25. června 2017
Nad ránem si uvědomuji odjezd auta s Izraelci v pět hodin a v šest odjíždějí Poláci. Chtějí vyšplhat nad ledovec k meteostanici, což je výchozí bod k výstupu na Kazbek. Já jsem na snídani domluvený na sedm. Balím dva báglíky a jdu pojíst vaječnou omeletu. Tlouštíci otec a syn se právě vracejí z výjezdu. Menší báglík nechávám v kuchyni. Šéfová mi slíbila, že ho schová. Loučím se, nahazuji poměrně těžký bágl – to dělá ta optika – a vycházím na cestu.
Ujdu sotva dvacet metrů a zastavuje u mě teréňák s dvojicí Poláků, kterou veze k Samebě místní řidič. Chočeš? ptá se mě a dodává, pitnácať. No proč ne? Ušetřím dobře 300 nebo 400 výškových metrů. V 7:45 jsme na plácku nad Samebou. Z březové mlaziny si vyřezávám hůlku a o kousek výš pozoruji zpívat z těch samých bříz budníčka kavkazského. Cestou sem přes borový lesík zpívalo několik budníčků žlutavých. Obloha je modrá a slunce začíná hřát. Dalším novým druhem je skupina rorýsů velkých lovících s křikem na obloze a dvojice kavčat červenozobých. Skládám si foťák s dlouhým sklem, ale blbě se nese spolu s dalekohledem. Ze svahů zpívají lindušky horské. Jsou všude. I tady, v kraji bez stromů, prozpěvuje z hromady kamení kos horský. Stoupá se napříč dlouhou strání. Na protějším svahu kvetou pěnišníky. Právě tohle je ideální biotop pro místního tetřívka kavkazského. Co chvíli zvedám dalekohled a projíždím vegetaci, ale nic.
V úrovni 3000 m n. m. začíná zóna s výskytem těch nejzajímavějších horských druhů Gruzie.
Kousek pod sedlem ve výšce 2870 m n. m. slyším v 10:17 ze suťové stěny nad sebou prvně křik velekura kavkazského. Je tu kamení a sněhová pole. Tady se mi líbí. Zkouším přidělat na objektiv Lens2Scope, ale vachrlatý levný stativ moc stability nenabízí. Přecházím sedlo, kam zájemcům tahají bágly domorodci na konících. Překonávám několik sněhových polí, registruji konopky žlutozobé a skupinu větších tmavých ptáků. Zpoza kamene vyskakuje také červený pták stejné velikosti. Mám hýly velké! Super. Ozývají se trylkem a jsou tu minimálně dva samci a čtyři nebo pět samic či mladých ptáků. Snad se podařilo i několik fotek. Člověk nikdy neví, dokud se nepřesvědčí na monitoru počítače.
Klesám k říčce, kterou přecházím po kovovém můstku. Velekuři se stále čas od času ozývají, ale najít je nedokážu. Vysoko přede mnou je vidět nasvícený ledovec s řadou teček, což jsou lidé, kteří ho právě přecházejí. Je neděle, navíc pěkné počasí, každý toho chce využít. Procházím přes místo, kde je pramen a pěkné plácky na stany. Stoupám ještě pár metrů a jsem teď ve výšce 3000 m n. m. Je něco po dvanácté. Proč nepojíst? Shazuji bágl, sedám do trávy a opírám se o vyhřátý kámen. Asi po dvaceti minutách přede mnou na jakousi plechovou konstrukci přistává rehek bělokřídlý! Nádherný samec. Tak teď už vím, v jaké výšce dnes budu končit. Dál už nemusím. Pořizuji dokumentační foto a jsem nadmíru spokojen. Tři cílové druhy ze čtyř mám v kapse. Pokud bych chtěl vidět ještě tetřívka, budu muset slézt zase o něco níže k pěnišníkům. Tady už nejsou.
Obloha se náhle zatahuje. Sotva stavím stan, spouští se déšť. Napřed přeháňka, pak hustší déšť. To už pochrupávám. Po půl hodině to přechází. Nahoru i dolů stále proudí lidi. Rád zůstanu, kde jsem. Střídá se to. Chvíli je zataženo, chvíli svítí slunce. Jednou se okolí ztrácí v mracích, jindy sněhové plochy oslnivě září ve slunci. Kousek od stanu mi zalétá pěvuška podhorní. Někdo tam vysypal müsli. Zrovna, když zase vysvitlo slunce, přilétá se zase podívat rehek bělokřídlý. Je to nádherný pták a jeho české jménu na něj sedí.
