Španělsko 2015 (Extremadura) – 2. část

4. května 2015

Sýčci křičeli i nad ránem. S nimi chvíli pokašlávaly z kopců orebice. Obloha je nízká a tmavá. Oblačnost se rozpouští tak akorát na usušení stanů. Pozorujeme orlíka krátkoprstého hlídkujícího z ostrých kamenů ve svahu nad námi. Nad rákosím přeletuje bukáček a chřástal vodní. Stále stejnou si vede rákosník velký a dva obecní. Občas se nad námi zjeví několik čápů. Bez pohybu křídel nás minou a zase zmizí.

Caňada Real Leonesa o del Rio Guadalefra
GPS: 38°52’24.7″N 5°33’41.5″W
7:20 – 10:00
nové druhy: pisila čáponohá (2 ex.), ledňáček říční, orlík krátkoprstý, bukáček malý, chřástal vodní, moták pochop (pár), potápka malá, kavka obecná (6 ex.), jiřička obecná (20 ex.)

Dostáváme se do Campanaria a za ním pokračujeme úzkou asfaltkou mezi drobnými políčky. Jsou červená, většinou čerstvě povláčená a právě zde se ukazuje naše první kukačka chocholatá. O kousek dál toká drop malý. Moc blízko nás nepouští a odlétá netopýřím letem mimo dosah.

Campanario (GPS: 38°52’07.2″N 5°40’13.7″W) – kukačka chocholatá

Před námi je Magacela, bílé městečko na úbočí skalního hřbetu. Za městem plachtí podél skalní stěny mladý orel skalní, kterého obtěžuje napřed straka modrá a pak krkavec. Orel si z nich nic nedělá. Stále je příjemně zataženo, což vyhovuje našim do ruda spáleným zátylkům a předloktím.

Magacela (GPS: 38°54’11.9″N 5°45’04.1″W) – orel skalní, krkavec velký (18 ex.)

Pokračovat chceme do Méridy, ale ještě před tím odbočujeme do Alange, městečka na břehu nádrže Embalse de Alange, jemuž dominuje zřícenina hradu na skalním ostrohu. I zde hnízdí na kostelíku čápi bílí. Kolem zřícených stěn hradu se prohánějí rorýsi obecní a velcí a na vzdálenější straně od vesnice krmí mladé pár bělořitů černých. Občas kolem přelétne nějaký sup hnědý, orel nejmenší nebo luňák (hnědý i červený). Výhled do kraje je fantastický. Když lezeme dolů z kopce, kolem severní stěny skalního ostrohu právě krouží pár orlů jestřábích. Asi zde hnízdí. Po několika minutách mizí ve stěně a už se neukazují. Nevadí, i tak doplnili náš zdejší birdlist.

Alange
GPS: 38°47’10.9″N 6°15’33.4″W
12:00 – 15:15
pozorované druhy: kormorán velký (6 ex.), skalník modrý (2 ex.), stehlík obecný (8 ex.), rorýs obecný (30 ex.), chocholouš obecný (2 ex.), vlaštovka obecná (50 ex.), volavka rusohlavá (4 ex.), volavka stříbřitá (2 ex.), straka modrá (4 ex.), luňák hnědý (2 ex.), zvonek zelený (2 ex.), křepelka obecná, strnad luční (2 ex.), orel nejmenší (2 ex.), dudek chocholatý (2 ex.), střízlík obecný (2 ex.), orlík krátkoprstý, rorýs velký (10 ex.), bělořit černý (pár), sup hnědý, orel jestřábí (pár), cetie jižní, slavík obecný, vlaštovka skalní (4 ex.), jiřička obecná (50 ex.), břehule skalní (10 ex.), sýkora koňadra (2 ex.), luňák červený

