Laponsko 2012 – 2. část

3. července 2012

Probouzíme se do husté mlhy. V noci jen krátce sprchlo. Netrvá to dlouho a mlha se trhá. Snídáme. Pálíme červa a jdeme se projít k majáku na severním výběžku ostrova. Na moři loví papuchalci, alky a alkouni. V menších skupinkách se vracejí na hnízdiště. Kolem nás prozpěvují lindušky luční a rudokrké. Oba druhy krmí mladé. Stejně i cvrčaly a kvíčaly. Stojíme na špičce ostrova a z nadhledu pozorujeme okolí. Mlha se válí po moři a co chvíli přikryje některý z ostrůvků v okolí. Pak přikrývá i nás. Otáčíme se zpět k autu. Tam na nás čeká dvojice chaluh příživných. Asi ani nemá cenu kupovat jízdenku na Hornoyu, když nás tam může potkat třeba jen hustá mlha. V přístavu ve Vardo odečítám černý kroužek racka stříbřitého (JX208). Tunelem opět opouštíme ostrov a vracíme se kousek směrem na Hamningberg. Asi po pěti kilometrech zastavujeme a jdeme mrknout do bažinaté tundry. Lindušky rudokrké, labutě zpěvné na jezeře, bělořiti a David přichází se strnadem severním a čírkami obecnými.

Smelror
10:40 – 11:25
pozorované druhy: labuť zpěvná (10 ex.), bekasina otavní (3 ex.), linduška rudokrká (10 ex.), linduška luční (10 ex.), kulík zlatý, bělořit šedý, káně rousná, strnad severní, čírka obecná (pár), jespák bojovný

Otáčíme se a zastavujeme v horské tundře někde mezi Svartnes a Kilbergem. Stačí pár metrů a křičící kulíky písečné střídá hejnko sněhulí. Počítáme 5 samců a 2 samice. Poletují po okolí společně s párem skřivanů ouškatých. Krása! Škoda jen, že je pod mrakem a téměř šero. Nacházíme pak hnízdo v hluboké štěrbině mezi kameny, kde sněhule krmí mladé a další pár, který si hnízdo teprve staví. Obloha nad mořem je téměř černá a blíží se k nám. V závětří blízkého domku obědváme a do auta nastupujeme s prvními kapkami deště.

Kilberg
11:40 – 13:30
pozorované druhy: sněhule severní (5M+2F, jeden pár krmí, druhý staví hnízdo), skřivan ouškatý (pár), kulík písečný (4 ex.), linduška luční (4 ex.)

Sjíždíme z kopců. Blízko moře posedávají na kamenech tři orli mořští. Pak odbočujeme na jednu lokalitu, kterou zná z minula Luboš. Hustě prší. Čekáme asi hodinu a půl v autě, jestli déšť nepoleví. Zastavuje u nás asi majitel místního pozemku, kde pronajímá rybářům obytné karavany. Říká, že jsme tu pozdě. Že nejlepší je přelom května a června. Popravdě mi to tu tehdy připadalo také zajímavější a živější. Navíc se mi zdálo, že i to počasí bylo lepší. Rozhodujeme se pokračovat k západu. Míjíme Ekkeroy i Vadso. Teprve u Nesseby se obloha trochu projasňuje. Odbočuji ke kostelíku. Nejprve jdeme zkontrolovat jespáka malého. Poctivě sedí na čtyřech vejcích. Nad námi přeletuje asi 150 břehoušů rudých. Moře je vcelku klidné, ale vítr je prudký. Připisuji si dvojici kolih malých a jako nový druh jespáka křivozobého. Pak nás vyhání nový déšť.

Nesseby
16:30 – 17:10
pozorované druhy: břehouš rudý (150 ex.), koliha malá (2 ex.), jespák křivozobý

V Nyborgu doplňujeme na odpočívadle vodu a ve Varangerbotnu benzín. Další zastávkou je kemp ve Skiippaguřře. Obsazujeme větší z chatek (550 NOK za noc) a je dobře, že máme střechu nad hlavou. Vytrvale a hustě prší. Do vedlejší chajdy se stěhují další Češi. Místní atrakcí je chlapík se stařičkým traktorem táhnoucím krásnou cirkusáckou maringotku. Cestuje z Německa na Nordkapp.

