Malajsie – 5. část

20. března 2024

Ani pohodový den, na kterém jsme se dnes dohodli, nemůže začít po rozednění. Ještě za tmy do sebe cpu vietnamku a zalévám ji čajem. V severozápadní části ostrova je lesnatá rezervace. Jedeme se tam mrknout. Na vrátnici otevírají až v 8:00, tak se jdeme projít po lávkách vedoucích v přístavišti k lodím. Za kopcem na východě právě vychází slunce, na kůlech posedávají volavky, majny, ledňáčci a vrány. Voda lehce šplouchá a nedaleko se pohupuje plachetnice. Fascinuje mě, za jakého nepřeberného množství životů si lze vybrat. Jen chtít, dostatečně chtít.

Vstupné do rezervace je 50 MYR na osobu. Za to to nestojí. Namísto toho vyjíždíme k silničkám lemujícím mongrovy na pobřeží. Tohle se mi líbí. Jedeme podél kanálů, podmáčených mangrovových porostů i podél nádrží, kde se chovají krevety. Vedro je přímo hmatatelné a atmosféra zdejší krajiny silně připomíná Mutěnické a Hodonínské rybníky. I druhy, které pozorujeme, odpovídají našim rybníkům – vodouši bahenní, šedí, rudonozí a štíhlí, pisily, pisíci a rybáci bahenní. Všude se ale u vody krčí volavky proměnlivé a na drátech sedí vlhy hnědohlavé a modroocasé. Na obloze krouží impozantní orli rybožraví a menší luňáci bělohlaví. Líbí se mi tu. Víceméně tu praktikujeme safari styl pozorování, přejíždíme autem, zastavujeme, observujeme, fotíme. Konečně využívám i stativ a nástavec Lens2Scope na objektiv, který ho proměňuje ve stativák.

V maličké vesničce zastavujeme u staré Číňanky na ledovou káfu. Stín, klid, pohoda, místo zaslíbené, kde chcípl pes. Dostáváme se až k jihovýchodnímu cípu ostrova, kde zastavujeme u písčité pláže. Sedám do písku zastíněného korunou stromu a jen se kochám. Jsem za tuhle cestu rád, u za nekonfliktní parťačku.

https://ebird.org/checklist/S165449136

Je kolem poledního, když se cestou zpět na hostel zastavujeme na oběd u Indů. Ramadán je otrava. Normálně tu podle cedulí funguje jedna jídelna vedle druhé. Teď musíme vzít za vděk jakoukoli, která je otevřená. Tahle je jen jednou ze dvou, které za celý půlden potkáváme. Ale oběd je fajn. Mám skopové s rýží, trochu dhalu a zeleniny.

S Bety jsme se dohodli, že na prohlídku staré části George Townu vyrazí sama. Já zatím podřimuju, čtu si, znovu se pouštím do španělštiny na Duolingu, prostě příjemně vegetím. Bety se vrací kolem páté. Slíbili jsme si vyzkoušet zdejší moře. Voda je teplá jako kafe. Moc lidí se tu nekoupe, spíš se fotí, pózují, vznikají desítky stejných fotek. Ale ve vodě je super. Na bójkách sedí volavky proměnlivé, pískem pláže cválá klučina na koni a když z vody vylezu, je mi příjemně chladno, i když může být tak 29°C.

Sprcha, jdeme koupit plechovku piva a ještě si sednout do teplého písku pláže. Brzy se rozsvítí měsíc a nad hlavou se zhmotňuje náš zimní Orion. Vzduch je vlahý a bandička meluzínů se pouští do zpěvů. Zvláště hlas jednoho dědoucha se pokouší o kreace nad kterými zůstává rozum stát a koutky úst se zvedají k úsměvu.

---

21. března 2024

Když odjíždíme z hostelu, libujeme si, že na ten zhruba hodinový přesun na mokřady kousek od Penangu máme dost času. Nemáme. Ranní provoz v ulicích má šnečí tempo a podobu hejna sardinek vměstnaných v malinké plechovce. Už jen dostat se na severní z mostů spojujících ostrov s pevninou trvá skoro dvě hodiny. K mokřadům u Batu Kawan se tak dostáváme až za panujícího vedra.

