Irsko 2004 – 4. část

11. září 2004

Noc byla neklidná. Vítr se rozburácel do slabší vichřice. Zmítal stanem a občas přinesl prudký déšť. Venku to hučelo, jako by kolem nás neustále projížděl v plné rychlosti nekonečný vlak. Vítr hvízdal, stan sebou mlel a otřásal se. Dlouhé chvíle jsem měl pocit, že cestuji na korbě náklaďáku. Vždy, když jsem se probudil, tak jsem čekal, že vítr vyrve stanové kolíky a odnese nás na moře. Nebo že se přivalí vysoké vlny a zaplaví nás. Nestalo se. Vichřice znatelně polevila ráno. Dokonce v mracích byla modrá místa se sluncem. Foukalo stále silně, ale stan byl alespoň vyschlý a mohl se trochu proti vůli větru sbalit.
Přehopsali jsme autem kameny zpět na silnici a pustili se dál. Občas se zatáhlo a prudce sprchlo. Protáhli jsme se podél Galway Bay a projeli samotným Galway. Pak podél pobřeží přímo na západ. Ve Spiddalu dokupujeme benzín a bumby flašky. S plnou nádrží sledujeme trasu silnice N 336.
Poté, co pronikáme trochu do vnitrozemí, dostává krajina kolem takový ráz, jak jsme si dříve představovali Irsko. Nízké kamenné vyvýšeniny jsou obklopeny rašeliništi, jezery a dlouhými prsty mořských zálivů. Točíme na N340 a tu opouštíme dál do vnitrozemí na Derryrush. Silnička se proplétá rašeliništi. Ploty zmizely, žádné farmy. Jen hromady odrytých kousků rašeliny se suší u krajnice a v dálce vystupují Maumturk Mountains. Vše zalévá svým svitem slunce. Fouká stále prudký vítr. Na jezerech se dělají vlny s bílými hřebínky. Občas propluje kolem mrak z něhož visí déšť. Občas se objeví nad vyhloubenými obdélníky odtěžené rašeliny duha. Je tu úžasně. Když se mě včera kluci ptali na nejsilnější zážitek z Irska, řekl jsem Cliffs of Moher. Dnes bych k nim bez váhání přidal tyto rašeliniště pustého poloostrova Connemara. Co chvíli zastavujeme a kocháme se okolím.
Dál si vybíráme zase ztracenou silničku na Cashel a podle mapy krajinou tisíce jezírek a jezer přijíždíme do Ballinaboy. Sem zasahuje mořský záliv. Objíždíme jej a po pravé straně nám vystupují hory Connemara National Parku. Další záliv a na jeho břehu majestátné Kylemore Abbey. O něco později přijíždíme k jedinému irskému fjordu – Killary Harbour, který dobrých 20 km zasahuje do pevniny.
Pozdí se, je třeba najít nocoviště. Objíždíme fjord, abychom po N 335 stoupali výše do hor. Občasné lesíky jsou husté a mladé. Krom toho jsou za plotem. Sjíždíme na postranní silnici, ze které odbočuje slepá cesta vedoucí do hor podél řeky Bunowen. Opět ploty, rašeliniště a přibývající míle na tachometru. Těsně před poslední farmou této silničky se dá sjet k říčce.
Obloha se zatahuje, vítr sviští, ale dál už nepojedeme. Kempu, který jsme si dnes chtěli dopřát, zůstaneme protentokrát ušetřeni. Na okno auta ťukají dešťové kapky. Prudký vítr venku snižuje teplotu o pěkných pár stupňů. Ani se mi nechce vylézat. Sedíme všichni v autě, když k nám přijíždí farmář. Říká, že voda v říčce může až o metr stoupnout, tak ať se raději přesuneme kousek jinam. Když na chvilku přestává pršet, stavíme stany na vyšším břehu. Stavíme na rašelině. Stačí víc dupnout do trávy, aby vystoupila voda. Pár světlých skvrn na obloze rychle přeběhlo nad námi a už zase prší. Pokuřujeme v autě dýmky. S řidšími kapkami deště se objevuje na obloze hrstka hvězd. Jdu si vyčistit zuby a rychle do stanu.

