10. listopadu 2019
Před spaním jsem si na youtůbku ještě chvíli pouštěl muziku. Taková trochu melancholie na mě padla. Pár osvědčených fláků. Začal jsem tím, co se mi pořád vrací. Den se v růži skryl…, pak Ruby Tuesday od Stounů, Wish You Were Here od Floydů a Sweet Child O´Mine z filmu Captain Fantastic. Normálně bych si asi něco nalil, čuměl do blba a pokračoval dál. Svoje sladké Namasté jsem už ale vypil a prcka na spaní do sebe také kopl. V půl deváté je na místní poměry stejně pozdě. Mobil pod polštář, zavírám oči a za chvíli už nevím o světě. Ten se mi vrací jen v jakýchsi nesmyslných snech.
Ráno na červa a znovu zkouším, jestli se neprobere foťák. Asi ne. Tvrdošíjně hraje mrtvého. Budu teď vláčet nebožtíka. Nutí mě to v hlavě bilancovat to moje focení. Nevím, jestli má cenu nadále nosit těžkou zrcadlovku a teleobjektiv. Jestli by přece jen pro moje účely nestačil nějaký ten ultrazoom? Tahle cesta mi snad napověděla. Uvidíme doma.
Po snídani na ulici před kempem u paňmámy ze včerejška si jdu půjčit kolo. Chci se mrknout ke dvaceti tisícům jezer, což by mělo být jedno jezero obklopené lesem asi 8 km SZ od Saurahy. Půjčuji horskou mrchu, ze které mě už po prvních kilometrech bolí zadek. Přes Tandi Bazaar je to k jezeru asi 15 km. Je horko a závěrečné kilometry, ač běží stínem lesa, vedou po kamenité cestě. Musím stát v pedálech, abych ulevil pozadí. Jede se podél vodního kanálu a zaprášenou cestu lemují termitiště. Vstup je 200 NRs a i tady je třeba podrobit se vojenské kontrole. Několikrát zastavuji. Na okraji paseky se na jediném stromě přede mnou střídá strakapoud šedotemenný a proužkoprsý, brhlík červenozobý a sykavka zlatočelá. Projít si cestu pěkně pěšky a pomaloučku, kdoví, co všechno bych viděl? Vlevo v lese je jezero pokryté červenou vodní vegetací, kde loví anhingy. Pak přijíždím k onomu dvacetitisícovému jezeru. Je tu krásně. Nedivím se místním, kteří sem zajíždějí k odpočinku na lavikách. Hned prvním výrazným druhem je ostnák hnědoocasý. Těchto krásných ptáků je tu asi desítka. Někteří pózují jen kousek od břehu. To stejné platí o ostnácích bažantích. Skřípu zubama a snažím se nemyslet na nefunkční foťák. Nedaleko loví anhingy a jiné si suší ve větvích stromů nad vodou křídla. Vše mám se slunce v zádech přímo před sebou. Má tohle být znamení?
Kouzelná krajina u „dvaceti tisíců jezer“ nedaleko Saurahy.
Nějakou tu půhodinku se potuluji kolem. Čas běží. Když si uvědomím, že mě cestou zpět čeká znovu 15 km, už teď mě bolí zadek. Cesta lesem je skutečné utrpení. Pak se ale zatnu a po silnicích to zvládám najednou. V Sauraze platím 450 NRs za 4,5 hodiny na kole. Před kempem sedám do hospody Krishna Khaja Ghar a objednávám dhal bhat a pivo. Bohužel mají zase jen Namasté, ale to jídlo je skvostné. Jak jsem tušil, boreček ze Šťastného citroníku, kde bydlím, objednává jídlo právě tady a servíruje je u sebe v kempu s přirážkou. Teď už je mi fajn, pupek plný, tekutiny doplněny, kus zápisu spáchán. Teď mám v plánu ještě jednu věc – nový zástřih od místního holiče. Takže zaplatit a jde se.
