jako by seděl na nízké větvi kousek nade mnou. Ptačí hlasy mi prozradily, že mi veverky už odpustily a že mám jejich požehnání. Pak vyzpívají celá svá srdce těsně nad mou hlavou, jen kousek od míst, kde mi těsně u ucha vybuchl onen třešňový dělbuch.
LANG ELLIOTT provozuje NatureSound Studio a je autorem řady publikací a audioklíčů s nahrávkami hlasových projevů ptáků, obojživelníků, hmyzu a savců (např. Common Birds and Their Songs a The Songs of Wild Birds). Lang Elliot je také spolutvůrcem digitálního zařízení určeného k poslouchání ptačích hlasů s označením The SongFinder.
Lang Elliott. Zdroj: http://www.last.fm/
