Omán 2018 – 2. část

15. února 2018

Noc v teplém písku končí ještě za tmy výkřikem Doupiho „na červa!“. Jako jediný spal v autě. Ostatní si dáváme ještě čtvrt hodinky. Zapíjíme červa, k tomu jeden kinedryl a kousek placky se sýrem. V sedm jsme už v přístavu, kde nás vítá chlapík, se kterým jedeme na moře. Fasujeme záchranné vesty a o chvíli později se naloďujeme asi na osmimetrovou loď s plochým dnem a stříškou. V kamenném valu u přístavu se skrývají kvakoš, volavky západní a jedna stříbřitá. Všude poletují hejna racků arabských, ozývá se křik vran lesklých a vzduch plní osobitý pach rybářských sítí.

Vyjíždíme. Moře se zdá být klidné, ale čím dál jsme na volné hladině, tím větší se vlny dělají. To první, co potkáváme, je mohutné stádo delfínů. Vyskakují nad hladinu a jsou jich desítky. Pak se objevuje buřňák arabský a dvojice lyskonohů úzkozobých. Celého tmavého buřňáka arabského pozorujeme ještě několikrát. Vždy je ale jako duch. Náhle se zjeví odnikud a zase zmizí mezi hřbety vln. Několikrát nás přeletují tereji maskoví. Asi po hodince nacházíme nízko nad vodou dvojici buřňáků Audobonových. Následuje překvapení v podobě gejzírů vody stříkajících tu a tam mezi vlnami. Dostáváme se do stáda velryb – vorvaňů, jak říká náš průvodce. Snad dvě desítky kytovců plují kolem nás. Ti nejbližší jen ve dvacetimetrové vzdálenosti. Vidíme jejich hlavy a hřbety vynořující se z vody. Na dva kolegy postupně přichází slabá chvilka a zbavují se snídaně. Kormidelník to bere v plné rychlosti napříč vlnami, abychom se pak mohli nechat unášet blíže k přístavu. Jsme mokří jako myši. Bunda od Tilaku z husté bavlněné látky ventile funguje výborně. Jen na ní pak budu mít mapy vyschlé soli. Tři a půl hodiny nám na moři plně stačilo. Jsem rád, když se zase ocitáme v přístavu, v klidných vodách, kde můžu ulevit svému nafouklému močáku.

Mirbat – pelagic trip
GPS: 16°49’25.700″N, 54°36’30.843″E
7:30 – 11:30
pozorované druhy: špaček Tristramův (4 ex.), volavka stříbřitá, kvakoš noční (2 ex.), lyskonoh úzkozobý (4 ex.), buřňák Audubonův (2 ex.), buřňák arabský (10 ex.), racek žlutonohý (10x), racek arabský (10x), racek bělohlavý (10x), terej maskový (5 ex.), volavka západní (5 ex.), vrána lesklá (5 ex.)

Obědváme skvělou rybu přímo v přístavu. V zaprášeném městě se daří vybrat z bankomatu pár riálů, dokoupit balíček placek a dokonce pořídit chlazené pivo. Sice bez alkoholu a bez chuti piva, ale přece. Několik kilometrů za Mirbatem točíme doprava směrem na Tawi Atayr a začínáme prudce stoupat do hor. Každá zastávka přináší nové dravce – orly královské a stepní a desítky krkavců krátkoocasých. Máme štěstí i na včelojeda chocholatého a z pěvců na strnady skalní a kruhoočka etiopská. U cesty poletují v květech strdimilové lesklí a palestinští. Výškové metry přibývají a svahy pokrývá bezlistý porost pokřivených nízkých stromků spíše keřovitého vzrůstu.

Přijíždíme k propasti u Tawi Atayr vzniklé propadnutím stromu jeskyně. Mají se tu vyskytovat zvonohlíci jemenští (Crithaga menachensis) – jediná populace snad tisíc km od svého obvyklého areálu rozšíření. Zvonohlíky sice vidět není, ale vynahrazuje nám to exoticky vyhlížející lejskovec nádherný.

Tawi Atayr a okolí
GPS: 17°6’49.234″N, 54°33’34.038″E
pozorované druhy: orlík krátkoprstý (2 ex.), kruhoočko etiopské, strnad skalní (4 ex.), strnad pruhovaný (10 ex.), krkavec krátkoocasý (20 ex.), skalniček černoocasý (3 ex.), krahujec obecný, bulbul arabský (10 ex.), včelojed chocholatý, orel stepní (3 ex.), strdimil zářivý (2 ex.), strdimil palestinský (4 ex.), lejskovec nádherný (2 ex.), stříbrozobka zpěvná (4 ex.), orel nejmenší

Těsně před západem slunce přijíždíme na horní římsu skal. Hluboko pod námi – 1200 m – leží mírně zvlněná krajina a moře. Díky převýšení je tu až chladno. Dokonce musíme navléct něco teplejšího. Dalo by se tu i spát, ale bylo by škoda trávit noc v místech, kde toho k pozorování moc není. Raději se rozhodujeme sjet níže do Wadi Drbat, kde by se daly zaslechnout nějaké sovy.

