23. ledna 2023
Začíná další týden. Otákovo chrápání odnášel celou noc hučící proud řeky. Ani mi nevadilo, že spal jen dva metry ode mě. Vstáváme poměrně brzy. Od řeky jde chlad, ale špičky okolních kopečků už zlatí slunce. Snídáme, balíme náš nenápadný kemp a vyjíždíme pár set metrů výš k začátku Las Tres Cascades, trailu šplhajícího do kopce kolem tří vodopádů.
Oták nachází v úvodní pasáži opět malé hnízdo kolibříka, tentokrát u kořene větve na borovici. Je znát, že má oči vycvičené spíš pozorováním hmyzu než ptáků. Je tu několik bungalovů s nádherným výhledem do údolí a na protější svahy s políčky zemědělců. U vstupu na stezku se vybírá poplatek 10 USD na osobu. Následuje dosti prudké stoupání. Snažím se zaznamenat nějaké ty opeřence, ale většinou jde o staré známé nebo o problematické tyrany. Ptáci se tradičně objevují ve smíšených skupinách. Chvíli kolem sbírají potravu a pak náhle všichni mizí. Oták se od prvního vodopádu vrací k autu. Já šplhám ještě ke druhému, ale výš už se mi nechce. Začínají se trousit první turisté. Je po klidu ranních hodin. Dohání mě taková partička s místním průvodcem. Ptají se, co jsem viděl a samozřejmě je zajímá kvesal. Ostatně jako všechny kolem. Kohokoli potkáme, vždy se ptá na kvesala. Tito jsou u vytržení, když jim ukazuji samici ze včerejška.
Občas nedokáže určit Merlin ani velmi výrazný hlas. Jeden takový se rozeznívá nade mnou. Tentokrát původce nacházím sám. Jde o společenské vousáky zejkozobé. Čtyři sedí na větvičce vedle sebe a usilovně si čistí peří. Jedním z nejkrásnějších ptáků je dnes libohlásek malachitový.
https://ebird.org/checklist/S126810511
Dvojice libohlásků hnědočelých (Chlorophonia elegantissima).
Tímto výšlapem končí naše horské období. Sjíždíme zpět do Boquete, dokupujeme nějaké drobnosti a pouštíme se podhůřím k hlavní silnici z Davidu, respektive z Chiriquí na severní, tedy karibské pobřeží Panamy.
Cesta podhůřím mi připomíná konec světa, jen rozbitá asfaltka a občasné farmy, severně od nás hřbety hor ztrácející se v mracích. Brzy se do mraků dostáváme i my. Nejprve jen prší, ale jakmile se přehoupneme přes hranici rozvodí, pohlcuje nás neproniknutelná mlha. Drobný déšť nepřestává. Asfalt je kluzký a rychleji stejně jet nemůžeme, protože není skoro vidět. Pak už v zákrutách klesáme dolů. Náhle mraky opouštíme a silnice je zase suchá. Ještě pár set výškových metrů a jsme v jiném světě. Vlhko, dusno, všude banánové porosty a dřevěné domky na kůlech. Dlouhé kilometry se cesta klikatí podél pobřeží. Mám co dělat, abych se vyhýbal mohutným děrám v asfaltu. Pak nám navigace hlásí, že jsme v cíli. Stojíme ale na hlavní silnici a hostel Mi Refugio je kreslený kdesi vysoko ve svahu nad námi, kam podle map nevedou cesty.
Ony tam ale vedou. Musíme zapnout redukci, abychom se tou příkrou stezkou vyšplhali vzhůru. Nejlepší je starý dědek o holi, který řvoucí motor těsně za sebou vůbec neslyší. Hůlčičkou se opírá do poloviny šířky cesty. Div mu ji nepřejedu, když ho v těsné blízkosti míjím. Ale vyšplhali jsme. Náš JAC to zvládl. Dostáváme velice prostorný apartmán. Sice má jen manželské lůžko, ale v předsíni spojené s kuchyní je pohodlný rozkládací gauč. Majitelem je Kubánec v mých letech. Koupil si dron a tak teď poletuje po okolí.
Hned po příchodu registruji nezaměnitelný hlas vlhovce aztéckého. Zabydlujeme se. Konečně zase sprcha. Pak krátká procházka po okolí, útěk před komáry z terasy a už jen zápis, novinky z internetu, plánování, kam zítra, pivko a nejspíš hopsa hejsa do hajan.
https://ebird.org/checklist/S126816362
Hned vedle našeho ubytování odpočívají kondoři krocanovití (Cathartes aura).
