4. července 2008
Z „bungalovu“ se nám daří vylézt až v půl osmé. Obloha je zatažená, v noci pršelo. Vzduch voní, je příjemný chládek. Přejíždíme k rybníkům Akadémiai-tavak. Vlevo od silnice se za vesnicí pasou kolihy velké a volavky bílé. Pastviny vpravo jsou pro změnu plné havranů a kavek. Obloha je proti nám temná. Asi po pěti minutách začíná hřmět. Prohlížíme mokřinu proti prvnímu z rybníků. Osazenstvo je stejné jako minule. S prvními kapkami deště přilétá osm ibisů hnědých. Déšť bohužel houstne. Balíme nádobíčko a stahujeme se do aut. V dědině nakupujeme, následuje krátká návštěva muzea (kupuji skvělou monografii o tahu jeřábů popelavých) a rychle do kempu. Brzy pršet přestává. Vylézá slunce, můžeme zase do terénu.
Vracíme se k rybníkům Akadémia-tavak. Jeden z rybníčků je čerstvě vypuštěný. V okolí pracují lidi od rybářství a neustále plaší všechno ve svém okolí. Cíleně a s chutí. Vypuštěný rybníček je doslova nacpaný ptactvem: tři desítky volavek vlasatých, asi stovka rybáků bahenních a černých, dokonce jeden rybák bělokřídlý. Po nějaké době přilétají také ibisi. Rybáci jsou krotcí, létají v naší těsné blízkosti, zkoušíme fotit letovky. Obloha je chvíli plná mraků a chvíli rozzářená sluncem. Vítr sílí. Odcházíme po třech hodinách absolutně uspokojeni jak fotograficky, tak ornitologicky.
Rybák bahenní těsně po ulovení odrostlého pulce.
Akadémiai-tavak
9:10-9:35, 11:45 – 15:00
pozorované druhy: rákosník obecný (10 ex.), rákosník velký (5 ex.), sýkořice vousatá (2 ex.), strnad rákosní (5 ex.), husa velká (30 ex.), konipas luční (15 ex.), vlaštovka obecná (10x), rybák bahenní (70 ex.), moudivláček lužní (3 ex.), lyska černá (60 ex.), polák chocholačka (2 ex.), polák velký (40 ex.), čáp bílý, zrzohlávka rudozobá (2F), potápka roháč (14 ex.), kormorán velký (10 ex.), potápka malá (4 ex.), čejka chocholatá (100 ex.), špaček obecný (300 ex. s čejkami), volavka stříbřitá (10 ex.), koliha velká (5 ex.), vodouš bahenní (60 ex.), vodouš tmavý (2 ex.), ibis hnědý (10 ex., jeden má žlutý kroužek na levé noze s označením 156), jespák bojovný (10 ex.), pisila čáponohá (4 ex.), vodouš rudonohý (2 ex.), konipas bílý (10 ex.), skřivan polní (5 ex.), rybák černý (20 ex.), rybák bělokřídlý, volavka vlasatá (30 ex.), kvakot noční (3 ex.), čírka obecná
Vracet se do kempu nemá cenu a tak se ještě přesunujeme k odbočce na Nagyiván. Sedám si pod maskovací síť k vlhám a pořizuji několik obrázků. Podél rákosin a pozorovatelny později přecházím k lesíku s kolonií poštolek rudonohých. Obloha už je zase čistá. Z okolní stepi se vracejí poštolky nízkým přízemním letem k lesíku. Přinášejí potravu mladým. Většinou jde o hmyz a rovnokřídlé. Občas se v pařátech objeví menší hlodavec. Opět zkouším pár letovek.