Bharatpur, Bis Hazaari Taal
GPS: 27°36’56.913″N, 84°26’17.205″E
pozorované druhy: Tadorna ferruginea (5 ex.), Yungipicus canicapillus (2 ex.), Dendrocopos macei, Psilopogon haemacephalus, Alcedo athis (4 ex.), Halcyon smyrnensis (3 ex.), Psittacula krameri (20 ex.), Fulica atra, Tringa ochropus (4 ex.), Hydrophasianus chirurgus (10 ex.), Metopidius indicus (15 ex.), Milvus migrans (50 ex.), Spilornis cheela, Anhinga melanogaster (6 ex.), Phalacrocorax carbo (10 ex.), Ardea intermedia (3 ex.), Ardeola grayii (5 ex.), Anastomus oscitans, Ciconia nigra (2 ex.), Chloropsis aurifrons (3 ex.), Dendrocitta vababunda (3 ex.), Urocissa erythrorhyncha (2 ex.), Corvus splendens (5 ex.), Oriolus xanthornus (2 ex.), Dicrurus macrocercus (30 ex.), Gracupica contra (10 ex.), Acridotheres tristis (30 ex.), Sitta frontalis, Parus monticolus (3 ex.), Zosterops palpebrosus, Pycnonotus cafer (2 ex.), Argya striata (5 ex.), Motacilla maderaspatensis (2 ex.), Copsychus saularis (3 ex.), Culicicapa ceylonensis
Zaplul jsem do druhého holičství, které jsem našel, protože v prvním byl jen jeden holič a dva čekající zákazníci. Víceméně pantomimou jsem vysvětlil, že to chci zkrátit. Pustil se do mě mladý klučina. Ostříhal mě, pak mi udělal masku či co a bez ptaní mě začal holit. Pěkně břitvou. Raději jsem se moc nevzpíral. Následovala masáž hlavy a jaksi automaticky krku, zad a rukou. Závěrem vmasíroval kolínskou. Křeslo jsem opustil o více než hodinu později a o 1250 NRs lehčí. Nu což, pěkně se o mě postaral. Do jara mám zase vystaráno.
Do kempu se vracím se zapadajícím sluncem. Osvěžující sprcha a začínám dávat do kupy věci před zítřejším ranním balením. Všiml jsem si, že na jízdence do Káthmandú, kterou jsem si ráno pořídil na zítřek, je datum 24.7.2076, tak doufám, že se podle zdejšího posunutého kalendáře skutečně jedná o zítřek. Pokud ne, najdu si ještě na den dva bydlení v Sauraze (Happy Lemon Tree je bohužel už rezervován) a do Káthmandú pojedu později. Není kam spěchat. Na to zaprášené a hlučné město budu mít i tak času víc než dost.
Kejhavé hlasy husic rezavých (Tadorna ferriginea) doprovázely celý můj pobyt u řeky East Rapti.
11. listopadu 2019
Po ránu je venku mlha, ze které se ozývají hlasy husic rezavých. Sbalen lezu z nejvyšší budky toho bambusového hradu, ve kterém se tu bydlí. Opouštím holubník, ve kterém se nedalo ani postavit a ve kterém jsem pod záclonou trávil čtyři noci. Šéfikovi včera přijela máti, která už kolem zametá písčitou cestu a Dave už také s chrchláním leze ze svého vigvamu nad barem. Platím mu nějakých 3000 NRs a slibuji, že napíšu něco pěkného do hodnocení na booking.com.
Pěšky se vydávám do probouzejícího se městečka. Času je dost. Sedám na snídani na křižovatce se slonem a když pak ve třičtvrtě na osm lezu ven, chytám malou rikšku taženou koníkem, která mě za dvě stovky bere na busové nádraží. Chlapíci zjišťují, odkud a kam mám jízdenku a posílají mě do jednoho z nastartovaných busů. Jen co dosedám, bus se rozjíždí. To jsem měl tedy kliku, protože na jízdence byl odjezd o půl hodiny později. Opouštíme městečko, kde se po ulicích procházejí sloni a kde si člověk musí dávat pozor, aby nezakopl o hromady, které po nich zůstaly.
Míjíme známá místa, která jsem včera projížděl na kole. Ještě dnes mě bolí zadek. Cesta plyne hladce. Přistupují další lidé. Opět se jede obloukem přes Bharatpur, Mugling a pak kopírujeme řeku Trisuli. Čas od času se zastavuje na sváču. Na jedné takové dávám nudle. Jinak pospávám a vracím se k ději Skály od Petera Maye, který jsem opustil někde v horách Langtangu. Nadmořská výška nám pomaloučku narůstá. Překvapivé je, že i když se blížíme ke Káthmandú, zůstává vidět modrá obloha. Jako by dnes silný vír odvál všechen smog, který město přikrývá jako poklice. Troubení, hluk, zácpy, ale vzduch je citelně čistší.