24. ledna 2023
Den začíná záhy. Ani dvanáctihodinová noc už nepřekáží. Člověk se přizpůsobí všemu. Něco před sedmou se jdu projít kolem domku. Je pod mrakem, ptáci zpívají a já opět zvedám dalekohled ke každému pohybu v keřích. Bublavým zvukem se ozývá monumentální vlhovec aztécký. Nějaký ten opeřenec opět přibývá do seznamu. Jsem zvědavý, kolik si coby totální amatér dokážu určit druhů během tří týdnů v Panamě.
https://ebird.org/checklist/S126838491
Na eBird zadávám zase po dlouhé době kompletní seznam. Sice až z hlavy po akci, ale snaha se počítá. Snídám klasiku v podobě vajec smažených s párkem a vyjíždíme k jedné z mála zdejších lokalit, která je navštěvovaná pravidelně birdery a která navíc sahá až k moři. Zdá se totiž, že severní, teda karibské pobřeží Panamy, není ani náhodou přizpůsobeno turistům vyznávajícím koupání v moři. Tak jednou za 50 km se k moři dostat dá, ale to jen v obydlenější části země. Ani se nedivím, že má plošně Panama, hned po obrovské Brazílii, jako druhá na světě nejvíce zachovaných deštných pralesů. Přitom je to takový středoamerický drobek.
Výhled na Karibik, jak si ho nejspíš nikdo nepředstavuje – nepřístupné pobřeží zarostlé mangrovy a kalná voda.
Vracíme se asi 35 km na Chiriquí Grande a odbočujeme na Punta Robalo. Míjíme banánové plantáže a podmáčené pastviny s kravami a buvoly. Mezi nimi posedávají volavky rusohlavé, ve vegetaci pobíhají ostnáci a nacházíme i několik husiček podzimních, vlhovců červenoprsých a kukaček rýhozobých. Kolem poletují desítky vlhovců aztéckých. Jejich výrazné hlasy jsou nezaměnitelné
Panuje nehorázné dusno, ale okolí je zajímavé. Osádka každého auta projíždějícího kolem nás zdraví. Oták zkouší načít kokosový ořech. Není ještě zralý, ale obsah je osvěžující. Podobně vysoslých ořechů se po okolí válí spousta. Stačí si zastavit u krajnice, obsloužit se a zase pokračovat. Po nějakých šesti kilometrech skutečně přijíždíme k moři. Punta Robalo je malá pobřežní vesnice. Mnohé domky stojí na pilotech v moři. Na kůlech trčících z vody sedí rybáci královští, bezpracným letem nad námi plavou fregatky a občas vyskočí nad hladinu celé hejno plochých rybek. Oták se hned vrhá do vody. Následuju ho. Je teplá. Dno je bahnité, všude kolem rostou mangrovy. Jsme tu za exoty. Dva běloši přijíždějí, aby se vykoupali u mola na kraji dědiny.
Je překvapivé, že se na obou pobřežích Panamy obyvatelé téměř nevěnují rybolovu. Ani tady nejsou vidět žádné lodě, a v restauracích spíš dostaneme kuře nebo vepřové, než kousek ryby.
https://ebird.org/checklist/S126866452
Ani rýhozobá (Crotophaga sulcirostris).
Na silnici cestou na Almirante nacházíme sraženého puštíka proměnlivého. Hážeme ho na korbu k pozdějšímu prozkoumání. V Almirante zajíždíme do přístavu. Všude stojí kontejnery s nám dobře známým logem Chiquity, kterými se odsud rozvážejí banány i k nám. V blízké restauraci se stavujeme na oběd – v nabídce je výjimečně ryba, po karibském způsobu. Je to mňamka. Pak si jdeme udělat takový kratší okruh do vnitrozemí.
Projíždíme několik vesnic ztracených mezi banánovými sady. Dřevěné domky na nožkách, všude spousta dětí, prostá obydlí indiánských zemědělců. V každé vesnici má čestné místo větší chatrč či domek sloužící jako kostelík. Misionáři vyryli v myslích Indiánů nesmazatelnou stopu.
