9. května 2014
Tři čtvrtě hodiny po půlnoci nám kdosi hlasitě debatuje před dveřmi do pokoje. Kouř z jejich cigaret jde napříč místností k otevřeným dveřím na balkón. Naštěstí jim to dlouho netrvá. Při té příležitosti sedám na záchod, protože mi poslední kebab citelně rozhodil zažívání. Po ránu se to venku honí. Chvíli leje a chvíli mezi mraky prosvítá slunce. Z Karatasu se chceme dostat k jezerům u Tuzly. Zprvu doufáme, že se prosmýkneme z jihu kolem Akyatan Gölü. Zastavujeme u východního cípu tohoto jezera poté, co se nám ukazuje poštolka rudonohá, celá armáda skřivánků krátkoprstých, chocholouši a pak i plameňáci na mělčinách a několik přeletujících ouhorlíků. Je to dobře zvolená zastávka. Přibývá několik druhů bahňáků, tokající frankolín a množství rybáků malých. Nakonec tu zůstáváme skoro dvě hodiny. Zrovna neprší a bylo by škoda vrtkavou přízeň počasí nevyužít. Franta dokonce nachází samici hýla pouštního.
Karatas – Akyatan Gölü
8:00 – 10:00
pozorované druhy: poštolka rudonohá (M), skřivánek menší, ouhorlík stepní (12 ex.), frankolín obecný (2M), plameňák růžový (10 ex.), kamenáček pestrý (3 ex.), jespák obecný (3 ex.), rybák velkozobý (2 ex.), kulík mořský (2 ex.), čejka trnitá (2 ex.), jespák malý (10 ex.), jespák křivozobý (8 ex.), racek tenkozobý (13 ex.), volavka stříbřitá (15 ex.), rybák malý (5 ex.), pěvec ryšavý, hýl pouštní, jespák bojovný (9 ex.), volavka rusohlavá (5 ex.), břehule říční (10 ex.)
Cesta kreslená v google maps pod jezerem ale u jednoho kanálu končí a dál už nepokračuje. Musíme se vrátit na Karatas, pustit se dál k severu a teprve potom vyrazit na Tuzlu. Jedeme poli a malými vesničkami. Na jednom místě je tábor lidí žijících pod igelitovými přístřešky. Napřed si myslíme, že jde uprchlíky ze Sýrie, ale nejspíš půjde o sezónní dělníky pracující na okolních polích. Nad jedním zeleným lánem prolétá zářivý drahokam ledňáčka hnědohlavého. Tuzla je velice svérázně vyhlížející dědinka – betonové domky, obchůdky, chlapíci debatující u čaje, děti ve dvoře školy… Projíždíme jí k moři. Těsně před písečnými dunami máme z obou stran silnice mělké laguny. Jen plameňáků počítám asi 800. Bahna jsou plná jespáků obecných a křivozobých skoro ve svatebním šatě. Přibývají další druhy bahňáků a mezi nimi také tři jespáčci ploskozobí.
Zajíždíme k dunám a jdeme se projít po jemném písku pláže. Ta je zaneřáděná odpadky, skleněnými střepy a poblíž leží nafouklá zdechlina psa. U aut sedáme do trávy a jíme. Zbylé pivko působí na můj žaludek blahodárně. Nad námi poletují ouhorlíci a o drobky z placatého chleba přiletěl žebrat vrabec domácí. Objíždíme jezero Tuzla Gölü k jeho severozápadnímu cípu. Pouštím si z rádia muziku a klimbám. Pak vyrážím za chlapy stojícími pár set metrů od aut u stativáků. V hejnu bahňáků je tu 22 jespáčků ploskozobých. Tohle by se nám doma asi stěží podařilo vidět. Kolem loví rybáci malí a pokřikují čejky trnité. Do aut nás zahánějí kapky deště měnící se v průtrž mračen. V Tuzle je ale sucho. Tady nepršelo. Kupujeme pití a míříme zpět k písečným dunám. Hned u silnice je větší hejno bahňáků, ve kterém je tentokrát neuvěřitelných 44 jespáčků ploskozobých! Parkujeme mezi dunami a lagunou. Petr s Jurou jdou fotit, Jožka projíždí lagunu stativákem a ostatní se potloukáme s dalekohledy kolem. Ze sítin u laguny se zvedá lelek a skrývá se do keřů. Tam ho zvedáme, aby se zase vrátil do sítin. Takhle z blízka jsem ho ještě za denního světla neviděl.
Blíží se další déšť, který houstne v pěknou sprchu. Vzdávají to i kluci pod maskovacími sítěmi a běží se skrýt za ostatními do aut. Vše trvá snad jen deset minut. Dešťová stěna odchází a z jedné strany se o ni opírá plochý oblouk duhy.
Tuzla – Tuzla Gölü
11:00 – 17:30
pozorované druhy: kolpík bílý (2 ex.), ledňáček hnědohlavý, jespák obecný (200 ex.), jespáček ploskozobý (69 ex.), jespák křivozobý (60 ex.), plameňák růžový (800 ex.), jespák malý (50 ex.), pisila čáponohá (4 ex.), kulík bledý (20 ex.), kulík písečný (2 ex.), jespák šedý (2 ex.), jespák písečný (2 ex.), koliha velká, husice liščí (6 ex.), čejka trnitá (14 ex.), lelek lesní, rybák severní (22 ex.), lžičák pestrý (M), rybák malý (10 ex.), moták pochop (5 ex.), lyska černá (50 ex.)