Do Méridy jedeme podél řeky Rio Guadiana (silnice BA-089). Kousek před městem je ruina domu doslova obsypaná čapími hnízdy. Vůbec tu hnízdí tolik čápů, že jsem něco podobného zatím nikde neviděl. Kam se na hustotu čapích hnízd hrabe i Nagyiván v maďarské pustě. Z Méridy míříme k přehradní nádrži Embalse de los Canchales. V rákosinách její SV části s umělými ostrůvky se mají zdržovat kolpíci, volavky rusohlavé a červené, ouhorlíci, rybáci černozobý a malí. Když k rozlehlé vodní hladině přijíždíme, zvedá se vítr a severní obzor povážlivě tmavne. Zaznamenáváme několik roháčů, volavek stříbřitých a jednoho rybáka černozobého. Postupujeme štěrkovou cestou podél JV břehu. V jedné zatáčce sedá do pole hejno malých pěvečků. Jsou to astrildi vlnkovaní, vysazený africký druh, který zde vytvořil samostatně se rozmnožující populaci. O kousek dál je přístup již jen pro pěší. Vítr zesiluje a pěšky bychom museli ujít dobře 10 km. Zkoušíme se dostat dál objížďkou přes pole a kolem vinohradů. Nad nádrží začíná pršet. Jestli uvízneme v polích, tak se odsud bez pomoci nějakého traktoru nedostaneme.

Další příjezd bohužel zase končí zamčenou branou. Na vodě žene vítr zpěněné vlny a dešťová clona se dostává až k nám. Sprška je to vydatná, ale naštěstí krátká. Je šest večer. Ptáci nejsou vidět žádní. Nemůže nám to všude vycházet. Tady jsme zkrátka pohořeli. Pěšky to teď máme k pobřeží s ostrůvky mnohem blíže než před chvílí, ale fouká silný vítr a blíží se další déšť. Nemá cenu tam chodit pěšky. No nevadí, dopoledne bylo fajn, proto můžeme odpolední nezdar lehce oželet. Otáčíme se zpět na Méridu a pak frčíme po dálnici na sever do Casar de Cáceres, kde Petr domluvil na další dvě noci nocleh ve stejné ubytovně jako na začátku výpravy.

Embalse de los Canchales
GPS: 38°57’54.0″N 6°31’17.5″W
12:00 – 15:15
některé pozorované druhy: potápka roháč (8 ex.), rybák černozobý, astrild vlnkovaný (20 ex.), volavka stříbřitá (4 ex.), vrabec domácí (100 ex.)

Oblačnost se během jízdy protrhala a my jedeme ještě mrknout na starou rozbitou asfaltku východně od Casar (CC-122). Na dálnici jsem se začetl do Paola Giordana a teď toho nemůžu nechat. Je krásné večerní světlo, ale venku se prudce ochladilo. Od čtečky mě vytrhne až Petr upozorňující na vábení budníčka. Už když jsme tu byli prvně, jsem zaslechl podivně znějící cilp-calp budníčka menšího. Ten by tu ale měl spíše jen zimovat. Ve hře je ovšem budníček iberský. Pták ale zůstává v koruně stromu a na nahrávku zpěvu reaguje pouze opakovaným vábením. Kdo ví?

Vracíme se do Casar de Cáceres a ubytováváme se zase v luxusním čtyřpokojovém apartmánu v Barbancho (15 euro/osoba/noc).

---

5. května 2015

Po spánku na pohodlné posteli se paradoxně moc odpočatý necítím. Dnes máme v plánu Monfragüe. Venku je chladno, ale obloha je čistá. Mohlo by nám to vyjít. Casar de Cáceres opouštíme naší cestou směřující k východu (CC-122). Už jsme tu jako doma. V podstatě už víme, ve kterých místech jaký druh čekat – orebice rudé, ťuhýky rudohlavé, dudky… Pak najíždíme na silnici EX-390 směre Torrejón el Rubio. Těsně za městečkem se vlevo objevuje sloup dravců stoupajících k nebi. Je tu asi 50 supů bělohlavých, nějaký ten sup hnědý a luňáci hnědí. Další ptáci čekají na termiku ve větvích dubů. Nakonec kolem nás létá asi stovka supů.