Krásně zbarvený samec hýla velkého (Capodacus rubicilla).
Později odpoledne se spouští zase déšť. Nedá se dělat nic jiného, než vlézt do té mé jednomužné rakvičky a natáhnout se. Napadá mě, že sebou mám tablet a pouštím si stařičkou chaplinovskou grotesku Moderní doba. Vychází to tak, že chvíli po skončení filmu přestává i pršet. Lezu ven. Padá soumrak. Ještě jednou se objevuje rehek bělokřídlý. Stoupám si na hranu útesu. Pode mnou hučí říčka vytékající z ledovce. Na druhé straně údolí pokřikuje velekur. Kotel pode mnou je jako velký hrnec. Chvíli z něj stoupá pára, chvíli je vidět až na dno. Hlavním údolím nad Stepancmindou plynu řeka bílých mračen. Od severu k Jihu. Na protější straně se objevuje pás skal. Dole ho zakrývá proud mraků a shora šedivé oblaky prostoupené tmou. Je to jak širokoúhlý film. Zkouším si vzpomenout na tai-chi sestavu, kterou jsem už přes tři týdny necvičil. Kousek jí dávám na plácku před stanem. Mám z toho příjemný pocit. Ještě chvíli před devátou nade mnou zpívá pěvuška podhorní. Velekuři už se neozývají. Když zase odpluje oblačnost, vidím, že na svazích pode mnou vyrostly barevné lampiony stanů. Nejméně v jednom jsou i Češi. V půl desáté se soukám do spacáku. Je mi chladno, i když teploměr ukazuje 8°C. Navlékám čepici a nechávám si i tenkou péřovku.
Kazbek
GPS: 42°39’41.1″N 44°33’25.1″E
7:45 – 21:30
pozorované druhy: budníček kavkazský (7 ex.), budníček žlutavý (2 ex.), kukačka obecná, linduška horská (10x), rorýs velký (8 ex.), kavče červenozobé (6 ex.), hýl rudý (10 ex., do výšky 2500 m n. m.), kos horský (2 ex.), bělořit šedý (2 ex.), konopka žlutozobá (15 ex.), velekur kavkazský (3 ex., hlas, prvně v 10:17, 2870 m n. m.), rehek domácí (5 ex.), pěnkavák sněžný, pěvuška podhorní (7 ex.), hýl velký (2M+4F/juv.), zvonohlík královský (2 ex.), rehek bělokřídlý (M)
Rehek bělokřídlý (Phoenicurus erythrogastrus) – jediný pták tohoto druhu, kterého jsem viděl.
26. června 2017
Je zamračeno a funí. V noci znovu pršelo. Ze spacáku mě vytahuje pokřik velekurů, ale nic moc vidět není. Jeden se ozývá z útesu za řekou, další na stejné straně, ale výš na kamenitém kopci a třetí křičí na mé straně řeky ze svahů vysokého kopce. Mraky plazící se kolem vítr přece jen rozfoukává. Stále je chladno, 8°C. Teprve teď je vidět, kolik stanů je kolem. Chvílemi se objevuje slunce, ale osvícený je jen Kazbek a ledovec pod ním. Je vidět i barevná stěna meteostanice nad ledovcem. Kazbek nemá rád jednotlivce, psalo se cestou na několika cedulích. Já mu zřejmě nevadil. Taky jsem se s ním nepřijel měřit jako desítky jiných.
Kazbek, včetně ledovce pod ním, v ranním slunci.
Pomalu balím. Kousek ode mě zase zpívá pěvuška podhorní a z větší dálky ke mně doléhá typický rehek domácí. Vše co chvíli zpestřují velekuři. Ani ne pár kroků od tábořiště potkávám hýly velké. Tentokrát dva ptáci bez samce. Dobírám vodu u pramene a klesám dál pod stěnu suťového kopce, odkud volají velekuři dost často. Sedám do trávy a projíždím úbočí dalekohledem. Mám štěstí, protože když přejíždím jedním místem u sněhové plotny, zrovna se odtud zvedají dva ptáci a na toporně natažených křídlech klesají níže. Jeden sedá dřív, druhý o kousek dál. Díky výraznému tvaru dalšího sněhového pole jej dokážu najít i v hledáčku digitálu. Konečně mám dokladové obrázky. Pták odpočívá, probírá si peří, pak se napřímí a zakřičí, zase odpočívá, přebíhá sněhové pole a nakonec se mi ztrácí. To vše ale trvá dobře 20 minut, během kterých si užívám jeho pozorování.