---

4. července 2012

Dnešní zápis moc obsáhlý nebude. Hlavní vinu na tom nese nepříznivé počasí. Obloha je po ránu šedivá a stále s různou intenzitou prší. Vcelku rychle se skládáme do auta. Už jsme je zabydleli. Vše má své místo. Teploměr ukazuje jen 8°C. Za komíhání stěračů jedeme na sever podél řeky Tana. Zajíždíme i na písčitý výběžek v její deltě – na Hoyholmen. Za tahu to zde musí být zajímavé. Rozsáhlé mělčiny musí být tehdy plné ptáků. Pak opouštíme pásmo posledních stromů a stoupáme do tundry flekaté zbytky sněhu a jezery. Teplota klesá na 6°C a funí prudký ledový vítr. Krátce se jdeme projít. Je znát, že loňský rok patřil lumíkům. V nízké trávě a zakrslých přízemních břízách se klikatí tisíce cestiček lemovaných zbytky jejich tělíček, která odkryl tající sníh. Na rozdíl od loňska tu žádní lumíci nejsou a tudíž je málo sov a dravců.

Podél toku Kongsfjordelvy s malými skupinami domků a pasoucími se stádečky sobů klesáme zpět na úroveň moře. Stále co chvíli prší. Prudký vítr zvedá vysoké vlny. Silnice kopíruje rozeklané pobřeží. Oblačnost občas klesá až k zemi. Přijíždíme do Berlevagu, nejsevernějšího městečka Varangeru. Snažíme se prohlédnout přístav. Je ale pořádná zima a opírá se do nás vítr. Stejně jsou tu jen běžné druhy, které potkáváme všude podél pobřeží. Zajíždíme kus za vesnici. Chlapi jdou prozkoumat blízkou skalnatou zátoku. Vítr zmítá autem, ve kterém sedím. Dopřávám si chvíli o samotě. Po silnici č. 890 se vracíme na křižovatku u Gednje a pokračujeme po č. 891 na Batsfjord. Dostáváme se ještě do vyšších poloh, než cestou na Berlevag. Batsfjorden zasahuje hlouběji do vnitrozemí. Díky chráněné poloze je tu více zeleně a také více života. Zpívají cvrčaly, jikavci a čečetky. Přijíždíme do přístavu. Je odliv. Na kousku bahnitého dna je dvojice vodoušů tmavých. Před šesti lety jsme tu s Pepem viděli jespáky mořské. Také dnes máme na jednoho štěstí. Ve svatebním vypadá pro Středoevropana nezvykle. Dokonce mě k sobě nechává přiblížit. Je sice skoro šero, ale pár dokladovek mám. Běžní jsou v městečku vrabci domácí.

Batsfjord
13:05 – 14:10
nové druhy: jespák mořský, vodouš tmavý (2 ex.)

Opouštíme Batsfjord. Kousek za křižovatkou v Gednje zastavujeme u říčky. V křoví se objevuje strnad severní. Chlapi se jdou projít do tundry a já tu zůstávám, abych zkusil štěstí se strnadem. Ten se ukazuje jen dvakrát. Chodí po zemi a pohybuje se nenápadně jako myš v hustých keřích. Vzdávám to. Kolem zpívají lindušky rudokrké a blízko krmí mladé konipas bílý. Chlapi pozorovali kulíky zlaté a kameňáčky. David našel mladou potáplici malou s rodiči.

Gednje
15:10 – 16:15
pozorované druhy: čečetka bělavá (2 ex.), strnad severní, linduška rudokrká, konipas bílý, kulík zlatý (10 ex.), kamenáček pestrý (10 ex.), potáplice malá (pár+pull.), krkavec velký (2 ex.)