Torrejón el Rubio
GPS: 39°47’23.8″N 6°01’22.5″W
10:15 – 10:30
pozorované druhy: sup bělohlavý (100 ex.), sup hnědý (6 ex.), luňák hnědý (20 ex.), čáp černý (2 ex.)

Ocitáme se v NP Monfragüe. Podél cest projíždějících dubovým lesem je řada parkovišť, která jsou naštěstí teď ve všední den poloprázdná. Zastavujeme pod Castillo de Monfragüe. Jde o zříceninu hradu na skalním ostrohu. Jsou tu vybudovány pozorovací plošiny. Hluboko pod kopcem se rozlévá vodní nádrž a nad námi, ale i v naší úrovni plují vzduchem mohutní supi bělohlaví. Někdy jsou na dosah. Počasí je téměř aprílové. Když slunce přikryje mrak, je díky ledovému větru dost zima. Na slunci je pro změnu horko. Z dubových lesů pod námi zpívají šoupálci krátkoprstí, pěnkavy a zvonohlíci.

Castillo de Monfragüe
GPS: 39°49’41.3″N 6°03’06.2″W
11:00 – 11:45
pozorované druhy: šoupálek krátkoprstý (3 ex.), skalník modrý, rorýs šedohnědý (2 ex.), jiřička obecná (50 ex.), pěnkava obecná (5 ex.), kos černý (3 ex.), vlaštovka skalní (6 ex.), sýkora modřinka (2 ex.), sýkora koňadra (3 ex.), sup bělohlavý (6 ex.), sup hnědý (6 ex.), čáp černý (2 ex.), zvonohlík zahradní (8 ex.), rorýs velký (4 ex.), rehek domácí (2 ex.), krkavec velký (2 ex.), sojka obecná, střízlík obecný, stehlík obecný (4 ex.), dlask tlustozobý, žluva hajní

Největší atrakcí Monfragüe má být skála Salto del Gitano nad řekou Tajo. Leží kousek pod hradem a hnízdí tu supi bělohlaví. Dole naproti skále trávíme přes dvě hodiny. Dospělí ptáci nosí potravu mladým a neustále krouží v naší těsné blízkosti. Je to zážitek. Stále se tu střídají fotografové, birdeři i běžní turisté. Zpestřením je Chorvat Zdenda Kropič, který v nekonečných sériích fotí hned po vystoupení z auta, aniž by ostřil na konkrétní objekt. Ukazují se i další druhy dravců, ale na orly iberské, náš další cílový druh, štěstí nemáme.

Salto del Gitano
GPS: 39°49’41.4″N 6°03’30.9″W
některé druhy: orlík krátkoprstý (2 ex.), orel nejmenší, sup mrchožravý (2 ex.), sokol stěhovavý

Podobná, ale mnohem menší kolonie supů je na místě s názvem Portilla del Tietar. Před tím ale stojíme proti stěně na Mirador de la Tajadilla. Poletují tu supi mrchožraví a na stromě pod stěnou hnízdí luňák hnědý. Po příjezdu k Portilla del Tietar obdivuje Jura výchozy hornin na protější skále. Koukni, jak je to tu pěkně zvrásněný, říká. Myslíš tu birderku?, ptá se bezelstně Petr a ukazuje na starší paní s dalekohledem. Musíme se smát. Ozývá se tu žluva, cetie, ale i červenka a pěnice černohlavá. Supi krmí a občas nad námi přelétne i čáp černý, který tu také hnízdí.

Mirador de la Tajadilla
GPS: 39°50’18.3″N 5°59’42.1″W
14:15 – 14:40
pozorované druhy: sup mrchožravý (2 ex.), sup bělohlavý (2 ex.), luňák hnědý (6 ex.), luňák červený (8 ex.), sup hnědý (2 ex.)

Portilla del Tietar
GPS: 39°51’27.9″N 5°57’38.5″W
14:50 – 15:40
pozorované druhy: sup bělohlavý (40 ex.), cetie jižní, slavík obecný, orebice rudá, pěnice černohlavá, červenka obecná, čáp černý (4 ex.)

