Jak jsem „dělal terén“ v Argentině – 2. část

Čtyři týdny práce v rezervaci při výzkumu pod hlavičkou hnízdního parazitismu. Je dobré poznávat nové věci a být připraven na podobnou nabídku. Následuje zase několik poznámek, které se hodí zveřejnit.

Večery v pampě a asado

Dvě věci se mi na pobytu v rezervaci líbily nejvíce. Tou první byly večery v pampě. Horký den začal zchládat až po šesté večerní, kdy se slunce pomalu sunulo k obzoru. Travnaté pláně tečkované skupinami keřů získaly v jeho paprscích zlatou a hřejivou oranžovou barvu, stejně jako obloha pruhovaná cirrovitou oblačností. Vše kolem jako by se zpomalilo, uklidnilo a příroda po dlouhém horkém dni ulehčeně vydechla. Konečně nastal čas krásného světla k několika fotografiím. Často jsme takhle pozdě odpoledne chodili ven s Dieguitem. Kouzelnou večerní atmosféru snad trošku vystihuje následující zápis z deníků, který jsem si udělal hned druhý den našeho pobytu v rezervaci:

Faječku stíhám tak akorát. Pak už stojí ve dveřích Dieguito a kýve na nás, abychom už vyrazili. Stále mírně poprchává. Vzduch je trochu chladnější a slunce je schované za mraky. Začíná sběr zajímavých druhů. Tím nejkrásnějším je hnízdní pár tyranovce rumělkového (Pyrocephalus rubinus) a hnízdo tinamy skvrnité (Nothura maculosa) s desítkou tmavě zelenomodrých vajec, která vypadají jako by měla glazuru. Za šera přelétají asi dvě stě metrů od nás dvě gigantické čáje obojkové (Chabna torquata). Jsme daleko v pampě. Občas míjíme vybělené kosti dobytka. Jen kousek pod povrchem země se dá narazit na zbytky mušlí. Celé okolí bylo dříve mořským dnem. Hromádky vyhrabané země jsou před vchody do nor pásovců. Slunce zapadá. Obzor se barví ohnivými barvami proti kterým sedí ve větvích stromů osamělé dlouhoocasé siluety tyranů savanových (Tyrannus savana). Vracíme se po tmě kolem desáté večer. Šéfová z domku majitele farmy nám otevírá obchůdek, abychom si mohli koupit jedno červené krabicové, když už pivo vypili víkendoví turisti. Cestou k domku nám občas zabliká světluška. Obloha je tečkovaná hvězdami, mezi nimi se vznáší měsíc dorůstající z opačné strany, než u nás.

Rád jsem se po večerech procházel pampou sám. Viděl jsem se při tom optikou vzdálené perspektivy v podobě několika fotografií, které mi poslal Tóma ještě před odjezdem do Argentiny. Ty fotky měl od Bettiny a zachycovaly místní ornitology při práci v rezervaci. Cizí lidé uprostřed neznámé krajiny, která teď obklopuje právě mě. Stačilo malé kouzlo a stal jsem se součástí těch fotografií, jejich samozřejmým detailem.

Další skvělá věc, kterou jsem si tu víc než oblíbil, se skrývala pod názvem asado. Jedná se o pojem nejen kulinářský, ale i společenský. Nakoupí se spousta skopového masa a klobás, večer se vše naskládá na rožeň nad žhavé uhlíky, debatuje se, popíjí se hutná červená vína, kolem se vznáší vůně dřeva a pečeně a pak se celá společnost usadí kolem velkého stolu a hoduje. Každý si užívá vzájemnou pohodu, plní si žaludek, má radost z krásného večera a zábava se často nenásilně přehoupne přes půlnoc do druhého dne. Blažený stav těla i ducha vás pak provází až do další podobné akce.

Den co den tak hyjahou …

Netrvalo to dlouho a hladce jsem vklouznul do každodenní rutiny terénního asistenta, jak oficiálně znělo moje pracovní zařazení. V praxi to znamenalo přesně to, co nám ukázala Alicie už první den pobytu – kontrola a hledání hnízd drozdců, hodiny s dalekohledem u očí při sledování jejich hnízdních párů a desítky kilometrů nachozených terénem, někde vysokou travou po pás, jinde po na kratičko spaseném koberci, jednou pod pálícím sluncem za příjemného větříku a jindy zase pod zamračenou oblohou, kdy se ani stéblo nepohne a z člověka teče pot proudem, zpříma nebo v hlubokém předklonu prolézajíce podloubím keřů. Líbilo se mi to. Někdy jsme chodili ve dvou, někdy jsem byl skoro celý den venku sám. Výbava, kterou jsem teď do pampy nosil se mi zmenšila. Teď už platilo, že míň je lepší, než víc. Do batohu jsem každé ráno hodil jen petku s vodou, k ní jsem vložil foťák s dlouhým sklem obalený maskovací šálou, do přední kapsy se vešel ještě širokoúhlý objektiv a atlas ptáků a do postranních kapsiček krabičky od kinofilmů vystlané vatou s modely vajec. V kapse na stehně jsem měl zápisník s úkoly, na krku se mi kýval dalekohled a obě ruce jsem měl volné. Překonávání všech těch drátěných plotů přestalo být takovým problémem a mapku už jsem také nepotřeboval. Hlavně jsem začal v kapse nosit malé zrcátko, které mi neuvěřitelně usnadňovalo nahlížení do hnízd.