Do vádí přijíždíme až za šera. Na malém parkovišti nasáklém velbloudí močí dáváme svačinu a s čelovkami obcházíme terén, abychom si našli místa k noclehu. Na dně údolí je jezírko. Porovnáním s nahrávkou zjišťujeme, že se z okolních svahů ozývají tři nebo čtyři výrečci arabští (Otus pamelae), které občas doplní tlumeným houkáním výr africký (Bubo africanus). Trochu mě znervózňuje komáří bzukot, proto si stavím vnitřní, síťovou část svého jednomužného stanu.

Wadi Darbat (GPS: 17°6’17.539″N, 54°27’9.713″E) – výreček arabský (3 ex.), výr africký

---

16. února 2018

Celou noc se překřikují sovy, žbluňká voda na dně údolí a ještě za tmy kolem nás dupou nervózní osli. Několikrát byl slyšet také hlas puštíka arabského (Strix buttleri). Olistěné stromy na březích vody jsou po ránu plné kruhooček etiopských. Jsou jich desítky. Táhnou údolím dolů a končí v zelených korunách. Až po prvním pozorování holuba sahelského zjišťujeme, že se jich v okolí také několik ozývá. K vodě se zalétají napít strnadi pruhovaní, ukazuje se tu konipas horský a v koruně hustého bezlistého stromku se zdržují snovači žluví. Mají tu i stará hnízda. Ještě než nocležiště opouštíme, přilétá nás omrknout lejskovec nádherný a orlík krátkoprstý.

Wadi Darbat
GPS: 17°6’17.539″N, 54°27’9.713″E
pozorované druhy: výreček arabský (2 ex.), výr africký, puštík arabský, kruhoočko etiopské (10x), orebice černohlavá (10 ex.), pisík obecný, slípka zelenonohá, bulbul arabský (10 ex.), hrdlička senegalská (20 ex.), břehule světlehnědá (4 ex.), čáp černý (3 ex.), skalniček černoocasý, špaček Tristramův (15 ex.), konipas bílý, bělořit arabský (2 ex.), poštolka obecná, holub sahelský (3 ex.), dudek chocholatý, konipas horský, snovač žluví (25 ex.), lejskovec nádherný, orlík krátkoprstý, strdimil palestinský, strnad pruhovaný (4 ex.), stříbrozobka zpěvná (2 ex.)

Při výjezdu z údolí pozorujeme mezi pasoucími se velbloudy orebice černohlavé, které bylo slyšet z hřebenů kopců nad údolím. Stádo velbloudů nám zahrazuje prudce stoupající silnici. Doupi nelení a s klacíkem v ruce a pokřikem je neohroženě žene před sebou ke krajnici. Když ho pak druhé auto nabírá, je těsně před infarktem. Vracíme se ke včerejší propasti u Tawi  Atayr. Máme tu dluh v podobě zvonohlíků jemenských. Trvá nejméně hodinu, než tři nevýrazné ptáky s Jožkovou pomocí nacházíme. Sedí na vrcholku stromů asi 50 m od nás, ale díky stativkům je máme jako na dlani. Kromě včerejšího ptačího osazenstva slétá do stěny propasti orel jestřábí, kterého pak při vylétání atakují špačci Tristramovi. Po půldruhé hodině pokračujeme na hřeben.

Tawi Atayr Sink Hole
GPS: 17°6’47.826″N, 54°33’37.782″E
pozorované druhy: špaček Tristramův (15 ex.), strdimil zářivý (2 ex.), stříbrozobka zpěvná (4 ex.), hrdlička senegalská (10 ex.), holub skalní (3 ex.), strnad pruhovaný (8 ex.), strnad skalní (2 ex.), orel královský (2 ex.), orel stepní (2 ex.), krkavec krátkoocasý (6 ex.), poštolka obecná, konipas bílý, bělořit pouštní, břehule světlehnědá (4 ex.), zvonohlík jemenský (3 ex.), orel jestřábí

Na hřebeni hlídkujeme téměř půl druhé hodiny, ale orel damaní se neukazuje. Podél stěny si v proudech větru hrají jen krkavci krátkoocasí, občas nad nás sedne špaček Tristramův a dvakrát přistane až na vrcholku stěny bělořit arabský. Jediným dravcem je káně bělochvostá, za kterou se žene útočící letka krkavců. Káně předvádí neuvěřitelné přemety, aby se jich zbavila.

