Turecko 2014 – 2. část

4. května 2014

Snídaně je fajn. Sedíme pod terasou a slunce se nám opírá do zad a do tváří. Balíme. Šéfík penzionu potvrzuje vzhled křiváka a chce zaplatit i 50 euro za naše včerejší pozorování z věžičky. Má ale smůlu. Už tak si naúčtoval za každé pivo k večeři 10 euro. Pokusy, jak obraz turistu, jsou v Sultan penzionu nehorázné. Nejvíc mě vadí rozdíl v pohledu na místního a našince. Hrají si tu na národní park a odpad, včetně plastů, pálí přímo v kontejneru před penzionem. Jsme rádi, že jsme se nenechali přemluvit k vyjížďce na lodi.

Zatímco se cpeme do aut, Jožka přichází s pozorování dvojice ouhorlíků stepních. Těsně před odjezdem měníme plány – namísto dálnice přes Adanu se rozhodujeme jet přes hory na Göksun a dál na Kahramanmaras. Volba je to dobrá. Frčíme mezi kopci bez vegetace a projíždíme malé vesničky. Občas jsou v nich vidět původní hliněné, teď už rozpadlé domky, které jsou stále ještě v některých případech používány. Za zády necháváme horský masiv se sněhovou čepičkou vystupující náhle z rovin jako japonská Fudži. Cesta se kroutí výš a výš až k průsmyku Gerbeli (1990 m n. m.). Těsně za ním zastavujeme. Před námi se rozevírá nádherné údolí lemované skalami. Je zelené, rozkvetlé, vonící a táhnou jím vzhůru stovky motýlů. Z keřů zpívají strnadi černohlaví a zahradní. Nad hřebenem krouží orel nejmenší a pětice čápů černých. Když odjíždíme, slyšíme z borového hájku hlas krutihlava.

Gerbeli (1990 m n. m.)
10:30 – 11:55
pozorované druhy: sýček obecný, orel nejmenší, strnad viničný, strnad zahradní (2 ex.), strnad černohlavý (3 ex.), strnad luční, rorýs obecný (10 ex.), pěnice pokřovní, pěnkava obecná, iranie bělohrdlá, čáp černý (5 ex.), konopka obecná (4 ex.), ťuhýk obecný, vrána šedá, krutihlav obecný

Když se zrovna nekroutíme serpentinami, čtu si pěknou knížku o běhání od Christophera McDougalla Born to Run – Zrozeni k běhu. Napsal ji Američan a právě velice hezky píše o Emilu Zátopkovi. Přibývá orlík krátkoprstý, dvojice přeletujících husic rezavých a několik kání bělochvostých. Také iranií je stále více. Před vesnicí Yesilkent sedí na poli 27 čápů bílých. Jeden je zvláštně šedavý. Dvacetitisícový Göksun projíždíme bez zastavení. Cesta se za ním napřimuje. Střídám Petra v řízení. Překonáváme další průsmyk a sjíždíme do údolí. Po prvních stovkách metrů klesání je vpravo u silnice stánek s jídlem. Neváháme. Sedáme pod přístřech s nádherným výhledem do údolí, ve kterém se buduje dálnice. Dáváme salát a skopový kebab. K tomu čaj v decových, v dolní polovině baňatých skleničkách. Naše pupíky si lebedí.

V Kahramanmarasu doplňujeme naftu. Ceny jsou vyšší než u nás. Benzín vyjde zhruba na 50 Kč/l a nafta na 45. Frčíme souběžně s dálnicí E90. Teplota narůstá – displej v autě ukazuje 32°C. Díky Petrově navigaci přijíždíme k Durnaliku. Balvanitá údolí zde vyplňují sady. Biotop, jaký neznám. Svahy některých kopců ukusují lomy. Krajem údolí šplháme k vesnici Isikli a v nejvyšším bodě zastavujeme. Odevšad zní zpěv – strnadů zahradních, černohlavých, bělořitů … Je tu krásně. Musíme najít nějaké vhodné místo k noclehu. U krajnice zastavujeme před skalkou, kde hnízdí brhlíci dlouhozobí. Krátce se ukazuje strnad šedý. Vidím ho jen za letu. Vlastně kromě Luboše jsme ho viděli všichni. Nadává na brhlíky, díky kterým si strnada nevšiml. Nedaleko krmí sýkora temná a několikrát jsou vidět ťuhýci rudohlaví. Další zastávka nám přináší opět pozorování strnada šedého. Všem. Jen Luboš zůstal u aut. Když se k němu vracíme, tváří se spokojeně. I on už tento pro něj nový druh viděl. Sjíždíme do údolí a nacházíme kamenitou cestu jdoucí jeho dnem. Je to umění vyhnout se v protisměru několika autům, kterými se vracejí domů lidi pracující v sadech. Cesta se rozšiřuje a dál už je pro nás nesjízdná. Zde zůstaneme na noc.

