16. září 2004
Probouzí mě fousatá tvář za okýnkem. Petr fackovaný větrnou vichřicí nás točí na video. Jeho stan je desítkou lanek a provázků ukotven ke všemu pevnému v okruhu pěti metrů. Přesto se otřásá, vibruje a prohýbá. Takovouhle zatěžkávací zkoušku ještě neprodělal. ne nadarmo hlásili včera v rádiu vichřice na SZ pobřeží. Ve čtyřech pak se snažíme stan poskládat. Vlajeme na té nafukující se příšeře, jako bychom krotili splašeného hrocha. Vařit se tu nedá. Odjíždíme hledat závětří.
Nacházíme jej v Malinu. Obloha je temná a těžká. Rychle povařit, než začne pršet. Pak k západnímu pobřeží Inishowenu a dál k jihu. Už prší. Do severního Irska nepojedeme. Přečetl jsem si podmínky půjčení auta. Bez písemného souhlasu půjčovny smíme používat auto jen na území Irska. Písemný souhlas nemáme, tak nezbývá než se vracet stejnou cestou k jihu a hranice se severním Irskem kopírovat z vnějšku.
Zastavujeme v Letterkenny v našem oblíbeném Aldi. Krom několika drobností kupujeme každý láhev červeného. Večer si dáme trošku do nosu. V dešti hrneme na Donegal. V Bundoranu točíme k východu. Hned za městečkem Kinlough je jezero Lough Melvin. Těsně před ním nacházíme parkoviště.
Stále prší. Chlapíci chtějí jet ještě dál, ale sami neví kam. A spěchat není proč. Cestu do Dublinu bychom zvládli během několika hodin. Chvíli sedím v zapařujícím se autě. Než se nudit, tak raději vařit. To je teď mé heslo. Lezu ven, oblékám nepropro, shromažďuju propriety k vaření a v drobném deštíku se pouštím do kuchtění. Vím, že nakonec tu stejně zůstaneme. Proto nalévám do plecháčku svůj rumunský Merlot a dělám rýži s tučňákem. Hlad ani nemám, ale lepší je bombičku trochu vyvařit, než ji vyhodit nepoužitou. Popíjím víno, pojídám a počasí se začíná lepšit. Napřed několikrát vysvitne slunce a pak se obloha čistí a ž k modré barvě. Svlékám nepromokavé oblečení. Na slunci je příjemně. Popíjím víno a vyhřívám se. Do vaření se pouštějí i kolegové. I oni postupně otvírají své láhve a začínají si užívat jistotu dnešního večera.
Tlacháme o hloupostech a při čisté obloze klesá teplota. Když před osmou lezu do auta napsat pár řádek, ukazuje Petrův teploměr 9.6°C. Kluci si postavili stan. Nám se do toho moc nechce. Asi si schrupneme zase v autě. K jezeru je to kousek. Rybář, který prochází kolem, nám nabízí pstruha. Nemáme, jak jej osmažit. Odmítáme. Má mysl je mírně otupena vínkem. Dopil jsem. Kluci venku vesele debatují. Občas mě zaskočí, jak trochou sebejistého a rozhodného vystupování lze jiným vnutit svoji vůli. Jako by to ostatní někdy téměř očekávali. Tmí se. Poslouchám tlumené hlasy kolegáčků. Vstanu a půjdu se k nim přidat.
Kolem desáté máme návštěvu, policie, garda. Chtějí řidičák a prohlížejí papíry od auta. Že tu budeme kempovat jim vůbec nevadí. Jsou slušní, omlouvají se za to, že nás rušili a přejí dobrou noc.
Strašidelný les plný zapomenutých valů, zídek, dolmenů a menhirů – Burren.
17. září 2004
Jak Pípku píšeš, je to dnes jedenáct měsíců. Pěkně nám to poskakuje. Celý život takhle strašně rychle poskakuje. Pak je to najednou pět, deset, patnáct let, když si chceš na něco vzpomenout. Jen se nedát zmást a nezačít spěchat.
Na tyhle myšlenky mi svítí ranní sluníčko. Posuneme se kousek dál k východu, blíže k Dublinu. Naše dny se tu krátí.
Podél „našeho“ jezera Melvin směřujeme na Rossinver a Glenfarne. Stolová hora nad naším nocovištěm se nám zmenšuje za zády. Kopce v okolí lemují vysazené lesy. Kopírujeme hranici severního Irska, ale jednou jsme zabrousili i za ni. Kdesi za Gortahillem začínáme stoupat po vedlejší cestě vzhůru. Projíždíme dvěmi bránami a u lesa parkujeme. Má tu být Cairn Dolmen.
Hustým lesem přicházíme na pastvinu posetou kameny. Nic výraznějšího tu není. Chlapi se vracejí najít správnou cestu. Já tu chvíli okouním jen tak. Nacházím dva nevýrazné dolmeny. Výhled do okolí je díky temné obloze a kamenným zídkám pochmurný. Při návratu nacházím tu správnou pěšinku k dolmenu, který je zarostlý v lese. Je dokonalý. U auta potkávám jen Petra. říká, že se mu kluci v tom hustém lese plném kamenných kruhů a dolmenů ztratili. Celý les je bývalým prasídlištěm. Jmenuje se to tu Burren. Ještě chvíli se pak motáme po návratu kluků po okreskách, než najíždíme na N 3 směr Dublin.