Do Thamelu si beru taxi. Chlapík předvádí jízdu na dotek s ostatními motoristy a automobilisty a v závěru se mu naprosto nepochopitelně daří přejet napříč provozem k opačné krajnici, kde mě vyhazuje. Říkám mu, že je king of the road a on se polichocen usmívá. Jdu rovnou k Létajícímu jakovi. Mají místo ve stejném pokoji, a dokonce si můžu vybrat stejnou postel. Na internetu hledám možnost, jak se dostat do Godavari, což je výchozí místo k návštěvě Phulchowek, jedné ornitologicky atraktivní oblasti jihovýchodně od Káthmandú. Chtěl bych se tam ve středu vypravit.
V centru dávám zeleninové biryani. Z hospody to občas tak zasmrdí po záprtku nebo zkaženém mase, že jsem rád, že jsem tento večer zůstal vegetariánem. U chlapíka v jedné cestovce se ptám na možnost cestovat do Phulchowek, ale moc mi to jako sólo cestovateli nedoporučuje. Předpokládá, že půjdu pěšky z Godavari až do nejvyšších míst oblasti, což znamená asi 1000 m převýšení a 13 km v jednom směru. No, zkusím ještě něco vymyslet. Pak jen tak bloumám kolem krámků. Stmívá se. Lidí je jako šlupek. Pořád mě někdo tahá do svého obchůdku nebo mi na ulici nabízí haš. Vracím se do jaka. Je třeba udělat zápis, byť krátký, a vlastně o ničem. Zítra se zase pustím k lesům u Nagarjunu. Třeba se mi podaří tam dostat bez asistence vojáků.
Jo, chicken, ty mají dobré maso, říkají o kuru bankivském (Gallus gallus) průvodci v Chitwanu.
12. listopadu 2019
Mám pocit, že si rochním v posteli pěkně dlouho, ale je jen něco po šesté, když vstávám. Tyhle ranní hodiny jsou v ulicích nejhezčí. Kolem pobíhají sběrači odpadků, otevírají se první krámky, děcka v uniformách míří do škol, u autobusových zastávek se u stánků popíjí čaj s mlékem… Jsem rozhodnut zase podniknout výpad k lesu u Nagarjunu. Cestou přes Sorakhutte zastavuji v krámku, kde jsem snídal před cestou do Chitwanu. Dávám zase tři samosy, cizrnovou omáčku a čaj. Přecpávám se za pár rupií. Přes Balaju mířím přímo k lesu, a tak trochu čekám, kam přesně mě nohy donesou. Jako obvykle končím v parku Balaju, protože se mi nedaří najít způsob, jak se dostat do lesa, který je lemovaný zdí s ostnatým drátem a vojenskými hlídkami. Postávám pak na pěšinách a udusaných hliněných pláccích parku, kolem si hrají makaci a já pozorně prohlížím keříky a koruny stromů, abych zachytil místní opeřence. Není toho moc, co si můžu nově doplnit do seznamu, vlastně jen dva druhy – krejčiříka obecného připomínajícího zeleného střízlíka a chocholačka bělobřichého. Pak jsou tu někteří ze starých známých, opakovaně mám v zorném poli sýkory chocholaté a krásně kontrastního lejska oranžovobřichého.
Zkouším se pak vydat ulicemi směřujícími k západu, které lemují les. Situace je ale pořád stejná, zídka, ostnatý drát a žádný vstup. V ulicích je tu mnohem klidněji než v centru. Ze škol se nese sborové deklamování nějakého textu. Skoro bych řekl, že jsem v místech nedávno vybudovaného sídliště. I tady, kousek od centra, jsou volné plochy mezi domy vyplněny rýžovými políčky. A i tady se na nich dá vidět ledňáček hnědohlavý nebo bramborníček černobílý. Na jednu stranu si užívám pozorování oproštěného od schizofrenie pozorovatel a fotograf, ale na straně druhé trpím, když mi ptáci pózují ideálně pro fotografii, kterou ale bez digitálu s teleobjektivem pořídit nedokážu. Oblohou krouží desítky luňáků hnědých, zahlédl jsem i orla stepního a já se pomalým tempem proplétám ztracenými zákoutími Káthmandú směrem k buddhistickému komplexu chrámů Svájambhú.
Rýžová políčka vyplňují volné plochy i kousek od centra Káthmandú.