Klesám dál do sedla. Co chvíli zastavuji a prohlížím svahy, jestli někde neuvidím tetřívky. To je jediný druh cílové čtyřky, který se mi zatím nepodařil. Ukazují se kavčata červenozobá, krkavec, dvojice supů bělohlavých a poštolka. Opět se dostávám do pásma desítek lindušek horských, prvních hýlů rudých a kosů horských. To už jsem někde ve výšce 2500 m n. m. Po cestě k sedlu dál stoupají postavičky obtížené krosnami. Vítr je ledový a fouká prudce. Svahy jsou rozkvetlé. Škoda, že se v tom nevyznám. Teď už mám pod sebou i kvetoucí pěnišníky, ale jak do nich hledím, tak žádného tetřívka stejně nevidím. Pohrávám si s myšlenkou zůstat tu na noc, ale nechce se mi zde trávit za deště půl odpoledne v pidistranu. Míjím Samebu s parkovištěm plným aut a klesám stále níž ke Gergeti. Až k ubytovně je to 1200 m převýšení. Teprve tady si uvědomuji spálený ksicht. Díky teplé sprše se ze mě stává zase člověk. Je to neuvěřitelný vynález.
Dokumentační obrázek velekura kavkazského (Tetraogallus caucasicus).
Kazbek
GPS: 42°39’37.9″N 44°33’20.8″E
6:30 – 14:30
pozorované druhy: rehek domácí (2 ex.), hýl velký (4F/juv.), pěvuška podhorní (3 ex.), konopka žlutozobá (5 ex.), linduška horská (10x), velekur kavkazský (2 ex.), kos horský (3 ex.), sup bělohlavý (2 ex.), poštolka obecná, kavče červenozobé (6 ex.), krkavec velký (2 ex.), hýl rudý (10 ex.), zvonohlík královský (2 ex.), budníček kavkazský (5 ex.), budníček žlutavý (4 ex.), vrabec domácí (10 ex.), jiřička obecná (2 ex.), bělořit šedý (2 ex.), pěnkava obecná (3 ex.), chřástal polní
Sedím na balkónu, prohlížím maily, nakukuji, co zajímavého bylo u nás pozorováno a těším se na večeři. Tu sdílím se dvěma holkama z Francie. Šéfová má teď další dvě ženské jako pomocnice a tak jsme obletovaní jako králové. Je fajn, že mi někde v mozku zůstaly zbytky ruštiny. Teď se to velice hodí. Fouká ledový vítr. Schovávám se zimomřivě v chladném pokoji. Všechny postele, až na tu moji, jsou prázdné. Každý chce mít soukromí a zámek na dveřích. Stmívá se, dole za řekou se rozsvěcuje Stepancminda a já lezu do spacáku. Dočítám Hybatele a znovu žasnu, s jakou obratností se dá vládnout psaným slovem.
27. června 2017
Obloha je modrá a hluboká. Nikde ani mráček. Pěkně si pospávám do půl osmé a pak jdu rovnou na snídani. Francouzsky odjíždějí do Tbilisi, přijeli dva Rusi a Izraelci s Poláky jsou zřejmě ještě na kopcích. Plním batůžek nezbytnostmi a jdu se projít do městečka. Slunce pálí a na pozadí průzračné modři bíle svítí Kazbek. Chvíli ťapu na jeden konec městečka, pak se obracím a jdu opačným směrem. Slunce peče a ještě víc mi připaluje obličej, který jsem si zapomněl namazat. Přecházím říčku tekoucí z hor a šplhám na kopec. Na kamenech nade mnou krmí droboť skalníci zpěvní. Dole pode mnou se na silnici vyhrnulo stádo krav a stoicky snášejí troubení aut, aniž by se o krok pohnuly. Skalníci se po mém příchodu vypařili. Stačilo jen vytáhnout foťák. Před tím mi pózovali pár metrů před nosem.
Koukám na protější kopec s kostelíkem Samebou. Už tam proudí auta i turisti po svých. Z místa, kde teď sedím, jsou vidět svahy kopců, na kterých bývají pozorovaní tetřívci. Zítra jsem tu poslední den. Chtělo by to vyrazit ještě za tmy a vyběhnout tam ještě jednou před tím, než kopce obsadí chodci. Znamená to bohužel zase zdolat kilometrové převýšení. Uvidíme.
