10. března 2024
Další cesta do kopců s cílem v Bukit Fraser. Dnes mi ale přijde nebývalé dlouhá. Té neustále se kroutící silnice už mám plné zuby. V závěrečném jednosměrném úseku potkáváme první běžce. Směrem k městečku jejich počty narůstají. Je neděle a probíhá tu běžecký závod. Nejdelší varianta má 50 km. Stejně tak se sem sjíždějí motorkáři nebo spíš jezdci na silných skútrech.
Zajíždíme ke krmelišti koroptví perackých. Je tu početná skupinka birderů, kteří ale brzy odcházejí. Koroptve se dnes neukázaly. Přesouváme se na další místa severně od centra města. Fotografové tu čekají u jakéhosi kanálu mizejícího v lese, nahrávka ptačího zpěvu vříská, ale nikde ani pírko něčeho zajímavějšího. Pouštíme se po blízké stezce lesem. Je parádní, nějaké ptáky potkáváme, ale hlavně musíme neustále uhýbat běžcům. Jsou jich desítky. Znovu zajíždíme ke koroptvím, ale nemá to cenu. Čas běží, je po poledni a nic moc jsme neviděli. V jednom příkopu fotí tři chlapíci našeho včerejšího lejska rezavobrýlatého odnášejícího materiál na hnízdo.
https://ebird.org/checklist/S164496016
Jeden z nejběžnějších zástupců měkkozobých – holoubek vlnkovaný (Geopelia striata).
Je čas na oběd. Bety zapomněla při objednávce zmínit, že chce absolutně no spicy jídlo a po prvním soustu se začíná dusit a se slzami v očích vybíhá z restaurace, aby se dala dohromady. Její jídlo dojídám, je jen lehounce pikantní. Naštěstí nová objednávka vyhovuje i jí. Daří se nám koupit birderská trika a po třetí odpoledne sjíždíme z kopců dolů. Podél cesty stopují žebrající opice a snaží se z řidičů vytáhnout jídlo. Dole dobíráme benzín, parkujeme u našeho domku a jdeme se ještě chvilku projít po okolí.
Nedivím se Bety, že chodí na odpolední procházky kolem. Je tu pěkně, rybníčky, zahrady, rákosí a podmáčené louky. Koukáme na barbeta zvučnohlasého u dutiny, na snovače indomalajské splétající svá bohutná moudivláččí hnízda, pozorujeme bukáčka žlutonohého a volavku červenou, a z nedalekého domu křičí přehrávka s hlasy salangan. Snad aby je nalákaly k hnízdění a mohly být připraveny o svá ze slin budovaná hnízda, která se připravují jako místní gastronomická pochoutka. Slunce sice pálí, ale blíží se večer a po desíti dnech v Malajsii přece jen tolerance vůči vedru a slunci stoupá.
https://ebird.org/checklist/S164497534
Na pár slov se zastavuje majitel našeho domku. Aby se rozloučil a znovu lehce připomněl, že bychom mu mohli napsat nějaké pěkné hodnocení na ubytování. Nemusí být vysoké, ale stačí pár pozitivních slov. Ok, poslední večer v Raubu. Komárů jsou po setmění venku celé roje. Otevírám kokosový ořech utržený ze stromu. Jsou v něm skoro čtyři deci vody, ale kuchat dužinu se mi v tom bzučení křídle nechce. Zápisek, vietnamská instantní polévka, plechovka piva, kapka meruňkovice, a muezín ať si zpívá.
Samec snovače indomalajského (Ploceus philippinus) při stavbě hnízda.
11. března 2024
V Raubu se balíme. Jde to rychle. Ulice jsou zasekané auty. A to hlavně z toho důvodu, že rodiče přivážejí své ratolesti do škol. Pomalu se probíjíme k odbočce na Bukit Fraser. Následuje zdlouhavé stoupání. Městečko v kopcích je ale prázdné. Jdeme se podívat na jednu stezku zakončenou místem, kde se ptáci krmí. Zrovna přijíždí čtveřice fotografů s průvodcem. Oni zasednou do skládacích židliček, foťáky na stativech. On zakrmí červíky a pustí nahrávku. Čekající se vesele vybavují, porovnávají si fotky do displejích digitálů a ptáci si asi vzali dovolenou. Balí to všichni asi po dvaceti minutách neúspěšného čekání.
