Maďarsko 2021

28 – 31.10.2021

Prodloužený víkend ve východomaďarské pusztě NP Hortobágy.

Ve východomaďarské pusztě se každoročně na podzim shromažďují desetitisíce jeřábů popelavých před svým odletem na zimoviště. Deník z naší poslední návštěvy této oblasti, konkrétně NP Hortobágy, končí následující větou.  Obligátní tvrzení o tom, že tu určitě nejsem naposledy, myslím upřímně a snad to bude i dřív než zase za dva roky. To jsem ještě netušil, že to nebude za dva roky, ale dokonce za dlouhých sedm let, než sem znovu zavítám, abych byl přítomen tomu nezapomenutelnému divadlu spojenému s přelety jeřábů z pastvin na nocoviště a zpět v kulisách mlžné stepní krajiny zalité paprsky vycházejícího či zapadajícího slunce. Proč tomu tak je? Nevím. Snad, že čas běží s postupujícími léty stále rychleji, a pokud ho člověk nepřišpendlí opakujícími se událostmi ke kalendáři, proteče mezi prsty, uplyne, vypaří se, a zbude po něm jen povzdech a prázdné místo v paměti.

Členové výpravy:

Robert Doležal – www.birdwatcher.cz
Eva Komárková
František Kopecký – frantakope.rajce.idnes.cz
Petr Podzemný – www.petrpodzemny.cz

---

28. října 2021

Tentokrát se nám ale podařilo čas zachytit. Jsme tři, jako na řadě jiných výprav, a posilou je nám jedna dívčí tvář. Domluva je snadná. Čtvrteční svátek nám bude startovní čarou prodlouženého víkendu zakončeného nedělí. A čtvrtek je tady. Před osmou ranní volá Franta, že parkuje kousek od našeho domu. Beru fotobágl, přes rameno přehazuji ještě batoh s oblečením, spacákem a svačinou, a sbíhám ze schodů na ulici. Ráno je chladné, ale rodící se den bude krásný, slunečný, pod modrou oblohou, zkrátka jako korálek na šňůrce babího léta. A stejné počasí má panovat až do neděle v Maďarsku. Ve třičtvrtě se objevuje Eva a brzy už nám z okna mává Petr, jehož autem pojedeme. Skládáme se do jeho služebního Kodiaqu a vyjíždíme k jihu.

Cesta ubíhá hladce, zvlášť, když se Budapešť dá pohodlně objet po obchvatu. Čtu si Ptačí smysl Tima Birkheada ve skvělém překladu Aleny Klvaňové. Půlhodinová pauza na protáhnutí a svačinu a brzy sjíždíme z M3 na starou dobrou silnici č. 33 mířící k Tiszafüredu. Tady už to známe, domky s verandičkami podél delších stěn, prodavači proutěných košíků a mosazných kotlíků u silnice, staříčci na kolech, a pak už přejíždíme jezero Tisza-tó, krajina se postupně mění v step a na poli se objevuje první skupinka jeřábů.

Je něco před třetí, když se ubytováváme v domcích za Patkós Czárdou (GPS: 47.5918053N, 20.8518811E), naší tradiční základnou, a po chvíli pokračujeme k Hortobágy, abychom si zajistili povolenku vstupu do národního parku. Známá místa podél silnice, orientační body, které důvěrně známe, hejna havranů a pak už stále znovu opravovaný most na kraji vesnice o devíti obloucích a jsme na místě. Informační turistické centrum je zavřeno. Nakupujeme alespoň pár plechovek piva a pak zjišťujeme, že menší infocentrum je nyní v provozu v budově místní hospody. Chlapík se nás ptá, která místa chceme navštívit, a když začneme tím, že halastó, bere si k ruce plánek parku, nekompromisně rybníky škrtá, kroužkuje několik dalších rybničních soustav a prohlašuje, že halastó jsou od pondělí pro veřejnost zavřené z důvodu rekonstrukce železniční trati a jestli ještě chceme povolenku koupit. Říkáme si, že to nějak vymyslíme a víkendový permit bereme (3600 HUF/osoba).

Z minulých let máme zkušenost, že se jeřábi večer slétají na nejsevernější rybník soustavy Hortobágyi-halastó, na Kondás. Když pak tou dobou stojíme na pozorovatelně u silnice č. 3316 severně od rybníků, letí nám přímo nad hlavami. Máme čas, proto jedeme z Hortobágy dál k východu s tím, že se v Balmazújvárosi na tuto silnici napojíme.