Kopce opouštíme háji korkových dubů. Dost daleko od cesty je v jednom místě shromážděno dobře 30 supů bělohlavých u mršiny. Škoda, že jsou tak daleko. Je to divadlo jako z přírodopisných filmů. Sjíždíme do rovin. U Saucedilly míříme ze silnice k mokřadu nádrže Embalse de Arrocampo. Hned u města má mokřad podobu spíše smetiště. Přesto v rákosí hnízdí volavky červené a na břehu číhají fotografové na slípky modré. Okolí vzdálenějších pozorovatelen je hezčí. Nad vodou loví rybáci černozobý, v rákosí přeletují bukáčci a i slípky modré pozorujeme při hromadné potyčce. Cvakáme straku obecnou vyzobávající larvy z vosí plástve a míjíme strnady luční, jejichž označení se v našem slovníku ustálilo na výrazu blbci – jsou všude, tupě nás pozorují a fotit se dají velice snadno.

Embalse de Arrocampo
GPS: 39°50’53.2″N 5°40’47.0″W
16:40 – 19:00
pozorované druhy: volavka červená (6 ex.), volavka stříbřitá (30 ex.), cetie jižní (2 ex.), cistovník rákosníkový (3 ex.), rákosník obecný (2 ex.), bukáček malý (4 ex.), slípka modrá (5 ex.), rybák černozobý (30 ex.), cvrčilka slavíková, volavka popelavá, slípka zelenonohá, volavka bílá (2 ex.), lyska černá (10 ex.), rákosník velký, čáp bílý (4 hnízda), moták pochop (4 ex.), rybák malý (2 ex.), vlha pestrá (10 ex.), kormorán velký (2 ex.)

Ze Saucedilly do Jaraiceja jedeme po dálnici N-V. Je to bývalá silnice, kterou teď nahradila rychlá a přímější dálnice A5. Stará cesta je teď prázdná a pustá. Kroutí se přes údolí Arroyo de Riofrio do kopců a v prasklinách jí raší tráva. Má téměř postapokalyptický vzhled.

Slunce je nízko, když na náhorní plošině plné keřů nacházíme místo na zítřejší nocleh. Kolem poletují pěnice kaštanové a celé okolí příjemně voní levandulí. Cesta přes Monroy do Casar de Cáceres ubíhá za posledních slunečních paprsků. Krajina před námi je zlatavě zelená, na pastvinách jsou poházeny zlaté kontury dubů a ovcí. Z rádia celou atmosféru kouzelné krajiny podmalovávají staré rockové fláky rádia Rock FM. V Casar jsme až po deváté. Obchody jsou zavřeny, slunce zapadlo, ulice i domy pohlcují stíny.

---

6. května 2015

Vstáváme se sluncem nad obzorem. V podstatě jako každý den něco před půl osmou. Hygiena, snídaně, kontrola mailů a opět se namačkat se vší bagáží do auta. Už v tom máme praxi. Nákup něčeho k snědku na následující den a můžeme vyrazit. Je nádherný slunečný den. Včerejší neúspěch s orlem iberským nás nutí zamířit zase do Monfragüe. Jedeme rovnou k Salto del Gitano. Před skálou s hnízdy supů se právě v termice točí asi 30 ptáků. Jinak je klid. Teplota je vyšší než včera a téměř nefouká. Supí lety v naší těsné blízkosti se nekonají. Čekáme a pozorně sledujeme oblohu. Lítá po ní vše možné, jen ne orli iberští. Nejsme jediní, kdo je vyhlíží. Postupně se mě ptají dva ptáčkaři, jestli jsme je neviděli.