Procházíme další stezku, na níž je jednoznačně tím nejlepším dvojice brhlíků brýlatých. Jsou to nádherní ptáci. Zhruba do dvanácti zůstáváme ve městečku, ale čeká nás dlouhý přesun k Taman Negaře, a proto v jednu po poledni sjíždíme dolů.
https://ebird.org/checklist/S164496795
Tož, jsme nachystaní, gájde, zakrm a pusť nahrávku.
V menším městečku za Raubem obědváme. Následuje Jerantut, kde se sháníme po větším obchodě. Venku je vedro, ale hned na prvním kvetoucím stromě na ulici nás čekají panenky bronzové a strdimil bělohrdlý.
https://ebird.org/checklist/S164498824
Desítky kilometrů před Kuala Tahan lemují silnici palmové plantáže. Náklaďáky svážejí trsy jejich plodů. Občas se pod nimi pasou krávy. V Kuala Tahan jsme až kolem osmé večer. Stěhujeme se do místnosti se dvěma lůžky a koupelnou. Opakovaně se snažím vložit do eBirdu aspoň jeden či dva uplynulé dny, ale většinou to po zadání kompletního seznamu padá a já abych začal nanovo. Stěží potlačuju vztek. Kašlu na to. Dělám alespoň zápis do deníčku, o víc nemá cenu se pokoušet. Za dveřmi pokoje se nám usadila uřvaná cikáda. Je kolem jedenácté a já vlastně z těch svých každodenních administrativních formalit skoro nic nezvládl. No čo už. Jde se spát.
Na červíky přišel fotografům jen „mitrák“, jak jsme říkali sojkovci kaštanovohlavému (Garrulax mitratus).
12. března 2024
Když si jdeme ráno na recepci pro horkou vodu na čaj, leží v chodbě pět nebo šest obrovských cikád. Jednu dlachní před vchodem kočka. I nám jedna cikáda v nestřežené chvíli vlétla do pokoje a nechtělo se jí ven. Jsou obrovské, dělají randál a do všeho bezhlavě narážejí. Tyto malajské drnčivé obludy druhu Megapomponia imperatoria jsou největší na světě.
Venku je snesitelně. Něco před osmou se necháváme převézt přes řeku Sungai Tembeling na správu parku, kde platíme každý za čtyřdenní vstup 1 ringgit plus dalších 5 za foťák. Cena je to více než lidová. Hned vedle správy je noblesní ubytování pro majetnější návštěvníky. Pak už směřujeme po visutém chodníku ke Swamp Loop, stezce v blízkosti mokřadu.
Občas se ozve nějaký ten ptačí zpěv v korunách stromů, ale zdejší ptáci prostě nejsou vidět, ani během přeletu, ani v podrostu, ani po dosednutí. Pohybují se spíš jen ty hlasy. Zvedáme dalekohledy ke každému listu pohupujícímu se v pavučině, ke každému suchému padajícímu listu, ale vidět ptáka je o velkém štěstí. Po více než půldruhé hodině začínáme tu a tam nějakého opeřence přece jen určovat. Většinou jsou to ale bulbuloidní typy, kteří jsou si vzájemně podobní a během těch zlomků vteřiny pozorování neodlišitelní.
Na naší straně vesnice Kuala Tahan, řeka Sungai Tembeling s plovoucími restauracemi a za ní Národní park Taman Negara.
Prvním hezkým ptákem krčícím se v zastíněné temnotě pod stromy je lejskovec azurový. Swamp Loop obcházíme dvakrát. Říkám si, jak dlouho bych ve zdejším pralese přežil po pádu letadla. Občas sice potkáváme menšího varana a spoustu různých veverek, ale ti se pohybují jako blesk.
Vracíme se ke správě, birdíme v okolí a pak ještě cestou k severu po levém břehu Sungai Tahan. Zde je místy terén otevřenější a ptáků se dá vidět více. Takovou topkou je menší hejno bažantů indomalajských (3M+F), kteří nám přecházejí přes cestu. Přesto nedokážu pořídit ani jednu ostrou fotku. Raději to nechám bez komentáře – strašlivý lúzr jsem já, pták ze mě legrací má… Dalším krasavcem je také kalyptomena smaragdová.
https://ebird.org/checklist/S164499313
Ke třetí po poledni se tradičně vracíme z terénu. Necháváme se opět převézt do Kuala Tahan a po sprše vyrážíme hledat restauraci. Všude je zavřeno. Otevřena je jediná hospoda plovoucí na hladině řeky. Ale stálo to za to. Kuřecí kari s nudlemi je vynikající. K pití mám mrkvový džus. Jo, to je taky fajn historka. Zdejší městečko je alcohol free, takže žádné pivko večer k zápisu. Ani v předchozím městečku jsem žádné nesehnal. Jako náhradu jsem si koupil mrkev, takže teď po večerech chroupu kořenové giganty namísto osvěžujícího pivka.