První zastávkou východně od vesnice je lokalita Szálka halom, malý lesík s hnízdištěm havranů a poštolek rudonohých v sousedství pohřební mohyly či kurganu. Právě odsud jsme kdysi s Pepem pozorovali svá první velká hejna jeřábů. Dnes je tu ale klid a ticho. Okolní step se zdá být vyschlá. Kolem přelétne jen poštolka obecná a od statku se melancholickým písknutím ozve chocholouš. Občas nad námi přetáhne skupinka hus velkých a za silnicí loví samec pilicha.

Szálka halom
15:40 – 15:55
GPS: 47.5756383N, 21.2428828E
pozorované druhy: husa velká (150 ex.), poštolka obecná, chocholouš obecný, kormorán velký (8 ex.), moták pilich (M), havran polní (20 ex.), bažant obecný

Pokračujeme dál k východu, když si asi po čtyř kilometrech všimneme vlevo od silnice hejna hus. Naštěstí je tu místo k zastavení. Rychle skládáme stativáky. V pusztě tu stojí voda a husy jsou shromážděné kolem ní. Přesně na tohle se těším u nás. Slunce máme v zádech a celé hejno je krásně přehledné a čitelné. Netrvá to dlouho a objevujeme první bernešky rudokrké. Nejprve tři, pak další dvě a naposled skupinku pěti ptáků. K louži přiletují další hejnka hus, na její okraj usedají havrani s kavkami, přímo před námi letí nízko nad zemí dva samci pilicha se samicí a brzy se na opačném konci hejna objevuje i jedna berneška bělolící. Krása, nemůžeme se odtrhnout od dalekohledů. Slunce za zády je nízké, je tu zlatá hodinka krásně zlatavého světla.

Nyirölapos
16:00 – 17:00
GPS: 47.5690319N, 21.2940661E
pozorované druhy: husa běločelá (7000 ex.), husa polní, berneška rudokrká (10 ex.), berneška bělolící, čejka chocholatá (8 ex.), špaček obecný (50 ex.), moták pilich (2M+F), káně lesní, havran polní (150 ex.), kavka obecná (30 ex.), racek bělohlavý (20 ex.), sýkora koňadra, kachna divoká (30 ex.), jeřáb popelavý (100x)

Než přijíždíme do míst, odkud jsme večer zvyklí pozorovat jeřáby, zapadá slunce. Překvapením je, že všechny pozorovací věžičky podél silnice zmizely. Stojí tu několik aut. Jedno patří další české výpravě. Jeřábů moc není. Obloha se barví do fialova a objevují se první hvězdy. S padajícím šerem prudce padá i teplota. Brzy nám stoupá pára od úst. Ale je nádherně. Tmavnoucí obloha je počáraná kondenzačními stopami po letadlech. Malá hejna troubících jeřábů směřují k jihu. Takové okamžiky stojí za to zachytit, napevno je umístit do kalendáře a hlídat si je.

K Patkós Czárdě přijíždíme za tmy. Hospoda je poloprázdná. Každý si objednáváme některou z místních specialit, které jsme si při předchozích návštěvách oblíbili. Mojí volbou je tentokrát pacalpörkölt, držky na paprice se šťouchaným bramborem. Protože nás tma vyhnala z terénu brzy, tak může brzy začít i seznamovací večírek. Je příjemné tu zase být s kamarády.

---

29. října 2021

Ráno je mrazivé, ale září jako další korálek na vláknu babího léta. Stačí vyjít před chatku a po čistě modré obloze se pohybují hejna hus běločelých a jeřábů. Hlasitě se ozývají. V keřích hlasitě debatují vrabci polní i domácí, ozve se osamocené písknutí koňadry a z větví stromů občas spadne další list obarvený podzimem. Melancholie, ale i radost a lehce povznášející pocit, to vše se ve mně mísí.