Přecházíme podél chodníku jdoucího krajem silnice a neustále zvedáme dalekohledy. Na jednom skalnatém ostrůvku v řece hnízdí jen asi 2 m nad vodou čápi černí. Tento druh se tu motá kolem supů bělohlavých nejčastěji. Peťa nachází pěnici vousatou. Samec se ukazuje ještě několikrát. Zpívá v letu. Samice reaguje na moje mlaskání. Přilákal jsem tak i sotva vzletné mládě. Na skalkách nad vodou se dají vidět strnadi viniční a skalníci modří. Na uschlých větvích stromů zpívají zvonohlíci, střízlíci a konopky. Intervaly, ve kterých zvedáme dalekohledy k očím, se prodlužují. Hodiny ubíhají a my se přesouváme s pohybujícími se stíny stromů. Slunce připaluje a saje z nás síly i nadšení. Po čtyřech hodinách máme každý nevzpíraných pěkných pár desítek kilogramů. Krčíme se ve stínu a bavíme se pozorováním lidí kolem. Nakonec to tu vzdáváme.

Salto del Gitano (GPS: 39°49’41.4″N 6°03’30.9″W) – pěnice vousatá

Situace se opakuje u Mirador de la Tajadilla. Tady naštěstí sedíme ve stínu. Jura zakrmil na všech vršcích okolních sloupků zábradlí a čekáme, jestli se ukáže straka modrá. Při příjezdu si nás totiž jedna zvědavě prohlížela z blízké větve, ale než jsme stačili zaostřit, byla pryč. Čumíme po obloze, koukáme na páření supů mrchožravých i na krmení strnadů viničných. Orli iberští nám stále unikají.

Na protější straně řeky tokají orebice a straka se přece jen krátce ukazuje. Pak přijíždějí dvě auta nizozemských birderů, staví se nám k návnadě na sloupcích a zavazejí. Dokonce si sloupky čistí, aby si o ně mohli opřít foťáky. No nic, tady nám pšenka už nepokvete. Asi po hodinové přestávce jedeme dál. Čeká nás Portilla del Tietar, poslední šance spatřit orly iberské.

Odpoledne sice značně pokročilo, ale slunce se do nás prudce opírá a pálí. Tak jako včera stojí na silnici birdeři a přes stativky hledí do hnízdní kolonie supů bělohlavých za řekou. Ozývá se slavík a cetie. Supi krouží kolem skály a vysoko nad námi. Prohlížím jejich hnízda, když mě Petr upozorňuje, abych se podíval nad sebe. Ve značné výšce je asi 10 supů bělohlavých, ale vidět jsou i dva asi o třetinu menší tmaví dravci. Když se při kroužení dostanou proti slunci, mají celou náběžnou hranu křídel zářivě bílou. Tak jsme se přece jen dočkali. Orli iberští stoupají výš a výš. Brzy je máme na hranici rozeznatelnosti. Je půl sedmé, poslední šance dnešního dne skutečně vyšla.

Portilla del Tietar (GPS: 39°51’27.9″N 5°57’38.5″W) – orel iberský (2 ex.)

Sjíždíme na Jaraicejo. Cestou bereme naftu a dofukujeme ucházející kolo. Pak zajíždíme na rozkvetlou náhorní plošinu, kterou jsme si včera vyhlídli ke spaní. Nejspíš půjde o stejné místo, kde spala další česká výprava před dvěma lety, jak jsme vyrozuměli z jejich reportu. Parkujeme pod duby, chystáme si spaní, večeříme a připíjíme na iberáky. Nad keři poletují chocholouši vavřínoví – sedají na ně a mají hlas trochu jiný než chocholouši obecní. Je tu voňavo a trochu chladněji. Máme totiž téměř 500 m n. m.

Jaraicejo
GPS: 39°40’19.7″N 5°46’42.6″W
19:00 – 23:00
pozorované druhy: chocholouš vavřínový (4 ex.), pěnice kaštanová (3 ex.), holub hřivnáč (4 ex.), kukačka obecná, strnad luční (5 ex.), vlha pestrá (4 ex.), kos černý, orebice rudá, šoupálek krátkoprstý, zvonohlík zahradník, puštík obecný

Stmívá se, kdesi se ozývá orebice a z údolí korkových dubů houká puštík. Obloha se plní hvězdami. Nedá mi to a vytahuji foťák a stativ. Následující hodinku si hrajeme s dlouhou expozicí a baterkami.

