2. února 2023
O dnešku mám jasno. Chci se znovu podívat do Metropolitního parku. Vstávám jako vždy něco před šestou. Lehká snídaně a hurá do ranního provozu. Cesta se zdá být snadná, ale jen na mapě. Realita je taková, že dělám několik nechtěných zajížděk. Nevadí, těsně před sedmou, kdy v parku otevírají, obsazuji první místo na parkovišti. První lístek se zaplacený vstupným je také můj. Kratší stezku, kterou jsme absolvovali s Otákem, míjím, a pokračuju k delším – La Cienaguita Trail. Beru to poctivě, loudám se, dlouho chvíle stojím na místě, postupuji pomaloučku. U začátku stezky spí v koruně stromu lenochod. Visí na dlouhých pažích zavěšen za větev svými gigantickými drápy.
Pohled z pralesa do civilizace – Panama City.
Jsem teď v úplně jiné pozici než při první návštěvě. V řadě druhů už se orientuju, jen ty hlasy mi pořád, až na výjimky, unikají. I tak mi čas od času naskočí druh, který jsem ještě neviděl. V závěru první etapy je stoupání zakončené vyhlídkou na město. Během toho stoupání se na jednom stromě prohánějí dva druhy trogonů, samec jednoho útočí na samici druhého. Samotný výhled je velkolepý, obzor patří betonové stavebnici, na kterou hledím ze zelené džungle.
Když scházím dolů, potkávám sama sebe před dvěma týdny. Kluk tu nervózně listuje tím stejným atlasem, jaký mi visí na krku v pouzdře od dalekohledu, a snaží se určit to, co právě viděl. V pohodě, oslovuju ho v duchu, to půjde, uvidíš. O kousek níž se přímo na cestě prochází srna a lenochod stále visí na tom stejném stromě jako ráno a pořád spí.
U administrativní budovy vedle parkoviště se mě ptá paní, která mi prodávala ráno lístek, jestli tu mám nějaké známé. Ne, odpovídám. To je zajímavé, reaguje, asi před půl hodinkou se tu na Tebe ptal nějaký chlapík. Ukazoval mi Tvoji fotku a ptal se, jestli nevím, kdo jsi? Asi jsem ho zaujal svojí soustředěností v lese, dohaduju se. Nic jiného mě nenapadá. U auta jsem po čtyř a půl hodinách v terénu. Načínám klasicky tučňáka se zeleninou a zajídám to ve stínu kousek od auta tousťákem.
V závěru jsem parkem už jen proběhl. Ve dvě po poledni má vrcholit příliv a já bych se znovu rád podíval na Costa del Este. Na příliv si tam chci počkat.
https://ebird.org/checklist/S127468619
Lenochod krátkokrký (Choloepus hoffmanni) – jeden z aktivnějších jedinců.
Po troše kufrování jsem v poledne na místě. Podél ústí říčky jsou shromážděny stovky bahňáků, na hranici přílivu pak sedí kormoráni s pelikány a nad vodou loví desítky fregatek. Výčet druhů je v podstatě stejný jako včera, ani si to nebudu zapisovat. Všímám si jen kachen mezi kormorány, které na tu dálku odhaduji na čírky modrokřídlé. Sedím na zídce u mostu přes řeku a dívám se, jak trojice chlapíků pode mnou loví na pytlačku sumečky. Jde jim to. Když se začíná říčka s přílivem zvedat, natahují jí napříč síť. Ryby se zmítají v síti a spousta se jich, podle vlnek zvedajících se na hladině, vrací zase k moři. Poctivě čekám až na vrchol přílivu ve dvě hodiny. Voda nedosahuje až ke břehu, ale koberce bahňáků jsou docela blízko. Pelikáni se zvedají a odlétají. No a já už jsem tak vyšťavený, že se sbírám k odjezdu také. Moc si nedělám ani z toho, že se zase několikrát ztrácím v ulicích. Poznávám i místa včerejšího bloudění. Vše ale dobře dopadá a pupek mého zdejšího světa s názvem Amador, je něco po třetí hodině odpolední dosažen.
Na pokoji vládne nějaký Ital. Klima puštěna na plno, klíč ze zámku zmizel a on pořád jen žvaní do telefonu. Uvidíme, jak to s ním půjde. Dávám fazole s párkem, pivko a později při psaní zápisu i Mojito Bamboo. A co na to eBird? Ne, nemlčí. Po zadání všech druhů z parku ukazuje 292 druhů. Útočím na třístovku. A tak to má být. Nakonec, vždyť jsem členem našeho Klubu 300, tož co?