Sedáme do studeného auta, abychom se pustili po okolí. Opět míříme po silnici č. 33 k východu, ale už po několika kilometrech sjíždíme na Nagyiván a brzy odbočujeme na polní cestu mířící k rozpadlému statku Gyöngy tanya. Tady jsme v létě pozorovali mandelíky a při poslední podzimní návštěvě dropy. Ze stromu u cesty se zvedá hejnko strnadů lučních a okolní krajinu plní hlasy hus a jeřábů. Kousek od nás se ve stepi pase srnčí. Statek je zase o něco rozpadlejší než minule a jeho těsné okolí zarůstá keři. Dalekohledem stačí zamířit zpět k západu a hned je vidíme, na zelenohnědé pusztě svítí žlutobílé siluety šesti dropů. Jsou daleko a nerušeně se pasou. Kolem nás prolétne krahujec, ze stromu nad ruinou malé chatrče se ostrým trylkem ozve ťuhýk šedý a co chvíli je slyšet linduška luční. Nedaleko nás usedá hejno hus, kousek od nich popolétne několik čejek a ze skupinky stromů u rozpadlé hlavní budovy se zborcenou střechou pípají svými podzimními hlasy koňadry. Jaké to tu muselo být, když tu ještě žili lidé? Budova je dokonale vsazena do krajiny s dalekým výhledem do všech stran. Mám úplně stejně povznášející pocit, jako když jsem kdysi shlížel z hlavní budovy farmy, kde jsem v Norsku brigádničil, dolů na fjord a hory za ním. Taková místa dávají životu úplně jinou kvalitu.

Gyöngy tanya
8:25 – 9:20
GPS: 47.5347378N, 20.9467950E
pozorované druhy: drop velký (6 ex.), krahujec obecný, čejka chocholatá (15 ex.), špaček obecný (50 ex.), vrabec polní (20 ex.), linduška luční (10 ex.), poštolka obecná (2 ex.), káně lesní, husa velká (500 ex.), ťuhýk šedý, jeřáb popelavý (30 ex.), sýkora koňadra (4 ex.), stehlík obecný (6 ex.), moták pilich (F), vrána šedá (2 ex.), strnad luční (10 ex.)

Cestou k Hortobágy následuje menší soustava rybníčků Akadémiai-tavak. I zde se pase několik set hus běločelých, jejichž prohlídkou začínáme. Na dně vypuštěného rybníka postávají volavky bílé a v malé louži hledají potravu čtyři husice liščí. U břehu dalšího upuštěného rybníka píchají dlouhými zobáky do bláta kolihy. Z rákosí se ozývají moudivláčci a sýkořice, pozorujeme čírky obecné a hvízdáky na mokřadu, posloucháme kvičení chřástalů vodních, sledujeme bleskurychlé přelety ledňáčků i menší hejna halasných jeřábů točících se na obloze. Je krásně a není kam spěchat. Panuje stále stejné babí léto. Slunce zahřívá vzduch, my shazujeme vrstvy oblečení a vzduch se na větší vzdálenost začíná tetelit. Přibývají kormoráni malí, tři druhy potápek a další, teď už částečně vyschlá a vegetací zarostlá bahna malých výtažníků. Ještě před měsícem tu muselo být mnohem živěji.

Akadémiai-tavak
9:25 – 11:00
GPS: 47.5867783N, 21.0636536E
pozorované druhy: husa běločelá (350 ex.), střízlík obecný (2 ex.), volavka bílá (12 ex.), volavka popelavá (20 ex.), koliha velká (30 ex.), krahujec obecný, kachna divoká (20 ex.), zvonek zelený (2 ex.), linduška luční (10 ex.), straka obecná (3 ex.), husa velká (5 ex.), sýkor modřinka (8 ex.), racek bělohlavý (7 ex.), čírka obecná (130 ex.), hvízdák eurasijský (15 ex.), chocholouš obecný, husice liščí (4 ex.), sýkořice vousatá (12 ex.), racek chechtavý (40 ex.), chřástal vodní (3 ex.), potápka roháč (2 ex.), potápka černokrká, konopka obecná (30 ex.), kormorán malý (3 ex.), kormorán velký (4 ex.), jeřáb popelavý (50 ex.), moudivláček lužní (2 ex.), ledňáček říční (3 ex.), potápka malá, strnad rákosní (2 ex.)