---

7. května 2015

Stan zůstal po klidné noci suchý. Petra ze spánku rušili divočáci a za uchem mu tokala orebice rudá. Voňavým vzduchem se nese melancholický hlas chocholoušů vavřínových. Auto necháváme ve stínu a rozbíháme se po okolí. Chvíli se pohybuji na slunci mezi kvetoucími keři a levandulí. Včelí bzukot hučí kolem a slunce hned po ránu připéká. Pozoruji krmící chocholouše vavřínové a kochám se sytými barvami samce pěnice kaštanové. Pak se jdu projít krajem lesa dubů korkových. Mezi korunami se honí pěnkavy a sojky, z keře zpívá pěnice vousatá a pak se dostávám do hejna mladých mlynaříků. Ve svahu je polovyschlé kaliště divočáků a černé kmeny sloupaných dubů jsou odrbané červeným jílem. Hodina a půl do setkání utekla rychle. Peťa byl ještě níže v údolí. Našel tam louku s orchidejemi a také pěnici mistrovskou. Jura se vrací s pěnicí brýlatou. Na oba druhy se jdeme podívat všichni a po dvanácté odjíždíme na nákup do Trujilla.

Jaraicejo
GPS: 39°40’19.7″N 5°46’42.6″W
8:30 – 12:30
pozorované druhy: orebice rudá (4 ex.), chocholouš vavřínový (4 ex.), strnad luční (3 ex.), sýkora koňadra, sojka obecná (2 ex.), kukačka obecná, pěnkava obecná (4 ex.), šoupálek krátkoprstý (2 ex.), pěnice bělohrdlá (4 ex.), pěnice kaštanová (5 ex.), moták pochop, káně lesní, holub hřivnáč (4 ex.), kos černý (4 ex.), mlynařík dlouhoocasý (10 ex.), špaček černý (4 ex.), pěnice vousatá, zvonohlík zahradní (2 ex.), sup bělohlavý (8 ex.), sup hnědý (2 ex.), slavík obecný, stehlík obecný (4 ex.), pěnice mistrovská, brhlík lesní, pěnice brýlatá (2 ex.)

Teplota jde stále nahoru. Čeká nás pěkně vypečený den. Byla by hloupost se někde pinožit a proto na kraji stepí u Santa Marta de Magasca lezeme pod stromy a zahajujeme polední siestu. A je to příjemné lenošení. Shledáváme, že při pofukujícím větru se ve stínu stromů dají přečkat i nepříjemná horka. Dočítám Paola Giordana a smekám. Dílky stavebnice, ze kterých byl jeho příběh postaven, do sebe pečlivě zapadly a zadrnkaly mi na emoce.

V pět se zvedáme, skládáme do kufru auta karimatky a vyjíždíme do stepi. Hned na začátku je vidět 6 dropů velkých. Dnes jsou asi ideální podmínky na kalandry. Kvůli horku se jim nechce moc létat, postávají na vyvýšených kamenech a nechají se fotit. U statku na konci polní cesty útočí luňák hnědý na samce motáka lužního a snaží se ho připravit o kořist. Jedeme krokem. Až po hodině se ozývá první prdlavka, ale vidět není. Vyjíždíme na naše nocležiště před několika dny. Tady je prdlavka drop malý na svém místě. Žlutá tráva se v poryvech větru vlní jako moře. Cestu lemuje na sucho skládaná kamenná zídka porostlá lišejníkem. Za ní je na obzoru Trujillo. Svlékáme se do půl těla, abychom neměli do ruda opálené jen obličeje, zátylky a předloktí. Moc toho asi nedoženeme. Je nádherné pozdní odpoledne.

Po půlhodince odpočinku vyjíždíme zase na polní cestu. Situace je stále stejná – kalandry, chocholouši a … konečně zase prdlavka, a dokonce kousek od cesty. Na hlasovou provokaci nereaguje přiblížením. Jen toká a postupně se vzdaluje. Na konci cesty se otáčíme. Slunce už je hodně nízko. Náhle zakřičí Petr, mám ho!, písečník vlevo, ale už zapadl za horizont. Byl to stepokur písečný, druh, který nám odsud ještě chyběl. O něco později ale hlásí Franta další dva. Opět zapadají za horizont, ale nedaleko od nás. Znovu se zvedají a tehdy si je můžeme alespoň v letu pěkně prohlédnout – černá spodina a bílá křídla s černými konci. Následují poslední cvaky chocholoušů a kalander na sloupcích plotu, pár náladovek stepi při zapadajícím slunci a po deváté, tedy po čtyřech hodinách na jedné polní cestě, odjíždíme.

