Malajsie – 2. část

5. března 2024

Lidé dělají různé věci, občas i těžko pochopitelné. Kohosi napadlo na jednom kopci uprostřed lesů založit japonskou zahradu. A ta je dnes naším cílem. Serpentinami šplháme do výšky 1000 m n. m. Jsme v mracích a šero té oblačné mlhy stírá barvy. Zprvu je těžké nějaké ptáky ve větvích stromů rozeznat. Je to jako koukat proti slunci. Postupně se ale mraky rozpouštějí a s přibývajícím světlem se dostavují i barevné detaily. Kolem vrcholu kopce zurčí uměle vytvořené vodopády, je tu několik domků, včetně půjčovny kimon a kiosků s občerstvením. K naší spokojenosti přibývají i ptačí druhy, k nespokojenosti pak turisté. Asi dvakrát obcházíme celý komplex. Konečně pozorujeme vousáky i trogona. S postupujícím časem nabírají na hlasitosti cikády, až přehlušují všechno ostatní. Ale birdí se tu dobře. Už jenom díky přijatelnějšímu klimatu vyšších poloh.

https://ebird.org/checklist/S163764866

Cestou zpět do nížin se jedeme podívat i na místní mega turistické komplexy v podobě středověkých hradů. A dobře děláme. U jedné stezky do křovin pozorujeme vlhu červenobradou a loboše růžovoprsého.

Po návratu zajíždíme k indům na oběd. Moc mě baví koukat Bety přes rameno na hudební klipy indického Bollywoodu. Rozhodujeme se zde zůstat o den déle. Jen se bohužel budeme muset zítra přesunout do jednoho z vedlejších domů a dnes se tudíž musíme sbalit. Venku začíná pršet a déšť houstne a nabírá na intenzitě. Svahy protějšího kopce mizí v bílé mlze. Déšť zacpal papuly i cikádám. Konečně na sebe nemusíme křičet. Španělsština na Duolingu mi dnes tak nejde, že se rozhoduji přerušit svoji řadu asi 385 dní v kuse. Stejně budeme pozítří bydlet bez wifiny.

V podvečer si jdeme ještě na chvilku sednout pod přístřešek blízké kavárny – pivko, čaj a hodinka pod černající oblohou. Když není horko, tak se tu velice příjemně. Poslouchám Betynino vyprávění o jejím irském období a stránku po stránce tak čtu její příběh. Pak se znovu rozprší. To už jsme ale doma.

---

6. března 2024

V noci kašel a ucpaný nos. Budiž požehnána klimatizace. Nad ránem, ještě za tmy, předlouhý, ale příjemný zpěv meluzína, jak říká Doupi. Prášky proti smrti, sušenky a čaj. Člověk tu za každodenních veder moc hlad nemá. V terénu pak dva tři kousky tousťáku, jediné teplé jídlo po návratu v nějaké jídelně a víc není třeba.

Balíme a frčíme jako včera k japonské zahradě v kopcích. Řídí Bety, aby to taky dostala do ruky. Den je už od rána jako korálek. Všude spousta barev, ale bohužel i slunce a teplot vyšších než včera. Každý birder sem jezdí pozorovat bažanty horské a až podezřele často je s nimi na fotkách padlý kmen stromu. Budeme se po něm muset porozhlédnout.

Bety se záhy pouští po úzké pěšině do podrostu. Cestička je pak přehrazena děravou sítí, za kterou leží padlý kmen. Našli jsme to. Ty otvory v síti jsou po objektivech fotografů. V temnu hustého podrostu kousek od kmene postává bažant horský a za ním další. Jdeme si počkat pěkně za síť. Na kmeni jsou rozsypány nějaké vločky a dokonce tu leží hromádka červů. Ze svahu pod námi po naší pravé ruce pokřikují opice. Je to pořádný vřískot, který se nese mezi lesnatými kopci. Bažantí kohout mě brzy nechává několikrát zmáčknout spoušť fotoaparátu. Slepička bez ostruh na nohou je mnohem opatrnější. Už delší dobu mám pocit, že se vlevo od nás ozývá tlumený hovor. A opravdu. Jde o párek birderů z Německa. To oni přinesli krmení a už od sedmé sami sedí za podobnou sítí kousek od nás. Během asi desíti minut se objevuje slavík modrohřbetý a šáma bělořitá. Kolegové říkají, že jsme právě viděli to stejné co oni, a bez čekání.