Nad cestou jsou ploché balvany, na kterých pojídáme večeři. Děcka nám mávají z korby odjíždějícího náklaďáčku. Světla ubývá. Hledáme si místa ke spaní. Tři spí dole u aut a tři si chystáme karimatky na plochých kamenech ve svahu. Na obloze svítí srpek měsíce a přes hvězdy pluje oblačnost. Nad námi zpívá iranie. Zkouším něco psát při čelovce, ale nebaví mě to. Popíjíme pak pivko a plkáme. Krátce se obloha nad námi rozsvítí padajícím meteorem, který se vysoko nad zemí rozpadá na několik menších kousků. Ty vzápětí pohasínají. Vypadá to na příjemnou teplou noc. Ze skal houká puštík.

Durnalik
16:00 – 22:00
pozorované druhy: pěnice dlouhozobá, bulbul arabský (2 ex.), pěnice pokřovní, slavík obecný, strnad zahradní (10 ex.), bělořit okrový (2 ex., ssp. melanoleuca), strnad černohlavý (8 ex.), strakapoud jižní, brhlík dlouhozobý (3 páry na hnízdech), skalník modrý (2 ex.), ťuhýk rudohlavý (4 ex.), sýkora koňadra, sýkora temná (pár), strnad šedý (3 ex.)

---

5. května 2014

Noc byla skutečně klidná a teplá. Nad ránem volá ze skal čukar. Vstávám kolem šesté a všichni se postupně rozbíháme do terénu. Ze sadu bubnuje strakapoud jižní. Nejčastějším hlasem je strnad černohlavý, ale zdatně mu konkuruje sedmihlásek pustinný a iranie. Lidi tu nejsou žádní, údolí je prázdné. Šoulám po okolí a občas zvednu foťák a cvaknu nějaký ten dokumentační snímek. Obloha je sice šedivá rozptýlenou oblačností, ale teplota roste. Je zajímavé, že teprve s rostoucí teplotou stoupá i aktivita ptáků, kteří teď zpívají hlasitěji a početněji, než po ránu. Lezu do svahu k silnici a sedám do stínu. Údolí mám pod sebou. Blízko zpívá strnad šedokrký, který se nechá pěkně přilákat na nahrávku a pár fotek. Občas přilétne i iranie a bělořit okrový, jehož hlas v počáteční fázi velmi připomíná vlaštovku. O něco níže po svahu sedí Franta a kolem něho se honí tři ťuhýci rudohlaví. Několikrát potkávám strnada šedého, ale nenechá mě k sobě přiblížit. V deset máme sraz u aut. Peťovi se podařilo najít hnízdo orlíků a Jožka viděl v postranním údolí pěvce ryšavé. Něco málo pojídáme a jdeme se po pěvcích mrknout. Ukazují se záhy v místech, kde se údolí rozšiřuje. Nejprve jeden a o kousek dál druhý, který zpívá a poskakuje ve spodních větvích keřů. Fajn, tady máme splněno. 🙂

Durnalik
6:00 – 11:50
pozorované druhy: sedmihlásek olivový, strakapoud jižní (2 ex.), hrdlička divoká (2 ex.), žluva hajní, sýkora koňadra (2 ex.), pěnice pořovní (6 ex.), konopka obecná (4 ex.), strnad zahradní, sedmihlásek pustinný (3 ex.), strnad černohlavý (4 ex.), iranie bělohrdlá (4 ex.), ťuhýk rudohlavý (3 ex.), stehlík obecný (2 ex.), puštík obecný, strnad šedý, pěnice dlouhozobá (2 ex.), káně bělochvostá, poštolka obecná, orlík krátkoprstý (2 ex.), strnad šedokrký (2 ex.), sojka obecná, orebice čukar, vrabec pokřovní (20 ex.), pěvec ryšavý (2 ex.), zvonek zelený, sýkora temná (2 ex.)