Jebel Semham – vyhlídka (GPS: 17°9’10.612″N, 54°37’26.319″E) – krkavec krátkoocasý (10 ex.), špaček Tristramův (12 ex.), rehek domácí, bělořit arabský (pár), káně bělochvostá

Cestou z hor si fotíme legrační kvetoucí sukulenty zvané adénium ztloustlé (Adenium obesum), u propasti vyzvedáváme mírně rozmrzelého Tómu, který tu zůstal, a jedeme zpět k moři. Oběd ve městě a pak na kraji moře zamýšlíme prohlédnout mokřad Khawr Taqah. Ten je lemovaný vysokým rákosím a do mokřadu je vidět jen z místa od silnice. Zaznamenáváme slípky, ostnáky, jespáka bojovného a vodouše šedého. V zahradě za zídkou, kterou stíní palmy, se mezi suchou trávou zdržují téměř dvě desítky konipasů lučních (někteří z nich ssp. beema). Slunce pěkně peče a moře láká. Pláž je obrovská. Zajíždíme kus dál od lidí, kteří mají dnes v pátek volno, a vrháme se do teplých vln. Dokonce i Doupi se nechává ošplouchnout a už po několika minutách zkušeně prohlašuje, že už si umí poradit i s těmi největšími. Doupiho dobrá nálada pramení také z toho, že jsme hned po příjezdu viděli na pláži asi 40 kulíků pacifických, které si přál pozorovat a které jsme také hned zapili. Zastavujeme pak ještě asi na dvou místech. Přibývá bekasina otavní a orel volavý.

Khawr Taqah
GPS: 17°2’7.033″N, 54°22’27.530″E
pozorované druhy: moták pochop, volavka popelavá, prinie obecná, ťuhýk středoasijský, slípka zelenonohá (5 ex.), ostnák bažantovitý (3 ex.), jespák bojovný, vodouš šedý, volavka vlasatá (2 ex.), hrdlička zahradní (3 ex.), konipas luční (20 ex.), kulík pacifický (40 ex.), bekasina otavní, oral volavý, racek bělohlavý (50 ex.), racek arabský (30 ex.), racek mořský, racek žlutonohý (5 ex.)

V Salalahu se chceme v archeologickém parku pokusit o dytíky skvrnité, které sem jezdí birdeři přidávat do svých birdlistů. Platíme vstupné 2 OMR za auto a parkujeme vpravo do brány. Park je plný lidí a jeho rozlehlost děsí. Hned u plotu oddělujícího park od silnice ale postávají naši dva dytící. Paráda. Tady máme splněno.

Salalah – archeologický park (GPS: 17°0’33.670″N, 54°8’7.146″E) – dytík skvrnitý (2 ex.), orel volavý, slípka zelenonohá (3 ex.), kachna divoká, vrána lesklá (20 ex.), kvakoš noční

Bereme benzín a vracíme se kousek, abychom odbočili směrem k horám na Ain Hamran. Piknikáři tento kus lesíka pomalu opouštějí, protože je už po šesté večerní. Vítá nás pěnice arabská, v korunách stromů poletují kruhoočka a potěšil nás nádherný samec lejskovce s dlouhým bílým ocasem. Šeří se a kousek od nás se ozývá výreček arabský. Zkouším nahrávku z mobilu a pták se přesouvá blíž k nám. Dokonce na větvi i vidíme. Záhy padá tma. Hvězdy svítí a z lesíka to pípá, tiká a cvaká zvuky hmyzu a netopýrů.

Ayn Humran (GPS: 17°5’59.656″N, 54°17’2.839″E) – pěnice arabská (2 ex.), lejskovec nádherný (2 ex.), kruhoočko etiopské (10 ex.), břehule světlehnědá (10 ex.), hrdlička senegalská (10 ex)

---

17. února 2018

V noci je stále slyšet výrečky a ozve se i výr. Vstáváme za šera. Není to zase takový problém po desetihodinovém spánku. Na svazích nad námi pokřikují orebice černohlavé. Kolem poletují stejné druhy jako včera. Jožka přichází s pozorováním tří dudků a čagry. Těsně před odjezdem se rozezpívá z vrcholu keře kousek od nás stehlík dlaskovitý. Tady máme rozhodně splněno.