Obcházíme pak vrchol kopce se zahradou. Znovu nalézáme asi 20 cm dlouhou mnohonožku jako včera a nakonec se jdeme posadit k půjčovně kimon, kam se na strom s bobulemi slétají vousáci – barbet modrohrdlý, nádherný barbet malajský, a jako bonus i skupinka tří barbetů tmavých. Kvantita dnes byla nahrazena kvalitou, nemůžeme si stěžovat. Cestou k autu ještě ověřujeme určení klechů chocholatých, kterých tu pokřikuje a loví ve vzduchu asi dvacítka.

https://ebird.org/checklist/S163861248

Řídí Bety, u auta si můžu dát stále ještě vychlazené pivko. Kolem nás rozvážně obchází mohutný samec makaka s utrženým horním pyskem.

Dole v Bukit Tinggi bereme benzín. Škoda, že zdejší ceny nejsou u nás – litr naturalu 95 za 10 Kč, naturalu 97 za 17 Kč. Třicet litrů za tři stovky. Luxus. Chvíli čekáme na Shafiqa, který nás ubytovává v novém apáčku a sjíždíme na jídlo k Indům jako včera i předevčírem. Bety začíná tradičně důrazným přáním, že by chtěla něco absolutně neostrého. No chilli, no spicy, absolutly no spacy, please, pronáší a doufá, že slib kuchař dodrží. Já dávám rýži s nějakou příjemně pálivou máčkou a skopovým masem. Betina porce vypadá nádherně, ale jídlo je bohužel opět pálivé. Její rty se barví do fialova a vše musí zalít dvojicí ledové kávy. Stejně dobře polovinu jídla vrací.

https://ebird.org/checklist/S163861372

Tož tak, teď už jen relax v bytě, zápisky, napsat dnešní druhy do eBirdu, koukat z balkónu na přicházející noc, o něco později utéci před kousavým hmyzem, poslouchat nářek mrouskajících se koček a čekat na muezínovy zpěvy.

---

7. března 2024

Noc byla dlouhá, horká (protože klimatizace nešla nastavit) a zanechala mi ruce poštípané od nějakého drobného hmyzu. Větrák kroutící se u stropu je nutností i po ránu. Opouštíme Bukit Tinggi a ještě naposledy se vydáváme do japonské zahrady na vrchol kopce. Dnes je zataženo a cestou spadne i pár kapek deště. Ale teplota v kilometrové nadmořské výšce je příjemná. Bohužel si to nemyslí ptáci. Je tu dnes mrtvo. Jen turistů brzy přibývá, fotí se v kimonech u zurčícího potůčku, mávají přitom půjčenými paraplíčky a pózují do objektivu.

Chvíli pronásledujeme zpěv lejska bleděmodrého, kterého nám tentokrát překvapivě určil Merlin. Bez úspěchu. Vynahrazujeme si to sýkorou nádhernou. Křovinami lezeme i k padlému kmeni u bažantů, ale tentokrát tu není ani pírko. Bohudík za včerejší německý pár, který tu zakrmil a ptáky přilákal. Bez nich bychom odjeli nejen bez bažantů.

Bobulový strom u půjčovny kimon nadále láká barbety a sýkavky. Dnešní novinkou je mohutný, třiceticentimetrový barbet zlatovousý. No a posledním nový druhem je dvojice žlun červenokřídlých.

https://ebird.org/checklist/S164406418

Něco po poledni opouštíme japonskou zahradu a spouštíme se k dálnici pokračující na sever. Padesáti ringgity dobíjím naši dálniční kartu a v Bentongu stavíme na oběd. Bety se dočkává nepálivého jídla, i když jí kluci z obsluhy absolutně nerozumějí. Naštěstí jim to vysvětluje týpek u vedlejšího stolu, co anglicky umí.