Je tu krásně. Puszta se do stříbrna leskne vlnící se travou, nad ní se houpají přilétající poštolky, občas se ozve hlas vlhy zanesené sem prudkými nápory větru. Některé létají v blízkosti své kolonie jen asi metr nad zemí, stojí ve větru na místě a hledají hmyz. Občas usednou do trávy. Opouštíme i tuto lokalitu a v podvečer se ocitáme na okraji Nagyivánu. V křoví pozorujeme rodinku ťuhýků menších se čtyřmi vzletnými mláďaty krmenými rodiči. Prohlížíme okraj pusty podél silnice – lovící poštolky rudonohé, čápi bílí a u vesnice se v prachu popelící chocholouši. Do seznamu nám přibývá konopka. Step dostává se zapadajícím sluncem zlatou barvu. Před námi jsou pláně jako stvořené pro dropy a dytíky. Zítra se sem musíme vrátit na nocleh. Do kempu se vracíme výjimečně za světla. Sprcha, večerní hostina, únava a spánek.
Odpolední step dostala s klesajícím sluncem zlatavý nádech. Ta malá postava je Luboš.
5. července 2008
Balíme. Petr zjišťuje v tlusté maďarské knize, kterou včera koupil v muzeu, že se opravdu dytíci i dropi zdržují v oblasti Nagyivánu. Také našel malou rezervaci, kde se mají vyskytovat ouhorlíci. Měníme tedy plány a po zaplacení za kemp míříme k jihu. Dnes to bude všechno o štěstí.
Vyjíždíme tedy vstříc novým dobrodružstvím. Nejprve k západu na Nagyhegyes, poté k jihu na Hajdúszoboslzló, kde nakupujeme a posléze k západu na Nádudvar a Karcag. Nedaleko od posledně jmenovaného města, zhruba severovýchodním směrem, se v zemědělsky využívaných pláních nachází obdélník puszty o ploše několika desítek hektarů s farmou uprostřed – chráněná plocha Zádor-lapos. Zastavujeme při jejím jižním okraji v místech, kde bez zdánlivého důvodu stojí uprostřed plání starý kamenný most. Z jeho těla vyčnívajícího několik metrů nad okolní terén se ale dobře sleduje okolí. Takže důvod by tu byl. Právě tato rezervace by měla být jedním z míst výskytu ouhorlíků stepních. Nedaleko od nás roste skupina stromů, ve které hnízdí v budce mandelík hajní. Přeletují tu ťuhýci menší, ozývají se lindušky úhorní, ale po dlouhokřídlém ptáku podobajícímu se rybákovi, tu není ani památky. Početnost místní populace ouhorlíků je dost proměnlivá. Snad jsme tu ve špatný rok, možná jen ve špatnou dobu. Je poledne a slunce pálí. Zůstáváme tu asi dvě hodiny, než se rozhodujeme pokračovat dál.
Zádor-lapos a okolí
11:45 – 14:00
pozorované druhy: ťuhýk menší (2 ex.), mandelík hajní (pár s obsazenou budkou), vlaštovka obecná (10x), dudek chocholatý, čáp bílý (2 ex.), moták pochop (3 ex.), konipas bílý, poštolka obecná (4 ex.), volavka červená, straka obecná (3 ex.), čáp černý, linduška úhorní (2x hlas), rorýs obecný (10 ex.), bělořit šedý (5 ex.), špaček obecný (8 ex.), holub hřivnáč (4 ex.), hrdlička divoká (4 ex.), bramborníček černohlavý (3 ex.), strnad luční (7 ex.)
Petr, to je gejzír těch nejbláznivějších nápadů, zdroj dobré nálady a neúnavný fotoexperimentátor.
Podél opuštěných lánů polí a pastvin se proplétáme plochou krajinou s obzorem kdesi v dálce splývajícím s oblohou. Jsme v oblasti dropů a dytíků. Jen občas míjíme skupinu osamocených hospodářských budov toho nejzapadlejšího koutku velké maďarské nížiny. Pohybujeme se v blízkosti hranice národního parku. Několikrát zastavujeme a sledujeme okolí, ale žádný z té trojice vzácných stepních ptáků se nám neukazuje.