Po obědě se pokouším vyplnit alespoň něco na eBirdu, ale wifina stávkuje. Usínám. Bety později odchází na odpolední prochajdu. Jsem po spánku jak praštěný palicí do hlavy, venku dusno, zůstávám v posteli a později na balkonu znovu pokouším internetové spojení. Těch pár krátkých seznamů ptáků je přímo gigantickým výkonem, ale daří se. Za tmy je hotovo. To už začínají drnčet cikády, hnědočerné nebo zelené. Den zakončuji několika plátky mrkve namísto večerního šláftruňku.
Pohled do interiéru lesa v nejbližším okolí správy parku. Stezky vedou po visutých chodnících. Na jednom z nich nejlepší birderská gájd Bety.
13. března 2024
Už něco po sedmé číháme u řeky na převoz. Podobných nedočkavců je tu několik. V půl osmé jsme na druhé straně. První zastávkou je plodící strom u správy parku. Čeká tu na nás holub hnědoramenný a krásný černomodrý samec ireny tyrkysové.
Vydáváme se severně podél řeky s tím, že půjdeme až kam to půjde. Na pláži se zastavujeme. Ranní klid, opar nad řekou, nasvícená stěna lesního okraje lemující říční tok, křik ptáků a opic, přeletující konipas horský nad hladinou. Má to svoje kouzlo. Doháníme skupinu birderů. K nahlížení do porostu používají termovizi. Teď po ránu je to zřejmě použitelná metoda.
Zákaz vstupu bez průvodce nás brzy zastavuje. Naštěstí lze alternativně postupovat přibližně k východu s výšlapem na kopec Bukit Teresek. V lese je dusno. Několikrát nacházíme ten stejný druh gigantických pavouků velikosti dlaně. Daří se i několik druhů šplhavců a krásný samec lejskovce. Na vyhlídku 500 metrů před vrcholem kopce šplhám se sebezapřením. Jsou tu jen proudící skupiny turista s průvodci, nic zajímavého. Pouze to všudypřítomné vedro.
S touhle obludou velikosti dlaně se Bety každý den v Taman Negara nadšeně vítala.
Bety se chce podívat na visutou lávku a já pomalu klesám zpět k úrovni řeky a obloukem se vracím k návštěvnickému centru. Bety mě dobíhá, že neměli k vrácení za vstup a tak to nechá na příště. Před návštěvnickým centrem je rozlehlý areál bungalovů pro turisty. Bety si uvědomuje, že nechala u visuté lávky sáček s léky a tak vyráží zpět. Je to sportovec. Dává dalších 2,5 km s nezanedbatelným převýšením.
Tož tak, je po druhé hodině odpolední. Bereme převoz do dědiny a následuje chvíle relaxu před obědem. Ten absolvujeme na té stejné plovoucí plošině co včera. Dávám si i to stejné jídlo a znovu jsem nadšený. Řekl bych, že i zítra, do třetice, nacpu pupík tím stejným.
https://ebird.org/checklist/S164592856
Další krátké ochlazení na pokoji a startujeme auto, abychom se podívali po stezce asi 8 km vzdálené po silnici, ale vzdušnou čarou jen 4 km na východ. Buduje se tu nová silnice a zajímavé je, že v křoví nacházíme nataženou ornitologickou síť. Visí tu už zřejmě dost dlouho, ale vzhledem k tomu, že nemá žádné kapsy, ani nic nemůže chytnout. Směrem k řece vede zarůstající asfaltka končící u dříve honosné lodge, kterou si už zpět bere džungle. Bylo by to krásné sídlo pro ptáčkaře s výhledem do lesa a na řeku. Konečně, a víceméně náhodou, přicházíme na to, komu patří téměř lidské pískání, které jsme v uplynulých dnech několikrát slyšeli v rezervaci. Jde o hlas timálie rezavokorunkaté.