Káthmandú, Balaju Park
GPS: 27°44’3.649″N, 85°18’1.555″E
pozorované druhy: Halcyon smyrnensis, Milvus migrans (100 ex.), Aquila nipalensis, Lanius schach, Dendrocitta vagabunda, Corvus splendens (100 ex.), Dicrurus macrocercus, Myophonus caeruleus (2 ex.), Niltava sundara (2 ex.), Culicicapa ceylonensis (3 ex.), Copsychus saularis, Saxicola caprata (2 ex.), Acridotheres tristis (20 ex.), Sitta cinnamoventris (2 ex.), Machlolophus xanthogenys (5 ex.), Hirundo rustica (30 ex.), Pycnonotus cafer (5 ex.), Orthotomus sutorius (2 ex.), Seicercus xanthoschistos (5 ex.), Erpornis zantholeuca, Passer domesticus (50 ex.), Motacilla alba (10 ex.)
Sedím pak u zlatých soch při vstupu do chrámu a pozoruji cvrkot, modlící se věřící i ty, kteří se jen ze všech úhlů snaží pořídit co nejlepší selfie. Dál do komplexu chrámů se nevydávám. Možná dělám chybu, ale nechce se mi. V mysli mi vyskakuje dobře známý obrázek – za slunečného počasí sedím kdesi na zaprášeném náměstíčku, bágl opřený vedle sebe a já se zvláštním klidem v duši sleduji cvrkot kolem sebe. Kulisy kolem by snad i odpovídaly, ale ten zvláštní klid necítím. Spíš jen únavu. Svět za těch více než dvacet let poskočil do míst, která do mých dávných přestav nepatří. Připadám si jako divák špatného představení hraného herci jen pro efekt a pro uspokojení vlastního já. Obávám se, že pokud se ještě dá nalézt to, co jsem znal dřív ze svého cestování, pak to bude jen na těch nejodlehlejších místech bez signálu a bez turistů.
Obcházím pak z vnější strany zdi chrámového kopečku s desítkami modlitebních mlýnků. Dole přes silnici jsou i gháty, kde se právě pozůstalí loučí s nebožtíkem. Ozývají se zvuky trub. Zkouším se ptát taxikáře, za kolik by byla cesta do Godavari. I s čekáním by chtěl 5000 NRs. Ještě uvidíme. Dál se proplétám městem zpět k centru. Dostal jsem chuť na hustou tibetskou polévku, ale nenacházím tu vývařovnu, kde mi tak chutnala. Zaplouvám do postranních uliček. Za celý den na nohou jsem pěkně ušlapaný. Když mě do očí uhodí štít restaurace, bez váhání vcházím. Ceny jsou tak nízké, že i porce budou nejspíš prťavé. Objednávám tedy rýži s vejcem a thukpu. K mému převapení dostávám dvě chlapské porce jídla. Zvládám obojí, i s černým čajem. Pomalu se kolébám zpět k jakovi. Chvíli bezvládně ležím na bidle. Zápis, trochu si odpočinout, a ještě za šera se podívám ven. Nakonec jsem si koupil košili a tím to prozatím hasne. Na nákupy mám pořád ještě několik dní.
Zlaté sochy u vstupu do komplexu chrámů Svájambhú.
13. listopadu 2019
Včera se mi z protějšího okna přes ulici nesly do usínání znělky z televizního Milionáře. Ještě před tím byl na obrazovce modře zbarvený Šiva v nějakém biásku z mytologie. Jsou to ale tematické přemety, na které místní fascinovaně po večerech hledí.
Vstávám klasicky něco po šesté. Díky tomu, že chodím spát se slepicemi, opouštím hotýlek mezi prvními. Začínám sklouzávat k rituálům. Ke snídani totiž sedám do té stejné vývařovny, co už dvakrát. I jídlo si dávám stejné. Už se ani neptám na cenu a zkušeně platím odpočítanou částkou. Pak bloumám po okolí a snažím se najít taxikáře, který by mě co nejlevněji vzal ke Godavaře. Ten nejlevnější požaduje 1500 NRs. Je ujednáno, jedu s ním. Cesta trvá zhruba hodinu a závěrečné úseky jsou hrubě rozkopané a blátivé, jak tu nefunguje vůbec žádná kanalizace. Zrovna ji snad budují. Je fajn vidět blížící se les, kopečky, do kterých je volný přístup, které nejsou obehnané zídkou, ostnáčem a hlídané vojáky.