Před dvanáctou opouštíme naše údolí, abychom našli hospodu s kebabem. Jedeme na Gigaseptik, jak Luboš přejmenoval Gaziantep. Na druhý pokus nalézáme na jedné z hlavních příjezdových silnic pěknou kebabárnu. Luboš se hned po příchodu umývá v ozdobné fontáně před zahrádkou. Číšníci se mohou smíchy potrhat. Objednáváme kebab pro šest lidí. Nejprve dostáváme něco malého k plackám posypaným sezamem a dvě hromady salátu. Pak se nesou další placky a nakonec obrovské plato plné masa a grilované zeleniny. Dosyta se cpeme, pak vše zapíjíme silným čajem a nakonec si jdeme do vedlejšího krámku koupit pivo na večer. Oběd vyšel na 30TL pro jednoho, což bylo vzhledem k množství přiměřené.

Když už sedíme v autech, zjišťuje Jura, že někde nechal mobil. Peťa ho prozvání a mobil se slabě ozývá někde od zavazadel v jejich autě. Luboš mimochodem utrousí, nějak mě svědí prdel, asi budu muset jít na záchod a sedí dál na místě. Hledání mobilu se ho příliš netýká. Ty, Luboši, a nesedíš na něm?, ptá se nakonec Jura. Samozřejmě to tak bylo. Ono svědění zadnice měl na svědomí vibrující mobil. Ten náš velitel! 🙂

Vracíme se k Durnaliku, ale jedeme přes Isikli. Cestou zastavujeme a koukáme po ptácích. Nic nového. Pupky máme nacpané, chtělo by to krátkou siestu. Nad Isikli je skupina rozestavěných a nepoužívaných betonových konstrukcí domků. Lezeme na jednu terasu, otvíráme plechovky piva a půl hodinky se slastně povalujeme. S Petrem a Jurou si pak jdu sednout s foťákem pod hnízdo brhlíků dlouhozobých. Funí silný vítr a zatahuje se. Jedinou aktivitou brhlíků je dvojí vystrčení zobáku. Půlhodinové stání na jedné noze za to nestojí. Ostatní se jdou projít k lomu v horní části údolí.

Zatažená obloha hrozí nočním deštěm. Sjíždíme do údolí k místu, kde jsme spali. Ze skály tu teče kanálek, kterým důmyslně rozvádí vesničané vodu po sadech. Po ošplouchání vodou se člověk cítí mnohem lépe. Oblačnost zůstává stejná, ale rozhodujeme se tu zůstat i dnes. Někdo staví stan, jiný chystá jen karimatku a spacák. S šerem se přesunujeme do klubovny – na ploché balvany nad parkovištěm. Povídá se, popíjí, pokuřuje a s posledním denním světlem nad námi několikrát zakroužila silueta lelka. Spát jdeme před devátou. Pod hvězdami to tentokrát nebude.

---

6. května 2014

V noci spadlo jen pár kapek. Stan jsem měl postavený těsně vedle hromady koňských koblížků. Je polojasno a dusno. Petr už někam zmizel. Ostatní se rozprcháváme do údolí až teď, kolem sedmé. Lezu na protější svah. Po snídani složené ze dvou piškotů a kalíšku slivovice na červa ze mě pěkně leje. Z keřů pokřikují stále ty stejné druhy – sedmihlásci pustinní, iranie, strnadi černohlaví… Jdu pomalu, přesto předbíhám želvu šinoucí se do kopce. Dostávám se na jeden ze skalnatých vrcholků. Vítr tu pěkně profukuje a já se najednou ocitám uprostřed početného hejna rorýsů. Létají mi těsně kolem hlavy, křídla jim sviští. Tohle jsou ty vzácné okamžiky prozření, porozumění a pochopení vlastního místa na tomto světě. Na stezce pode mnou se ukazuje liška. Zkoumavě mi hledí do očí, zalézá za keře a ještě jednou otočí hlavu. Budu mít fotku na památku. Usedám pod keř, pozoruji cvrkot kolem sebe, píšu zápisky.

