Zajímám se o ptáky, rád je jezdím pozorovat, čtu si o nich knížky a čas od času se zúčastním coby pozorovatel a pomocník i nějaké té kroužkovatelské akce. Tentokrát ale jedu zase za trochu jinou zkušeností. Jako novopečený držitel kroužkovacího průkazu totiž mířím na několik dní na Červenohorské sedlo, abych si kroužkování vyzkoušel na vlastní kůži. Navíc tam jedu také proto, abych se setkal s krásnými blázny, lidmi, kteří si bez opeřenců nedokáží život představit, kteří jim propadli a jsou schopni svému koníčku obětovat své pohodlí, čas i finanční prostředky. A to s udivující samozřejmostí. Mám tyhle lidi rád, obdivuji je a je mi v jejich společnosti dobře. Jsou to lidé, kteří hoří, plápolají oslňujícím nadšením a to je činí výjimečnými, dělá je to zkrátka krásnými blázny.
Z Brna odjíždím v úterý za pěkného slunečného počasí a cestou se zastavuji v Tovačově u Annínských jezer. Blížící se zima je znát na ptačím osazenstvu pískovny. Pozoruji samici morčáka malého, samce morčáka prostředního, potápku žlutorohou a potáplici severní. Kdyby se tu někde zdržovala potápka rudokrká, tak tu mám dnes pohromadě všechny naše potápky. Ve čtyři odpoledne beru v Olomouci Luboše Doupala a o necelé dvě hodiny později, za úplné tmy, jsme v Sedle. Vítáme se s Jožkou Chytilem a Aničkou Koukolíkovou. O něco málo později se zapíná reflektor k nočnímu odchytu. Sedáme do malé vlekařské budky, která tu slouží za základnu kroužkovatelům, popíjíme červené, povídáme si, a co chvíli se někdo zvedne a jde kontrolovat sítě. Jsem tu správně. Jak říkám, krásní blázni. Kdo jiný by byl ochoten mrznout na kopci při nočních kontrolách, spát jen tři hodiny denně buď na tvrdé zemi nebo zborceném starém kanapi, pohybovat se stísněným prostorem maličké dřevěné budky plné prachu, poletujících pírek a zápachu z pytlíků pokálených ptáky, kdo jiný by se obešel bez teplé vody, teplého jídla, sprchy či záchodu? Když se tak dívám na Aničku, která tu od začátku letošního odchytu začátkem srpna tráví už 34. den a kterou čeká ještě nejméně týden, pak mi nezbývá než smeknout před ní svůj pomyslný klobouk. Pod vedením Radka Lučana z ní roste zatraceně dobrý vědec, terénem doslova otřískaný ornitolog, o kterém v budoucnu ještě uslyšíme. O tom není pochyb.
Anička a dlask. Ten úsměv vypovídá o všem.
Odchyty na Červenohorském sedle probíhají ve dvou blocích – nočním a denním. Noční začíná rozsvícením silného reflektoru s večerním šerem a končí svítáním, kdy se světlo zhasíná. Denní odchyt následuje poté, co se ještě chytnou ptáci, kteří v noci sedli ke světlu a ráno se rozlétají. Během denního odchytu uvíznou v sítích ptáci táhnoucí za dne. Tento tah bývá nejsilnější hned po ránu a pak postupně slábne. Denní odchyt končí někdy po poledni, kdy už se téměř nic nechytá. Sítě se skasají a osazenstvo budky na kopci má pár hodin na odpočinek před tím, než zase přijde šero.