Santa Marta de Magasca – step
GPS: 39°29’04.4″N 6°00’43.6″W
17:00 – 21:00
zajímavé druhy: stepokur písečný (3 ex.), drop velký (6 ex.), drop malý (3 ex.)

Před desátou se opět ubytováváme v Casar de Cáceres. Dostáváme stejný apartmán jako posledně. Každý si nedočkavě ohřívá teplou večeři. Vyřizují se maily, čtou se zprávy, předpověď počasí… Zítřejší noc probdíme, protože už před půlnocí vracíme auto a po čtvrté ranní máme být u check-in na letišti.

---

8. května 2015

Probouzíme se do podmračeného dne. První věcí, kterou dělám, je to, že píšu sms Pepíkovi k narozkám. Musím vymyslet nějaký revanš za to, že teď sama opečovává naše dárečky. Pak čekám, až otevřou obchod a kupuji víno, dvě šišky sýra a sladkosti jako suvenýry z cest. Teď už můžu kufr definitivně sbalit včetně stativu.

V kanceláři nikdo není. Klíče od bydlení prozatím není komu vrátit. Popíjíme pivko a čas si krátíme focením špačků černých na budově ve dvoře. V půl dvanácté se Peťovi daří dovolat holce, která nám vždy klíče od bydlení vydávala. V plné polní se stěhujeme do auta. Je stále pod mrakem a příjemně chladno. Naposledy projíždíme naší zkratkou k silnici na Torrejón de Rubio. Ta není v žádných reportech uváděna a přitom by si to zasloužila. Po ránu je tu k vidění kde co.

Když se blížíme k Torrejónu, halí kopce NP Monfragüe před námi závoj deště. Snad půjde jen o přeháňky. Nevzdáváme to a vystupujeme u Salto del Gitano. Desítky supů sedí na skalách a čekají na termiku. Postupně do ní všichni skáčou a náhle létají všude kolem nás, což doprovází cvakání závěrek našich fotoaparátů. Během focení se ukazují pěnice vousaté, skalník modrý nebo orebice.

Birdeři a další návštěvníci se mění, ale my zůstáváme, sledujeme šrumec kolem a nic nás nehoní. Párek starších Angličanů sděluje dvěma Francouzům, že nahoře na zřícenině pozorovali před dvěma hodinami rorýse bělokostřecového. Už při naší první návštěvě se nás kdosi ptal, jestli jsme tento druh neviděli. Nevěnovali jsme tomu pozornost, ale po této nové informaci je to výzva. Rorýs bělokostřecový se totiž v západním Palearktu vyskytuje ostrůvkovitě pouze na jihu Španělska a Portugalska. Těžištěm jeho výskytu je subsaharská Afrika.

Jura, coby řidič, sice dělá nějakou chvíli ofuky, ale nakonec na Castillo de Monfragüe vyjíždíme. Oblačnost řídne a teď se tu do nás opírá slunce. Ptáků moc vidět není. Občas sem z vedlejší skály přiletí nabrat výšku supi bělohlaví a hluboko pod námi loví jiřičky. Čas od času se objeví vlaštovky skalní a břehule skalní. Žádní rorýsi vidět nejsou. Začínáme pochybovat, co ten birderský děda s bábičkou vlastně ve svých nikoňáckých stativácích viděli. Krátce po nás přijela i ta dvojice Francouzů. Společně střídáme obě strany skalního ostrohu a sledujeme okolí.