Ayn Humran (GPS: 17°5’59.656″N, 54°17’2.839″E) – stehlík dlaskovitý, čagra černokorunkatý

Teď se musíme dostat přes celý Salalah k průmyslové zóně Raysut a k místním odkalovačkám. Silnice v předměstí Salalahu lemují palmy a zelené trávníky, které se musí stále zavlažovat. Poletují tu majny obecné a zahradníci vše upravují k dokonalosti. Každé stéblo zastřihují do stejné výše. Průmyslová zóna je naproti tomu šedivá a pokrytá prachem. Projíždějí jí jen nákladní auta a my, kteří odkalovačky záhy nacházíme. Vrátný nás bez problémů pouští do areálu. Lezeme z aut do hustého zápachu. Spolu s pečícím sluncem je to vražedná kombinace. Ale druhy pro tuto výpravu přibývají – desítky ostralek, čírek modrých a obecných, pisil čáponohých a volavek rusohlavých. Osobně mi dělají radost dvě keptušky běloocasé. Ve vegetaci na okraji odkalovacích nádrží nacházíme lejska malého. Vodouši jsou tu zastoupeni snad všemi našimi běžnými druhy. Když Tóma zvedá hejno šesti bekasin, tak ta první svými znaky přesně odpovídá bekasíně sibiřské. Super! Jsme tu téměř dvě a půl hodiny a zdejší smradlavou lokalitu opouštíme ožehlí sluncem, ale spokojení.

Raysut – odkalovací nádrže
GPS: 16°59’38.443″N, 53°56’16.717″E
8:40 – 11:00
pozorované druhy: vodouš bahenní (10 ex.), čírka modrá (20 ex.), čírka obecná (20 ex.), potápka malá (15 ex.), lyska obecná (5 ex.), čejka trnitá (5 ex.), čejka černoprsá, lžičák pestrý (20 ex.), ostralka štíhlá (40 ex.), jespák bojovný (20 ex.), pisík obecný (20 ex.), pisila čáponohá (10x), kachna divoká (5 ex.), racek chechtavý (30 ex.), volavka rusohlavá (65 ex.), keptuška běloocasá (2 ex.), majna pobřežní (10 ex.), holub skalní (30 ex.), jespák šedý (5 ex.), vrána lesklá (20 ex.), orel královský, kulík říční (5 ex.), konipas bílý (5 ex.), konipas luční (10 ex.), břehouš černoocasý (6 ex.), vodouš rudonohý (10 ex.), kulík písečný, lejsek malý, jespák malý (10x), stepokur hnědobřichý (10 ex.), bekasina otavní (6 ex.), bekasina sibiřská, ibis hnědý (6 ex.), vodouš štíhlý, vodouš tmavý, vodouš kropenatý, rybák bělokřídlý

Přes odkalovačky občas přelétali dravci na blízkou skládku, která by měla být někde v sousedství. Sjíždíme tím směrem. Ve vzduchu, na zemi a na sloupech el. Vedení jsou náhle stovky orlů. Krouží nad námi v hustých komínech. Při jednom pozorování okrajem kola přejíždím Tómovi nohu. Jedeme pak na pobřeží k majáku. Tady pro změnu Tómu zamykám v autě. Moře je jako zrcadlo a vítr nefouká. Jediným ptákem nad hladinou je přeletující orlovec. Vedro je nehorázné a navíc je kolem poledního. Stěhujeme se do první hospody na kraji Raysutu směrem na Al Mughsayl. Dostáváme vynikající kuře s rýží. Jsou toho skutečné hromady. Na závěr kafíčko jako obvykle a můžeme jet dále.

V Al Mughsayl nás čeká příbřežní mokřad pod silnicí, která ho odděluje od moře. Je tu menší rybník ohraničený rákosem, kam se chodí napojit velbloudi. Mezi ostralkami, slípkami a kopřivkami světle svítí hlavičky kachniček obojkových a v trávě těsně kolem zamokřeného břehu pobíhá konipas citrónový. Rybníček obcházíme celý. V jednom místě se ozývá podivný hlas, kterého si nevšímáme, dokud Jožka nezjistí, že patří bukáčkovi žlutonohému (Ixobrychus sinensis). Přejíždíme na pláž, odkud jsou vidět nad vodou lovit tereji žlutonozí.