3. února 2023
Ital nezklamal. Spát šel až někdy po půlnoci, a v průběhu večera několikrát rozsvítil, ladil klimu, a nějaký další spolubydlící mu byl ukraden. Ráno to mám jasné, chci se ještě jednou podívat ke dvěma rybníčkům před Gamboou a pak navštívit park přes silnici a prohlédnout si harpyji.
U průjezdu hlídaného vojáky směrem k rybníčkům jsem v sedm. Parkoviště už je totálně nacpané. Nejsou to ptáčkaři, ale příbuzní vojáků či policistů, kteří mají asi návštěvní den nebo přísahu či co. Z jejich ubikací zaznívá trubka. Za ptákokuky jsem tu jediný. V keřích to už žije. I dnes jsou tu bílé tityry. Prohánějí se a ozývají dosti zvláštním a snadno zapamatovatelným hlasem. Konečně se dočkávám kněžíků černohrdlých. Včera jsem si totiž našel poslední pozorování z této oblasti a kněžíci, kteří mi zatím unikali, tu byli často zastiženi. Motám se mezi auty, dalekohled stále v pozoru, pořád listuju atlasem, porovnávám a zkouším, co Merlin najde na nahrávkách. Stejně je to nemyslitelné, aby mi před lety pomáhalo tolik dnešních vymožeností – eBird, Merlin, informace z internetu, nahrávky, fotografie… jak snadné je dnes začít s tímto koníčkem.
Cestou k rybníčkům nacházím další nový druh, datla skořicového. Tento pták je naštěstí tak výrazný, že se určuje snadno. Vůbec se obecně omezuju hlavně na ty výraznější opeřence, takové ty nenápadné, šedivé, nevýrazné ochechule, jak by řekla Lucka, prostě nedávám, nebo je určuju s dosti malou mírou jistoty, a v takovém případě si je ani nepíšu. U rybníčků jsou tentokrát tři volavčíci člunozobí a ukazuje se rybařík zelený. No a posledním, nejméně čekaným ptákem, který je doma k dispozici běžně, je náš normální kvakoš.
https://ebird.org/checklist/S127534338
Nosál bělohubý (Nasua narica).
Časuji si to tak, abych byl chvíli po otevírače v 9:00 naproti u parku. Je pátek, říkám si, bude tam ještě volno. Víc už jsem se mýlit nemohl. Před vchodem stojí autobusy a houfy školou povinných dítek. Asi dnes mají volno. Dá mi práci a trpělivost procpat se po zaplacení vstupného kousek před ně a rychle zamířit k velké voliéře s harpyjí. Daří se. Je to monumentální dravec. Když se drbe pařátem na hlavě, vynikají její obrovské zahnuté spáry. Pak už jen unikám před davy. Křik, vřava, soutěžní úkoly, nahánění a organizování megafonem. Uff! Rychle proletím klec s tapírem, pak se smutným jaguárem chodícím podél pletiva tam a zpět, a zašívám se k okraji areálu, kde zkouším fotit okřídlenou droboť v koruně stromu. Ale i odsud jsem vyhnán. Před branou ve stínu stromu kousek od auta obědvám a přemýšlím, co dál.
Času je stále dost. Není kam spěchat, ale zároveň by bylo škoda volné chvíle zahodit. Rozjíždím se tedy směr Gamboa a mokřádek u vesnice. Otevírám zadní část korby, sedám si na ni a hledím do vegetace zarůstající mokřiny. Obloha se plní oblačností, pofukuje, a konečně je docela příjemně. Koukám na ostnáky, kukačky ani, modré slípky a nic se mi nechce. Za zády proplouvají kanálem obrovské lodě plné kontejnerů tlačené remorkéry a já si zase říkám, jak je ten čas relativní, jak mají dny za hranicemi každodenní všednosti mnohem větší délku, jak při nich náhle život zpomaluje a neběží zbrkle a naprázdno, jako po zbytek roku. Nemusí to být ale jen cestování. Stejný efekt přináší to, když se člověk věnuje zálibám, umění, tvůrčí činnosti, to pak nestíhá umřít brzy. Od kanálu na mě pokřikuje stále stejným nápěvem drobný tmavý ptáček – jakarini modročerný. Vida, i tady může být ještě něco nového. Na čas se dá zapomenout a on skutečně není.
https://ebird.org/checklist/S127534566
Monumentální dravec – harpyje pralesní (Harpia harpyja).