Míjíme místo včerejšího pozorování hus a přes Elep se snažíme dostat k rybniční soustavě Elepi-halastavak. Na obloze nás vítá mohutný orel mořský a dvojice pochopů. Další orli posedávají na stromech kolem rybníků. Tady je kulisa zvuků doplněna táhlými hlasy kolih. Na vypuštěném dně největšího rybníka Fertö-laposi-tó jsou jich stovky. Plocha jeho bahen je tak rozlehlá, že podle siluet můžeme odhadnout jen počty nejbližších druhů. Jsou tu stovky lžičáků, čírek obecných a hvízdáků. Až mimo dosah našich dalekohledů je dno tečkované malými bahňáky, odhadem jich může být asi 500. Díky velkému zvětšení odhalujeme nějaké jespáky obecné, břehouše černoocasé, ostralky a daří se mi odečíst i černý límec husy velké (2GM). Snazší je situace s kontrastními tenkozobci. Daleko za ptáky tahají rybáři v bahnech sítě. Tachometr v autě se nám zastavil na čísle 666 km od začátku výpravy a opravdu je tu ďábelsky krásně. Sedíme v trávě na břehu rybníka, svačíme, prohlížíme gigantické schránky škeblí a slunce nás hřeje, kolem poletují sýkořice a pískají moudivláčci. Spletí polních cestiček se překvapivě dostáváme zpět na silnici č. 33.

Elepi-halastavak
12:25 – 13:15
GPS: 47.5403586N, 21.2769858E
pozorované druhy: orel mořský (6 ex.), moták pochop (2 ex.), tenkozobec opačný (16 ex.), jespák bojovný (2 ex.), sojka obecná, jespák obecný (2 ex.), lžičák pestrý (100x), hvízdák eurasijský (100x), břehouš černoocasý (2 ex.), ostralka štíhlá (15 ex.), čírka obecná (100x), koliha velká (100x), hýl obecný (2 ex.) a další druhy

Vracíme se zpět na Hortobágy, ale těsně před vesnicí odbočujeme k severu. Klikatící se rozbitou asfaltkou projíždíme zdejší pusztu, abychom navštívili sýčka, který tradičně sedává na jednom kravíně, a abychom se dostali do míst, kde se jen zřídka potká projíždějící auto. Daří se, sýček opravdu narušuje svojí siluetou hřeben střechy hospodářské budovy. Petr nalétává zdejší kus podmáčené stepi dronem, nad námi přeletují malé skupinky jeřábů, opět potkáváme ťuhýka šedého a kus dál směrem k velkému statku potkáváme na obloze postupně dva orly královské.

Nagyhort
13:30 – 14:30
GPS: 47.6354342N, 21.2656883E
pozorované druhy: sýček obecný, orel královský (2 ex.), straka obecná (2 ex.), ťuhýk šedý, husa běločelá (50 ex.), jeřáb popelavý (50 ex.), vrabec polní (10 ex.)

Odpolední čas ubíhá jako voda. Přes Balmazújváros se zkoušíme dostat k další soustavě rybníků Virágoskúti-halastavak. Severně od města je zákaz vjezdu. Prozatím to vzdáváme a zajíždíme ještě na malý mokřad Nagy-szik (GPS: 47.6027644N, 21.3650750E) přímo u města. Ten je ale vyschlý, pasou se tu ovce a kolem vodní strouhy odpočívá jen několik kachen, čírek obecných a jedna volavka popelavá. Dobrá, k rybníkům Virágoskúti-halastavak se pokusíme dostat jinou cestou, obloukem po silnici č. 3323 a polní cestou od severovýchodu. Daří se. Pohybujeme se po severním okraji největšího z rybníků. Dokonce je tu velká pozorovatelna, ze které prohlížíme prozatím prázdná bahna jeho vypuštěného dna. Postává tu jen skupinka jeřábů a z rákosí pořádá výpady za hmyzem bramborníček černohlavý. Až na zbytcích vody daleko od nás jsou vidět tisíce hus.

Brzy si všímám množství aut, která parkují u příjezdové cesty a velké skupinky lidí, která k nám míří v čele s rangerem. Ten celý rudý rázuje přímo k naší pozorovatelně. Nejprve si žádá naše povolenky, a když vidí, že je máme, nevyhazuje nás přímo jako dvojici Maďarů, která je tu s námi, ale slušně, ale nekompromisně nás vykazuje mimo pozorovatelnu s tím, že tu má skupinku, se kterou se tu bude točit nějaký dokument z nocoviště jeřábů, přičemž jejich počet tak akorát naplňuje kapacitu pozorovatelny. My jsme tu jaksi navíc. Bez zbytečných dohadů odcházíme. Přesouváme se dál k SZ cípu rybníka, kde si stoupáme na hráz. Ve výhledu na rybník nám bohužel překáží vysoký rákosový porost. Ranger nám mimo jiné prozradil, že právě sem letos zaletuje každou noc asi 30000 jeřábů na rozdíl od tradičního Kondáse, kde jsou počty třetinové.