Nevybírám si cestu přímo k vrcholu Phulchowki, kterou tak často zmiňují birdeři ve svých reportech, ale vydávám se o něco severněji. Ó, jak boží je to klid, ztratit z dohledu přelidněné ulice a jejich shon. Dostávám se do hejnka mlynaříků bělolících a sýkor chocholatých. Zároveň s nimi prohledává drobné větvičky stromů ještě drobnější datlíček tečkovaný. O kus dál volají drsnými hlasy krasky červenozobé a při přeletech mezi stromy za sebou vláčí předlouhá ocasní pera. V serpentinách stoupám výše. Jak je to snadné jen s malým baťůžkem a dalekohledem na krku. Prvním novým druhem je samice strdimila indomalajského, kterou prozradily bílé špičky per stupňovitého ocasu. Druhým je mohutný a nápadný sojkovec kropenatý. Oba druhy ale dělí spousta času. Tak snadné to nebude, jak bych si mohl při čtení reportů z Phulchowek představovat.
Pak se konečně dostávám v atlase na stránku s exoticky vyhlížejícími křivozobkami. Nejprve je to křivozobka rezavolící a mnohem výše pak křivozobka proužkoprsá. Jsem teď ve výšce téměř dvou tisíc metrů nad mořem. Teplota je tu příjemná a oblohu přikrývá šedivá oblačnost. Mám za sebou tři hodiny pomalé chůze a pečlivého hledání. U cesty nacházím obrovské chrousty, nebo spíš to, co po nich zbylo. Náraz takového zvířete do hlavy by mi asi způsobil otřes mozku. Rozhoduji se zase pomaličku klesat, protože v nižších polohách bylo živěji. Dost hlasitou zvukovou kulisu tam měli na svědomí hlavně hejna bulbulů černých.
V jedné zatáčce mě zaujal ostrý hvizd z přízemní vegetace. Hlasitě pomlaskávám a na dohled se mi daří přilákat nádherného drobečka bez ocasu s červenou hlavou – je to tesie žlutobřichá. V atlase má sice celé žluté břicho a ta moje má žluté jen hrdlo s ostrým přechodem na zelenou hruď, ale je to ona. Znovu zamrzí, že nemám foťák. Obrázek tohoto zvířátka by se mi opravdu líbil. Klesám stále níže. Jdu pěšinou křižující cestu. Všude jen kousek od cest visí v mezi stromy obrovské pavučiny. Někdy mají i několik metrů a číhají v nich i čtyři nevábně vyhlížející červenočerně pruhovaní pavouci. Dokážu si představit, že v těch monstrech může uvíznout i menší pěvec.
Les je mimo cesty protkán mohutnými pavučinami plnými pruhovaných oblud.
Dostávám se zpět do údolí, vlastně až na jeho dno s potůčkem. Ptáků tu poletuje více, je tu celé hejno sojkovců bělohrdlých, po větvích poskakují budníčci šedohlaví, kteří mě doprovázejí celý den, bílý ocásek vzrušeně rozevírá pávík žlutobřichý a z koruny sakruje straka himálajská. K tomu přibývají poslední dva nové druhy dnešního dne – timálie černobradá a šedohrdlá. Kolem botanických zahrad, arboret a botanických ústavů scházím k busovému parkovišti. V bambusovém stánku dávám černý čaj. Teď mě čeká improvizace. S pomocí místních se během hodiny a jednoho přesednutí dostávám na dosah centra Káthmandú, na Ratna Park. Provoz i množství lidí je tu monumentální. Oproti rannímu taxi jsem utratil necelých 100 NRs. Jenže cesta z města je vždy náročnější než cesta zpáteční.
Godavari
GPS: 27°35’40.197″N, 85°23’26.639″E
pozorované druhy: Picumnus innominatus, Bubulcus ibis (2 ex.), Urocissa erythrorhyncha (5 ex.), Dendrocitta formosae (3 ex.), Corvus macrorhynchos (6 ex.), Chelidorhynx hypoxanthus (2 ex.), Myophonus caeruleus (2 ex.), Niltava macgrigoriae (2 ex.), Acridotheres tristis (20 ex.), Parus monticolus (5 ex.), Machlolophus xanthogenys (15 ex.), Aegithalos concinnus (20 ex.), Hypsipetes leucocephalus (60 ex.), Cettia castaneocoronata, Phylloscopus maculipennis (2 ex.), Seicercus xanthoschistos (20 ex.), Pterorhinus albogularis (15 ex.), Ianthocincla ocellata, Pomatorhinus erythrogenys (2 ex.), Pomatorhinus ruficollis (4 ex.), Stachyridopsis pyrrhops, Stachyris nigriceps (2 ex.), Aethopyga nipalensis (3 ex.)
