15. března 2024
Balíme, přejíždíme přes řeku do parku a naposledy vyrážíme po stezce k pláži. Je příjemně, les leží ve stínu, lehce pofukuje a dokonce se ukazují i ptáci. Těsně před námi se pohybuje skupinka birderů s průvodcem, které jsme už několikrát potkali v Bukit Fraser. Jsou to nepříjemně vyhlížející, podmračení a nepřátelsky působící týpci, které kdokoli jiný obtěžuje svojí existencí. Bety má oči všude, nacházíme tak lejska oranžovoprsého, timálii šedohrdlou a u pláže lejska drobného. Ptáků je sice málo, každodenně, ale pokaždé, kromě věčných bulbulů, nacházíme nové druhy.
Sedáme na pláž, pozorujeme projíždějící výpravy na štíhlých motorových člunech a za zády vysoko nad stromy se ozve hvízdavé mávání velkých křídel. Jde o tečku za zdejším pozorováním ptáků, která mi udělala opravdu radost – zoborožci vrásčití, napřed dva, pak tři ptáci, a na závěr ještě další dva odlétající po proudu říčky. Splněno. Je pátek, začíná tu být živo, nejvyšší čas posunout se zase někam jinam. Ve 12:00 máme check-out. Přejíždíme tedy zpět na pokoj, dobalujeme, sprchujeme se a naloďujeme se do auta, které tři dny zahálelo. Čeká nás cca 200 km do Cameron Highlands.
https://ebird.org/checklist/S164885796
Holub indomalajský (Treron curvirostra).
Dlouhé kilometry projíždíme skrz palmové plantáže, vzrostlé i čerstvě založené, skrz odlesněné a vypálené pláně, kde se budou sázet další palmy. Je to smutný pohled. Stovky a tisíce hektarů lesa mizí kvůli rychlému zisku. Už teď tvoří palmové plantáže pětinu všech lesů pevninské části Malajsie.
V Kuala Lipis se pokoušíme o oběd. Nedaří se. Začínáme chápat, že se právě nacházíme v období ramadánu. Restaurace se otevírají až v šest večer. No nic, jede se dále. Stoupáme do vyšších poloh. Všude kolem silnice jsou až vysoko v prudkých svazích foliovníky. Nejspíš se tu pěstuje většina zeleniny, která pak putuje do nížin. V podstatě je to naopak než u nás.
Před Cameron Highlands se ve svazích začínají objevovat čajové plantáže. Městečko samo působí turisticky. Je sice ramadán, ale poblíž našeho ubytování (Vintage Guesthouse) nacházíme obrovský prostor nahusto osázený stánky, ve kterých se vaří kdeco. Jde o tzv. ramadan buffet. Muslimové si sem chodí nakoupit jídlo, aby během svátku nemuseli vůbec vařit a mohli se pak po setmění bez práce nadlábnout.
Dávám vaječnou omeletu s kuřecím masem zabalenou v jemném těstě a pak pidiražničí. Všude to voní. Chvíli se procházíme a pak sedáme k pozdnímu obědu. Už se těším na zítřejší birding v chladivém, téměř horském prostředí.
K dopravě po řece v parku Taman Negara se dá využít těchto štíhlých motorových člunů.
16. března 2024
Den vyloženě podle mého gusta. Bety splnila včerejší výhrůžky a v šest ráno jí zvoní budík. Venku je tma a zima. Narychlo do sebe cpu vietnamskou polívku a vyjíždíme kousek pod městečko k trailu č. 9. Po dvou týdnech nazouvám plné boty a oblékám mikinu. Stále ještě panuje šero, když se snažíme určit první siluetu pěvce. Prvním novým druhem je drozdek šedohřbetý. Prostředím i chováním připomíná konipasa horského. Pak přilétá hejno ptáků. Drobky kolem nás jsou budníčci hnědohlaví, ale těmi většími, kteří se drží níže u země, jsou nádherné timálie stříbrouché. Jejich pozorováním získáváme právo nosit triko s jejich vyobrazením, které jsme si koupili v Bukit Fraser.