Klesáme do nižších poloh a opouštíme náhorní tundru. Kolem se zvedají skalnaté stěny a březovými lesíky porostlé svahy kopců. Počasí se lepší, ale stále hrozí déšť. Rozhodujeme se strávit další noc v kempu ve Skiippaguřře. Asi 20 km před Tana bru náhle chlapi křičí: pustovka, krahujka! Brzdím a couvu. Na sloupku plotu u silnice sedí sova. Je to mladá sovice krahujová. Děláme pár fotek a zjišťujeme, že se v okolí pohybuje celkem pět mladých krahujec. Jedna mě nechá přiblížit na několik metrů. Paráda! Nový druh do mého lifelistu. Blízko se ozývá kukačka. Zůstáváme tu dobře třičtvrtě hodiny a naprosto spokojení pokračujeme do kempu. Franta při placení vybírá tu stejnou chajdu, co jsme měli včera. Jsme tu už jako doma.

20 km severně od Tana bru – sovice krahujová (5 juv.), kukačka obecná, krkavec velký (3 ex.)

---

5. července 2012

Vyfackovaní ledovým větrem jsme včera šli spát už po osmé večer. Dlouhý spánek sebou přináší spousty snů. Už dlouho jsem se nevyspal jako za polárního dne tady na severu.
Za chajdou máme dvě budky. V jedné hnízdí lejsek černohlavý, který po ránu hlasitě zpívá, a v druhé je koňadra. Obloha je potrhaná. Vypadá to na krásný den. David zabouchnul v chatce klíče. Naštěstí jsme už přestěhovaní v autě. Majitelé mají určitě náhradní. Odjíždíme. Jedeme k jihu podél řeky Tana a brzy překračujeme hranice s Finskem. Tana se pak stáčí k jihozápadu a meandruje mezi kopci zarostlými březovými lesy. Je široká se spoustou písečných mělčin a stovkami rybářů. Kousek za Nuorgamem odbočujeme z cesty a jdeme se projít do tundry. Teplota stoupá, slunce svítí, dá se jít jen v tričku s krátkým rukávem. Jaká změna je to oproti včerejšímu mrazivému dni, kdy jsme měli oblečeno vše včetně zimních čepic a rukavic. Prvním novým druhem je modráček. Daří se mi ho přilákat na nahrávku a udělat pár fotek. Následuje jezírko s plachým lyskonohem a konečně strnadi severní. Jde o krmící pár. Skrývají se mezi zakrslými břízami, ale samec se občas přece jen objeví. To se to fotí pod slunečnou oblohou. S kulíky zlatými je to horší. Jsou příliš plaší. Rozcházíme se. Davida pak vidím pod vrcholem vzdáleného kopce s vysílačem. Strnadi zpívají za letu a na natažených křídlech klesají k zemi jako lindušky. Těch tu zpívá také množství – lučních a rudokrkých. K autu se vracíme po třech hodinách a téměř naráz. Krásný výšlap to byl.

Nuorgam
7:40 – 11:40
pozorované druhy: drozd kvíčala (2 ex.), káně rousná (pár, hnízdo s mláďaty), budníček větší (3 ex.), slavík modráček tundrový (2 ex.), linduška luční (15 ex.), lyskonoh úzkozobý, strnad severní (8 ex.), krkavec velký, kulík zlatý (4 ex.), bělořit šedý (2 ex.), vrána šedá, koliha malá, labuť zpěvná, vodouš bahenní

Následuje Utsjoki, kde dokupujeme potraviny a kus za ním oběd u řeky. Kolem poletuje krmící skorec a konipas bílý. Je tu nádherně. Řeku Tanu kopírujeme dalších minimálně 100 km. Nabízejí se nám velkolepé výhledy na její meandry a písčité náplavy pod kopci, které jsou v nejvyšších polohách zdobeny sněhovými poli.
Ve městečku Karigasniemi opouštíme silnici č. 970 a odbočujeme na č. 92 směr Ivalo. Po necelých 9 km sjíždíme na štěrkovou cestu směřující k severu. Tuto odbočku zná z dřívější výpravy Luboš. Vede k tzv. jatkám, místu, kde se asi na podzim shánějí sobi, značkují se a nejspíš i někteří zabíjejí. Nejprve ale pozorujeme asi 200 od cesty losa. Pak přijíždíme do vesnice opuštěných domků, ohrad a kostí ze sobů. Dokonalý exteriér pro horor o oživlých mrtvolách nebo psychicky narušených lidojedech. V blízkém mokřadu se živí další los. Je čas znovu vyrazit do terénu. Hned za ohradami se nám daří najít pár chaluh malých. Nechají nás k sobě přiblížit na pár metrů. David už zmizel v kopcích a Luboš se také někam ztratil. Sedám si na kraj mokřadu a pískám na dvojici kulíků zlatých. Samec se po čase zvědavě přibližuje. Dává mi asi 20 m a vzniká lepší dokumentace, než dopoledne. Pak už se vracím k autu. Byl jsem pryč přes dvě hodiny. Chlapi se objevují nedlouho po mně. Luboš byl dál pod kopci a David opět ve vrcholových partiích, kde našel bělokura horského.

