Maďarsko 2024

1 – 3.11.2024

Kratičký, byť prodloužený víkend, ve stepích východního Maďarska.

31. října 2024

Už jsou to zase tří roky, co jsme s kamarády vyrazili na východ k pusztě obklopující městečko Hortobágy. Primárním cílem jsou sice vždy jeřábi popelaví, kteří se tu na podzim před odletem k jihu shromažďují po desetitisících, ale tím skutečným důvodem je pár dní venku s dlouholetými přáteli v krajině, které pro nás má už dlouhé roky svoje nezaměnitelné kouzlo.

Tentokrát jsme bohužel nuceni volit přesun dvěma auty, byť je nás jen pět. Kluci odjíždějí už dopoledne Petrovým autem a já vyrážím za nimi až večer. Zprvu se zdá, že by cesta mohla ve večerních a nočních hodinách pěkně ubíhat, ale desetikilometrová zácpa před Györem mi přidává hodinu a následná zúžení dálnice další a další desítky minut. Z dálnice M3 je uzavřený sjezd na silnici č. 33 a tak mě navigace žene dál k východu přes řadu vesnic, které se ztrácejí nejen v černočerné tmě, ale místy i v husté mlze, která se povaluje nad silnicí. Dálková světla z ní vytvářejí neproniknutelnou bílou stěnu, a proto je třeba používat jen potkávačky. Když navigace ukazuje posledních asi 30 kilometrů do cíle, v poslední chvíli brzdím u sešupu k řece. Přívoz! Ten samozřejmě teď v noci nefunguje, a navíc kotví na druhém břehu. No super.

Otáčím to zpět, abych se obloukem přes Poroszló dostal k Tiszafüredu a znovu k východu. Ze třiceti zbývajících kilometrů je zase něco přes šedesát a za sebou mám více než sedm hodin jízdy. Jediným plusem tohoto zdlouhavého závěru anabáze je pozorování sovy pálené, která se po osvícení světly zvedá ze zábradlí u silnice a mizí ve tmě.

Z rádia kvílí v němčině své árie nějaká operní diva, ale tuto torturu volím, protože je jediná hudební, kterou nabízí stanice Bartók. Míjím mlhou zastřená známá místa podél trasy silnice č. 33. A to včetně naší oblíbené Patkós Czárdy, za kterou obvykle v malých bungalovech bydlíme. Letos bohužel nejsou v provozu. Něco po půl čtvrté jsem konečně v Hortobágy. Nalézám ubytování a podle fotek zaslaných od Petra i správné dveře. Upadnout do komatu je dílem okamžiku.

https://ebird.org/checklist/S201354080

---

1. listopadu 2024

O tři hodiny později už snídám, abych se včas přidali ke kamarádům. Hlavu mám tak trochu jako po ráně palicí a oči stále ještě pálí nevyspáním. Včera se klukům nepodařilo koupit povolenku do národního parku a dnes je pro změnu svátek. Nefunguje vůbec nic. Něco k snědku máme naštěstí z domu a proto můžeme vyrazit k východu, abychom prohlédli pár osvědčených lokalit.

První zastávkou je Szálka halom. V přilehlém lesíků obvykle hnízdí havrani a poštolky rudonohé, nad obydlím rangera Attily se vypíná menší pohřební mohyla neboli kurgan a krákání havranů je slyšet i teď. Je zima a nad okolní krajinou se vznáší lehký mlžný závoj. K vidění je jen pilich a nějaký ten vrabec polní.

Pokračujeme dál k východu a brzy projíždíme kolem rozsáhlých jezer, které severně od silnice vytvořily vydatné deště. Na hladině i na břehu jsou všude hvízdáci, odhadem asi 2000 ptáků. Doplňují je čírky obecné, lžičáci a kachny. V zorném poli dalekohledu se na jednom místě shromáždilo 6 orlů mořských, ale nalézáme další a další. Mezi čejkami ďobou no bahna bekasiny a na kraji rákosí je osamělý jespák bojovný. Všude se pak ozývají hejna havranů a kavek. Jejich hlasová kulisa patří k podzimu zdejší krajiny stejně jako drsné volání jeřábů. Mezi husami velkými se daří odečíst zelený límec 2GF. Později doma zjišťuju, že pochází z Finska.

https://ebird.org/checklist/S201016789
https://ebird.org/checklist/S201016783

Na jihozápadním konci mokřadu Nagy-czik u Balmazájvárose stojí pozorovatelna, ze které právě do blizoučkého hejna hus hledí přes stativáky několik birderů. Lezeme za nimi, ale než si přichystáme nádobíčko, přijíždí k hejnu traktor a všechny husy vzlétají. Sakra. Ptáci před námi byli vzdáleni snad jen stovku metrů, slunce v zádech, ideální podmínky. Husy ale nabírají výšku, přeletují přes nás a mizí v polích. Birdeři nám sdělují, že mezi nimi byly i tři bernešky rudokrké. Čo už? Zbyly nám tu jen kachny. Objevuje se prvních osm jeřábů a my alespoň pozorujeme, jak se snaží farmáři vytáhnout z bláta dlouhorohou uherskou krávu. Tahají ji přivázanou za rohy za radlici traktoru. Nevím, jestli nakonec přežila. Ukazuje se několik orlů mořských, z nichž jeden doráží na králováka. Tak alespoň něco k pozorování.