Klesáme s proudem řeky až k vodopádu. Voda sice odnáší odpad z města a zapáchá, přesto je tu pěkně. Míjí nás rodinka Malajců a vesele nás zdraví. Dostáváme se na stezku lesem, která běží zhruba po vrstevnici. Bety objevuje drobounkou timálku bezocasou. Objektivem sice mířím do naprosté tmy, ale dokumentační fotka bude. Birdí se mi dobře. V nížinách bych byl po dvou hodinách grogy, ale tady je to díky teplotě fajn. Musím se smát Betinu přístupu, když láká ptáky slovy či či či, ptáku.
Po pěti hodinách jsme zase u auta. Naprosto spokojení. Zdejší pobyt hodnotíme zatím jako ten nejlepší a rozhodujeme si ho o den protáhnout.
https://ebird.org/checklist/S164973409
Drobek, kterého jsem si oblíbil snad nejvíce – lejsek rezavobrýlatý (Anthipes solitaris).
Následuje hledání nějaké otevřené jídelny. Sedáme u starého Číňuse, jak říká Bety, který jí slibuje nepálivou verzi jídla. Jeho a Betina představa o nepálivosti se ale naprosto liší. Nakonec jí jen suchou rýži a já zdolávám její porci poté, co zdolávám svoje superpálivé jídlo. Ale chilli papričky, kterých jsem měl plný talíř, byly skvostné, sušené a uzené. Nezbyla ani jedna.
Odpoledne vyjíždíme na vyhlídku u hlavní cesty, odkud je nádherný rozhled po čajových plantážích. Pak chvíli birdíme u skleníků ještě níže po silnici a nakonec přejíždíme k další stezce u stanového kempu. I tady se pohybuje hejno timálií stříbrouchých a znovu pozorujeme dvojici mých oblíbených brhlíků brýlatých. Je tu vážně fajn.
Bety jde po návratu shánět něco k snědku a já zahajuji klid na lůžku, zápisy, birdlisty, maily, sprchu atd. Do půl deváté pak sedíme u stolku na zahrádce před hostelem. Obloha se mračí a poblikávají blesky. Jsem zvědav, jestli zaprší. Už je zase chladno. Vytahuji spacák, dnes mi bude jako v peřince.
Čajové plantáže v Cameron Highlands.
17. března 2024
Birderská dovolená vlastně žádnou dovolenou není. Namísto vyspávání vstáváme dříve než místní a už v 6:30 se snažíme najít cestu k Mossy Forest severně od města. Netušíme přesně, kam jedeme, a proto nás překvapuje, když stoupáme v serpentinách čajovými plantážemi a v ohbí cest s výhledem do kraje potkáváme skupinky lidí a aut, kteří zde čekají na východ slunce. Je to krása, zvlněná krajina s poduškami čajovníkových keřů a na druhé straně údolí vyplněné tekutou oblačností. Auto necháváme v úrovni plantáží a po kroutící se cestě stoupáme nejprve kolem rozlehlých skleníků a políček, později lesem. Den se rodí, slunce osvětluje stromy a keře a ptáci zpívají, přeletují a hlavně – ukazují se. Potkáváme většinu druhů, se kterými jsme se setkali v Bukit Fraser. Nováčkem u skleníků je ťuhýk královský a později se dokonale předvádí párek drozdů tmavýcha opakovaně drozd bělobrvý.
S přibývajícím časem nás míjí stále více aut. Je to obtěžující. Je třeba se uklidit mimo krajnici úzké asfaltky a dlouho dýchat zvířený prach a výfukové plyny. Šplháme výše až k návštěvnickému centru Mossy Forest. Parkovišťátko je přeplněné auty. Tolik Defenderů pohromadě jsem ještě neviděl. Navíc, v každém přijelo 9-10 lidí. Jsme skoro ve 2000 m n. m. a z plošiny u parkoviště je úžasný výhled do dálky. Je třeba si uvědomit, že je neděle, každý si chce pořídit selfíčko. Tepe to tu životem, což nám moc nevyhovuje. Rozhodujeme se, že se sem vrátíme zítra po ránu. To by tu mohl být klid.
https://ebird.org/checklist/S165120062
Timálie stříbrouchá (Leothrix argentauris) – jeden ze symbolů lesů vyšších poloh.