Déšť naplnil louže a prašný povrch cest se stal mazlavým. Opět vysvítá slunce. Peťa to nevzdává a opět se jde skrýt pod síť. Kolem něj nervózně létá čejka trnitá. Přichází další přeprška a mokrý Petr je znovu v autě. Je po páté odpoledne, světla valem ubývá a na zlepšení to nevypadá. Rozhodujeme se pro návrat do Adany. Každý máme poslední turecké liry, které chceme utratit. Naším cílem je Efez shop, jak jsme pojmenovali občasný obchůdek s alkoholem. Kupuji domů láhev místního červeného a skládáme se na anýzovku Raki. Pak už se proplétáme zmateným provozem v ulicích Adany. Řídí Petr. TO je jen dobře. Je mladý a má rychlejší reakce. Druhé auto se nám ztrácí v kolonách aut. Šťastně nacházíme hotel Le Grand, ve kterém jsme tu před desíti dny začínali. Jak už je to dlouho? Nejprve řešíme poplatky za ubytování minulé. Omylem jsme předpokládali, že je platíme dvakrát, ale vše se zdá v pořádku. Postupně můžeme začít cpát do báglů všechnu naši výbavu dříve rozházenou po autě. Pak sprcha, endiaron pro jistotu a rozlučkový večírek může začít. Se sebezapřením se nám daří nechat dávku i na ranního červa.
Po obou stranách silnice mělké laguny Tuzla Gölü a na nich hejna bahňáků. Trochu to připomíná Nezider.
10. května 2014
Vstávám před šestou a lezu pod sprchu. V půl sedmé už chceme mít bágly v autech a nastoupit na snídani. V sedm totiž máme vracet auta. Všechno klape. Cpeme se smaženými vejci a olivami. Hotelový pikolík mezitím uvolňuje výjezd pro naše auta blokované jinými. Ve tři čtvrtě na sedm skutečně hotel opouštíme. Čtvrt hodiny po sedmé bez problémů vracíme auta a ocitáme se před letištěm. Přijde nám, že už jsou to nejméně dva měsíce, co jsme tu byli. Ale jak říká Jožka: věci se děly a ptáci lítali, proto máme ten pocit.
Hned u vchodu je první kontrola a před gejty druhá. Pípám jako vždycky. Pak už sedím v hale v Adaně a pohledem sjíždím holky v šátcích a muže ve volných kalhotách s rozkrokem u kolen. Ale moc jich tu není. S tureckým venkovem se to nedá srovnat. Jura letí přes Ankaru a odchází k jinému gejtu. Let se zdá být neuvěřitelně krátký. Z hustých mraků vypadáváme na přistávací plochu nějakého menšího letiště v Istanbulu. Prší a je chladno. Kouří se nám od úst, když se kupíme v autobusu, který nás od letadla odváží k letištním budovám. Kontrola pasů, další důkladná prohlídka a můžeme čekat. Času do odletu je dost.
S fotobáglem těžším o krabici baklavy se skládáme do dalšího letadla. Sedíme v jedné řadě vedle sebe, ale zase u křídla. Venku stejně není po startu nic vidět, protože se okamžitě noříme do oblačnosti. Turecké aerolinky si zaslouží pochvalu. Chvíli poté, co dostáváme jídelní lístek, si můžeme vybrat jedno z dvojice jídel. Všichni volíme kebab s bulgurem. K tomu pivko nebo víno. Luxus. Do Vídně to trvá necelé dvě hodiny. Pomalu dočítám Born to Run a mám chuť začít běhat. Jak se ale znám, tak mě to zase brzy přejde. Ve Vídni už je to zcela bez problémů. Bágly už na nás čekají na jízdním pásu. Před letištním Sparem obsazujeme několik sedaček a jdeme si koupit pivko. Autobus Student Agency do Brna jede za necelou hodinku. Dočítám v něm několik posledních stránek knihy a koukám na cestopisné dokumenty. Venku je pěkně. Netrvá to dlouho a máme před sebou Svatý kopeček a mikulovský zámek. Říkáme si, jak by to bylo pěkné, kdyby nám tu přeletěl třeba rorýs domovní nebo velký.
V Brně jsme na čas. Když jsme odsud odjížděli, tak se u nás objevovali první rorýsi. Teď jejich hejna křičí v ulicích. Je sobotní odpoledne. Takhle jsem se domů snad ještě nevracel. Mám před sebou den na aklimatizaci, než budu muset zase do práce. Loučíme se s Petrem a zbytek výpravy frčí šmirglem na Lesnou. Rodinka je na chajdě, byt je prázdný. Dávám chlapům klíčky od jejich aut, poslední potřesení rukou a jsem sám. Za oknem zpívá rehek zahradní a občas se ozve křik rorýsů. Snad ten návrat do reality proběhne bez komplikací.
Výlet končí. Ve Vídni na letišti čekáme na bus do Brna.
| předchozí část |