Míjíme Cavan a ve Virginii, sjíždíme na obě k Lough Ramor. Příjemné místo k příjemnému přecpání už méně příjemného jídla. Tučňáci s těstovinami. Tím častým opakováním se mi najednou přejedli. V mapě nacházíme kousek odsud megalitické pohřebiště. Šněrujeme okolí po silnicích a přesto nenacházíme. Už několikrát se nám potvrdilo, že tato mapa z půjčovny aut moc přesná není. V Kellsu, kde se v městečku tyčí tisíc let stará kruhová věžička, se vracíme na N 3.
Kousek za Navanem nacházíme Hill of Tara. Jde o zelený kopec s výhledem do širokého okolí. V hrobkách tu byli pohřbíváni staří keltští králové. Hrobky leží uprostřed valů tvořících soustředné kruhy. Pozdí se a my netušíme, kde dnes spočinout na noc.
Po chvíli debatování se rozjíždíme na východ k moři, směr Drogheda. Těsně před ní nacházíme u řeky louky náležející jakémusi soukromému rybářskému sdružení. Stmívá se. Dnes budeme na noc hosty tohoto místa. Když jsme sem přijížděli, zněla v rádiu trošku legrační čeština ve Dvořákově Rusalce. Pořádně jsme zesílili zvuk a mně při tom zpěvu až běhal mráz po zádech. Za dva dny bychom měli být doma, Pípku. Moc se na to těším.
Poslední procházka opuštěnou pláží a něco málo symbolů.
18. září 2004
Kluci si postavili stan na louce a my s Jurou už třetí noc prospali v autě. V noci pršelo, ale ráno se na nás usmívala čistě modrá obloha. Po snídani jedeme na Droghedu a přes Termonfeckin na Clogherhead, který leží na mořském břehu. Asi naposledy se jdeme projít po nekonečné pláži. Plašíme hejna racků a ukřičené ústřičníky. Zouvám se a brodím vodou. Je studená. I vítr je nepříjemně vlezlý. Dnes se nehodlá koupat ani otrlý Petr. Tomu se podařilo najít krásnou černou shellku. Má z ní radost. Děláme pár fotek a vracíme se do Droghedy, abychom na informacích zjistili kemp nejbližší letišti.
Jen ty informace najít. Mně se to nepodařilo. Nakoupil jsem v Tescu a číhám na ostatní. Po jejich návratu zjišťujeme, že máme za stěračem pozdrav od policie. Nezaplatili jsme u automatu parkovné a tudíž platíme pokutu – 19 euro. Automat tu nikde nebyl, ale to asi nikomu nevysvětlíme. Jsem zvědav, jakým způsobem to budu od nás platit. Kemp má být před letiště vlevo od silnice N 1. Ta se nám ale cestou rozpustila v dálnici M 1. Ve Swords odbočujeme. na kraji města je obrovský obchoďák. Všude se cpou auta. Není kde zastavit. Stojím na kraji chodníku a borci odbíhají zjistit něco nového na místní turistické info. Jediný kemp, kde nás nechají stanovat na jednu noc je v Rushi. Vracíme se tedy k pobřeží kousek pod Skerries, kde jsme spali první noc. Cena na osobu je 8 euro, příplatek za sprchu 0,5 euro.
Stavíme stany a jdeme povařit. Pak chceme vyklidit auto, abychom z něj mohli u nějaké pumpy vysát všechen ten nanošený marast. Pro zpestření začíná zase pršet. Déšť má jen krátké trvání. Trochu balíme a pak ve městě plníme do vrchovata nádrž benzínem a vysáváme podlahu. Po návratu do kempu nás čeká zasloužená sprcha. V rádiu hrají českou klasiku – Janáčka.
Slunce sklouzává k obzoru. Poslední procházka po pláži, křik racků a poletující hejno kulíků písečných na hranici vln. Lasturky křupou pod podrážkami a přes všechny vrstvy oblečení proniká ledový vítr. Rádio přešlo na džez. Poslední večeře v podobě sardinek s cibulí. Už mám těch olejnatých rybích specialit až po krk. Vůně dýmky a slunce před námi mizí v polích. Pak Guinness v místní hospůdce a padá na mě únava. Opouštím kolegáčky. Obloha je posypaná hvězdami. U brány vyťukávám kód, abych se dostal do kempu. Usínám během okamžiku.
Celá naše čtyřčlenná výprava. Zprava Dódin, Jura, Luděk a Petr.
19. září 2004
Vzduch je ledový, ale obloha téměř modrá. V prvních paprscích slunce, které k nám pronikají, sušíme stany, snídáme, ničíme přebytky jídel a balíme. V devět opouštíme kemp. O půl hodiny později stojíme spíše díky náhodě než orientačnímu smyslu na parkovišti, kde jsme si před více než třemi týdny půjčovali auto. Vyhazujeme věci a už je u nás chlapík z půjčovny, ptá se, kde jsme tankovali, děkuje nám, předává klíče japonskému turistovi a náš červený domek odjíždí. Vše během několika okamžiků. Snad jsme v autě nic nenechali.
V odletové hale letiště nacházíme koutek s výhledem na proud lidí doplňovaný přilétajícími letadly. Nenudíme se. Ještě se jdu jednou zeptat, jestli už jsou všechny formality půjčení auta vyřízeny. Vše se zdá být v pořádku. Usedám do svého kouta, čtu si, píšu, koukám po lidech. Do odletu zbývá pěkných pár hodin.
Při odbavení má můj bágl o kilo míň, než na Ruzyni. Asi tím harcováním v autě na dně kufru pohubnul, což se nedá říct o mé hlavě obtížené zážitky, zkušenostmi a vjemy získanými během uplynulých 24. dnů. Další výlet končí. A byť stál asi 18 tisíc, přesto se po návratu z něj cítím bohatší.
| předchozí část |