Po poledni opouštíme kopce, abychom si u nás zašli na oběd. Vybíráme Indy a Bety se konečně může najíst nepálivého jídla. Já dávám tradiční směsku na děleném plechovém tácu jako u našich Nepálců v Everestu, a zalívám to masala čajem. Následuje krátký relax na lůžku. Samozřejmě usínám. Pak nákup nějakých nezbytností, včetně pivka, a výlet k včerejšímu vodopádu.
Teď v podvečer je tu absolutně mrtvo. Dva tři běžní ptáci, jinak nic. Tož si jdeme aspoň sednout před hostel. Můj lahváč piva značky TIger má 660 ml (dobrá volba). Teplota s přicházející tmou klesá. Je třeba se pustit do všech těch každodenních zápisků a navíc se pobalit, protože brzy ráno mizíme a už se nehodláme vracet. Birderská dovolená opravdu dovolenou není. Je to dřina, byť příjemná.
Vzlétající samec suříkovce Pericrocotus montanus.
18. března 2024
Dnes ráno to jde jako po másle. Budík v šest, rychlá snídaně (u mě tradičně vietnamská polívka a čaj), pobalit si svých pět švestek a ještě za tmy do terénu. Ač je pondělí, na vyhlídkových místech nad čajovými plantážemi čekají lidi na východ slunce i dnes. Prudce stoupáme do kopců. Z naší asfaltky kryté loubím vegetace vzlétají desítky opeřenců. Řada z nich je drozdů tmavých. V 7:30 jsme na parkovišti u návštěvnického střediska Mossy Forest. Jsme tu první. Rozednívá se, je kosa a prudce fouká. Zdá se, že ptáci tu nejsou žádní, ale když si jdu nahonem odskočit do křovíčka, potkávám hned několik lejsků bambusových. A samozřejmě dobře vědí, že nemám na rameni foťák a proto poskakují opravdu na vzdálenost natažené ruky.
Něco po půl deváté konečně přijíždí osádka stanice. Dlouho se fotí v tisíci pózách a otevírají kasu. Vstupné do vrcholové partie mechem obrostlého lesa činí 30 MYR/osoba. Jsme tu téměř jediní, máme pro sebe visutý chodník i vyhlídkovou věžičku. Jsme ve výšce 2000 m n. m. a teploměr ukazuje 16°C. To už se na naší cestě opakovat nebude. Bohužel. Teď už nás čeká jen vedro a nížiny. Cestou dolů ještě dvakrát zastavujeme, abychom se rozhlédli kolem. Bety se daří chytit dvě pěkné pestřenky..
https://ebird.org/checklist/S165359200
První fotitelné setkání se zoborožci – zoborožec bělolící (Anthracoceros albirostris).
Následujících asi 50 km na Ipoh je ve znamení nekonečného klesání. V centru nacházíme dvě úzké uličky plné jídelen. Systém objednávek sice nechápeme, ale Bety se daří domluvit její oblíbené placaté nudle bez chilli. Venku je na padnutí. Horko a vlhko. Pokračujeme na Taiping, na jehož okraji u Air Kuningu máme u lesa na konci vesnice ubytování.
Chce to chvíli sbírat morál, ale někdy kolem čtvrté odpolední se chystáme k dalšímu výpadu. Tentokrát na ostrůvek Kuala Sepetang, který je s pevninou spojen silnicí lemovanou rozsáhlými mangrovy. Jsme v přístavu prosyceném pachem ryb. V dálce je vidět u pruhu mangrovů mělčinu plnou volavek. Bety je u vytržení, když tam přistávají tři marabu. Nad vodou poletují rybáci, jejichž určením si ale nejme jistí. Za lávkou přes kanál je další ostrůvek. Spousta zdejších obydlí má výstavní oltář s nápisy v čínštině. Procházíme chrám zasvěcený želvám. Domky jsou na pilotech a mezi nimi se rozkládá odpad utápějící se v bahnech. Cestou přes lávku nás míjí dva zoborožci bělolící. Bety má zrovna foťák v ruce a tak fotí. Myslím, že jí to jde mnohem lépe než mně.
https://ebird.org/checklist/S165359616
Vracíme se až po šesté a protože jsme obědvali brzy, zastavujeme na jídlo ve stánku. Statečně objednáváme polívku, ze které se vyvine vynikající hovězí vývar s nudlemi. Skvostně nacpaní se vracíme domů. Jsme tu jediní, žádní další návštěvníci.