Poloprázdný rybník postupně s křikem opouštějí hejna hus, aby sedly do puszty kolem blízké farmy. Hradbu rákosí přeletují jejich další a další klíny, které pak zvedají husy kolem farmy, chvíli spolu víří vzduchem a znovu sedají. Celkem to musí být dobře 30000 běločelek. Se zapadajícím sluncem je začínají střídat přiletující jeřábi. Je to dokonalá podívaná. Obloha postupně mění barvu, kdy těsně nad horizontem mění barvu ve žlutavou, a nad ní pak získává v široké vrstvě chladně nafialovělý odstín. Následuje postupně tmavnoucí modrá. A před tímto barevným pozadím táhnou zvlněné řady jeřábů. Je jich stále více, musejí se slétat z rozsáhlé oblasti. Drsné troubení starých ptáků střídají vysoké hvízdavé hlasy mladých. Jedna vlna za druhou se nad námi přelévá a z rybníku se zvedá nepřerušovaná a stále hlasitější kulisa jejich křiku. Tohle divadlo neomrzí. Modrá část oblohy temní, rozsvěcují se první hvězdy, a fialová část se rozprostírá výš, nese svítivé škrty po letadlech a černé siluety jeřábů. Uši jsou zahlceny křikem, hlava je klidná a srdce má křídla. Až téměř za tmy se začínají na rybník vracet i husy. I kdyby šlo jen o tento jediný večer, tak sem stálo za to těch pět hodin jízdy autem absolvovat.

Domů do chaty za Patkós Csárdou to máme 65 km, hodina jízdy nocí pod oblohou posetou hvězdami. Pak pořádná večeře, pivko na žízeň a sklenička červeného. Víc nezmůžeme, únava je silnější.

---

30. října 2021

Probouzí nás světlo sílící za záclonami a věčně debatující vrabci v keřích za oknem. Čeká nás experiment. Pokusíme se ověřit informaci od úředníka v infocentru, zda je soustava rybníků Hortobágyi-halastó skutečně pro turisty uzavřená. Vlastně si ani neumím představit, že bychom se tam nepodívali. Bez návštěvy halastó by výlet k Hortobágy nebyl úplný.

Spousta věcí se změnila. Po příjezdu nacházíme nové parkoviště a celý areál je ze strany vesnice zaplocený se vstupním turniketem. Ten ale funguje. Stačí zatlačit a jsme uvnitř. Trochu nejistě se pouštíme na přímku udusané hliněné cesty tvořící páteř mezi rybníky. Vlevo za kanálem jsou nataženy sítě a z budky vpravo nás nějaký ornitolog zdraví. Míjí nás dvě auta chlapíků, kteří pracují na opravě úzkokolejky, ale nikdo proti naší přítomnosti nic nenamítá.

I tady některé pozorovatelny zmizely a divoce zarostlé rybníky jsou nyní vysekané a působí dojmem lehce přeorané bahnité pláně. Vytahuji zápisník, abych si poznamenal první druhy. Zatím jsou to běžní ptáci v podobě stehlíků, datla, červenky, hrdliček zahradních a vrabců. Brzy ale přibývají husy velké a běločelé, kachny, kormoráni a nad rybníkem kroužící orel mořský či pochop. Trvá to dlouho, než se po cestě dostáváme k předposledním rybníkům. Ten vpravo je upuštěný, ale jeho dno se zbytky vody je plné, doslova nacpané různými kachnami. Jsou tu stovky ostralek, hvízdáků a čírek obecných. Mezi nimi prohledávají bláto bekasiny a ve výšce je neustále pohyb menších skupin hus běločelých a velkých s občasným rodinným hejnem jeřábů. Rybník vpravo už má bahnité dno téměř vyschlé. Díky pozorovatelně na něm nacházíme kulíky bledé, jejichž teskné pískání nás doprovází několik příštích hodin, vodouše tmavé a šedé, čejky, jespáky bojovné, obecné a kolihy. Nejde o velké počty, ale každý z bahňáků vždy potěší.