Celý mokřad objíždíme k další pozorovatelně. Přece jen tu pár hus zůstalo – asi 750 běločelek a stovka hus velkých. Odečítáme další finský límec a několik žlutých maďarských. A štěstí se na nás usmálo, protože se nedaleko mezi husami pase i trojice bernešek rudokrkých. Kolem přeletují lindušky luční, z keřů se ozývají modřinky a nízko nad terénem prosvištěl dřemlík.

https://ebird.org/checklist/S201016780
https://ebird.org/checklist/S201016780

Vydáváme se hledat jeřáby a nacházíme je v početných hejnech všude v polích východně od silnice č. 3323, která vede k severu z Balmazújvárose. Pak odbočujeme nad nejsevernějším z rybníků soustavy Virágoskúti-halastavak na polní cestu k západu. Posledně jsme tu pozorovali slet jeřábů na nocoviště upuštěného největšího rybníka. Z pozorovatelny nás tehdy zahnal ranger s tím, že nemáme vstupenku na jeho komentovanou exkurzi pro veřejnost. Koukáme, že tentokrát je pojistka vůči neplatícím divákům ještě výraznější. Oba vstupy na pozorovatelnu jsou opatřeny dvířky s visacím zámkem.

Zajíždíme až k severozápadnímu cípu rybníka, abychom se krátce prošli po jeho hrázi. Registujeme přelety hus a několika jeřábů, z rákosí se ozývá svým teskným hlasem moudivláček a nad loukou poletuje větší hejno stehlíků. Na večerní slet jeřábů je ještě brzy, proto zkoušíme zajet k další soustavě rybníků pod městečkem Polgár. První pokus nás přivádí k plně napuštěnému rybníku, kde si alespoň v trávě dáváme svačinu. Slunce teď kolem poledne docela hřeje a vzduchem plují vlákna babího léta. Je fajn nastavit slunci tvář a nechat se chvíli opečovávat jeho paprsky.

Druhý pokus k severnější skupině rybníků je výživnější. Procházíme po hrázi a bahna rybníku po levé žijí čejkami, kolihami, lžičáky a hvízdáky. Z rákosí občas zakvičí chřástal vodní, pozorujeme trojici husic liščích, bekasiny i pochopa kolébajícího se nad rákosím a odpolední čas neuvěřitelně rychle mizí. Hlavně díky tomu, že jsme tu už v době, kdy jsou hodiny nastaveny na zimní čas a kdy se záhy stmívá. Slunce už po čtvrté odpolední mizí za obzorem, a s houstnoucím šerem se dostavuje chlad. Bohudík za každou vrstvu oblečení, kterou jsme si ráno přibalili.

No dobrá, tady to na večerní divadlo s jeřáby nevypadá. Zítra to zkusíme zase v okolí zamčené pozorovatelny u Virágoskúti_halastavak. Rozhodujeme se pro dlouhou cestu k Patkós czárdě, kde se chceme navečeřet. S posledním denním světlem pozorujeme v Egyeku sýčka. Pak už vše mizí ve tmě pod svítícími hvězdami.

https://ebird.org/checklist/S201016762
https://ebird.org/checklist/S201016759

Na to, kolik stojí před hospodou aut, se nám překvapivě daří obsadit jeden ze dvou volných stolů. Držkový perkelt (pacalperkerlt) s vařeným bramborem a okurkovým salátem je výborný. Pivko, druhé a jako třešničku kalíšek zdejší slivovice (szilva pálinka). Únava ze včerejší dlouhé cesty, pouhé tři hodiny spánku a celý den v terénu dělají svoje. Už během dlouhé cesty zpět na ubytovnu mám co dělat, abych neusnul. Chvíli ještě klábosíme s kamarády, pak už jen šláftruňk na dobrou noc a myslím, že usínám ještě dříve, než dopadnu do postele.

---

2. listopadu 2024

Ajaj, hned po ránu je venku mlha. To moc optimisticky nevypadá. Pamatuji řadu podzimních dní, kdy téměř celé dopoledne bylo vidět jen na pár kroků a veškerý birding se scvrknul do bedlivého naslouchání a špicování uší. Ale čas prodlouženého víkendu neúprosně odtikává. Musíme do terénu.