Na silnici se dostáváme jižně od Nagyivánu, vesnice, ve které je každý druhý sloup elektrického vedení zdoben čapím hnízdem. Zatímco my s Petrem a Jirkou se jdeme ještě jednou podívat ke kolonii poštolek rudonohých (16:00 – 17:30), Luboš s manželkou odjíždějí na osvědčenou lokalitu Akadémiai-tavak. Procházíme tiše pod stromy a za nedlouho máme každý několik fotek pestře vybarvených samic a tmavých samců tohoto druhu. Z jedné budky na nás kouká dvojice mladých kalousů. Podařilo se zastihnout i mladé dudky občas krmené rodiči. Obloha se zatahuje a tak po půldruhé hodině odjíždíme za kolegáčky k rybníkům.
Včera upuštěný rybník už je opět dopouštěný. Ptáků je tu mnohem méně, než včera. Ve chvílích, kdy svítí slunce se opět pokoušíme o pár letovek rybáků bahenních. Na vyschlém dně jednoho z výtažníků je shromážděno asi 20 volavek stříbřitých s volavkami vlasatými a kvakoši. Dvojice volavek stříbřitých nám předvádí elegantně působící souboje. Objevují se ibisi (10 ex.) a Luboš nachází nový druh do seznamu – potápku černokrkou. Obloha se zatahuje, na západě je úplně černá a v třásních se dotýká země. Ozývá se hřmění, světélkují blesky a vše se rychle blíží k nám. Vracíme se k autu a přejíždíme k restauraci na blízké křižovatce. Déšť nás zastihl už schované pod přístřeškem na zahrádce restaurace. Dopřáváme si teplou večeři. Ceny jsou tu téměř poloviční oproti noblesní czárdě v Hortobágy.
Déšť přechází, obloha se postupně vyjasňuje a probouzí se večer. Ke Kondási směřují ze stepi hejna hus a velkých racků. Za šera opouštíme hospůdku, abychom poslední noc strávili přímo v pusztě. Ze silnice č. 33 odbočujeme na Nagyiván a před vesnicí pak sjíždíme ze silnice doleva na polní cestu vedoucí k ruinám zemědělské usedlosti. Poslední sluneční paprsky barví zbytky oblačných trhanců nad západním obzorem do sytě oranžové. Na temně modré obloze svítí jako rozžhavený kov. Pod košatým jasanem stojícím před rozbořenou obytnou budovou statku stavíme stany a nedaleko nich už za tmy stolek a židličky. Jsme tu poslední noc. Dytíci se neozvali ani za šera. Zato křepelčí přepočítávání „pět peněz“ zní odevšad. Krajinu přikrývá tma, na obloze září chuchvalce hvězd a kdesi v dálce svítí pár bludiček lidských stavení. Krom cvrčků a křepelek je absolutní ticho. Popíjíme víno, většinou mlčíme a vychutnáváme si tu kouzelnou atmosféru. Spát jdeme jen chvíli poté, co nad námi problikla žilka padající hvězdy. Usínání nám doprovází hlas sovy pálené.
Trojice vlh pestrých na odsedací větvičce nedaleko svého hnízdiště.
6. července 2008
Noc byla plná křepelčího povídání. Puszta před námi se probouzí. Z oblohy se ozývají rorýsi, v polích loví volavky bílé, čápi a káně. V keřích před statkem fotím ťuhýka obecného. Přijíždí terénní defender s dvojicí doprovázenou profesionálním ornitologem. Zastavují u nás, aby se v polích podívali po dropech. Byli jsme tedy na správném místě. Pak rychle odjíždějí, mají toho dnes ještě hodně. Po polní cestě opouštíme statek. Naposledy vidíme mandelíka odlétajícího od budky, pak ťuhýka menšího, kterého jsme tu přede dvěma dny fotili, káni bělochvostou – nový druh pro Luboše, a najíždíme na asfalt silnice, abychom zamířili zpět k západu.
Necelý týden v prostorných pláních východního Maďarska utekl rychle. Mám z něj moc příjemný pocit, který zůstane zachycen i ve fotografiích, které si odsud odvážím. Skoro bych řekl, že se tu zase sejdeme při podzimním tahu jeřábů.
Do stepi přichází déšť.
| předchozí část |