Na konci železnice je nejvyšší pozorovací věž. Zjišťujeme, že Kondás je téměř na plné vodě a moc života na něm není. Zdálky jsou vidět jen nějaké husy a menší kachny. Pouštíme se tedy po vysutém dřevěném chodníku, který spojuje tři v rákosinách vybudované polokruhové pozorovatelny nedaleko jižního břehu tohoto nejsevernějšího rybníka soustavy. Vybíráme si až tu nejvzdálenější pozorovatelnu. Na vodě jsou skutečně jen dvě stovky hvízdáků a až v tom nejvzdálenějším cípu rybníka několik set severských hus. Vyhříváme se na slunci usazení na teplých prknech lávky, svačíme, popíjíme pivko, které jsme si vzali s sebou a zkoušíme nalákat sýkořice, které co chvíli přeletují okolním rákosem. Je to nezvyk, že tu nikdo není, žádné davy turistů, které se vyhrnou v konečné stanici z vláčku, chvíli dupou a dělají povyk na lávkách a zase zmizí. Opravdu dnes máme rybníky jen sami pro sebe.

Dlouho tu lenošíme. V jeho JV cípu pak ještě lezeme na pozorovatelnu a sledujeme špačky, kteří kolem loví jako vlaštovky hmyz za letu. Abychom se vyhnuli situaci, že bychom se z areálu kousek od parkoviště nemohli kvůli nějaké zamčené bráně dostat, vracíme se pomalounku po východní straně rybniční soustavy. Vlastně jsme mimo ni a kráčíme po polní cestě lemující okolní podmáčenou pusztu. Slunce teď peče. Chvíli nás ještě vyprovázejí hlasy kulíků bledých, ale brzy je střídají husy pasoucí se ve stepi, která tu má podobu rákosím zarostlého mokřadu. Chvíli nad námi krouží orel mořský, k němu se pak na pár otoček přidává sokol, a my mechanicky šlapeme zpět k autu. Jdeme a zachytáváme vlákna babího léta, která poletují vzduchem. Když konečně přicházíme k autu, máme v nohách 13 km a blíží se odpolední hodiny, které těsně předcházejí západu slunce a příchodu večera.

Cestou k autu jsme nepotkali žádný zákaz vjezdu, a tak se rozhodujeme k východní hraně rybníků ještě jednou vrátit, tentokrát autem, a věnovat se pozorování přiletujících hus. Možná se objeví i nějací jeřábi. Vracíme se téměř na úroveň Kondáse. Vybíráme si místo s výhledem do stepi. V dáli se pase bílý dlouhorohý skot a husy jsou stále v pohybu, nasvícené klesajícím sluncem za našimi zády. Krásně je tu. Záhy je tu zlatá hodinka. Nacházíme tři bernešky rudokrké a brzy vidíme k husám sedat další čtyři. Říkám si, jaké by to bylo mít v této mokřadní pusztě malou chatku, přesně takovou, jakou máme daleko před sebou, mít natažené sítě a dalekohled po ruce. Dokázal bych si vždy několik měsíců v roce takového důchodu představit. Stačí málo, když přijde na věc.

Hortobágyi-halastó
8:30 – 18:00
GPS: 47.6468883N, 21.0944292E
pozorované druhy: hrdlička zahradní (20 ex.), vrabec polní (30 ex.), stehlík obecný (15 ex.), husa běločelá (100x), datel černý, chřástal vodní (6 ex.), červenka obecná (2 ex.), straka obecná (5 ex.), hýl obecný (2 ex.), sýkora koňadra (7 ex.), králíček obecný, kormorán malý (5 ex.), kachna divoká (400 ex.), volavka bílá (10 ex.), linduška luční (20 ex.), volavka popelavá (15 ex.), kormorán velký (50 ex.), husa velká (300 ex.), střízlík obecný (3 ex.), kopřivka obecná (30 ex.), vrána šedá (5 ex.), ledňáček říční (5 ex.), krahujec obecný (2 ex.), moudivláček lužní (15 ex.), ťuhýk šedý, kos černý (3 ex.), strakapoud jižní, čírka obecná (1500 ex.), moták pochop (4 ex.), labuť velká (6 ex.), ostralka štíhlá (300 ex.), zvonek zelený (4 ex.), sýkora modřinka (30 ex.), jeřáb popelavý (80 ex.), orel mořský (3 ex.), hvízdák eurasijský (500 ex.), moták pilich (2M+F), strnad rákosní (4 ex.), bekasina otavní (60 ex.), vodouš tmavý (16 ex.), vodouš šedý (2 ex.), kulík bledý (10 ex.), racek chechtavý (400 ex.), skřivan polní, čejka chocholatá (30 ex.), lžičák pestrý, jespák bojovný, špaček obecný (300 ex.), koliha malá, jespák obecný (10 ex.), racek bouřní (10 ex.), sokol stěhovavý, berneška rudokrká (7 ex.)