Hned ve středu mám příležitost vyzkoušet si kroužkování. Jsem úplný novic, nezkušené ucho, který se vlastně všechno musí učit od začátku. Mám sice tu výhodu, že ptáky znám, ale mít je v ruce a určit jejich stáří a pohlaví, to je zase něco úplně jiného. Jsem neobratný, všechno mi padá, připadám si jako diletant. Učím se odhadnout tučnost, vše správně oměřit a hlavně nezapomenout nasadit kroužek. „Napřed kruh, i kdybys netušil, co je to za druh, pak teprve to ostatní“ radí mi zkušenější. Upoceně hledám rozhraní v pelichání loketních krovek, nezřetelné barevné rozdíly v nových a starých perech, koukám na rozdílnou kresbu krovek mladé a staré sluky a říkám si, co sis to zase vymyslel? Vždyť ti to vůbec nejde.
Petr Podzemný s pytlíky.
Člověk si musí osahat každý druh zvlášť, aby získal jakous takous jistotu. Když pak v noci přijde početnější nálet červenek nebo ve dne koňader či králíčků, přece jen se dostavuje jistý náznak suverenity a pochyby o smyslu vlastního snažení na poli kroužkování se na krátkou chvíli vytrácejí. S každým novým druhem se zase objevují, ale když je čas, prostor a kolegové ochotní poradit, pak by to mohlo jít.
Ve středu ráno odjíždí Jožka i Anička a následující den a noc jsme na Sedle sami s Lubošem. Ve čtvrtek večer přijíždí Petr Podzemný a v této sestavě zůstáváme na kopci až do neděle. Každý den je jiný, každý den táhne za určitých podmínek početněji jiný druh. Zatímco v noci za mlhy a mírného větru uvíznou v sítích desítky červenek, tak dopoledne pod slunečnou oblohou a za silného protivětru jsou to desítky králíčků. (V neděli večer dokonce už máme jeden zajímavý výsledek, který získal a komentuje Radek Lučan: Parádní výsledek pozorování přímého tahu našeho nejmenšího ptáka: králíček obecný F156099 kroužkován 30.10.2015 kolem poledne Petrem Podzemným na Červenohorském sedle, zpětně odchycen mnou o necelý den později (31.10.2015 v 11 dopoledne) ve Struhařově (PY) cca 170 km jz směrem!!!)
Jožka Chytil focený přes špinavé okno v budce na kopci.
Dokonalé je pozorování ranního tahu, kdy se nad Sedlem směrem k jihu přelévají desítky, stovky, ale i tisíce pěnkav, jikavců, zvonků, lindušek lesních, koňader, lesním porostem se pohybují králíčci, uhelníčci a šoupálci, vysoko přetahují piliši nebo káně, objeví se hejno hus polních nebo menší hejna špačků. Jedinečné jsou zamlžené večery, kdy z nízké trávy sjezdovky hlasitě vzlétají sluky a během noci jich mohou být i desítky. Jen zlomek jich uvízne v sítích. Dokonalé je pozorování kalousů lovících nad silným reflektorem nebo tělíčka nočních tahounů krátce zachycená kuželem světla. Nádherné jsou východy i západy slunce, jinovatka v trávě a vlhká mlha lepící se na obličej, noční nebe plné třepetajících se hvězd a za dne modrá obloha nad podzimně zbarvenými lesy, zkondenzované kapky na sítích, malí králíčci s rozčepýřenými oranžovožlutými chocholkami v ruce… člověk je tu nějak blíž tomu, z čeho vzešel. Podvědomě to vnímá a odráží se to na jeho psychice.
V neděli ráno už se podobám ostatním – peří v mastných vlasech, cákance výkalů na oblečení, kruhy pod očima z nevyspání, spodky, které už vůbec nesvlékám, na rukách občas drápanec od sovy nebo dravce, po kapsách pořád nějaký ten zapáchající pytlík na pěvce, pohled co chvíli směřující na oblohu nebo k sítím… jsem kroužkovatelské ucho, magor, který se na stará kolena snaží učit zase něco trochu jiného, ale mám pocit, že vím, co v tom vězí, že jsem nevykročil špatným směrem.
Luboš Doupal při kroužkování.
Odkaz
http://fkcso.cz/chs/aktuality2015.html – pravidelně aktualizovaný blog o odchytech na Červenohorském sedle