---

12. září 2004

Budí mě vlny deště a nárazy větru. Stan stojí trochu zešikma a na jedné straně není napnutý. Vítr do něj buší a občas ho skoro položí na bok. Člověk se mohl sebevíc připravovat duševně na tento typ počasí a přesto mu to kazí náladu a radost z cest. Sbalil jsem karimatku, spacák a utekl prozatím do auta. Nejspokojeněji se tváří ovce venku, vlněné koule spásající trávu. Asi jde o zvyk.
Auto se plní kompletním osazenstvem, vytahují marmelády, nutely a pouští se do dlabání. Lezu pod stan a balím celou jeho vnitřní část. Pod vnější plachtou pak s Jurem vaříme vietnamské polívky. Nejhorší je závěr, kdy v silném vichru a dešti balíme promočený zbytek stanu. Jedna z podpůrných tyčí se náporem větru dokonce ohnula. Poté, co balí i Petr s Luďkem, se všichni víceméně mokří ocitáme zase v autě. Okýnka se zamlžují. Pouštíme naplno topení a vyrážíme k Westportu.
Mlha, déšť a silný vítr. Z okolí toho moc nevidíme. Ve Westportu na osmiúhelníkovém náměstí, které má být jedno z nejkouzelnějších v Irsku, vystupuje na okamžik jen Petr, aby udělal dokumentační fotku. V Newportu se stáčíme do vnitrozemí k jezerům Lough Conn a Lough Cullin. Projíždíme mezi nimi. V Ballině okukujeme oplocený dolmen a po N 59 se blížíme Sligu.
Na poloostrůvku před ním v Carrowmore je rozsáhlé megalitické pohřebiště včetně hrobek a dolmenů. Nejprve se tam nikomu nechce kvůli dešti, ale nakonec tři kolegové odcházejí. Vstupné je dnes zdarma a dokonce dostávají i průvodce v češtině. Nevím proč, ale mně se vylézat z auta nechce. Píšu zápisky, koukám do mapy … možná si to ještě rozmyslím.
No a rozmyslel jsem si to. Louka vlnitá hrobkami starými až 7000 let a posetá osamělými kameny. Vypovídací hodnota pro laika moc velká není. Na druhé straně silnice jsou na jiné louce dva zachovalé dolmeny. Fotíme, co nám deštík dovolí. Vracím zafoliovaného průvodce v češtině a místní průvodce se se mnou česky loučí: nashledanou.
Na parkovišti ještě vaříme oběd. Nepropro oblečení přichází na řadu. Z několika centimetrů nám asistuje červenka. Míjíme Sligo v jehož těsné blízkosti je impozantně působící kopec Strandhill. Na jeho temeni mají být další zbytky pohřebišť z doby kamenné. Obloha se už bezostyšně plazí po okolí a olizuje silnice a auta. Prší, prší, prší. Jedeme dál k seberu na Donegal. Před ním odbočujeme na N 232 a z ní pak na postranní silničku. Musíme tu najít nocoviště. Déšť neustává. Pohybujeme se pár km od hranic ze severním Irskem. Cesta se kroutí opuštěnými vodou přesycenými rašeliništi. Na asfaltu jsou kaluže, tečou tudy potůčky. Voda shora, voda dole. Zastavujeme u malé chaloupky. Je plná ovčí vlny. Za ní na terásce pod stromy se dají postavit stany, ale nebylo by vidět na auto. Domlouváme se s Petrem a Luďkem, že si postaví stan a my s Jurou zůstaneme v autě. Kluci tak činí, ale stan je promočený a oni si v něm nechtějí zamokřit i spacáky. Tak uvidíme, jestli noc bude v poloze skrčence. Petr nakonec obětuje spodky a ručník k vysušení podlážky a do stanu se stěhují. S Jurou zůstáváme v autě. Sklápíme sedadla a snažíme se najít trochu pohodlnou pozici. Přestává pršet, objevují se hvězdy.