Odpoledne je ještě v plenkách a mně se nechce vracet na hostel. Co tam? Co takhle si na rozloučenou dát ještě kousek legendární Pipeline Road? Přeparkovávám. Mraky se rozpouštějí, ale pod korunami stromů je fajn, zvláště, když pofukuje. Je tu ticho. Vlastně jsem se sem vůbec nedostal na první hodiny po svítání. Ani nevím, jak to tu za svítání vypadá. Jdu pomaloučku a vůbec při tom nemyslím na to, co bych ještě mohl vidět za ptáky. Teď jsem opustil cíl honit něco dalšího, užívám si jen tu chůzi, ten čas na kamenné cestě jdoucí lesem. Nejspíš se sem už nikdy nevrátím. Bylo by fajn říct, jo, tehdy před dvaceti lety to tu vypadalo tak a tak. Ale to bych tu musel před těmi dvaceti lety být a říkat si to teď, protože za dalších dvacet let už bude kdoví co. Pohybuju se lenochodí rychlostí. Kam se hrabu na dvojici nosálů. Mám je asi 30 m před sebou, a když jsem na jejich úrovni, už se živí nějakými plody v koruně stromu dvacet metrů nad mojí hlavou. A pak se objevuje dárek na rozloučenou, dvojice nádherných arassari pestrých. Na moje pískání pomaličku natáčejí hlavu, stejně jako větší tukani. Prohlížejí si mě, dávají čas udělat pár fotek. A pak jsou pryč. Jako duchové. Díky. Díky moc.
https://ebird.org/checklist/S127534709
Jedu domů. Dlouhou kolonou se pohybuju několik kilometrů krokem. Dnes jsem pěkně unavený. Cestou zívu a těším se na odpočinek. Sprchou únavu trochu zaháním. Kontrolní součet z eBirdu zní 299 druhů. Spolu s harpyjí v kleci by to bylo rovných 300. Ta se ale počítat nedá. Stejně budu muset ještě projít procesem , kdy si některé druhy nejspíš vyškrtnu a třeba najdu na fotkách zase nové. Vše uzavřu až doma.
V pokoji jsme už čtyři. Zatímco ostatní odcházejí za večerním družením, pouštím klimu na přijatelných 25°C a tuhnu.
Dárek na rozloučenou s Pipeline Road – arassari pestrý (Pteroglossus torquatus).
4. února 2023
Je to tady, poslední den. Už se nechci honit za něčím novým. Nedá mi to ale, abych si nezopakoval hned ten první terén v městských ulicích, který jsem si dopřál po příjezdu do Panamy. Slunce stále ještě nevyšlo, šourám se ulicí a vnímám všechny ty zvuky, siluety ptáků, známá místa. Zastavuje se u oblíbených stromů a myslím, že tentokrát jsem schopný zachytit už všechny pozorované druhy. Je sobota, místní vyjíždějí sportovat na bicyklech. Chlapík venčící psy se mě ptá, kolik už mám druhů. Stará paní na sedadle spolujezdce stahuje okénko, jen aby mě pozdravila. Příjemná poklidná rána na předměstí.
https://ebird.org/checklist/S127572437
Ještě jednou sprcha a začínám balit. Pak snídaně ze zbylých párků a vajec. Už mám skoro vše nachystáno. Zbývá ještě malá plechovka piva. Dávám si ji vychlazenou, loučím se a sedám do auta. Na nejbližší pumpě Delta beru plnou nádrž. Zastavuji o kus dál u břehu jezera s plovoucí vegetací, kde výstražná cedule hlásá přítomnost aligátorů. Po plovoucí zeleni pobíhají ostnáci a kolem proletí obrovský ledňáček velikosti poštolky. Sedím na korbě, foťák po ruce, a chystám se na poslední průjezd městem. Dostavuje se nervozita. Napadají mě scénáře typu klekne auto, někdo mě nabourá nebo přestane fungovat navigace. Abych to utnul, raději vyjíždím.
https://ebird.org/checklist/S127650835
Druh z „naší ulice“ – čačalaka šedohlavá (Ortalis cinereiceps).