Erotusaita
14:40 – 17:00
pozorované druhy: poštolka obecná, kulík písečný (3 ex.), chaluha malá (pár), čečetka zimní (5 ex.), kulík zlatý (pár), bělořit šedý, pěnkava jikavec (2 ex.), polák chocholačka (pár), slavík modráček, vodouš bahenní, drozd kvíčala (3 ex.), vrána šedá (4 ex.), dřemlík tundrový, moták pilich (F), kukačka obecná (2 ex.), bělokur horský, strnad severní (10 ex.), koliha malá, břehouš rudý, jespák šedý

Přibývají komáři. Dnes to vypadá na dvě slavnostní pivka. Přijíždí pár postarších Finů. Ptají se, co jsme viděli za ptáky. Nakonec si ale stoupají nedaleko a obhlížejí tundru z povzdálí stativáke. Oblačnosti přibývá, ale nocleh bude pod stanem. Luboš vytahuje doutníky. K večeři jsou „tučňáci“ všech možných druhů. Člověk tu může koupit tučňáky v kari, v kopru, s pepřem, cuketou apod. Vrcholem večírku je Lubošova kulturní vložka. Obsadil jeden nezamčený domek. Odchází s tím, že nám něco ukáže. Pak přichází se zpěvem my Sámové, na hlavě má beranici, na nohách kožešinové boty se špičkami nahoru a na rukou obrovské huňaté medvědí tlapy po lokty. Nádherná, neopakovatelná podívaná! Pak odchází a vrací se zase v civilu. Přes obličeje si dáváme moskytiéry. Komáři přibývají a otravují. Obloha se zatahuje. Snad nezmokneme.

---

6. července 2012

Noc byla teplá, ale ne příliš klidná. Asi to bylo způsobeno geniem loci tohoto podivného místa. Stan je suchý a slunce svítí. Až když jsme po snídani, tak přichází Luboš do růžova vyspaný z postýlky v chalupě. Zbývá nám poslední dávka na obvyklé „vypálení červa“. Nad námi přeletují pískající kulíci zlatí. Během několika minut je auto nastěhované a můžeme se pustit k východu.
Asfaltka č. 92 se pohupuje tajgou. Většinou přímo, jen občas uhýbá jezerům. Asi po dvaceti kilometrech zkoušíme zastavit. Vcházíme do lesa a okamžitě se na nás sesypaly hordy komárů. Teplé a slunečné počasí jim svědčí. Musím si přes klobouk přetáhnout moskytiéru. I přes ni se dá dívat dalekohledem a fotit. Slyšet je jen drsné bzučení jikavců. Jsou tu řídké borové porosty s příměsí břízy. Na jedné z borovic nacházíme dva hýly křivčí. Jsou to samice. Krčí se v koruně mezi hustým větvovím a nejdou vyfotit. Na vedlejší borovici je krásný samec. Vypadá zdrchaně. Jemu asi na rozdíl od komárů příliš vysoké teploty dobře nedělají. Teplota dosahuje k 23°C. Tento pták taky nejde vyfotit. Tleskáme a Luboš láme větve pod ním, ale s hýlem to ani nehne. Pořizuji alespoň pár rozmazaných dokumentaček. Během toho poskakování pod ukrytým hýlem si téměř nevšímáme komárů. Jsou ale tady a jejich množství si záhy uvědomujeme. Opouštíme les a útočí na nás pro změnu dvoucentimetroví ovádi. Ať žije letní tajga!