Vysušený se po návratu pouštím do blízkého krámku pro vychlazenou limonádu a vodu. Bety objevuje i krámek s alkoholem, dokonce i s destiláty. Deklamované alcohol free městečko tak alkoholuprosté zase není. No halal je na té alkoholové sekci uvedeno. Pivko za stovku se mi ale kupovat nechce, zůstanu u mrkve.
Popíjíme pak na balkónku čaj, kolem sebou mlátí do světel cikády a krátce se ozve lelek indomalajský.
Božský pokrm z plovoucí restaurace – kuřecí kari s nudlemi. Tři dny po sobě jednoznačná volba.
14. března 2024
Bety ještě za tmy, kdy jede internet, zajišťuje další bydlení – dvě noci v Cameron Highlands. Sedíme na balkónu, snídáme a výjimečně se nechystáme do parku, ale na včerejší stezku východně od dědiny a pak na další končící u Nusa Campu.
Téměř nepoužívaná a opravovaná silnice je plná majn jávských. V ruderálu u místa, kde parkujeme, nás čekají panenky bělobřiché. Ornitologická síť v křovinách je stále natažená a prázdná. Konečně pozoruji zoborožce, ale jeho přelet nad cestou, po které klesáme směrem k řece, je tak nečekaný a rychlý, že jej nestíhám určit. Škoda. Čekal jsem, že možností pozorovat tyto pozoruhodné ptáky, bude více. Jen slabou náplastí je dvojice kukaček šedoprsých vysoko v koruně stromu.
Přejíždíme k další stezce oddělující se ze silnice kousek před vysokým mostem klenoucím se nad údolím. Je horko. Nad námi se točí vlaštovky, klechové a salangany. Kemp NUSA je tvořen několika budovami, z nichž hlavní má impozantní terasu s výhledem na říční údolí. Je zajímavé, že to tu působí jako po vymření, bez turistů. Přitom jde o tak krásně situované místo. Potkáváme tu jen chlapíka opravujícího fukar, který nás upozorňuje na obrovského motýla s rozpětím křídel přes 20 cm. Je to atlas velký (Attacus atlas), který je považován za největšího motýla na světě.
https://ebird.org/checklist/S164767863
Orlík chocholatý (Spilornis cheela) s hadem v pařátech.
Vracíme se na ubytovnu a jdeme se projít po okolí.
https://ebird.org/checklist/S164767388
Pak lehký odpočinek, kdy zkouším ve vzduchu cvaknout impozantní rorýsy hnědohřbeté, a časný oběd na plovoucí plošině. Do třetice si dávám to stejné a pořád mi to moc chutná. V křovinách na říčních náplavech zpívá prinie žlutobřichá. S plným žaludkem není nic snazšího, než se natáhnout na postel. Usínám. Kolem třetí už vedle Bety aktivuje. Chceme se ještě podívat do parku. Venku je nehorázné vedro, vzduch je tekutý a hustě lepivý. Za chvilku jsem mokrý jako myš. Bety později zjišťuje, že je hlášeno 39°C. Ploužím se za ní podél přítoky řeky a nemám sílu vůbec na nic. Po zádech mi stékají čůrky potu. Jen občas se na rozdíl od Bety vybičuju k tomu, abych zvedl dalekohled. Obdivuju její nasazení, a v podstatě i průvodcování, které mi zajišťuje. Pozorujeme samce kalyptomeny smaragdové, což je pro mě jeden z nejkrásnějších druhů této výpravy.
Konečně na pláži. Několik lidí se koupe v řece. Na břehu se pohybuje tlupa opic. Je třeba si hlídat věci. Odpočinek ve stínu u řeky je super. Stačí se ale vrátit na visutý chodník a jsem zase komplet mokrý. Loučím se s Bety, která si jde ještě projít Swamp Loop a nedočkavě se vracím na klimatizací vychlazený pokoj. Sprcha, praní, tekutiny. Konečně je mi fajn.
https://ebird.org/checklist/S166905004
V podvečer si dopřávám plechovku piva a Bety zákusek ke kávičce. Konečně je snesitelně. Ozývá se lelek, cikády vyrazily k sebevražedným letům a srpek měsíce dorůstá. Je třeba si pobalit, udělat zápis…
Pětinu rozlohy lesů pevninské Malajsie pokrývají palmové plantáže. A vznikají další a další.
| předchozí část | další část |