---

13. září 2004

Až k ránu, když jsem vylézal ze spacáku, jsem objevil ideální polohu, při které jsem se mohl v autě úplně natáhnout. Pozdě. Obloha je dotrhaná, prosvítá slunce a je velice chladno. Od pusy jde pára. Okolí vypadá ve slunečním svitu mnohem radostněji a přívětivěji.
Na rozehřátí vařím polívku a pak hned rozvěšuji po okolí všechny mokré nebo vlhké věci. Než odjíždíme, stíhá vyschnout i stan a v zápětí se na nás valí první hradba černých bouřkových mraků a začíná opět mírně poprchávat. Díky silnému větru se ale střídá slunečno a déšť. Bohudík za to.
Před Donegalem potkáváme Lídla. Dokupujeme tučňáky, párky a dvojice ze zadních sedadel novou dávku nutel a marmelád, aby měla co mlsat. Podél pobřeží Donegal Bay směřujeme k nejzápadnějšímu výčnělku tohoto poloostrova, k Malin More. Výhled na rozbouřený oceán je úchvatný. Mohutné zpěněné vlny se rozstřikují do mnohametrové výše. mezi hřebeny vln kloužou ve vzduchu terejové. Vpravo od nás se na temeni ostrůvku bělá maják. Putujeme přes Ardaru, Glenties a Maas téměř podél pobřeží na Dunglow.
Počasí se co chvíli střídá. Spíš je ale zataženo a prší. V Dunglow zjišťujeme, že naše poslední očista proběhla někdy před šesti dny a že pokud bychom dnes chtěli někam do hospůdky na jedno, pak bychom si zasloužili kemp s teplou sprchou. Na informacích pro turisty mi ochotná paní doporučila kemp přímo ve městě. Cena má být pro všechny čtyři 20 euro. Majitel se vrátí asi za hodinu, tak si máme otevřít bránu a počkat na něj. Kemp je úplně prázdný. Obhlížíme záchody a sprchy. Zdá se, že tu teče i teplá voda. Je tu jako na větrné hůrce, ale závětrné místo se dát najde. Kluci vyrážejí do města hledat ten nejvhodnější pub. Já čekám na majitele. Venku stejně prší, tak proč si nepřečíst pár stránek z knížky. Zítra či pozítří nás čeká nejsevernější výběžek Irska – Malin Head. Pak už se budeme vracet k jihu.
Přichází majitel kempu. Kluci se vrátili, platíme a stavíme stany. Pak následuje ta největší rozkoš na tomto ostrově, první teplá sprcha během pobytu. Venku duní vítr, prší a je zima a já taju a rozpouštím se ve vodopádu horkých provazců vody. Je to slast, rozkoš, nádhera. Kolem stoupá pára a á bych tu nejraději zůstal aspoň hodinu.
Po sprše sbíráme špinavé prádlo a hrneme se do prádelny. Za dvě pračky a sušičku platíme 9 euro. Ale proč ne. Proč si to tady nevychutnat se vším všudy. Hromadně ještě vaříme večeři v umývárce nádobí a teď jen čekat, až pračka dopere, sušička dosuší a skočíme si na jedno či jeden.
V malém baru na hlavní ulici jsme každý popili svého Guinnesse, Luďa s Jurou dali ještě malé světlé pivko a šli jsme spát.