Bydlení máme v Raubu. Chvíli hledáme a tápeme, ale pak nalézáme rozhlehlý domek u několika malých rybníčků. Je třeba vyzkoušet zařízení, zásuvky, větráky a klimošku (v jediném pokoji). Bude tu fajn, jen od wifiny si teď dáme na čtyři dny detox. O hladinu rybníčka hned za domem se bez úspěchu plácá ledňáček čápozobý.

https://ebird.org/checklist/S164407597

Dáváme krátkého šlofíka a s přicházejícím večerem se jdeme projít k centru pro nějaké potraviny. U cesty nacházím krásnou muslimskou čepičku. Nechávám ji na patníku a cestou zpět ji beru sebou. U rybníka se právě perou dva chřástali běloprsí, na které ze zálohy zaútočila kočka. Ptáci unikli. Čepičku peru a dávám schnout. Konečně suvenýr podle mého gusta. Mám podobných relikvií z různých zemí více. Šál z Argentiny, čepici z Finska, rukavice z Holandska, a všechny je rád používám.

Za tmy se za klepáním na vchodové dveře skrývá rodinka majitele našeho ubytování – čtyři malincí Malajci štěbetající slabounkými uctivými hlásky. Dělají si s námi pár fotek a nadělují nám pár pytlíků se zobáním třeba k čaji nebo pivku.

---

8. března 2024

Noc byla mizerná. Pytle pod očima a pocit nevyspání. Venku je ještě tma, když vyjíždíme směr Bukit Fraser. Je něco po půl sedmé. Čeká nás asi 50 km serpentin. Ale jakých?! Jedna za druhou. Kdybych neřídil, asi bych skrz okýnko přišel i o tu skrovnou snídani. V závěru je silnice jednosměrná, prochází městečkem a po uzavření smyčky se zase stává obousměrnou. Městečko je tvořeno obytnými komplexy apartmánů, které teď vypadají opuštěně. Po samotných ulicích i lesnatých svazích běží stezky pro ptáčkaře.

Necháváme auto na prvním parkovišti a pomalounku stoupáme prvním trailem. Tím nejvýraznějším hlasem, který nás hned od začátku provází, je zpěv sojkovce šedohnědého. Další je volání se stupňující se hysterií, které patří kukačce krahujčí. Ptáci se ukazují ve vlnách. Náhle je jich všude plno, pak už zbývají jen jednotlivci, a následně už jsou zase slyšet jen hlasy ozývající se zdálky. Do takové ptačí vlny se bohužel dostáváme jen dvakrát. Ale i tak je zdejší podhorské prostředí nové vzhledem i druhy. Tím opravdu nejhezčím je loboš dlouhoocasý. Každý nový druh je o postřehu a znalostech, a jsem moc rád, že obojím bezchybně vládne Beata. Bohudík za takového gájda.

Kolem poledne jsem už docela uchozený. Jiný případ je Bety. Hned před prvním výstupem do svahu si z plných plic potáhla ze svého inhalátoru pro astmatiky, prudce akcelerovala a zmizela mi z dohledu. I teď by ještě šplhala po kopcích, kdybych ji nebrzdil. Na té poslední stezce, kterou jsme jenom naťukli, už na nás čekaly pijavice pobíhající po zemi mezi vegetací jako píďalkovité lasičky.

https://ebird.org/checklist/S164408368

Zítra je taky den. Jdeme si dát oběd do hospody a využíváme místní wifi k rychlé kontrole mailů a dalšího ubytování. Pak ještě procházka k rybníčku s barevnými kapříky, dvojicí bílých domácích kachen a trojicí kachních hybridů připomínajících bílou skvrnou na hrudi ty naše. Další hodinu pak cestujeme zase dolů do Raubu. Bety toho stále nemá dost a vyráží ještě na další procházku. Relaxuju před vchodem, kroužkuju nové druhy v atlasu a čeká mě tento zápisek. Venku zpívá žluva černošíjná a do vody sebou zase několikrát pleskne ledňáček čápozobý. S houstnoucím šerem vyrážejí na lov roje komárů. Je část zalézt do domu a nechat si vlasy povlávat pod silnými stropními ventilátory.