Durnalik
7:00 – 10:20
nové a neobvyklé druhy: budníček větší, rorýs obecný (70 ex.), cetie jižní, pěnice slavíková, pěnice vlašská

V deset se scházíme u aut. Petr přináší fotky dvou nových druhů pěnic – slavíkové a vlašské a Jožka slyšel nedaleko našeho tábora cetii. Do Bireciku je to asi 90 km a cesta po kvalitní dálnici ubíhá rychle. Opět si čtu knihu Born to Run. Krajina je zahalena jakýmsi oparem. Občas spadne z šedivě zamračeného nebe pár kapek. Po vyschnutí zanechávají na skle špinavé fleky. Onen opar je ve skutečnosti prachem. Míjíme pistáciové a olivové sady.

Daleko před polednem sjíždíme od Nizipu do Bireciku. Město je šedivě vybledlé. První hotel po levé straně se jmenuje Mirkelam. Za tři dvoulůžkové pokoje chtějí 600 TL za dva dny plus snídaně za dalších 100 TL. Bereme. Po dvou nocích budeme zase spát v posteli pod střechou. Před námi je Eufrat a za ním skalnaté stěny břehů a město. První ibisy skalní vidíme z parkoviště před hotelem. Postupně jich přeletuje asi 30. S nimi se ukazují i kormoráni malí. Kolem poledního jedeme do města na kebab, pak se vracíme přes řeku a první ulicí za naším hotelem míříme podél říčního břehu k prvním sadům. Před nimi jsou rákosem zarostlé malé rybníčky nebo spíš zatopené díry po vybagrovaném štěrku. Na sloupu u cesty sedí mandelík a nad rákosem loví dvojice rybaříků jižních. Snad prvním druhem skrytým v rákosinách jsou timálie irácké. Máme neuvěřitelné štěstí. Jde o pokřikující mladé ptáky, kteří se nám ukazují jen na jednom místě a vlastně docela krátce. Pak si v sousedním sadu doplňujeme birdlisty o vrabce moabského.

Voda v Eufratu je čistá a studená. Zatímco si máchám nohy, upozorňuje nás Jožka na pěnici putující rákosem a vrbami podél vody. Jde o pěnici černolící. Trvá dost dlouho, než ji vytahujeme na hlas z úkrytu, ale nakonec si ji můžeme krásně prohlédnout. I tady jsou vidět nad řekou přeletující hejna ibisů skalních. Nejvíc je jich ve vzduchu – najednou 130 ptáků. Několik desítek jich přistává na vysokém sloupu el. vedení. A nejen na sloupu, ale i na drátech. Pak slétají na políčko k blízkému domku. Políčko je čerstvě zorané. Chvíli se skrývám v blízkém keři a dělám pár fotek. Všichni ptáci mají odečítací kroužky. Když z lokality odjíždíme, míjíme statek s hnojištěm, na kterém si vyzobávají dobře dvě desítky ibisů. Fotíme slepice na hnojišti, jak říká Jura. Ale proč ne?

Birecik
14:00 – 17:00
pozorované druhy: ibis skalní (130 ex.), kormorán malý (40 ex.), racek středomořský, rybák bělokřídlý, pisík obecný (2 ex.), mandelík hajní, rybařík jižní (2 ex.), bukáček malý (pár), vlha pestrá (10 ex.), dudek chocholatý (6 ex.), rákosník velký (2 ex.), rákosník obecný (2 ex.), prinie obecná (5 ex.), holub hřivnáč, vrabec moabský (5 ex.), timálie irácká (3 juv.), pěnice černolící, včelojed lesní, hýl pustinný

Téměř za šera se vracíme do města. Potřebujeme sehnat pivko na večer. Nebe nad ulicemi je plné rorýsů. Pivo kupujeme až na třetí pokus v obchůdku krčícím se mimo město. Pak míříme do parčíku, kde bývá hlášen výreček plavý. Objednáváme čaj, šeří se, odvedle hlučí provoz na silnici, překřikuje se modlitba muezzina a diskotéka. Atmosféra večerního Bireciku je jedinečná a umocňuje ji nečekané setkání s výrečkem, ve kterého jsme ani nedoufali. Náhle nám přelétá ve svitu lamp nad hlavou. Opakovaně si ho prohlížíme, když usedá na některou z větví. Paráda! Pak odlétá do tmy vedlejšího parčíku a už se nevrací. Ani nám nevadí přemrštěná cena za čaj. Za tento elegantní druh to stálo. Je tma. Vracíme se na hotel, usedáme v místní společenské místnosti a večírek může začít. Birdeři, kteří jsou ubytovaní také v Mirkelamu a výrečka vyrážejí hledat, se vrací s nepořízenou.