---

14. září 2004

V půl páté se rozpršelo a vydrželo to dost dlouho. Vystihl jsem ale pravou chvíli a vcelku suchý stan rychle sbalil. Hned na to přišla další přeháňka a následovaly další, které se střídaly v rychlém sledu, takže Petrův stan už uschnout nestihl.
Mocnému kouzlu horké sprchy nešlo odolat ani dnes ráno. Dopřál jsem si ji jediný. Taky komfort střechy nad hlavou se musí využít, tak všichni vaříme v umývárně dnešní hlavní jídlo, abychom se pak nemuseli někde na odpočívadle rvát s větrem a deštěm o kousek závětří.. Fén, který je ve sprchách, je využíván všemi způsoby. Suší se jím celty, vlasy i boty. Bohudík za moje kožené Himaláje. Je v nich stále sucho.
Slunce se stále střídá s deštěm a vše provází nárazový vítr. Děláme závěrečné přípravy před další cestou. Teď už není kam spěchat. Máme času nazbyt. Kousek se vracíme a odbočujeme do vnitrozemí po N 252 a před Doocharry na N 254. Svítící slunce nám dává možnost si vychutnat okolní pustou krajinu s rašeliništi a vyčnívajícími skalkami. Zastavujeme u jezera Baara. Vodou nacucaná rašeliniště se začínají zvedat do výšky. Jsme na hranici Glenveagh National Parku. Moc se nám tu líbí. Fascinuje nás možnost prožít tu o samotě v domku několik měsíců. Zvlášť Petra to přitahuje.
Zastavujeme zase o kus dál v sedle mezi kopci. Za náma je hladce vykroužené údolí a nad ním letí mraky. Kéž by to vše dokázaly fotky zachytit. Ještě na několika výhledech takhle zasněně koukáme do dáli. Jedeme pomaličku a jen se kocháme. V Milfordu zase potkáváme moře v podobě Mulroy Bay. Po východní straně zátoky stoupáme dál k severu poloostrovem Fanad. Na pláže se valí burácivé vlny. U majáku na Fanad Head parkujeme.
Budova majáku svítí bělostí a posazena je na skalisku kousek nad mořem.Vítr tu má neuvěřitelnou sílu. Zkoušíme fotit ve vodní tříšti unášené z vln. Vítr nám cloumá rukama a v silném náklinu se do něj musíme opírat, abychom dokázali stát na jednom místě. Během pár chvil mám zacuckované ráno poctivě omyté a pročesané vlasy. Obličej mám slaný od vodních spršek a foťák má na sobě mapy zaschlé soli. Stojíme v řadě na skále s rukama roztaženýma zapřeni proti dunícímu větru a řveme nadšením. Obrovské vlny s hřmotem dopadají a útočí na břeh, pění se, hučí a v gejzírech vybuchují do našich tváří. Vycloumaní, ošlehaní větrem a prosolení mořskou vodou se pak musíme z těch živlů vzpamatovat. Sedíme v autě a tiše zíráme na tu sílu venku. Nejsevernější bod Irska, Malin Head, je jen asi 10 km severněji, než tento maják. Pak se vracíme k jihu.
U Portsalonu je veliká písečná pláž s dunami. Bohužel je tu zakázáno stanovat. Dalo by se tu najít ideální nocoviště, ale … Objíždíme okolí. Silnice se tu v ostrých zatáčkách klikatí do kopců a lemuje pobřeží. Co chvíli stojíme a shlížíme do zálivů, na výběžky pevniny, do krajiny, přes níž leží pavoučí síť kamenných zídek a plotů. Snopy slunečních paprsků svítících skrz mraky přejíždí krajinou jako světlo z obrovské baterky. Skrz déšť svítí slunce a za námi se klene dokonalý zářící oblouk duhy.
Trčíme tu na vyhlídce do půl jedenácté. Venku fučí a vítr žene déšť. Nikomu se ven nechce. Pak se vracíme k pláži, že tu dáme všichni skrčeneckou noc v autě. Lezeme do spacáků, ale při představě nepohodlné noci v sedě, startuju auto a odjíždíme k místu, kde jsme večer viděli vhodný flek pro stany. Za tmy stavíme, zalézáme dovnitř a noc jako jantar uvěznila vše v sobě, bez pohybu, beze změny.