Mělké, řídkými křovinami zarostlé laguny jsou plné ptáků, pisil, vodoušů rudonohých a volavek. Na jedné vysychající ploše rozvážně kráčí trojice marabu malajských. Vedro je tak brutální, že jsem za několik minut úplně promočený. Nehne se ani lísteček, panuje všeobjímající dusivé vlhko. Je to nesnesitelné, prostě se to nedá. Určitě by se tu dala pozorovat řada zajímavých druhů, jak napovídají jen několik dní staré reporty na eBirdu. Museli bychom tu být ale hned po ránu a ne před polednem. Škoda toho zdržení v ucpaných ulicích. Obhlížíme ještě další plochy, kde by podle mapy mohla být voda, ale úspěšní nejsme. Končíme na mořském pobřeží, kde alespoň pofukuje, kde se můžeme skrýt do stínu a kde nad mořskou hladinou protahují ve skupinách desítky kolih velkých. Bety se baví focením vlaštovek, já s uspokojením sleduji její nadšení a prohlížím si dalekohledem farmy na mělčinách mezi ostrovem a pevninou.

https://ebird.org/checklist/S165450945

Čeká nás dlouhá cesta. Nemá cenu otálet. Včera jsme se totiž rozhodli pro návrat na Cameron Highlands, kde se nám líbilo nejvíce. Ať už kvůli příjemnému klimatu, tak kvůli druhům. Dobíráme benzín a frčíme. Na kraji Ipohu sjíždíme na oběd i Indům, kteří se objevili jako zázrakem právě v místech sjezdu z dálnice. Dávám dva obědy, protože pro Bety je její porce tradičně nestravitelně ostrá.

Stejnou cestou, kterou jsme kopce opouštěli, se do nich zase četnými serpentinami vracíme. Tohle by byla luxusní cesta pro cestování na motorce. S rostoucí výškou klesá teplota a obloha se zatahuje. Objevují se první skleníky a čajové keře. Bezpečně nacházíme náš Vintage Hostel, kde jsme byli i minule.

Hladová Bety nutně potřebuje něco sníst. Jdeme ke stánkům, kde se dá odpoledne nakoupit jídlo i v době ramadánu, a Bety se s chutí zakusuje do sladkostí. Ty totiž nepálí. Pak oběhnout obchody kvůli troše proviantu a plechovce piva a můžeme se vrátit na hostel. Včas. Začíná hustě pršet. Je to příjemná změna. Sedíme pod střechou před hostelem, probíráme dnešní pozorování a později cucáme pivka a pozorujeme řídnoucí deštík a houstnoucí šero. Zůstaneme dvě noci. Až ten poslední den se vrátíme do nížin ke Kuala Lumpur.

---

22. března 2024

Celou noc mi kolem uší bzučeli komáři a štípali a štípali. Bety z protějšího konce místnosti pronesla, že už to bzučení nesnese a ať ji klidně štípají, hlavně když to nebude slyšet. A nasadila si sluchátka, aby měla klid.

Ráno je příjemně chladné. Snídáme venku před hostelem a já si prvně oblékám dlouhé kalhoty, když už je mám sebou. Po snídani ještě jednou a naposledy stoupáme kolem čajových plantáží do kopců k Mossy Forest. I dnes čekají v zákrutách s výhledem skupinky lidí na východ slunce.

Auto necháváme stát u trafostanice kousek od vjezdu do lesa. Až k návštěvnickému centru jdeme pěšky, pomaloučku a s očima na stopkách. Bety je ve svém živlu, dokáže postřehnout každý pohyb. Znovu si říkám, jak je skvělé, že jsem narazil na takového gájda. Pozorujeme krásného lejska černobílého a o chvíli později pátý druh vousáka této výpravy – barbeta žlutohrdlého. Bety hlásí druhy v latině, já v prapodivné směsce anglických, českých a vlastních popisných názvů. Ale rozumíme si.

I dnes nás míjí Defendry s turisty, ale koncentrace lidí a aut na vrcholovém parkovišti je přijatelná. Jdeme se projít po cestě, v jejímž úvodu je cedule se zákazem vstupu a piktogramem, kdy postava s puškou zezadu odstřeluje turistu neposlušného příkazu. Ještě před tím zkouší Bety fotit nádherně pózujícího lejska bambusového.

Den jako víno se záhy projevuje dvojicí druhů, které jsme si tu přáli vidět – sojkovcem šedohnědým a několika timáliemi žlutoocasými. Krása. V korunách stromů se krmí strdimilové proužkovaní a sýkavky oranžovobřiché. Stále se ozývají naši noví barbeti a horští krejčiříci.

https://ebird.org/checklist/S165552451

Kolem poledne jsme zase u auta. Sjíždíme dolů do Taman Rata, Bety pouští písničky ze svého iPodu, na čajových plantážích se pracuje, trhači plní lístky čaje mohutné pytle a obloha se postupně opět zatahuje.