Znovu míříme po silnici č. 33 k východu. Dohlednost je jen stěží pár desítek metrů. To při nejlepším. Z jezer severně od silnice moc nevidíme. Jedeme rovnou k pozorovatelně u mokřadu Nagy-szik u Balmazújvárose. Mlha ustupuje jen velmi zdráhavě a odhaluje kus vodní hladiny, na které jsou vidět jen kachny a čírka obecná. Hvízdáka zaznamenáváme po hlase, stejně jako přeletující pěvce. Po čtyřiceti minutých a desítce spíše slyšených než viděných druhů, přejíždíme na druhou stranu mokřadu. Mlha sice ustoupila ještě více, ale nic zajímavého tu není.

https://ebird.org/checklist/S201203349

Je čas se vrátit do Hortobágy. Do otevření návštěvnického střediska zbývá pár minut, tak se jdeme vybavit do sámošky něčím k snědku. Ve středisku každý kupujeme jednodenní permit do parku za 2500 HUF a při té příležitosti pozorujeme na blízkém hnízdě postávat čápa a na ploše pro tržní stánky chocholouše. Zjišťujeme, že na vstupenky do parku stojí kousek od nás automat. Už žádné výmluvy, permit se tu dá koupit v kteroukoli hodinu. Dnes se rozhodně bude hodit, protože naším cílem je legendární rybniční soustava Hortobágyi-halastó korunovaná na severu Kondásem.

https://ebird.org/checklist/S201203345

Mlha se naštěstí vytrácí. Podél příjezdové cesty k rybníkům potkáváme menší hejna hus velkých, z nichž mnohé nesou žluté odečítací límce. Něco málo odečítám binokulárem z okýnka auta. Řadu límců pak odečítá večer Petr z fotek.

Využíváme loňské zkušenosti a pouštíme se autem podél východní strany rybníků až k č. VII. Odtud vyrážíme pěšky. Je poměrně teplo, mlha konečně zmizela a z oblohy se usmívá slunce. Co chvíli se z rákosí ozývá měkce zvonivý hlas sýkořice. Pozorovatelna odhaluje hladinu rybníka č. VI. Je zarostlá vodní vegetací a moc ptáků na ní není. Mezi kachnami nám stativáky odhalují dvojici poláků malých. Podél okrajů loví kormoráni malí a v jednu chvíli se v letu objevuje i bukač.

Největším shromaždištěm ptáků je tentokrát upuštěný rybník č. V. Jen kachen odhadujeme 6000, z toho dvě tisícovky patří čírkám, 1500 lžičákům, tisícovka kachnám divokým, ale je tu přibližně i 800 hvízdáků a 250 ostralek. Z bahňáků je tu stovka vodoušů tmavých a čtyři desítky jespáků obecných. Často se na obloze objeví létající prkno orla mořského, káně nebo krahujec. Překvapuje nás, jaký je tu klid od lidí, všehovšudy jich potkáváme asi jen šest.

Na visutém chodníku nad rákosinami Kondáse u jedné z pozorovatelen odpočíváme a svačíme. V závětří je tu vyloženě horko. Sám rybník je na plné vodě bez ptačího osazenstva. To bude nejspíš i důvod, proč tu jeřábi oproti minulým letům nenocují. Téměř po čtyřech hodinách jsme zase u auta. eBird hlásí 35 pozorovaných druhů a 5931 jedinců.

https://ebird.org/checklist/S201203342

Kam teď? Čas se zase krátí a všude je to dost daleko. Navíc se zatáhlo a v tom šeru se světlo vytratilo tak rychle, jako by už byl večer. Vracíme se k Hortobágy a na východě vesnice odbočujeme na vesnici Konya. Vede k ní rozbitá cesta z betonových bloků. Stojí tu jen pár domků, z nichž většina vypadá neobydleně. Takový konec světa. U statku si jako vždy připisujeme sýčka. Z mraků kolem visí déšť.

Rychle se přesouváme k cestě u „zakázané“ pozorovatelny na severu rybníků Virágoskúti-halastavak. V blízkosti pozorovatelny parkují auta a na její plošině jich musí být několik desítek. Moc bych chatrným konstrukcím zdejších neudržovaných pozorovatelen nevěřil. Opět zajíždíme k severozápadnímu cípu rybníka. V dálce přilétají od východu k rybníkům stovky jeřábů. Asi tam bude nejvíce bývalých kukuřičných polí, na kterých hledají jeřábi potravu před tahem k jihu. Ale i přes nás občas menší hejno přeletí. Atmosféra je to úžasná. Jejich křik se nese do dálky. Hrubé krákavé troubení dospělých a tenké pěvčí hvízdání mláďat. Všichni míří na vypuštěné dno rybníka, které bohužel kvůli rákosovému ostrůvku nevidíme.