---

15. září 2004

Kolem sedmé buší déšť vytrvale do stanového plátna. Ignoruju depresivní myšlenky a znovu usínám. K velkému překvapení je druhé probuzení do slunečného dne. Vítr mírně pofukuje a slunce hřeje. Sušíme stany, vaříme snídani a sjíždíme znovu k Portsalonské písečné pláži.
Jdu se projít k moři. Vzduch je pročištěný deštěm, dohlednost velkolepá. Písek zlatě svítí, moře se jen mírně vlní a třpytí ve slunci. Mezi vlnami plave skupina kajek mořských. Vracím se pro atlas ptáků a sedám na vyvýšené místo na břehu. Kajek je tu asi 50, samí samci, pak vidím alku malou, dva morčáky prostřední a potáplici malou ve svatebním Jsem nadšen stejně jako ostatní. Každý si tu přijde v tom příjemném počasí na svoje. Petr s křikem skáče do vln, Jura bloudí pláží s foťákem a Luďa fotí Petra. Proti včerejšku stoosmdesátistupňový obrat k lepšímu. Až kolem půl dvanácté odjíždíme.
Kolem hluboce do pevniny zařízlého zálivu Lough Swilly ujíždíme k jihu. V Letterkenny nacházíme Aldiho. Vybavujeme se každý půlkilovým točeným salámem a kousek za městem, na odpočívadle s výhledem na záliv bohatýrsky vaříme a cpeme se. Co se jídla týče, poslední dny si celkem užíváme.
Teď už můžeme zase na sever na poloostrov Inishowen. Kéž by počasí vydrželo co nejdéle. Po N 13 si držíme směr na Derry v severním Irsku. Pak uhýbáme na N 238. Cesta je příjemná, na irské poměry docela široká. I krajina kolem je nejen zelená vodou nacuclými rašeliništi, ale i úrodnými políčky a bujnými lesy. V Buncraně jsme se ocitli právě v době, kdy dětem ve školních stejnokrojích končí vyučování. Auta s rodiči už na ně čekají v ulicích a ty jsou ucpané. Kdesi za Ballyliffinem špatně odbočujeme, ale díky tomu nacházíme cedule na místní vodopád. Kluci jdou na výšlap a já zatím zoufale hledám místo, kde bych ulevil náhle rozbouřeným vnitřnostem. Pak si čtu a dělám si takovou osamělou chvilku sám pro sebe. I toho je zapotřebí, když z ostatními trávím v omezeném prostoru 24 hodin denně.
Kus se pak vracíme a znovu nacházíme N 238 směrem na Carndonagh. Pak už následuje městečko Malin. Ceduli s tímto názvem si fotím jako dárek pro kamaráda Malina. Na nejsevernější výběžek Irska nám zbývá ještě asi 10 km. Cesta se točí, zužuje, klikatí, stoupá a najednou končí na pidiparkovišťátku s několika torzy betonových budek a dvouposchoďovou rohovou věžičkou se zazděnými vchody a okny. Dál na sever už to nejde, dosáhli jsme Malin Head.
procházíme se podél útesů, obloha je jednobarevně šedá. Slunce přes ni prosvítá jako slabounká žárovka v silně zakouřené hospodě. Nad hladinou jako skoro všude na pobřeží létají terejové a v pěnící se vodě vykukuje hlava tuleně. Jako by nás celou cestu nenápadně doprovázel, od prvního dne ve Skerries až sem na Malinovu hlavu. Přímo u parkoviště jsou pěkné plácky na stany. Zůstaneme tady. Zvedá se vítr. Od východu má přijít podle předpovědi déšť. Lezeme do auta pojíst. Každý se pouští do zápisků nebo hraní her na mobilu. Ze zadních sedadel se ozývá opět mlaskání – zásoby nutely byly doplněny. Opravdu začíná pršet a déšť houstne spolu se sílícím větrem. S tím noclehem to nebude tak snadné, jak se ještě před chvílí zdálo. Do rozhodnutí, jak strávit noc, je ještě daleko. Před tím nás čeká ještě každovečerní klasika v podobě auta zadýmeného čtyřmi fajkami a něco chlapských řečí.
Vichřice nabývá na síle. Auto se začíná otřásat. Je kolem jedenácté, když se Petr s Luďkem rozhodují jít ven postavit stan. Sedím teď v poskakujícím autě, venku pableskují bludičky tří svítilen a z rádia zní velice melancholický džez. „Just like a people I once knew …“. Je mi trošku smutno, Pípku a taky jsem šťastný za tu náhodu v Tobě.
Nevím, jestli v tom vichru půjde stan vůbec ukotvit a jestli nás dnes nečeká opravdu noc „skrčenců“. Tak či tak je půlnoc a začíná čtvrtek. Na ostrově nám zbývají poslední tři noci.

předchozí část

další část