Stánek u Indů je otevřený. Objednáváme oběd. Bety svoje tradiční placaté nudle s kuřecím, když předtím kuchaře upozornila, že musí být absolutně nepálivé, a já konečně testuji nasi lemak, jehož přílohou jsou sušené ančovičky s buráky a který jsem si předsevzal vyzkoušet. Chutná mi to. Po návratu do hostelu začíná pršet. Vyšlo to dokonale. Není nic snazšího, než se nechat bušením kapek do střechy ukolébat a dát si svůj odpolední šlofík. Další výprava do města pro pivko a chipsy následuje v přestávce mezi dešťovými přeháňkami. Máme před sebou předposlední večer v Malajsii a poslední v kopcích. Zítra už budeme nuceni snášet dusivé horko nížin. Z oblohy svítí měsíc, začal zpívat muezín a za světlem přiletěla velká zelená cikáda. Ta je naštěstí zticha. Teď ještě vybít v pokoji komáry.

---

23. března 2024

Ležím v posteli a nic se mi nechce. Nějak nemám náladu. Je před desátou a nemám ani seznam dnešních druhů, ani večerní pohodu u pivka, ani náladu cokoli psát. Během dne jsme viděli pár krásných nových druhů ale do cíle v Kuala Selangor jsme také dojeli na směšné drobné tenoučké rezervě namísto předního levého kola, které jsem mistrně prorazil. Předposlední den na cestách, po ujetí téměř 2500 km já lemra prorazím gumu.

Tož tak, je ráno a ještě za šera jedeme ke krátké, ale příjemné stezce podél řeky k Simpsonovým vodopádům jen kousek od centra města. Kromě starých známých si odvážíme párek lejsků velkých a datla žlutozobého. Tedy jen jako poznámku v zápisníku. U auta pak fotíme další modré lejsky, ze kterých se po prohlídce fotek a jejich srovnání s atlasem klube párek lejsků světlemodrých. To je fajn. Každý den, byť na stejných lokalitách, přináší stále nové druhy.

https://ebird.org/checklist/S165649543

Vracíme se do hostelu, stěhujeme propriety do auta, dáváme ještě čajík u stolku před barákem a pak jdeme na časný oběd k Indům. Dnes je tu jen mladíček, který zmateně hledá kolem sebe a musí si na pomoc přivolat kuchaře z vedlejšího stánku, aby vyhověl našim obvyklým objednávkám. Ale jídlo je nakonec dobré a Bety ani nemá popálený obličej a pusu od chilly.

Opouštíme Cameron Highlands zhruba jižním směrem na Tapah, Bety pouští písničky a já kroutím volantem a říkám si, jak mi to jde. Pak náhle rána, auto odskakuje do protisměru a mně je jasné, že tohle přední guma nemohla přežít. Stavím u krajnice, guma prázdná a v ní díra. Náprava naštěstí vypadá v pořádku. Vytahujeme drobnou rezervu a nalézáme i hever a klíč na uvolnění matek kola. V tom vedru jsem za chvíli jako myš, ale rezerva je nasazená a my můžeme pokračovat. Jedu, jako by kolo bylo z nafukovacího balónku, co nejhladšeji a plynule. U nejbližší benziny kontrolujeme tlak v rezervě. Sice vypadá poloprázdná, ale snad nás zítra až na letiště doveze.

Projíždíme kolem palmových plantáží a později, pod Langkapem, kolem rýžových polí. To množství volavek, které na nich hledá potravu, nás vyprovokuje zastavit. Podél kanálu vjíždíme do polí. Volavek dobytčích jsou desítky, ale na sloupech elektrického vedení objevujeme luňce šedé a pak se ve vzduchu zjevuje podivný pták s bílým kostřecem kopírující v nevelké výšce terén. Hned, jak dosedne, si vybavuji jeho obrázek v atlase a zároveň s Bety, která ho zná z Austrálie, nadšeně voláme – to byl lasolet! Ano, lasolet bělobřichý. Další peckou jsou zejozobové. Jednotlivě nebo po dvou stojí v rýžových polích asi dvacet zejozobů asijských. Paráda! Tahle zastávka se prostě musela přihodit a dala smysl snad i tomu proraženému kolu.

https://ebird.org/checklist/S165689208

Na rezervě zvládáme asi 150 km až do Kuala Selangor, kde máme ubytování v hotelu Grand Kapor. Šeří se, ale chceme ještě mrknout k řece. Jenže – jednak tu neexistují cesty pro chodce, pak je náhle tma a my se ocitáme na stezce jdoucí podél mangrovových břehů řeky, ale bez přístupu k řece samotné. Všude hejna komárů, dusík jak prase, kravince a na cestě pak jedna kráva zhmotnělá z tmy, další kráva… a obrovský býk. Jen co oběhneme býka, začnu nad námi ve větvích vřískat nocující opice. Uff, k řece se dostáváme, ale za tu stezku odvahy to opravdu nestálo.