Kuala Sepetang – rybářská vesnice v mangrovech.
19. března 2024
Na přísné strážkyni budíku smlouvám jen pár minut navíc. Opustit klimatizovaný pokoj do venkovní prádelny dá vždy notnou dávku přemlouvání. Z lesa se stejně jako večer ozývá pulsující hlas lelka indomalajského. Jedeme se podívat do komplexu lesů nad Ulu Sepatang. Jdou odsud sice pozorování na eBirdu, ale les se zdá být bez cest, které by ho protínaly a zpřístupnily. Vybíráme alespoň půlkilometrový úsek asfaltky, který se odpojuje od hlavní silnice, zabíhá do lesa, a obloukem se k ní zase vrací. Na hlavní cestě se potulují tlupy opic. I kousek od místa, kde parkujeme je asi dvacetičlenná parta. Místní řidiči vůbec nezpomalují, ale opice unikají beze ztrát. Náš nepoužívaný oblouk asfaltky zarůstající lesem slouží jako skládka. Uprostřed je i ohořelé osobní auto. Vypadá to tu dost neutěšeně.
Tlupy opic potulujících se po silnicích. Místní řidiči jen troubí, ale nebrzdí.
Během dvouhodinové procházky tam a zpět identifikuje Bety zase některého z neurčitelných bulbulů a postupně nad námi přeletuje asi 15 aviced černých. Bety nalézá několik nových pestřenek. Zrovna, když močím ve křoví, slyším křídla přeletujících zoborožců. Škoda, zase zmizeli bez určení.
https://ebird.org/checklist/S165359982
Ze západního břehu si pak jedeme prohlédnout největší, člověkem vytvořené jezero v Malajsii – Tasik Bukit Merah. Jeho hladina je pustá, stejně jako hotely s početnými pikolíky, které jsou v okolí. Ťukáme do palubní navigace George Town, pouštíme Roberta Křesťana a frčíme k městu na ostrově Penang.
https://ebird.org/checklist/S165360096
Luňák bělohlavý (Haliastur indus) – podél mangrovů nejběžnější dravec.
Navigace nás vede k jižnímu mostu, který v délce 16 km leží nad mořskou hladinou a spojuje ostrov s pevninou. Naše bydlení je na severu ostrova v Batu Ferringhi. Jde o Baba Guesthouse jen pár metrů od pláže.
https://ebird.org/checklist/S165360663
Naproti bydlení obědváme, následuje zasloužená sprcha a trocha toho praní. Před čtvrtou odpolední se pouštíme zase na cesty. Bety vybírá přístav v Kuala Sungai Pinang na západním pobřeží ostrova. Autem se dostáváme až k mangrovům, ke kanálům plným kotvících rybářských lodí, kde po bahnitých mělčinou kloužou lezci nejrůznějších velikostí. Honí se poskakují a vztyčují hřbetní ploutvičky. Jsou to legrační stvoření. V kanálech jsou vidět volavky nádherné, pozorujeme ledňáčka obojkového, ale i našeho pisíka a vodouše rudonohého. Je tu kouzelně. Rybáři opravují sítě, kolem se povalují psi a kočky a přeletují volavky.
https://ebird.org/checklist/S165449136
Po návratu otevírám konzervu hovězího kari a konečně se jen tak povaluji a vyřizuji každodenní nezbytnosti. Hned za domkem máme mešitu. Dnes se v ní sešla k večerním zpěvům zajímavá partička. Občas se z amplionů na věžičce minaretu ozývá cosi připomínající partu dědků vracejících se z hospody, překřikují se, ječí, hulákají, no masakr. Snad je to brzy přejde. Deset už bylo, teď už regulérně ruší noční klid.
Špaček rudooký (Aplonis panayensis), fotka pořízená Bety.
| předchozí část | další část |