---

9. března 2024

Muezín z vedlejší mešity začíná zpívat už někdy v 5:20. Ale je to zpěv melodický, teskný a uklidňující. Když jdu na záchod, mám pocit, že zpívá hned za zdí pod okýnkem. Nemá cenu se dlouho převalovat na matraci. Dělám si čaj, zakusuji snídani a chystám si propriety do terénu. O chvíli později přibývá u stolu Bety. Dnes se cítím vyspalý a těším se ven. Noc byla jasná a auto je mokré rosou. Vyjíždíme po tmě a do prázdných ulic.

Tentokrát máme v Bukit Fraser vybrané tři trasy, které včera stihla Bety u oběda s wifinou vyfotit z nějakého reportu. Vše bude pěkně po asfaltce bez obav z pijavic.

Dělá se opravdu krásný den. Po směru hodinových ručiček se vydáváme po trase ve východní části městečka. Chvíli trvá, než se z mlžného oparu vyloupnou barvy. Vlny pěvců se jaksi nedostavují. Registrujeme jen jednu. To pak kmitáme dalekohledy po všem, co se hýbe a snažíme se zapamatovat pozorované znaky. Atlas přijde na řadu později. Překvapuje nás, že se tu nenacházejí žádní ptáci v podrostu a na zemi. Přesto jednoho o něco později pozoruji. Je to typická naše červenka, ale když se postaví čelem, má pod bradou čistě bílou, zespodu černě ohraničenou skvrnu. Hledám mezi slavíky. Nic. Připadám si jako hlupák, protože se zdá, že žádný takový pěvec tu nežije. Nakonec jsem úspěšný. Jde o lejska rezavobrýlatého, který na obrázku v atlase červenku vůbec nepřipomíná. Přesto by mu nejlépe seděl název lejsek červenčí. Radost mi dělá také droboučký atraktivní budníček kaštanovotemenný.

Bety přichází s teorií, že je lepší jít rychleji a na hluchých místech tak přijít o méně času. Jak jinak? Je to stepní běžec. Zajíždíme poté k dalšímu trailu a přesouváme se na jeho konec, kde má být krmeliště pro koroptve peracké. Tož, nějaký týpek tu sedí u foťáku na stativu mířícím do lesa, za sebou manželku sledující video na mobilu, zakrmeno má, ale vidět nic není. Na chvíli přisedáme, ale na červy přilétá jen šáma stračí. Bety si všímá kdesi ve tmě podrostu barbeta pruhozobého. Po chvíli ho mám taky. Za koroptvemi se sem vrátíme zítra po ránu.

Zajíždíme na oběd do včerejší hospody, především kvůli wifině. Bety zjišťuje, že had, na kterého včera skoro šlápla, je docela jedovatý a zanechal by ji paralyzovanou. Má štěstí, holka, o malou chvíli později ji totiž málem srazilo na asfatce auto. Dvakrát unikla smrti během necelé hodinky.

https://ebird.org/checklist/S164412158

Zajíždíme ještě k vodopádu, jehož přístupová cesta je uzavřena a tak se rozhodujeme sjet do nížin. Stejně už je daleko po čtvrté odpolední. Probíráme herce a filmy a cesta rychle ubíhá. Ani mě nepřekvapuje, že Bety znovu mizí do terénu. Blíží se šestá, kašlu na to. Pivko, nějaká zobka a relax. Když jdu věšet ven ručník po sprše, ťape kousek za domem chřástal běloprsý. Fotku ale opět nestíhám.

Předposlední noc v Raubu, ventilátory hučí, horký vzduch proudí k zemi, nad stropem šramotí nějaké zvíře, ozývá se jemné škytání gekonů pobíhajících po zdech a muezín se do toho pustil s novou vervou. Zjišťujeme, že venku prší a jdeme si sednout na zápraží. Ve chvíli, kdy déšť poleví a muezín zmlkne, registruji pulsující hlas ze tmy. Chvíle hledání a srovnávání na Merlinovi a máme v seznamu lelka indomalajského. Pozorujeme i jeho krátký přelet. V okolí se ozývají nejméně dva ptáci. A novu začíná pršet a muezín spouští novou sloku. Dobře si to lelci načasovali.

 

předchozí část

další část