Slézám z kopce a vracím se do městečka. Zalézám do stromy stíněného parčíku se zarostlou sochou a rozpadlými chodníčky. Konečně si můžu pěkně prohlédnout budníčka žlutavého. Asi ví, že zrovna nemám nasazený objektiv. V zanedbaném parčíku se teď pasou krávy a za sochou stanuje nějaký Asiat. Je tu dobře, ale dostávám hlad. Slunce má dnes opravdu sílu. Míjím honosné restaurace a davy turistů, které co chvíli vyvrhne přijíždějící autobus nebo taxi. Lezu na zahrádku liduprázdné hospůdky. Bábinka prodávající ovoce a zeleninu na druhém konci dvora vstává a jde za mnou. Sice se domlouváme na jídelním lístku, ale nakonec mi stejně nabízí jen polívku. Je zeleninová s kusem skopového, snad kharčo se to jmenuje, a výborně chutná. K tomu pak pocucávám pivo Kazbegi a ve stínu je mi dobře. Kočka pod stolem dostává křupku a tak jsme teď spokojeni dva. Není kam spěchat. S pivkem se rozpálené odpoledne náhle zpomalilo a dostalo buddhovsky přívětivou tvář. Když objednávám druhé, začíná se hospoda plnit a vrací se i její majitel. Teď už se dá objednat i šašlik. Dopíjím a jdu zaplatit. Cena odpovídá turistickému centru. Čo už?
Okraj vesnice Gergeti s monumentální homolí Kazbeku.
Stepancminda
GPS: 42°40’01.5″N 44°38’23.5″E
8:50 – 16:00
pozorované druhy: stehlík obecný (10 ex.), sýkora koňadra (2 ex.), dlask tlustozobý, hýl rudý (5 ex.), vrabec domácí (10 ex.), budníček žlutavý (4 ex.), ťuhýk obecný (2 ex.), pisík obecný (3 ex.), konipas bílý (4 ex.), pěnice hnědokřídlá, sup bělohlavý (3 ex.), skalník zpěvný (4 ex., rodinka), břehule skalní (2 ex.), jiřička obecná (10x), strakapoud velký (2 ex.), střízlík obecný, rehek domácí (6 ex.), pěnkava obecná (3 ex.), lejsek šedý, hýl obecný (2 ex.), pěnice černohlavá, kos černý (4 ex.), holub domácí (8 ex.), strnad luční, krkavec velký (2 ex.)
Zbytek odpoledne trávím na balkónku. Čtu si, vychutnávám si pocit čistoty po sprše, pokukuji po dělňasích v baráku pod námi a po jejich pracovním tempu, trošku provětrávám ruštinu při lehké konverzaci na téma počasí s pomocnicí v domácnosti, zvědavě pozoruji maličkou Asiatku s plochým obličejem, která asi bude sdílet pokoj se mnou, a chystám se na večeři. U stolu sedím s majitelem domu, jeho synem a Rusem, který právě přijel na dovolenou. Mohutný synátor vychvaluje svoje pálivé papriky a nabízí mi. Na oplátku vytahuji tubu s chilli. Chlapsky si sype do své porce. Za chvíli jeho holá hlava brunátní a celá se opocuje. Nic neříká, ale pěkně to s ním zamávalo. Po večeři sedám zase na balkón. Hory odspodu chladnou ve stínu, ale vršky sálají teplem až sem. Přiložit k nim ruku, snad bych se i spálil. Čtu si až do chvíle, kdy už na to nevidím. Pak se stěhuji do pokoje a kolem půl desáté knihu dočítám. Právě se vrací Asiatka. To už ležím pod spacákem obrácený ke stěně. Chtěl bych brzy vstávat. Nepokouším se ani o žádnou konverzaci.
28. června 2017
Asiatka svítila snad do půlnoci. Pak ulehla na postel, která při každém jejím sebemenším pohybu pronikavě zakvílela. Po půlnoci jsem co chvíli kontroloval čas. Ve tři jsem vstal, oblékl se a s batůžkem vyklouzl na balkón. Jenže tam mě překvapil déšť. Sakra. Neochotně zase lezu do postele. Vidina časného rána mezi tetřívky se rozplývá. Slyším, jak déšť houstne a propadám se zpět do spánku.