Birecik – výreček plavý, sedmihlásek šedý

---

7. května 2014

Než se ráno probíráme, jsou už Jožka s Petrem zpět z terénu. Hlásí nám tři nové druhy pro výpravu – kukačku chocholatou, pěnici hnědokřídlou a vrabce hnědoramenné. Jsme připraveni je ven následovat, ale musíme počkat na snídani, kterou jsme si předplatili. Původně jsme ji chtěli mít v sedm, vedoucí to ukecal na osm a nakonec to vypadá spíš na devět. Sedíme kolem stolku ve společenské místnosti a přichází chlapík v holinách, který vedle myje auta. Tím stejným hadrem nám utírá stůl a pokrývá ho novinami. Pak přichází jiný chlapík, nese džusík v krabičce a zapečenou placku. Moc toho není, ale je to dobré.

Konečně můžeme jít ven. Obloha je jasná a slunce pěkně pálí. Jedeme přes Birecik, po druhé straně Eufratu, než jsme byli včera, kolem záchranné stanice pro ibisy skalní, a za benzínovou pumpou pod vesnicí Ugurcuk míříme k severu mezi pistáciové sady. Stavíme u vyschlého vádí. Na blízké moruši se honí asi pět žluv, z křovin zpívá slavík a hned dalším druhem je vrabec hnědoramenný. Dáváme si dvouhodinový limit a rozbíháme se po okolí. Nejprve zkouším cvaknout vrabce moabského na hnízdě, pak vrabce hnědoramenného u dutiny v kmeni a nakonec se jen tak šourám vyschlým korytem říčky. Nacházím hnízdo pěvce ryšavého a vábím pěnici černolící. Slunce pálí a píchá do očí. Holky zabalené v šátcích z okolních zemědělských usedlostí sbírají cosi v kvetoucích keřích. Jedna se nás vyloženě bojí. Jožka objevuje v sadu nezvykle vyhlížejícího budníčka. Má téměř jasně oranžové nohy, dlouhý světlý nadoční proužek až daleko za oko, žlutou skvrnu v ohbí křídel a celkově je spíše šedý. Petr ho fotí. Uvidíme, co se z něj pod drobnohledem po návratu vyklube.

Ugurcuk – sady
9:10 – 11:20
pozorované druhy: pěvec ryšavý (5 ex.), slavík obecný, žluva hajní (6 ex.), vrabec hnědoramenný (4 ex.), holub hřivnáč (2 ex.), strakapoud jižní, sedmihlásek šedý (4 ex.), kukačka obecná, hrdlička zahradní (2 ex.), vrána šedá (5 ex.), hýl pustinný (9 ex.), mandelík hajní (2 ex.), sýkora koňadra (2 ex.), rorýs obecný (10x), vlaštovka obecná (30 ex.), kukačka chocholatá, pěnice hnědokřídlá, vrabec domácí (10x), vrabec moabský (4 ex.), lejsek šedý, pěnice černolící (3 ex.), budníček sp.

Vedro nevedro, velitel Luboš velí na lokalitu za novými druhy. Těmi by měl být vrabec plavý a koroptev pouštní. Přes blízkou dědinku Ugurcuk vyjíždíme do sadů sazených na pustých kamenných svazích přerušovaných uschlou travou zarostlými stržemi. Slunce nás vůbec nešetří. Půda mezi stromky je tak zkypřená, že se v ní brodíme po kotníky a za nimi se zvedá prach. Ozývá se minimum ptačích hlasů. I na ně je vedro. Slyšet je jen strnada černohlavého, dudka a občas vlhy. Klopýtáme sady, překonáváme rokliny, slunce peče a nás se zmocňuje otupělost. Kopečky se dostáváme stále výš. Pak konečně vrabce domácí střídá čtveřice vrabců plavých. Přistávají do nedalekého keře. Prohlížíme si jejich bílé konce ocasních per. Pak vzlétají a mizí. Vysíleně sedáme pod košatější olivovník do stínu. Kůže některých z nás připomíná červenou tureckou vlajku. Neúnavný Jožka běhá po okolí, převrací balvany kvůli hmyzu a přichází se zprávou, že ty správné rokliny jsou blízko nás a že tam viděl vrabce plavé, které proháněli ťuhýci rudohlaví. No čo už? Birding je řehole. Jde se dál. Kolem nás vzlétají z ostré suché trávy sarančata neuvěřitelných tvarů a velikostí. Před námi jsou rokliny táhnoucí se až dolů k Eufratu. Pak skutečně vzlétá z okraje jedné strže dvojice koroptví. Přistávají kus dál ve stínu skalního výklenku. Krásně si je můžeme prohlédnout. Tak paráda, zde je splněno také. Vracíme se k autům a s Jožkou se osvěžujeme v louži na kraji políčka.