Al Mughsayl
GPS: 16°53’8.882″N, 53°46’53.273″E
13:20 – 15:00
pozorované druhy: kachnička obojková (4 ex.), terej žlutonohý (10 ex.), kopřivka obecná (3 ex.), lžičák pestrý, slípka zelenonohá (10 ex.), lyska černá, ostralka štíhlá (5 ex.), bělořit pouštní, bělořit plavý, skalniček černoocasý (2 ex.), špaček Tristramův (25 ex.), volavka popelavá, konipas citrónový, pisík obecný (5 ex.), bekasina otavní (10 ex.), holub skalní (25 ex.), jespák šedý (2 ex.), vodouš bahenní, orel královský, orlovec říční, poštolka obecná, čírka modrá, polák sp., bukáček žlutonohý, rákosník (velký)?

Na koupání je tu moc lidí. Rozhodujeme se pokračovat několik kilometrů dál k západu. Prudkými serpentinami šplháme na náhorní plošinu ve výšce 500 m, ze které pak podobnými serpentinami, ale po nezpevněné cestě, klesáme dolů k plážím. V okolí se pasou velbloudi, které v těsné blízkosti míjíme. Kamenitá cesta nás vede kolem nádherných pláží až na plošinku nad mořem. Z jedné strany moře, z druhé vysoké kolmé stěny stoupající k náhorní plošině. Jediný rybák, který loví pod námi, je rybák rajský. Nad námi krouží orel, kterého nedokážeme určit. Petr ho fotí a k našemu překvapení má všechny znaky mladého orla damaního. Doupi hned rozlévá na nové druhy. Cestou sem jsme minuly hejno orebic černohlavých a nad pláží, kde parkujeme, hlídkuje sokol stěhovavý. Tady zůstaneme. Slunce zapadá za skalami, když se konečně noříme do osvěžující vody. Jak říká Petr, kdoví, jestli nám něco podobného ještě někdy vyjde. Tam, kde zapadlo slunce, stoupá na oblohu kolíbka měsíce. Takhle ho od nás neznáme. Vlny dopadají do písku.

Fazayat Beach (GPS: 16°49’30.958″N, 53°42’6.530″E) – rybák rajský, orebice černohlavá (6 ex.), orel damaní, sokol stěhovavý

Za tmy se jdu projít po pláži. Pobíhají po ní krabi různé velikosti a všude kolem jsou v mokrém písku díry, ke kterým se sbíhají stopy.

---

18. února 2018

Něco po šesté ožívá sedmero spacáků v okolí dvou bílých aut. Moře je klidné. Petr při balení zjišťuje, že má pod karimatkou štíra. Z kopečků pořvávají orebice černohlavé. Výjezd po kamenité prudké cestě o 500 výškových metrů probíhá překvapivě bez problémů. Černí bačové s pick upy přijeli opečovat svoje stáda velbloudů. Zajíždíme do vádí Mughsayl kolem včerejšího mokřadu k menšímu kousek dál ve vnitrozemí. Nacházíme na něm ty stejné druhy co včera. Opět se tu ozývá bukáček žlutonohý a je tu i ten včerejší konipas citrónový. Jedeme ještě dál kolem malé farmičky s palmami ohraničené kamenným valem. Sedíme pak na kamenech naproti skalnatým stěnám a vyhlížíme dravce. Některé tmavé kameny jsou hodně těžké, když jimi udeříme o sebe, zvoní. Obloha je prázdná.

Kolem desáté se vracíme na Salalah, abychom se pustili definitivně do vnitrozemí. Moře teď dobře tisíc kilometrů neuvidíme. Ještě během stoupání nad město děláme čůrací pauzu. Z keře vzlétá káně bělochvostá a když zase usedáme, zvýšeným hlasem se ozve Tóma. „Podívejte se na toho orla!“ Lezeme rychle ven, míříme dalekohledy a je to on, dospělý orel damaní. Tak přece a bez včerejších pochybností.

Salalah – výpadovka k S (GPS: 17°8’17.471″N, 54°8’5.387″E) – káně bělochvostá, orel damaní (ad.)

Asi po šedesáti kilometrech doplňujeme v městečku Thumrait benzín a klasicky obědváme kuře s rýží. Doupi prohlašuje, že doma pár let rýži jíst nebude. Kousek od pumpy pobíhá skřivan obojkový. Následuje jednotvárná jízda silnicí. Přicházím na chuť kouzlu tempomatu. Obě nohy odpočívají, osazenstvo pochrupuje a z repráků se line Melody Gardot. Zvládáme takto asi 200 km do Qitbitu. Birderský průvodce nás směruje k pidioáze v poušti. Je tu šance vidět hedvábníka. Je neuvěřitelné, že někde ve vyprahlé krajině může přežívat taková hrstka vegetace jako tady. To vše díky malému prameni vyvěrajícímu na okraji ostrůvku keřů a rákosí. Z ptáků nás tady ale čeká jen věrná dvojice bělořit pouštní a pěnice malá.