Při návratu už stojí býk přímo na stezce. Nadechnout se a vykročit. Když jsme v jeho úrovni, dá se býk do pohybu. Zajímáme ho a chce se seznamovat. Běžíme. Naštěstí je přivázaný na asi dvacetimetrové šňůře. Tož, to byl náš večerní výlet k řece.

Nalézáme restiku kousek od hostelu a objednáváme kafe a čaj. Konečně trochu chládnu, ale dnešek mě už vyšťavil dost. Těším se do postele, na zbytek meruňkovice a na spánek.

---

24. března 2024

I po ránu jsem převálcovaný a bez nálady. Těžko říci, proč? V Kuala Selangor je park Taman Alam Kuala Selangor chránící menší plochu mangrovů. Ten je naším primárním cílem dnešního dopoledne. U vjezdu bohužel zjišťujeme, že se jeho brány otevírají až v devět hodin. Taková škoda. Půldruhé hodiny předem už jsme mohli za ještě přijatelných teplotních podmínek procházet jeho stezky. No čo už? Jdeme si alespoň projít sousední kopeček s majákem. Potulují se tu tlupy dvou rozdílných druhů opic, což představuje pro stále nadšenou Bety příležitost pohrát si s foťákem. Je zábavné nahlížet do společenského života těchto člověku podobných savců. Na strom s opicemi se snáší párek zoborožců bělolících a já mám konečně příležitost pořídit pár fotek z rozumné vzdálenost.

V devět čekáme u brány parku a jen co to jde, tak vyrážíme na ten nejkratší okruh mangrovy. Je tu dusno, komáři štípou a já už mám za ty tři týdny horka dost. Jen mechanicky šlapu a občas zvednu k očím dalekohled. Mangrovy jsou tu uměle vysazovány za sponzorství různých firem. Po bahnitém podkladu pobíhají krabi a kloužou lezci. Svačíme na kraji u moře. Nejpozději v půl dvanácté musíme být na pokoji, kde je třeba se pobalit, vysprchovat a opustit ubytovnu. Času moc nezbývá. Druhou polovinou stezky víceméně prolétneme. Přes cestu nám přebíhá asi dvoumetrový varan, který mizí ve vodním kanále, o pár desítek metrů dále potkáváme zajímavější stvoření, asi půldruhého metru dlouhou kobru. Lehce ji podráždila naše přítomnost, nadzvedla se a roztáhla krk s typickou kresbou. Pak rychle zmizela v podrostu. Stihl jsem jen jednu rozmazanou fotku středu těla.

https://ebird.org/checklist/S165780490

Hotelový check-out stíháme bez problémů. Věci hážeme do auta a ještě se jdeme najíst do včerejší hospody. Je po poledni, nejvyšší teploty před námi. Při představě, že bychom měli vyrazit ještě na jeden mokřad, na ten, kde jsme 1. března kousek od letiště začínali, se mi dělají mžitky před očima. Bety to chápe a tak souhlasí s tím, abychom se pomalu přesouvali zpět na letiště v Kuala Lumpur. I tak to máme ještě přes sto kilometrů a budeme rádi, když tak dlouhý přejezd po děravých silnicích s tenoučkou rezervou zvládneme.

Míříme na Klang. Rádi bychom našli nějaký obchoďák a tam se pokusili koupit pár drobností známým. Nedaří se. Bereme zavděk alespoň malým obchůdkem, který v podstatě nic zajímavého nenabízí. Ovšem daří se tu splnit ještě jedno moje předsevzetí, i když na poslední chvíli. Bety po zaplacené svého nákupu čeká venku s tím, že pro mě má dárek. Je jím ledňáček s příchutí durianu, kontroverzního ovoce, které jedni milují a jiní nenávidí. Durian je symbol. Na skle našeho auta dokonce piktogram zakazuje vnášet do interiéru durian. Jsem zvědav a chuť ledňáčku mě vlastně nepřekvapuje. Je páchnoucí, ale dá si na něj zvyknout a chuť je zvláštně kořeněná, obsahuje tóny něčeho smaženého, slaného i sladkého, snad i trocha vanilky je cítit. Pojídám ho celý a jeho chuť se mi následující dvě hodiny vrací. Jsem ale rád, že byla možnost ho vyzkoušet.