Jako tradičně se po třetí odpolední vracíme do našeho domku. Sprcha po slané koupeli bodla. Dělám zápisek, peru, popíjím pivko a rum. Z šéfova domu sem doléhají latinskoamerické rytmy, v keři zpívá střízlík a občas se zpod stříšky nade mnou ozve škytavý hlas gekonka. Takhle pokřikuje i uvnitř místností, kde chytá hmyz. Dole na hlavní silnici začínají s šerem řvát kamiony. Takhle hučely i celou minulou noc. Zítra se mrkneme do Changuinoly a k hranicím s Kostarikou.
25. ledna 2023
Když se venku rozednívá a já ležím v posteli, říkám si, co kdybych si přes hlavu přehodil spacák a prostě si přispal? Ale ne, takhle to nefunguje. Dny, které mi zde zbývají, se krátí a byla by škoda plýtvat časem.
Nad ránem vydatně pršelo. Když ověšený svou tradiční výbavou chodím kolem domku, moje kroky jsou díky vlhku tiché. Kolem poskakují zelenočerné žabky.
Gekonek, ozývající se škytavým hlasem, pobíhá po stěnách v místnostech a loví hmyz.
Zkouším se zaměřit na přeletující papoušky. Díky zvětšeným fotkám určuji dva další druhy – amazónka hnědohlavého a černouchého. Stále si musím říkat, kolik druhů mi uniká díky neznalosti jejich hlasů. Zkouším kdeco nahrávat, ale Merlin se chytá opravdu jen na ty notoricky známé hlasy. Tentokrát mě ale potěšil. Z lesa podél cesty k hlavní silnici se ozývá z několika míst teskné pípání, které Merlin určuje jako mravenčíka kaštanovokřídlého. Nahrávka skutečně odpovídá.
Půldruhé hodiny trávím venku. Je zataženo, díky nočnímu dešti je jako v prádelně, ale užívám si to. Poslouchám vlhovce aztéckého, skřípavý hlas tukanů, a kdesi z lesa na pobřeží se nese křik chřástala guyanského a bělohrdlého, který má hlas jako naše potápka malá. Trávit tu pár měsíců, asi bych se tu začal v opeřencích orientovat.
https://ebird.org/checklist/S126927587
Snídáme, a protože přestala jít elektrika, vyjíždíme do terénu. Chceme se mrknout k Changuinole. Dříve se do tohoto městečka jezdilo po starém rozpadajícím se železničním mostě (můj průvodce lokalitami Panamy vyhrožuje, že jde o přejezd, který vyžaduje značnou zkušenost za volantem). Dnes je naštěstí 200 m dlouhý most nahrazen novým.
Chvíli se motáme ulicemi. Některé periferní části jsou tvořeny rozpadajícími se chatrčemi, mezi kterými stojí voda zapáchajících stok, protože odpad tu ústí přímo na ulici. Západně od centra se nacházejí rozsáhlé banánové plantáže. Trsy banánů jsou po okrajích políček dopravovány lanovým systémem. Ekostezku jdoucí skrz mokřad na severovýchodě města, kterou doporučuje tištěný průvodce, už nenacházíme. Jsou tu jen další a další banánovníky.
Banánová plantáž v Changuinole.
Zajíždíme ještě do posledního městečka na hranicích s Kostarikou, do Guabita. Ulice se hemží lidmi, hlavně študáky v uniformách. Než se tu dále motat, raději to otáčíme. Po pár desítkách minut jsme zpět v Almirante. Bereme naftu a jdeme si sednout na oběd tam, co včera. Pak odvážím Otáka zpět na ubytovnu. Má nějakou práci. Abych si vynahradil birdersky dosti jalový den, rozjíždím se znovu k Punta Robalo.
Je zataženo a panují tradiční podmínky prádelny. Přesto se mi daří zase pár nových druhů najít. Mezi ostnáky se pohybují mladí ptáci s pruhovanou hlavou. Atlas tento šat nezobrazuje. Dlouho je považuji za jiný druh. Na drátech elektrického vedení nacházím hrdličku bělokřídlou. Ta se tu ani vyskytovat nemá. Dojíždím až k moři. Hladina je zvlněná. V dálce jdou tušit kopce, které kryje mlžný závoj. Líbilo by se mi tu několik dní bydlet v domku stojícím na kůlech v moři. Mraky houstnou a začíná pršet. Dobře, pro dnešek stačilo.
https://ebird.org/checklist/S126929610
Za deště se vracím domů. Jako každý den míjím podél silnice zubožené psíky s trčícími žebry. Ani náš šéfik, který má psa, fenku a malé štěně, je nekrmí. Jsou vděční za každý kousek potravy.