Další oáza přiléhá k benzínové pumpě přímo v Qitbitu. Vlastně jde o zavlažovanou plochu obehnanou zídkou, na jejíž ploše je i místní ubytovna. Je tu více živo, početné jsou tu hrdličky senegalské a vrabci domácí, ale jsou tu i hrdličky chechtavé, jak zjišťuje z fotografií Tóma, nacházíme samici strdimila nilského a oba naše rehky. Hedvábník žádný.

Qitbit – oáza č. 1 (GPS: 19°9’21.176″N, 54°30’30.259″E) – pěnice malá, bělořit pouštní

Qitbit – oáza č. 2 (GPS: 19°10’27.867″N, 54°30’15.427″E) – rehek domácí, vrabec domácí (20 ex.), hrdlička senegalská (20 ex.), bělořit pouštní, holub domácí (30 ex.), rehek zahradní, strdimil nilský (F), hrdlička chechtavá (4 ex.)

Kus nad Qitbitem se odbočuje vlevo do pouště. Krajina kolem prašné cesty připomíná povrch měsíce. Nikde nic, od obzoru k obzoru. Jen ocas prachu za každým z našich aut. Trvá to pěkných pár kilometrů, než se před námi objevuje skupina stromů kolem oázy Muntasar. Zde je snad poslední možnost vidět hedvábníka. Plochá poušť do nekonečna s ostrůvkem stromů, který obcházím kolem dokola. Nacházíme tu jen pár druhů a rozlehlé mělké jezírko, kam by po ránu měli zalétat stepokuři. Snad prý tisíce ptáků. Uvidíme zítra. S přicházejícím šerem ožívají komáři. Každý se stěhujeme dál do pouště, kde budeme spát. Štamprdla, doutníček a je tma. Těším se na oblohu plnou hvězd.

Muntasar (GPS: 19°27’12.131″N, 54°37’11.349″E) – hrdlička zahradní (2 ex.), pěnice malá, rehek domácí, krkavec hnědokrký, linduška horská (2 ex.), ťuhýk středoasijský

Zkouším cvaknout Orion, který nám každý večer přeje dobrou noc. Pak zaléhám. Bzučení komárů mě už neznepokojuje. Mám postavenou svoji jednomužnou moskytiéru. Ležím jen tak na spacáku a přes síť hledím na hvězdy.

---

19. února 2018

Je příjemné, když v noci klesá teplota a je třeba se přikrýt. Horší je, když mě budí vítr. Stále sílí a natřásá mým stanem, který mu leží celou svojí délkou v cestě. Ještě horší je, když o něco později ohmatávám stanovou síť a spacák a zjišťuji, že jsou úplně mokré. Co se to děje? Svítí hvězdy a přitom letí vzduchem vodní kapky, vcelku hustá vodní tříšť, tady na poušti. Síťová stěna stanu vodu propustí, ale podlážka ji ven už neodvede. Snažím se to ignorovat co nejdéle, ale spát v louži mi nepřijde ideální. Někdy kolem půl čtvrté vše v silném vichru a husté mlze, jak zjišťuji, balím a lezu do auta. Vedlejší auto už obsadil Doupi a ke mně se za chvíli stěhuje Tóma.

Ráno procitáme jako obyčejně. Je zima a hustá mlha. Někteří navlékáme kulichy a začínáme se modlit, aby tady, na poušti, konečně vylezlo slunce. Občas se krátce objeví, ale mlha ho vždy znova spolkne. Pokud bychom měli připíjet na červa s každým východem slunce, bylo by dnes těch panáků nepočítaně. Po dlouhém čekání se přece jen mlha rozpouští. Sušíme. Všude a všechno. Naše spacáky připomínají od písku špinavé houby nacucané vodou. V devět by měli začít přilétat k vodě stepokuři, jak praví příručka. Odcházíme na ně čekat. Až kolem desáté se objevuje jediný kulhající stepokur saharský. Je třeba vyrazit, čeká nás dlouhá cesta. Až téměř při odjezdu pozorujeme přílet a okamžitý odlet další dvacítky stepokurů saharských.