Po půl hodině stále nic. Lezeme s Petrem na nejvyšší věžičku. Je tu nejlepší rozhled. Vidím stále jen ukecané jiřičky. Už to chci pomalu zabalit, když se mi v zorném poli dalekohledu objevuje rorýs, vůbec první rorýs, který se tu za celou dobu ukázal – a má bílý kostřec! Je tady, naviguji Petra a Francouze a křičím dolů na kluky, kteří zůstali pod věžičkou. Vybíhají schodiště neuvěřitelně rychle. Pak už si rorýsa prohlížíme všichni. Peťovi se daří i dokumentační fotky. Já mám ruce levé. Když už něco zaostřím, je to rorýs šedohnědý, který se objevil jako naschvál také. Dostavuje se mírná euforie – našli jsme druh, se kterým nikdo z nás vůbec nepočítal. Pro mě je to pátý nový druh této výpravy. Rorýs párkrát obtočil věžičku a jak náhle se objevil, tak po třech čtyřech minutách zase mizí. Tohle byla skutečně třešnička na dortu našeho zdejšího pobytu, která přišla na samý závěr.

Castillo de Monfragüe
GPS: 39°49’41.3″N 6°03’06.2″W
14:45 – 15:20
poslední nové druhy: rorýs bělokostřecový, strakapoud velký

Na oslavu si otevíráme pivko. Ale to už ve stínu stromů naproti Mirador de la Tajadilla, kde nám společnost dělají straky modré. Ty tentokrát přilétají přes řeku mnohem častěji než minule a s chutí se cpou drobky, které jim kluci chystají na vršky sloupků plotu. Střídavě pozorujeme okolí, chlapi se baví strakami a čas příjemně utíká. S tím nejhezčím světlem musíme v osm večer odjet. Kluci se ještě převlékají do čistého, balí kufry a vyrážíme na Madrid. Cestou nepotkáváme téměř nikoho. Jen u Portilla del Tietar stojí chomáč birderů se stativáky namířenými na stěnu za řekou. Pozorují hnízdo výra velkého.

Do Madridu to máme něco přes 300 km. Zlatavé světlo pohasíná a s ním se ztrácí i zvlněná krajina porostlá duby a olivovníky. Mizí s ním i siluety čapích hnízd na sloupech a budovách. Petr hlásí ještě kolpíka letícího nad stromy vpravo. To je skutečně poslední druh letošní výpravy do Extremadury. Pak už čekáme na světla velkoměsta. Dobíráme naftu a něco po jedenácté večer vracíme na letišti zaprášené a umolousané auto.

---

9. května 2015

Je po půlnoci, když si v odletové hale hledáme alespoň trochu pohodlné místo, na kterém bychom proklimbali ty zhruba čtyři hodinu, které nás dělí od check-inu. Kroutíme se na kovových lavicích, zatímco Jura si vytahuje karimatku a polštářek a natahuje se na dlaždicích. Kdybych svůj kufr rozbalil, už bych jej asi nedal dohromady. Raději tedy polosedím a pololežím a co chvíli kontroluji okolí.

Po čtvrté hodině se hala začíná plnit lidmi. Odbavujeme se a vcelku bez problémů procházíme kontrolou. Tedy až na Peťu, kterému vykrámovali kompletně celý fotobágl. Letadlo má nějakou půlhodinku zpoždění a tak v Bruselu přímo nastupujeme na další let do Prahy. Že se blížíme domů, poznávám podle žlutých ploch kvetoucí řepky hluboko pod námi. V jedenáct dosedáme na letiště Václava Havla v Praze. Zavazadla přijíždějí o čtvrt hodiny později. Loučím se s kluky a spěchám na bus, pak přesedám na metro a čtvrt hodinky před odjezdem jsem na Florenci. Mám čas tak akorát na bagetu. No a ve tři odpoledne se nechávám vysypat v Brně. Rodinka je na chaloupce. Do zítřka budu mít čas přepsat deník a snad promažu i nějaké fotky. Příjemný výlet do jižních krajů s dudky, vlhami, strnady lučními a dropy je za námi a s klidným svědomím můžu říct, že se vydařil na jedničku.

předchozí část