Ačkoli je dusno, teploměr ukazuje pouhých 26°C. Jen ta vzdušná vlhkost kdyby nebyla. Dávám pivko, zapisuji do deníku a déšť se mění v několik vln průtrže. Je příjemné sedět pod přístřeškem, kdy přívaly deště buší do plechové střechy. Ani komáři nelétají. Jen saranče bzučí ve vegetaci a od domu šéfika se ozývá muzika. Tož tak, zítra nás čeká skoro 500 km, to bude pecka.
Rybák královský (Thalasseus maximus).
26. ledna 2023
Déšť se ve vlnách vrací celou noc. Hučí, bubnuje, cáká, budí ze spánku i uklidňuje. Ráno poprvé v Panamě nejdu s dalekohledem ven. Obloha je zatažená a co chvíli se z nebe valí další vodopády vody. Balíme a máme problém vystihnout suchou chvilku k nastěhování věcí do auta. Kolem poskakují zelenočerné žabky a ptáci až na výjimky mlčí. Prudká cesta k silnici se mění v drobné potůčky. Vyjíždíme.
Díry v silnici jsou tentokrát skryty v loužích, pár jich schytáme. Jedu opatrně. Loučíme se s karibským pobřežím a říkáme si, jestli se sem ještě někdy podíváme. Pak už stoupáme k předělu hor, k rozhraní povodí dvou oceánů. Pohlcuje nás mlha tak hustá, že je vidět sotva na deset metrů. Řeky, které jsme dole míjeli, se naplnily bahnitou vodou. Místní jsou ale zvyklí, na svá políčka vyrážejí s deštníkem nebo s banánovým listem nad hlavou. Kilometry utíkají pomalu. Konečně se dostáváme do sedla. Ještě chvíli prší a fouká prudký vítr. Pak jsme náhle pod modrou oblohou, silnice jsou suché a my můžeme zrychlit. Je však třeba dávat pozor na policajty. Často postávají někde pod keřem a měří rychlost.
Následuje nekonečná panamerická dálnice. Maximálka se jen občas dotkne stovky. Frčíme hladce. Dnes z pozorování ptáků nic nebude. Náš cíl leží 480 km daleko na pobřeží Pacifiku u městečka San Carlos. Posledních sto kilometrů se dostavuje únava, cestujeme téměř šest hodin. Ale zvládáme to.
Skupinky pelikánů hnědých (Pelecanus occidentalis) svahujících podél zvedajících se vln.
Manglar Lodge na samém pobřeží se zdá být asi nejluxusnějším bydlením našeho výletu. Pivko, trochu rumu a jdeme se podívat na pláž. Moře je jen kousek od písčitého břehu. Na hladině se pohybuje čtyři nebo pět surfařů čekajících na svoji vlnu. Vlny se lámou kousek od nás. Jejich hřbety bezpracným letem sledují skupinky pelikánů. Vrháme se do vody. Je teplá. Druhý cíl naší výpravy, koupel v Pacifiku, dosažen. Dovádíme jako malí. Prsty na rukou mají už dlouhou dobu varhánky, když lezeme ven. A moře nás pronásleduje. Příliv vrcholí. Pozorujeme pelikány i všudypřítomné vlhovce dlouhoocasé, kteří jsou i tady na pláži jako jediní opeřenci.
Brzy se šeří. Lezu si se zápisníkem na balkónek. Pod námi se chystá podium pro dvojici kytaristů a okolní stoly se plní turisty. Nejspíš to bude dlouhá a hlučná noc.
https://ebird.org/checklist/S126993168
27. ledna 2023
Včerejší hudební produkce byla nesmělá. Možná to bylo jen únavou, která nás knockoutovala už něco po osmé hodině večerní. Při těch teplotách tady jsem rád, když dokážu být ptáčkařsky aktivní do třetí hodiny odpoledne. Pak už se zmůžu maximálně na relax.
I dnes vstávám ještě za tmy a jdu se projít po okolí. Většina uliček s přístupem k moři je soukromá se zákazem vstupu. Po jedné se ale k pláži dostávám. Pozoruji vlny dopadající do písku a světlo dne rodící se za zaobleným mořským obzorem na východě. Ten rytmus vln vyvolává v člověku zvláštní rozjímavé rozpoložení. Z opeřenců potkávám většinu známých, které jsem před týdnem pozoroval v Panama City. Novými jsou amazoňani žlutohlaví.