Proplétám se šerem úzkých přecpaných uliček plných krámků, chodců a motoristů. Na jednom náměstíčku se provoz totálně zasekl. Lidi se tlačí na motorky, ty troubí a nedokážou se pohnout ani o kousek. Nářez. Jdu ulicemi podle navigace a říkám si, jak je to snadné. V každý okamžik vím, kde jsem. Tedy pokud se zrovna neschovají družice. Na večeři lezu do včerejší restaurace. Zase tu nikdo není. Objednávám zeleninový salát a kuřecí momo. Už teď tuším, že mě ten salát omývaný kdovíjakou vodou pěkně pozlobí. Čo už? Pak už jen bidlo u jaka. Louskám pražené buráky koupené na ulici, dělám zápis a neplánuji už vůbec nic. Mám pocit, že tímto ptáčkařská část mého výletu končí. Nepředpokládám, že bych v městských ulicích narazil ještě na něco nového.
14. listopadu 2019
Dnes mě nenutí vstávat vůbec nic, žádné plány. Povaluji se v posteli ještě dlouho po rozednění. A nejsem sám. Včera se náš pokoj naplnil na celou kapacitu, všech šest postelí je obsazeno. Ráno chybí snad jen jeden člověk. Zbytek se povaluje stejně jako já. Až po osmé stojím na ulici. Na snídani jdu k Tibeťanům na hustou polévku. Je to přesně ta stejná vývařovna, kde jsem prvně jedl po příletu do Káthmandú. Polévka je výborná, ale chybí jí ta pikantnost, kterou měla před třemi týdny. Pak se pouštím nazdařbůh ulicemi, abych udělal nějaké ty plánované nákupy. Klukům pletené vlněné čepice s podšívkou. Z toho množství barev je těžké vybírat. Pak modlitební vlaječky a navštěvuji obchod se šálami.
Hitem ulic jsou šály ze stoprocentního kašmíru. Alespoň to tvrdí nápisy, nášivky na zboží i plamenné ujišťování prodavačů. Nedělám si iluze, že se mi podaří koupit pravý kašmír, ale zkouším vybrat něco na omak příjemného. Prodavačem je tu maličký dědouch. Hned se ptá, jestli má být šála z jaka nebo kašmíru. Za ty nejlepší z kašmíru chce 2500 NRs. Ukazuje mi, jak hoří vlákno z umělotiny a jak z kašmíru. Dokonce předvádí prstýnkový test, kdy celý šál protahuje jeho vnitřkem. Zdá se, že zase tolik nekecá a že šály, které za kašmír vydává, budou přinejmenším přírodního původu a lepší kvality. Kupuji dvě se slevou.
Prach a smog v ulicích mě po celou dobu pobytu ve městě stále nutí pokašlávat. Už se těším na náš čistý vzdoušek. O pár ulic dál prohlížím koření a kupuji pytlík masaly do čaje a poměrně drahou směs kari se šafránem. Cvrkot v ulicích houstne. Nákup jdu odložit na hotel, a protože je po poledni, jdu do včerejší restaurace na oběd. Objednávám chinese chopsey. Dostávám hromadu nudlí s houbami, cibulí a paprikou. Jenže ty nudle jsou tvrdé. Jsou to ty klasické instantní nudle zalité sójovou omáčkou a zeleninovou směsí. Díky horké zálivce naštěstí částečně změkly, ale chroupání se od mého stolu ozývá až do posledního sousta.
Další hodinka v ulicích a mám toho tak akorát. Vracím se na bidlo, odpočívám, komunikuji s rodinkou, prohlížím maily, válím se a nic nedělám. Kolem čtvrté se přece jen zvedám a jdu se ještě jednou podívat do ulic. Pro krámky už nemám oči. Spíš sleduji šrumec kolem, pozoruji živnostníky v těch nejmenších krámcích s vchodem jen do pasu a tmavou místnůstkou pod úrovní ulice, chlapíky celý den vyšívající obrázky na trika, řezníky, prodavače dlabaných housliček stále dokola vyhrávající stejnou melodii, šeptající dealery kuřiva, vytrvalé chlapíky na cyklorikšách a bledéturisty horečnatě přeletující od stánku ke stánku… Cestou kupuji pár kousků samosy, pak sladké vdolečky pečené v oleji a po tmě se vracím zase domů. Vypadá to na čtečku. Jen to pivko jsem si ještě mohl cestou koupit. No čo už?
Budníček šedohlavý (Seicercus xanthoschistos), snad nejběžnější budníček, kterého jsem v Nepálu pozoroval.
| předchozí část | další část |