Ugurcuk – strže
11:35 – 15:00
pozorované druhy: koroptev pouštní (2 ex.), dudek chocholatý, hýl pustinný, vrabec domácí (40 ex.), vrabec plavý (4 ex.), vlha pestrá (5 ex.), pěvec ryšavý (3 ex.), káně bělochvostá, vrána šedá (2 ex.), vrabec moabský (2 ex.), rorýs obecný (20 ex.), vlaštovka obecná (20 ex.), ťuhýk rudohlavý (2 ex.), strnad černohlavý (2 ex.)

Ten nejlepší okamžik nastává, když zjišťujeme, že v Efez shopu na kraji města mají otevřeno. Zásobíme se orosenými plechovkami piva a hned každý jedno obracíme do sebe. Jožka se osvěžuje v Eufratu, Přejíždíme ke včerejšímu stánku s kebabem a objednáváme oběd. Cpeme si teřichy a ještě si jdeme lehnout pod most na zdobené matrace. Kolem procházejí průvody doprovázené bubnováním a pronikavě mečící píšťalou. Schází se haldy lidí. Tancují, veselí se. Jde o brance u odvodu. Po půlhodinové siestě se zvedáme z matrací, dáváme ještě čaj a míříme pod město k řece. Eufrat je tu nesrovnatelně špinavější a smrdutější. Nad řekou táhnou oběma směry volavky rusohlavé, kvakoši a stovky racků tenkozobých. Občas se ozvou cetie a dokonce i timálie irácké. Jedeme po břehu řeky asi 5 km s proudem směrem k hranicím se Sýrií, zastavujeme a pozorujeme okolí. Víc už nezvládáme. Horko z nás dnes vysálo všechnu energii.

Birecik
zajímavé druhy: racek tenkozobý (450 ex.), kulík říční, polák malý, čejka trnitá (2 ex.), jespák bojovný (8 ex.), pisila čáponohá (4 ex.), ibis hnědý, sýček obecný (2 ex.), cetie jižní (2 ex.)

K šesté večer jedeme do města koupit vodu a placky. Pak zasloužená sprcha a společenský večírek.

---

8. května 2014

Daří se nám vstát před šestou. Venku je zataženo, teplota klesla a chvílemi poprchává. V šest vyjíždíme, obě auta. Až na Luboše, ten si vesele chrápe. Naše auto projíždí ještě téměř prázdné, pozvolna se probouzející město. Děláme pár fotek a jedeme na včerejší lokalitu náhorních sadů nad vesnicí Ugurcuk, severně od Bireciku. Včerejší lopocení ve vedru a únavné brodění kyprou kamenitou zeminou je minulostí. Dnes pěkně vyjíždíme až do míst, kam jsme se včera dostali až po hodině klopýtání. Po ránu je také venku mnohem živěji. Ptáci zpívají a poletují v křovinách a korunách pistácií a olivovníků. Blízko cesty je velké hejno vrabců pokřovních, na sloupu vysokého napětí sedí čáp černý, občas kolem přelétne ťuhýk obecný a pak si všímáme tří vrabců plavých v uschlé trávě. Než si je můžeme pořádně prohlédnout, jsou z nich zase vidět jen ocasy s bílým koncovým lemem rýdovacích per. Překvapením je pár koroptví pouštních zobajících u cesty. Jsou dost plaché a brzy odlétají. Jdeme se projít ke stržím. Cestou plašíme další pár koroptví. Na obloze zpívá skřivánek krátkoprstý, často se ozve pěvec ryšavý a stále stejnou písničku dokola omílá strnad černohlavý.