Kousek před letištěm se na parkovišti převlékáme. Pak už s trochou kufrování nacházíme příslušné parkoviště Avisu a já jdu zavolat paní od přepážky, aby auto převzala a prohlédla i poškozenou gumu. Diktuju jí svůj mail s tím, že mě budou kontaktovat s fakturou na opravu. Auto mám ještě pojištěno u další společnosti, která by měla všechny další poplatky uhradit. Uvidíme.

Náš let na Abú Dhabí je hlášený něco po deváté hodině večerní. Máme čtyři hodiny času. Po checkinu, všech prohlídkách a nalezení příslušného gejtu nezbývá než čekat. Pořizuji si sváču a s Bety jdeme projít místní obchůdky. Když jí dám přičichnout sušeného durianu v krabičce, skoro to s ní praštilo o zem. Durian zalitý v čokoládě by byl hodně podpásový dárek.

Odlétáme na čas, většinu letu klimbám, pojídám výborné jídlo nebo cucám pivko.

---

25. března 2024

S posunem času jsme někdy po půl jedné v Abú Dhabí. Zde si všímám mailu od společnosti Etihad, který upozorňuje na čtyřhodinové zpoždění následujícího letu. Je zajímavé, že je mail ze včerejška, ale na palubenkách se to neprojevilo a je na nich původní čas odletu. Vlastně ani u gejtu není o zpoždění žádná zmínka. Pořád tu visí čas 3:10, kdy bychom měli pokračovat. Jen nás asi dvakrát nebo třikrát honí z gejtu na gejt s tím, že se změnilo místo odletu. Ve 3:10 všichni stále ještě sedí v čekací hale a nic se neděje. Stejné je to o hodinu později, jen zástupci Etihadu začínají vydávat vouchery, na které je možné si pořídit na letišti zdarma snídani. Bety je vyřizuje za oba a jdeme pak hledat nějaký stánek s jídlem.

O další čtyři hodiny později už sedíme v letadle a čekáme na vzlétnutí. Je před námi dalších šest hodin letu do Vídně. Škoda, že díky zpoždění nechytneme bus, který jsme měli koupený. Opět klimbám a někde nad východním Tureckem se kochám zasněženými horskými štíty. Po všech procedurách ve Vídni ještě chvíli čekáme u pásu, kde se šťastně shledáváme s našimi zavazadly. Díky Bety vybíháme ven, abychom se podívali, jestli před terminálem nestojí nějaký bus. Opravdu tam stojí zpožděný žluťas od Student Agency. Řidič má jedno volné místo, ale když zklamaně odcházíme, dohání nás s tím, že jeden cestující nenastoupil. Bomba!! Oba sedíme v autobuse a jedeme na Brno.

Netrvá to dlouho a vítá nás panorama Mikulova s dominantou zámku a Svatého kopečku. Jsme doma, po nekonečném cestování jsme zase doma. Bety ještě cestou kupuje jízdenku do Olomouce a to tak, abychom v Brně měli ještě chvíli na společné kafe. Je pondělí, běžný pracovní den. V hospodě, kam sedáme na kafe, nabízejí meníčka. Neváháme. Můj scvrklý žaludek pojme celou porci i malé a kurevsky dobré pivko. Betin žaludek po celou dobu pobytu v Malajsii krmený placatými nudlemi, pokud nebyly ostré a toustovým chlebem s burákovým máslem, se ukecat nedá.

Byl to pěkný výlet a vlastně až teď mám pocit, že skončil trochu předčasně. Nedalo by žádnou námahu a přemlouvání další týden dva pokračovat. Hm, uvidíme, třeba spolu ještě někdy někam vyrazíme. Loučíme se objetím. Oblohou se honí mraky, občas spadne sprška dešťových kapek, je příjemně chladno. Je to takový malý zázrak, když téměř po měsíci na cestách zase naleznete ty správné dveře toho správného bytu, ke kterým pasuje klíč schovaný po celou dobu v kapsičce batohu. Otočením klíče v zámku a otevřením dveří vstupuji zase do stereotypu, do kolotoče běžných situací, sice důvěrně známých, ale z velké části nezajímavých a bez nápadu se opakujících a stravujících drahocenný čas tempem, jak to jen všednodennost dokáže. Těším se, až zase budu moci vyrazit, až si těch pár vzácných dní či týdnů naplním novými zážitky k prasknutí, až budu mít pocit, že každý z těch dnů sám o sobě trvá týden, až se mi život zpomalí a jeho kola se budou otáčet zvolna a beze spěchu. Už aby to bylo.

předchozí část