V pokoji noblesního hostelu se jaksi nepočítá s tím, že by si tu hosté vařili. Škoda. Snídáme každý plechovku tučňáků a sbíráme se k odjezdu do El Valle, což je městečko 35 km od pobřeží ležící ve výšce nějakých 1000 m n. m. v kráteru bývalé sopky.
https://ebird.org/checklist/S127007949
Kolihy malé (Numenius phaeopus) na písečné kose.
Vybíráme si dvě místa, kam bychom se chtěli podívat. Prvním je kaňon říčky s vodopády. Brána se ale otevírá až v deset. Dobrá, přesouváme se k severovýchodnímu okraji města, kde začíná stezka vedoucí ke zdejšímu nejvyššímu bodu – Cerro Gaital (1173 m n. m.). Pouštíme se podél říčky, kterou jsou vydatně zavlažována políčka s jakýmsi vodním druhem řeřichy. Právě se na nich pracuje. Přes políčka proudí po celé jejich ploše voda. V hustém podrostu sledujeme černou tangaru s červeným proužkem na temeni – tangaru karneolovou – a skupinku hlasitých tangar Cassinových. Oták se pouští do brodění potůčku a já lezu ještě o nějakou desítku výškových metrů dál. Prohlížím si červeně kvetoucí divoké banány, snažím se do okulárů zachytiti jako střela rychlého kolibříka šedobřichého, suším opocený hřbet na slunci a je mi fajn. Mám před sebou ještě celý týden a den. Skoro celý příští týden tu budu sám.
Při zpáteční cestě mi na větev nad hlavou přistává motmot širokozobý. Nevyplaší ho ani projíždějící a troubící auto. Krásný pták. Z lesa se právě vrací otec s těžkým rancem na zádech a jeho dvě dcerky. Vypadají jako divoženky – dlouhé černé vlasy a dlouhé mačety v rukou. Pomáhaly mu.
https://ebird.org/checklist/S127037478
Cestou zpět přes město k první lokalitě se stavujeme v obchodě. Oták mě láká na nákup malých plechovek Bamboo pití. Je to osvěžující, chutná to po mátě a obsahuje to cca 5% alkoholu. Je to chlívák, ale chutná mi to. Po zaplacení vstupu 2 USD za osobu se jdeme projít kaňonem s kaskádami říčky. Je tu stín a chládek. Odvážlivci se koupou v hlubších tůních, ale voda zase tak čistá není. Přes její hukot se ani nedá určit moc ptáků. Stejně tu skoro žádní nejsou. Spíš jen motýli a šidélka.
https://ebird.org/checklist/S127037837
Banakit americký (Coereba Flaveola).
Je po půl druhé, když se z kopců vracíme na pobřeží. Ještě před tím, než se napojíme na Carretera Panamericana, se zastavujeme v budce u cesty na oběd. Nad ohněm se sice opékají kusy masa, ale k dostání jsou jen v různých omáčkách. Vybírám vepřové s rýží a fazolemi. Po návratu se dostavuje tradiční únava. Zkouším ještě vymýšlet ubytování na neděli a pondělí, ale pak se rozhoduji to nechat být. Ty dvě noci po Otákově odjezdu budu trávit někde venku.
Na chvíli usínám. Odpoledne se jde Oták čáchat do moře. Když se vrací, líčí mi, kolik kolih je na blízké písečné kose v ústí říčky. Beru nádobíčko a ještě v šest večer tam na chvilku utíkám. Mám málo času, příliv stoupá a já bych se pak po břehu už nemusel vrátit, kdyby mi voda odřízla cestu. Dobře dělám, kolih malých je tu asi 25 a pisíků amerických pobíhá na rozhraní vody a písku desítka. O kousek dál ale narážím na kulíky, dokonce na dva druhy, které jsem ještě neviděl – kulíky límcové a tlustozobé. Za tu rychlou vycházku to rozhodně stálo.
Po zadání do eBirdu zjišťuji, že jsem v Panamě viděl už 218 druhů. Jsem zvědav, kolik položek bude mít můj zdejší birdlist při odjezdu.
https://ebird.org/checklist/S127051872
Tmí se během chvíle. Dole pod balkonem si znovu chystají nástroje hudebníci. Dvojice babek s dědkem, baskytara, zpěv, klávesy střídané houslemi. Pěkně jim to šlape, příjemně se to poslouchá. Teď se ještě donutit k zápisu. Chce to trochu pevné vůle, ale vyplatí se to.
| předchozí část | další část |