Muntasar
GPS: 19°27’12.131″N, 54°37’11.349″E
6:30 – 12:20
pozorované druhy: stepokur saharský (20 ex.), konipas bílý, vrabec domácí (10 ex.), linduška horská (5 ex.), ťuhýk pustinný

K další oáze je to pár desítek kilometrů. Pás vody a palmy na jeho březích. Tetelící se vzduch a tmavé, horkem rozmazané siluety velbloudů natahujících své krky vzhůru ke korunám stromů, aby si urvali kousek něčeho zeleného ke žvýkání. Je horko. Ťapeme asi půl kilometru podél vody a pak se zase vracíme. Poslední šance vidět šatovníka, jak říká Doupi hedvábníkovi, definitivně pohasíná.

Muqshin
GPS: 19°35’21.624″N, 54°53’22.182″E
10:50 – 11:25
pozorované druhy: hrdlička zahradní (6 ex.), bělořit pouštní, vrabec domácí (20 ex.), bělořit perský

Do oběda ujíždíme dalších 100 km. Klasika v podobě kuřete s rýží nezklame, ale tentokrát závidím těm, co si dali skopové. Mě odradilo to poslední, kdy jsem k rýži dostal jen kus kopyta, ze kterého jsem nedokázal odhryznout ani kus kůže. Cesta je pak úmorná a jednotvárná. Jedinými ptáky, které v bíle zářící pustině potkáváme, jsou dva krkavci hnědokrcí využívající násep silnice k svahovému letu a jeden ztracený zatoulaný racek žlutonohý. Provoz postupně houstne. Navíc je snad poslední stovka kilometrů silnice rekonstruovaná. Zpomalení, objížďky, kolony nákladních aut.

Peťa cestou rezervuje ubytování v Nizwě, kam přijíždíme až za šera. Čeká nás první noc pod střechou a první sprcha celého výletu. Je to báječný pocit. Bydlíme hned na kraji města v Majan Guest House (cena za noc pro 7 lidí 90 OMR). Celý hotýlek je provoněný santálovým kouřem. Po sprše se jdeme nacpat do vedlejšího Hungry Bunny. Dnes se bude spát opravdu v peřinkách.

---

20. února 2018

Než jsem včera udělal zápisky, bylo před desátou. Takhle pozdě jsem tady ještě spát nešel a do rána mi zbývalo pouhých sedm hodin spánku. Doma bych se tomu zasmál, ale nějakou tu hoďku v peřinách bych ještě dal. Čeká nás snídaně v ceně ubytování. Luxus. Každý si odnáší hromady různě upravených vajec a rolky se zeleninou, mangový džus, kafe a žaludky protestují, že se, do nich už více nevleze.

Balíme a vyjíždíme. Již nedaleko od Nizwy nás nutí ve vesnici Rawdah zastavit mandelíci indičtí posedávajících co pár stovek metrů na elektrických drátech podél silnice. Na chvíli se rozebíháme do křovin u cesty. Tím nejběžnějším a nejhlasitějším druhem je tu strdimil fialový. Vzduchem poletují břehule světlehnědé a konečně je zase vidět rorýsy šedohnědé, kteří na jihu vůbec nebyli. Ze svahu kousek od nás se ozve střelba následovaná přeletem frankolína křepelčího.

Rawdah (GPS: 23°3’2.937″N, 57°25’22.675″E) – stříbrozobka malabarská (2 ex.), mandelík indický (6 ex.), bělořit perský, pěnice pokřovní, frankolín křepelčí, strdimil fialový (4 ex.), rorýs šedohnědý (6 ex.), břehule světlehnědá (5 ex.)

Stoupáme dál do kopců a občas zastavujeme. S narůstající výškou ubývá vegetace. Na jedné z dalších zastávek zvedáme mezi kameny skryté stepokury, ale nedaří se nám je určit.

Zikt (GPS: 23°5’53.426″N, 57°23’26.686″E) – bělořit černohlavý, chocholouš obecný, bělořit perský, strnad pruhovaný, stepokur sp. (6 ex.)

Výškové metry stále přibývají a teplota klesá. Náhle se ocitáme v místech, kde končí asfaltka (GPS: 23°10’3.140″N, 57°24’59.497″E). Podle barometru v mých hodinkách máme téměř 2000 m n. m. Pod námi je hluboce zařízlý kaňon. Petr ukazuje do dálky na menší vesničku hluboko v údolí. Říká, že tam bychom se měli dostat. Je to prý nějakých 30 km a cesta se asi bude trochu kroutit a bude jen nezpevněná, jak vidíme kousek před sebou. No dobrá, proč si ještě na závěr v poslední den výpravy nedopřát vyhlídkovou jízdu horami? Pouštíme před sebe pár teréňáků a vyrážíme za nimi.