Ugurcuk – strže
6:30 – 7:50
pozorované druhy: vrabec pokřovní (60 ex.), čáp černý, bulbul arabský, strnad černohlavý (4 ex.), vrabec domácí (30 ex.), chocholouš obecný (4 ex.), ťuhýk obecný (3 ex.), ťuhýk rudohlavý, koroptev pouštní (2 páry), vrabec plavý (3 ex.), poštolka obecná, holub domácí (10 ex.), skřivánek krátkoprstý, pěvec ryšavý (3 ex.), budníček větší (3 ex.), bramborníček hnědý, vlaštovka obecná (50 ex.)

Vracíme se ke snídani, která je jako včera. Kluci mezitím stíhají s druhým autem absolvovat opravu pneumatiky propíchlé šroubem. Luba se… ne, Lubu budíme až, když jsme všichni po snídani a on stále nevylézá z pokoje. Bojíme se, že podlehl mírně zapáchajícímu salámu, který do sebe včera nacpal. Ale kdepak, jen spal jako dudek, navíc se špunty v uších, takže nevěděl o světě.

Opouštíme hotel. Venku zase poprchává. Jedeme k záchranné stanici pro ibisy skalní. Střídá se tu jeden autobus s turisty za druhým. Propagace tohoto druhu se v Turecku očividně daří a přináší výsledky. Ze strže u vody křičí cetie a ibisi právě přilétají z výletu k budkám s mláďaty umístěným ve skalní stěně. Naposledy přejíždíme Eufrat a máváme Bireciku. Kdoví, jestli se sem ještě někdy podívám?

Oblačnost houstne a s ní i déšť. Uháníme k západu a po dosažení Adany k jihu. Na silnici jsou velké louže, které rozjeté auto prudce přibrzdí a mírně rozhodí. Lidi v ulicích jsou nuceni snášet jednu sprchu za druhou. Luba se později dobře baví, když popisuje: viděli jste toho špinavýho dědka, jak jsme ho krásně umyli? Něco po třetí odpoledne projíždíme městečko Karatas a zastavujeme se až o mořské pobřeží. Kousek od moře je hotel Baris. Mají volno s cenou 20 TL za osobu a noc. Venku prší, není co řešit. Jen peněz se nám jaksi nedostává. Řešíme to tím, že jdeme do vedlejšího domu, kde se prodává kebab. Na to ještě máme. Peťa si poznamenává, kolik kdo potřebujeme a jde hromadně vybrat z bankomatu. Teď už máme i na hotel a zítřejší kebab. Sedáme do auta a jedeme podél pobřeží k západu. Asi po deseti minutách se ocitáme na vysokém skalnatém břehu sousedícím s mysem Karatas Burnu, na kterém je vojenská základna.

Zrovna neprší, oblohou plují tmavé chuchvalce mraků a fouká. Oproti včerejším čtyřicítkám v sadech, je teď necelých 20°C. Všichni se balíme do bund, když se pouštíme do seawatchingu. Daleko nad lesknoucí se mořskou hladinou přeletují buřňáci. Nejprve si myslíme, že jde o buřňáky středomořské, ale když se později někteří přibližují břehu, mají znaky buřňáků šedých ssp. diomedea. Jsou jich tu desítky. Opakovaně pozorujeme delfíny, poté rybáky severní, rybáky obecné, drzé chaluhy příživné, a po hodině a půl, když zase poprchává a vítr zesiluje, se mezi rorýsy ukazuje jeden domovní. Jsme vyfoukaní, ale naprosto nadšení. Další druhy do expedičního seznamu.

Karatas Burnu
17:10 – 18:40
pozorované druhy: buřňák šedý středomořský (50 ex.), rybák severní (4 ex.), chaluha příživná (2 ex.), racek žlutonohý, rorýs domovní, rybařík jižní, rybák obecný (2 ex.), rybák černozobý (8 ex.), rorýs obecný (10x), kulík mořský

Pod zataženou oblohou se rychle šeří. Vracíme se do hotýlku. Stále vyšší vlny na hladině mají bílé čepice rozfoukané hučícím větrem. Sesedáme se k nám do pokojíku, svačíme nebo večeříme a zbývá i prcek místní raki na nové druhy. Libujeme si, jak romantická atmosféra panuje za okny. Je to romantika, říká Jožka, ve vzduchu je cítit sůl, fouká vítr, zvedají se velké vlny… a kočky tam seró na dvoře, doplňuje Luba. Smysl pro romantiku je nám zkrátka vrozený. Spát se jde opět záhy. Už před desátou jsme všichni na bidlech.

předchozí část

další část