Nocovat tu bude určitě několik tisícovek jeřábů. Začíná být pěkná zima, ale divadlo je to velkolepé, za kterým stojí za to vážit i tu zdlouhavou cestu plnou ucpávek, uzavírek a objížděk. Mizí i poslední světlo. Jen západní obzor lemuje načervenale oranžový pruh oblohy. Do Patkós czárdy je to snad 70 km, ale vidina dobrého jídla a příjemného prostředí je příliš lákavá. Jede se. Tou ledovou, černou, kontinentální stepí, tou plackou s neuvěřitelně vysokou oblohou, tou krajinou drobných vesniček, rybničních soustav, jeřábů a pastevců.

Od jednoho stolu se právě zvedá osazenstvo. Střídáme je a objednáváme jídlo. Už od minule jsem si představoval prkno plné masa a opečených brambor. Je to dobré a je toho hodně. Dnes jen jedno pivko a jsem plný.

Díky zimnímu času jsme doma záhy. Zase je čas na společné tlachání, pivko i kalíšek na dobrou noc.

---

3. listopadu 2024

Noční jasná obloha srazila teplotu dva stupínky pod nulu. Je sice zima, ale není mlha a slunce brzy leze nad obzor. Máme tu poslední dopoledne a moc toho před tím, než máme opustit ubytování, nestihneme. Vlastně jako každé ráno, tak i dnes se pouštíme k východu na mokřad Nagy-szik.

Je sice jasno s dokonalou dohledností, ale na travnatém mokřadu před námi není skoro nic. Jen tisícovka kachen, pár desítek čírek, stejný počet havranů a jediná husa velká. Stejná situace je i z druhé strany mokřadu.

https://ebird.org/checklist/S201299855

Vracíme se na ubytovnu, snídáme, balíme a teď už pojedeme jen k západu. Zbývá nám lokalita, kterou tu také pravidelně navštěvujeme, ruina starého statku jižně od Kócsujfálu. Puszta je nasvícená sluncem, podél cesty posedávají havrani a vlákna babího léta se míhají vzduchem. Ze silnice č. 33 odbočuji k jihu směrem na Nagyiván a po několika stovkách metrů zaznamenávám na oranici na vrcholku terénní vlny vlevo od cesty postávat hejno jeřábů. Stojí na horizontu a jsou krásně viditelní. Dělám pár dokumentačních fotek a pokračuji směrem ke statku.

Cesta je tu ale děravá a bahnitá. Jeřábi jsou vidět i odsud. Po poli za nimi jezdí traktor a postupně je zvedá. Vracím se ještě na chvíli do stejných míst, kde jsem stál před chvílí. Už tu stojí Petrovo auto, protože kluci vyráželi chvilku po mě. Většina jeřábů už odlétla. Přesedám do terénního Kodiaqa a pokračujeme ke statku. Ten je stále rozpadlejší. Líbí se mi, když Petr říká, „za celou dobu jsme tu neviděli ťuhýka šedého, vloni byl u statku“ a do několika minut ho tam vidíme. To stejné se nám bohužel nepodařilo s dropy, které jsme tu posledně pozorovali. Tentokrát vidět nejsou. Z děravé střechy menší stáje zato vylétá sova pálená. V okolních pláních loví dva piliši a my vzpomínáme, jak jsme tu kdysi před nácti lety spali ve stanech. Utíká to, utíká.

https://ebird.org/checklist/S201299876

No a tohle je naše poslední pozorování pro Hortobáty a Maďarsko. V Tiszafüredu dobírám benzín a v místním Lídlu něco na sváču a jede se dál k východu. Docela to frčí. Budapešť objíždím po jižním obchvatu, za kterým následuje dlouhá tlačenice na ucpané dálnici. Netrpělivost některých řidičů si vybírá svoji daň v podobě několika bouraček. Dávám jednu čůrací pauzu a pak se všichni setkáváme na velkém parkovišti u čerpací pumpy před Bratislavou. Stále je ještě světlo, ale slunce už klesá k obzoru. Na ploše parkoviště poletují chocholouši. Loučíme se a pokračujeme dál.

Obloha na západě se nádherně barví a dělá dokonalé pozadí masivu Pavlovských kopců. Hřejivě působící čmouhy vydrží nad obzorem až skoro k Brnu. To už je skoro všude tma. Je fajn projíždět známé ulice známého města a spokojeně konstatovat, že se těch cca 1100 km nepřihodilo nic nečekaného a nezaskočila nás žádná nepříjemnost. Škoda, že jsou ty pláně plné jeřábů tak daleko. Příště by to chtělo trochu prodlouženější víkend a raději ještě před změnou času na zimní. Doufejme, že to příště zase brzy přijde.