Silnice č. 92 – hýl křivčí (M+2F)

Stále nás míjejí obytňáky. Snad nikde jsem jich neviděl v poměru k osobákům takové množství jako zde na severu Skandinávie. Nad osobáky hravě vítězí přibližně v poměru 3:1. Přijíždíme do Inari. Již nad městečkem se kruh našeho cestování uzavírá. Zátoka obrovského jezera Inarijärvi je tentokrát bez ptáků. Navštěvujeme obchod se suvenýry a každý si pořizujeme stejné triko. V tomto dresu se budeme vracet domů, kde teploty dosahují 36°C.
V Ivalu najíždíme na silnici č. 91 směrem na Murmansk. Kdesi u hranic s Ruskem chceme zkusit štěstí s modruškou tajgovou. Cestou několikrát zastavujeme. Opět jsou tu převážně borové lesy. Pozorujeme křivky obecné, prvně čížky, opět sojku zlověstnou, která tentokrát není vůbec zvědavá. Když obědváme u řeky Lotto, tak nad námi prolétají rorýsi obecní. Je neuvěřitelné horko. Teploměr v autě vyšplhal na 28°C. Jaká změna oproti šesti stupňům v Berlevagu. Po lese chodíme jen v tričku. Asi 8 km před hranicemi odbočujeme po hrbaté lesní cestě k severu. Moc daleko to ale nejde. Přibývá rodinka sýkor laponských. Jdeme asi 2 km dál, ale mimo stáda sobů nic zajímavého. Následuje ještě pár podobných zastávek cestou zpět. Krom hlasité nahrávky modrušky z Lubošova i-phonu se nám její hlas zaslechnout nepodařilo. Ostatně, byla by to velká náhoda. Stále si také říkáme, že je tu důvod zase se na sever vrátit. Na jedné lesní cestě nacházíme stopy medvěda.

Silnice č. 91 – křivka obecná (pár), čížek lesní (3 ex.), sojka zlověstná, dřemlík tundrový, rorýs obecný (5 ex.), sýkora laponská (pár+3 juv., přikrmování)

Zatahuje se. Z mraků před námi cestou na Ivalo prší. Opouštíme nápad zůstat předposlední noc venku pod stany. V Ivalu nacházím kemp, ve kterém jsme spali před šesti lety s Pepem. Pamatuji si luxusní byteček s televizí a sprchou. Volná je bohužel už jen jedna Chajda. Dveře nedovírají a uvnitř jsou mraky komárů. Cena za noc je 70 euro. Zůstáváme. Nastává vybíjení sosákovitého hmyzu. Zkušeně si počíná Luboš. Když se zavře sám s komáry v předsíni, ozývají se odsud zvuky šílence drženého v zajetí. Jedeme ještě pro pár plechovek piva a naše volba spát pod střechou se záhy zdá tou nejlepší. Přichází bouřka. Lijavec s poryvy prudkého větru. Blesky a hromy. V tomto bych pod stanem být nechtěl. Ozývá se dunění a země se otřásá. Venku je nádherná divočina. Ještě že ji můžeme sledovat z pohody za oknem. V pokoji je ale dusno. Nemůžeme větrat. Hned by tu byl roj komárů.