Vybral jsem si severní obchvat a provoz je skutečně nesrovnatelný s pracovními dny. Navigace mi přece jen na závěr vybírá zkratku uzounkými uličkami mezi domky. Nevadí, i tohle beru jako způsob rozloučení. Nacházím letiště, parkoviště pro auta z půjčoven, a dokonce tam ode mě papíry a klíčky od auta přebírá zaměstnanec AVISu. Spokojeně se tváří, že nepřibyly žádné škrábance a že je plná nádrž. Na přepážce podepisuju ještě další papíry, platím 17 USD poslední poplatek (snad za umytí a vyčištění auta), a tahle část povinností je za mnou. Je zajímavé, že se na žádných informačních tabulích neobjevují čísla přepážek, kde má probíhat check-in. Jsem tu brzy, ještě je čas.
Po nějaké hodince posedávání v hale jdu zkontrolovat nejbližší přepážky a hele, už na nich svítí Madrid. Odbavení je bez problémů, pak ještě chvíle čekání a jde se na palubu letadla, které bude na dalších 11 hodin mým útočištěm. Když černoška vedle mě vidí, jak mám kolena narvaná do sedačky před sebou, ochotně si se mnou mění sedadlo a já teď můžu svoje dlouhé nohy natáhnout do uličky. Kdybychom všichni nemuseli mít roušky, bylo by to cestování mnohem příjemnější. Na druhou stranu, letíme v nočních hodinách, díky pokusům o spánek cesta rychle ubíhá.
5. února 2023
Po půl jedenácté místního času (den se nám o šest hodin zkrátil) jsme na letišti v Madridu. Víceméně naslepo přejíždím letištním vláčkem k dalšímu terminálu, odkud by zřejmě můj spoj do Vídně měl odlétat. Čeká mě šest hodin čekání. Krátím si ho hlavně pozorováním lidí kolem. Tohle mě baví. Odhad jejich osobností, životních příběhů, vzájemných vztahů – je to jedna nekonečná telenovela poskládaná z několikaminutových výjevů. Pak si dodělávám poznámky do deníku, beru mobil a zapisuji do eBirdu poslední birdlist z Panamy.
Přibližně dvě hodiny před odletem se na informační tabuli objevuje číslo mé brány. Narychlo sbírám své věci a jdu hledat S58. Nacházím, usazuji se a přijde mi, že je něco jinak, že mi něco chybí. Poplácávám obě stehenní kapsy. V jedné mám dokumenty, pas a peníze a ve druhé byl vždy mobil. Ta je ovšem prázdná. To je přesně ten kousek váhy, který jsem poslední minuty postrádal. Sakra! Ještě před chvílí jsem ho používal, ale místo, které jsem opustil, jsem při odchodu kontroloval. Nic jsem tam nezapomněl. Rychle se tam ještě běžím podívat. Nikde nic. Jediný moment, kdy jsem mobil nehlídal, byl při kontrole informační tabule. To ležel vedle mě spolu s deníkem a atlasem ptáků. V té chvíli mi ho musel někdo vzít.
Jedna nostalgická fotka na závěr, která snad dobře vystihuje ten pocit, když něco končí…
Bez nálady se vracím ke svému gejtu. Celé tři týdny jsem mobil intenzivně používal. Měl jsem v něm dost fotek, a hlavně všechny nahrávky ptačích hlasů v Merlinovi. A ty jsem si chtěl ještě projít. Teď už je pozdě. Následující let je utrpením. Kolena zaražená do sedačky před sebou a neustálé přehrávání toho, co se mi stalo. Najednou jsem jako bez ruky, bez možnosti někoho kontaktovat, bez možnosti nahlédnout do svých dokumentů, do navigace…
Ve Vídni je zima. Bágl mi na běžícím pásu přijíždí jako jeden z posledních. Mám dvě hodiny do odjezdu autobusu. Naštěstí mám kromě elektronické jízdenky i tištěnou. Autobus je skoro prázdný. Spát se mi nechce, vnitřně mám teprve šest večer. Snažím se soustředit na film na displeji sedačky přede mnou, ale moc mi to nejde.
Před půlnocí jsem v Brně. Stíhám rozjezd od hlavního nádraží. Pak už stoupám po schodech domu a odemykám byt. Pepe ještě nespí. Hned mi vyčítá, že jsem se ani neozval. Bohužel nebylo jak.
Tož tak, třítýdenní cesta do tropů Panamy je za mnou. Vše vyšlo na jedničku, proto si tím hořkým koncem nechci celou akci pokazit. Sice to bude vyřizování, simka, číslo, nový mobil, a o fotky a nahrávky bohužel přijdu, ale co dělat? Holt mám poučení pro příště. Usínám až nad ránem, na chvilku. Budík mi oznamuje, že musím do práce. Jsem zase ve starých kolejích…
| předchozí část |