Hledíme do stepi, pozorujeme střídající se barvy oblohy, která má nakonec zase ten chladně nafialovělý odstín a šeří se. Přechod odpoledního horka do večerního chladu je prudký. Když později vjíždíme na silnici, máme před sebou v posledních barvách dne proti obloze siluetu sýčka sedícího na větvi opuštěného stromu. Dokonalá třešnička na dortu dnešního povedeného dne. Téměř dvanáct hodin mezi rybníky. To si zaslouží vydatnou večeři v Patkós Csárdě a nějaký ten pohárek posledního, rozlučkového večera.

---

31. října 2021

Přechodem času na zimní je noc delší o hodinu. Po ránu leží nad okolní pusztou tlustá vrstvy mléčné mlhy, kterou ale záhy prosvítají paprsky slunce. I tento den bude krásný. Snídám a padá na mě melancholie. Náhle a nečekaně. Nevím, čím to je. Snad tím spadaným listím venku, snad tím tichem podzimní krajiny, které tu narušují křikem husy a troubením jeřábi, snad tou dlouhou nocí, po které přicházejí stále kratší dny, snad tím, že zase něco končí, pár pomíjivých chvil, které se už nikdy nemusí opakovat. Jsem rozmrzelý a není mi do řeči. Po několika dnech prodlouženého víkendu není, co by bylo nutné tu ještě dohánět. Balíme, opouštíme naše domky a vydáváme se zpět k západu a lehce na sever.

Pokouším se zase číst v knize o ptačích smyslech, ale vždy po několika řádcích mě zmáhá spánek a čtený text vnímám jako za záclonou. Odkládám knihu, koukám na ubíhající silnici, na krajinu kolem, tu a tam zdřímnu. Brzy překonáváme dvojí hranice a jsme zase doma. Petra napadá, že bychom vzhledem k času, který máme dobrý, mohli zajet ještě na rybníky u Hodonína, kde byla v posledních dnech pozorovaná berneška tmavá a husa malá. No proč ne, je to jen kousek.

Na Písečném rybníku jsou při pohledu od rybárny vidět nějaké husy, jsou ale daleko a vítr cloumá dalekohledem. Přesouváme se na severojižní hráz, kde panují mnohem lepší podmínky. Před námi může být asi tisícovka hus – většinou běločelých, se dvěma stovkami hus velkých. Hejno procházíme opakovaně, ale zdá se, že nic zajímavého tu není. Bavím se odečty límců hus velkých. Brzy jich mám sedm tři barev. Záhy se objevuje kolega Mezulián s tím, že berneška tmavá se přece jen mezi husami nachází. Posouváme se pár desítek metrů. Slunce za zády a podmínky k pozorování téměř dokonalé. Konečně bernešku nacházím. Je to drobný a poměrně světlý mladý pták. Vzhledem k jejímu zbarvení se ani nedivím, že jsme ji mezi běločelkami neviděli dříve. Nacházíme i dvě husy s úzkým žlutým očnicovým kroužkem. Žádná z nich ale nemá typické znaky husy malé. I když by člověk řekl ano, to je ona, stačí pár minut, trochu jiný úhel pozorování a z malé husy se náhle vyklube husa běločelá jen s lehce nezvyklým žlutým kroužkem kolem oka. Myslím si, že řada pozorování husy malé u nás se týká právě takových netypických běločelek, jako jsme zde zastihli.

Písečný rybník, Hodonín (HO, JM)
12:50 – 15:30
GPS: 48.8512761N, 17.0833894E
pozorované druhy: husa velká (250 ex., bílý límec K85, žlutý límec EKC, červený límec J74, J78, J82, P18, S49), berneška tmavá, husice nilská (3 ex.), husa běločelá (800 ex.)

I tak to bylo pěkné zakončení naší maďarské výpravy. Po dvou a půl hodině pozorování to balíme. Končí pro nás nejen víkend, ale i korálky babího léta, které se hned začátkem týdne příštího mají změnit v pošmourné sychravé podzimní dny. Vyšlo to na jedničku, jen ta melancholie zůstává.