Ivalo – strnad obecný

---

7. července 2012

Do rána se silně ochladilo. Ze včerejších 28°C je zase 7°C. Je pod mrakem. Občas mírně poprchává. Poslední den, kdy vyrážíme do terénu. Tentokrát je to po silnici č. 969 na Nellim, vesničku v tajze ležící 8 km od ruské hranice. První část silnice je asfaltová, zbytek nezpevněný, ale vcelku rovný. Daří se mi najít místo, kde Pepe před šesti lety fotila sýkoru laponskou u budky. Budka je spadená a prázdná. Okolní les je až na osamělý hlas jikavce tichý. Cestou zase párkrát zastavujeme a jdeme se projít. Mokrá tundra se zdá být prázdná. Na jednom místě se ozývá datel. Zkouším ho najít a ke svému překvapení objevuji hned tři samce pod sebou na jednom kmeni.
V Nellimu se ptačí havěti ozývá mnohem více. Je to i díky množství ptačích budek všech velikostí vyvěšených v neuvěřitelné koncentraci všude kolem. Je pěkné, jak se tu o opeřence starají. I zde jsou slyšet a vidět vrabci domácí. V zimě tu přežívají snad jen díky přikrmování. Pozorujeme i rodinku sýkor laponských přikrmujících mladé. Za vesnicí zastavujeme znovu. I po delším výšlapu jen pár běžných druhů. „Seru lesejky, stejně je v nich hovno“, prohlašuje rezolutně Luboš. „A teď je jich tu ještě víc“, dodává Franta narážejíc na naše osamělé cesty do houštin.
Pokračujeme kamenitou cestou dál od civilizace. Chceme se totiž velkým obloukem dostat zpět na silnici k Ivalu. Prvních pár kilometrů cesty je hodně mizerných, většinou mám zařazenou dvojku a výš se nedostanu. Pak se to naštěstí lepší. Díky navigaci v mobilu víme, že máme dobrý směr. Bez ní bych to asi neriskoval. Na nádherném místě u jezera obědváme. Co jiného než tučňáky nejrůznějších forem a příchutí. Chlapi mají tentokrát koprové. Naše pravidelné zastávky na místech, která se libí Lubošovi, pokračují. „Tady bych si toho vousáče dokázal představit“, říká. Z jeho i-phonu pak vyřvávají modrušky, bělokuři nebo ten puštík vousatý. Žádný z těchto druhů bohužel na nahrávky nereaguje. Překvapivý je okamžik, kdy náhle z Lubošových reproduktorů vystřelí české country. Tichý les náhle ožívá v bocích se pohupující čtveřicí birderů s dalekohledy na prsou. Tohle tu sojky zlověstné ještě neměly.
Po nějakých čtyřiceti km se dostáváme zpět na hlavní cestu. Ještě před tím se ocitáme v místech těžby. Borovice, kterým by u nás člověk hádal 80 až 100 let mají podle hustých letokruhů hodně přes dvě století. Na jednom milimetru jsou občas naskládány dva nebo tři letokruhy.

Nellim a okolí
8:00 – 14:00
pozorované druhy: datel černý (3M), pěnkava jikavec (20 ex.), vrána šedá (2 ex.), hohol severní (5 ex.), drozd cvrčala (15 ex.), vrabec domácí (5 ex.), straka obecná (2 ex.), zvonek zelený (2 ex.), čížek lesní (10 ex.), budníček větší (6 ex.), sýkora laponská (8 ex.), drozd kvíčala (3 ex.), drozd zpěvný, čečetka zimní (10 ex.), pisík obecný (3 ex.), bekasina otavní, sýkora koňadra, rehek zahradní, potáplice malá, sojka zlověstná (4 ex.), káně rousná, lejsek šedý, lejsek černohlavý, bělokur rousný (?, hlas)

Je čas zkusit najít odbočku k trojici lintutorni – pozorovacích věžiček u jezera. Jde o odbočku na Veskoniemi. Cesta se opravuje a tak ji ani nepoznávám, i když jsem tu svého času jel několikrát. Jsme tu ale správně. Cedule s šipkou a povědomé okolí nás v tom utvrzují. Vylézáme na první bytelnou zastřešenou pozorovatelnu. Kdysi jsem na ní zapomněl českého Svenssona. Na částečně zarostlé hladině jednoho z výběžků Inarijärvi toho moc není. Jen pár chocholaček a rodinka hoholů. V dálce se ale krom několika sobů pase i dvojice losů a u lesa hledají potravu dva jeřábi. David nachází dutinu ve staré borovici, kde hoholi vyhnízdili. Přejíždíme k začátku 1,2 km dlouhé stezky k další pozorovatelně. Cestou nás provází jen několik známých hlasů. Věžička stojí na bahnitém výběžku zasahujícím do jezera. Ten pohled shora na vodní hladinu pod rozpraskanou šedivou oblohou si pamatuji. Tehdy jsem tu udělal pěkné obrázky. Postáváme tu dost dlouho. Každý sám se svými myšlenkami hledí do dáli. Přece jen jsme tu poslední den.

Veskoniemi
14:25 – 16:00
pozorované druhy: polák chocholačka (4 ex.), hohol severní (3 rodinky), jeřáb popelavý (2 ex.), budníček větší (3 ex.), strnad rákosní (6 ex.), čírka obecná, pěnkava jikavec (2 ex.), drozd cvrčala, straka obecná, drozd kvíčala (2 ex.), břehule říční (5 ex.), vrána šedá (4 ex.), kachna divoká (F+5 pull.)