Cesta vede tam, kde bychom ji vůbec nečekali. Těsně lemuje skalní stěny na samém okraji hluboké propasti. Klesáme do údolí. Čím dál tím prudčeji. Některé úseky jsou dosti kamenité, jindy kloužeme po vysoké vrstvě jemného prachu. Jak cesta nabírá na prudkosti a zatáčky jsou utažené na několika metrech, začínají se mi potit nohy v sandálech. Stále prudce klesáme. Některé úseky mají takový sklon, že bychom je zpátky už nevyjeli. Jen doufám, že po vyklesání bude cesta pokračovat dnem údolí směrem k pobřeží. Několik let jsem jezdil při inventarizaci lesů s Nivou kdejakým terénem, ale to, co musím absolvovat tady, jsem ještě nezažil. V jednom místě už docela nízko nad několika domky s palmami, se musím těsně míjet s buldozerem rovnajícím cestu, která už je na hranici sjízdnosti. Dosahujeme 600 m n. m. Už by to snad mohlo skončit. Když ale máme pokračovat dále, začíná se cesta zase prudce zvedat. V jedné zatáčce s prachovou vrstvou nad kotníky už naše auto vyjet nezvládá. Kola se protáčejí, kameny odletují a my jsme zaseklí uprostřed stoupání. Auto kolegů čeká výše. Oni to prozatím dokázali. Projíždějící skupina teréňáků s pohonem 4×4 nám nabízí pomoc, ale nemáme ani lano ani nějaké oko, za které bychom se mohli nechat navázat. Místní zkušený řidič sedá za náš volant a na několik pokusů se dostává k autu našich kolegů. Děkujeme mu. Prohlašuje, že tohle je nejhorší úsek a dál bychom to měli zvládnout. Pokračujeme v kodrcání. Občas dolů a občas zase prudce vzhůru. Jedeme teď první. Náhle narážíme na úsek, který je ještě prudší, než předchozí. Teréňáky jsou ve skalní stěně několik stovek metrů nad námi. Začínáme být zoufalí. Další a další pokusy vyjet prašnou zatáčku selhávají. Kolegové se snaží tlačit, jsou špinaví a upocení. Všechno je marné. Co teď? Zpět to nepůjde a dál se nedostaneme. Je jedna po poledni a za několik hodin máme být na letišti. Kousek pod námi je ještě jedna odbočka vedoucí neznámo kam (GPS: 23°12’44.374″N, 57°23’11.814″E). Kluci ji nemají v navigaci, ani není vidět na google mapách. Jiná možnost ale není. Vede nás do údolíčka. Občas míjíme trs palem s několika kozami, jinak je tu pusto. Stále klesáme, což je dobré znamení. A znovu přichází stoupání. Začínám nadávat, ale za tímto úsekem zase klesáme. Cesta se kroutí mezi skalami, ale pořád se drží dna údolí sevřeného ze stran prudkými sklaními stěnami. A náhle přechází naše kamenitá pěšina v asfaltku! Sláva! Neuvěřitelně jsem si oddechl. Napětí opadá. Dvě dříve bílá, ale teď ušmudlaná a zaprášená auta konečně hladce kloužou po asfaltce dolů k pobřeží.

Petr nás navádí k pláži na kraji Maskatu. Zajíždíme pod palmy a jdeme se projít podél vody. Tady už zůstaneme až do odletu. Postupně zajíždíme umýt naše zaprášená auta, která se pod rukama party kluků z Bangladéše mění v nablýskané samohyby. Přebalujeme zavazadla, oblékáme čisté oblečení a poprvé od příjezdu zase obouváme plné boty. Stmívá se. Pláž se plní auty a postupně zase vyprazdňuje. Jedeme do blízké sámošky nakoupit a někteří se ještě ve vedlejší hospůdce docpávají na cestu.

Maskat – Seeb (GPS: 23°41’43.172″N, 58°9’25.380″E) – vlaštovka obecná (jediná a první), bulbul šupinkový (pozorován za letu jen Tómou)

Na letiště je to nějakých 30 minut jízdy. V hustém večerním provozu se jako klíště držím našeho vedoucího auta. Zvládáme to. Chlapík, který auta přebírá, si libuje, v jakém jsou stavu. Kdyby tak věděl, jak dostala zabrat v horách. Až u přepážky ale přichází s fotkou odřeného aluminiového disku na mém autě. Podepisuji mu nějaké papíry a doufám, že to půjde z pojištění, které jsem zaplatil. Těším se domů, kam přijíždím následující dopoledne. Mířím pak přímo do práce. Je to šok, téměř čtyřicetistupňový rozdíl teplot a počítač, na kterém musím něco pracovního akutně vyřídit. No čo už?

předchozí část