Po jednom příjezdu turistů už jsme zůstali spát v podkroví. Bylo tu mnohem více prostoru a vůbec nám nevadil horký vzduch v době siesty, protože těsně nad námi byla jen rozpálená plechová střecha. Spával tu s námi i Dieguito. Člověk je tvor přizpůsobivý. Už po dvou týdnech mi mnohé věci připadají běžné. Nehoním se kvůli fotce za každým opeřencem, slunce už mi nepálí ruce tak, abych musel nosit košili s dlouhým rukávem, mnohé ptačí druhy už beru za staré známé a komárů je při pokračujícím suchu také méně. Zůstat bych tu ale nechtěl. Za změnou a novou zkušeností se dá takhle na pár týdnů vyrazit. Doma je ale doma.

V druhé půli pobytu v rezervaci jsme se pustili i do chytání drozdců do japonských nárazových sítí. Každý pár se sice pohybuje po stále stejném teritoriu, ale věrnost tomuto teritoriu prozatím prokázána nebyla. Proto bylo nutné drozdce označit kroužky, aby je bylo možné zkontrolovat v následujících letech. Na kraji listnatého lesa rostly na jednom místě tři obrovské bambusové trsy. Tyčky z nich byly přímo ideální k tomu, aby se na ně sítě zavěsily. Nechodili jsme tedy s hliníkovými žebříky, ale začali jsme pampu křižovat s dlouhými bambusovými tyčemi a několika nárazovými sítěmi.

Podvečery, kdy se vítr uklidnil natolik, že bylo možné chytat, byly spojením příjemného lenošení v krytu s dalekohledem u očí pozorujíce, jestli už se něco nechytilo a rychlých běžeckých disciplín, kdy jsme se snažili doběhnout ptáka dřív, než se ze sítí vymotal. Dlouhé podvečerní stíny, stříbrná stébla trav, táhlé kvílivé volání kukaček guira, chládnoucí vzduch vonící mateřídouškou a na obloze silueta karanča slídícího po kořisti. Nádherné podvečery protahující se až daleko za devátou hodinu, které jsem miloval. Doma zatím den končil už před čtvrtou hodinou odpolední, padal sníh a byla zima. Tohle bych neměnil.

Nefotografování

Fotoaparát jsem sice nosil do terénu každý den, ale ta horečnatá snaha zachytit každého pozorovaného opeřence pominula s tím, kdy jsem je začal postupně poznávat a potkávat opakovaně. Napřed jsem nosil brašnu s kompletním vybavením, pak jsem tahal foťák s dlouhým sklem na rameni a později jsem jej měl většinou už jen na zádech v batůžku. Samozřejmě, že docela spolehlivě fungoval škodolibý zákon schválnosti. Když jsem měl foťák na rameni připraven k okamžitému použití, tak se třeba celý den žádná příležitost nenaskytla, ale jakmile jsem ho sbalil, tak mi ptáci přilétali na několik metrů, z nor vykukovali pásovci a mezi keři přebíhali jelenci. Moje fotografické ambice naštěstí moc velké nebyly. Už dávno jsem si uvědomil, že dávám přednost pozorování zdokumentovanému třeba jen nedokonalým obrázkem na úkor dokonalé fotografie „vysezené“ dlouhým několikahodinovým čekáním v krytu.

Do terénu jsme krom toho vyráželi až kolem osmé či deváté hodiny, kdy už dávno bylo veta po dokonalém ranním světle. Byli jsme pak odkázání na ostré kontrastní slunce stojící přímo nad námi, které okolní krajině vzalo veškerou plastičnost a dalo jí jen prudké přechody světla a stínu, se kterými jsem si moc poradit neuměl. Těch několik povedených fotografií vzniklo většinou pozdě odpoledne, kdy slunce klesalo k obzoru nebo během desetidenní cesty k jihu, kdy jsme se v pampě probouzeli a mohli jsme sledovat její procitání už od útlého rána. Naše fotografování bylo skutečně jen takovým doplňkem, na který během práce ani moc času nezbývalo.

To už vůbec nemluvím o tom, že jsem stále jen fotil do formátu JPG, který sám o sobě degraduje pořízená data a nedává možnost s nimi dál kreativně pracovat jako v případě formátu RAW. Už nekonečně dlouho si slibuji, že s RAWem začnu a pořád se k tomu nemám. Říkám si, že na ty své mazanice ani nemá cenu RAW používat a ještě si přidávat práci s jeho následným zpracováním. Stejně tak jsem sebou nenosil stativ a všechno jsem se snažil prásknout jen tak z ruky. V tom velice ostrém kontrastním světle jsem pak pro dosažení rozumného času expozice s teleobjektivem o ohnisku 400 mm musel mít téměř pořád nastaveno ISO 400. No prostě žádná sláva. Všechny ty chvíle s těžkým foťákem na rameni by bylo vhodnější pojmenovat jako „nefotografování“ nebo „nošení zrcadlovky“, než … ale co už? 🙂