V Ivalu zastavujeme v obchodě. Je třeba si pořídit pivko na večer. Obloha se trhá a objevuje se slunce. Luboš vybíjí komáry, kteří se nám dostali do pokojíčku. Od včerejška všude leží jejich mrtvolky. Sprcha, zvenčí hlas strakapouda velkého (asi posledního nového druhu s pořadovým číslem 118) a pokus něco málo sbalit do báglu. Zítra dopoledne na to bude času dost.
Je po osmé, venku svítí slunce z modré oblohy, sedíme kolem stolu, srkáme pivo a Luboš pouští z i-phonu americké country. Pohoda.

Ivalo – strakapoud velký

---

8. července 2012

V noci pršelo a ráno je všude mokro. Vzduch má opět necelých 10°C. Dopřáváme si delší spánek, ale ono to už víc ani nejde. Navykli jsme si tu chodit spát už po osmé a vstávat v šest. Deset hodin spánku se mi doma hned tak nepovede. Snídaně a závěrečné balení. Pak společná fotka bratrů v triku před chatkou. Na letišti máme být v 10:30. Času dost. Sedíme v chajdě, čumíme před sebe, občas se oženeme po otravném komárovi a každý si sám pro sebe v myšlenkách přehrává minulé dny. Venku se neustále ozývá hlas strnada obecného, možná nejsevernějšího strnada, který tu ani nemá koho svým zpěvem okouzlovat. Na letiště je to necelých 10 km. Ještě chvíli si budeme užívat nicnedělání.
Pak hážeme bágly do auta a jede se. Parkujeme u cedulky Budget a nad parkovištěm zpívá další druh, kterého jsme tu ještě neměli – skřivan polní. Na stránce v deníku, kam zapisuji pozorované druhy, mám místo pro 120 položek. Ještě včera jsem myslel, že mi tu pár řádků zůstane volných, ale teď zbývá už jen jeden – máme 119 druhů.
Odbavení v malém poloprázdném letišti probíhá bez stresu a komplikací. Sedíme pak u stolku, prohlížíme vycpaniny ptáků po stěnách a ve vitrínách obchodu se suvenýry. Smějeme se vycpané poštolce s uloveným brkoslavem a ještě více orlu mořskému s plastovým chřestýšem v pařátech. Obě vycpaniny přitahují pozornosti i skupiny, která přichází později. Jsou to birdeři ze Španělska.
Menší letadlo nás bere nejprve do Kittily a pak pokračujeme do Helsinek. Tady je na rozdíl od modré severské oblohy mlha. David kousek od přistávací plochy zahlédl dva sokoly. Náš severský birdlist je kompletní – máme 120 druhů.
Sedáme pak ke stolku restaurace a Luboš nás zve na pivo. Popíjíme a sledujeme neuvěřitelné divadlo lidských postaviček promenujících před naším stolem. Některé pozorujeme opakovaně a zaslouží si komentář. Ani mi nevadí, že nemám nic ke čtení. Další rundu kupuje Franta a tak nám ty tři hodinky čekání rychle utíkají.

V Praze přistáváme do slunečného dne. Od západu se ale mračí a vypadá to na bouřky. Mám koupenou jízdenku na bus, ale vykládání zavazadel se zdržuje a i když bych to tak na knop stihnul, tak cestou zjišťuji, že od Dejvické po Můstek má metro výluku. Jedu na hlavní vlakové nádraží a v devět večer nasedám na rychlík do Brna. Kdyby jel na čas, tak stíhám alespoň půlnoční rozjezd tramvají. Ale ani to mi nevychází. Přijíždíme s půlhodinovým zpožděním. Domů mě bere taxi. Rodinka je na chalupě. Do postele se dostávám až kolem druhé ráno, ale spát se mi nechce. Bylo toho tolik, co se v posledních dnech událo, že mi nejde jen tak zavřít oči a nemyslet na to. Jsem zvědavý, kdy se zase tak daleko za polární kruh podívám, ale věřím, že k tomu určitě zase dojde. Návykový sever se jen tak vyléčit nedá.

předchozí část