Procitám až po sedmé. V modré polévce oblohy plavou bílé květáky. Domlouvám se na snídani, kterou jsem včera odvolal, a i když předpověď počasí hlásí už od desáté dopoledne déšť, hážu na záda báglík, do ruky beru březový čagan a vyrážím k Samebě. Slunce peče a na déšť to zatím nevypadá. Po třech stech výškových metrů jsem v sedle nad kostelíkem. Triko bych mohl ždímat. Prozatím jsem šel ve stínu, v závětří a překračoval jsem koláče kravinců obsypané mouchami. Teď už jsem na loukách, kde svítí slunce a pofukuje větřík. Nejdu klasickou cestou, ale vydávám se přímo po hřebeni. Nade mnou právě poletuje asi padesátka rorýsů velkých. Svahují těsně kolem hřebene a vítr jim sviští ve křídlech. Dokonalí letci. Občas prolétnou jen pár metrů ode mě.
Budníček kavkazský (Phylloscopus lorenzii).
Jsem na správných místech, ale ve špatný čas. Biotop svahu za hřebenem je přesně tím, jaký tetřívci vyhledávají – pěnišníky a břízy. Nacházím několik krásných míst ke stanování. Probudit se tu za úsvitu, byla by šance potkat kuropatku určitě větší. Co chvíli sedám a čučím na svahy. Pohyb žádný, jen pozpěvující budníčci kavkazští z vrcholků bříz a lindušky horské nervózně pobíhající v trávě kolem mě. Na hřebeni jsem sám. Ani jeden turista. Vystupuji do výšky 2550 m n. m. a dál se mi už nechce. Mám odsud pěkný výhled do pěnišníků, ale není na co koukat. Termiku právě točí trojice supů bělohlavých. Nastoupili do výtahu, prudce utahují zatáčky a za chvilku jsou vysoko na obloze. Opakovaně pozoruji orlosupa prohlížejícího stěny protějších kopců. Slunce vysouší všechno propocené oblečení. Pobíhám tu bosý a chvíli jen do půli těla. Slunce peče a Kazbek se schovává do šedivé oblačnosti. Možná něco z předpovědi nakonec vyjde. Na chvíli si lehám do trávy, šustí ve větru a kyselkavě voní. Oblačnosti přibývá a začíná být chladno. Několikrát je slyšet hluk padajícího kamení. No nic, dnes už z tetřívků nic nebude. Pomalu se rozkolébávám k cestě dolů. Scházím k Samebě a dělám několik fotek proti horám. Kolem věžiček poletuje dron. Parkoviště je plné terénních mikrobusů Mitsubishi Delica. Dokonce se sem podařilo vyšplhat žigulíkovi.
Kazbek – rorýs velký (50 ex.), orlosup bradatý, sup bělohlavý (3 ex.)
Jedna z všudypřítomných lindušek horských (Anthus spinoletta).
Cestu k vesnici volím novou, z pravé strany chrámu, soutěskou podél říčky. Je prudká, ale pro mě nová. Tím nejhorším úsekem jsou vždy až prašné uličky městečka. Projíždějící auta prach víří a ten mi plní oči a ústa. Jsem rád, že si už můžu sednout na balkón a zout pohory. 800 m nahoru a 800 m dolů, poslední výškové metry na Kavkaze. Dostávám čaj a následuje slastná sprcha. Hory naproti nejsou vidět, jejich rozeklané skalní stěny obalila vatová šedivá oblačnost. Z komína rozestavěného domu pozpěvuje rehek domácí, z čelní stěny sněží kuličky polystyrenu od chlapíka, který ji zatepluje, mistři tesaři obíjejí latěmi spodní stranu přesahující střechy, pomocnice šéfové hystericky křičí do telefonu, že ten chlap musí vrátit její peníze, jinak mu hrozí prokurátor a kriminál. Co nevidět se snad zase rozdovádí chřástal polní kdesi z loučky za domem.
29. června 2017
Každý nový den je jako bílý list v tomto deníku. Rád bych věřil, že osnovu jeho příběhu určuji já, ale je to pravda? Částečně snad ano. Probouzím se daleko před sedmou. Vypadá to na další krásný den v horách. Starší pomocnice šéfové na mě volá, že snídaně je připravena. Má sdílnou náladu. Důchodkyně, které se tu nelíbí. Chybí ji lidi a město. Chce prodat dům ve Tbilisi, který jí zůstal po babičce a vrátit se do Rusku, kde se narodila a kde celý život pracovala. Tohle byl jen pokus, který se jí nezdařil.
Penzionek stále ještě pospává, když po osmé hážu na záda bágl a odcházím na náměstí. Maršrutka s nápisem Tbilisi už tu stojí. Po chvíli z ní vylézá chlapík a nakládá můj bágl vzadu pod sedadla. Do devíti, kdy máme odjet, se tento minibus pro dvacet lidí plní. Neobsazena zůstávají jen místa uprostřed – skládací sedačky spíše pro dítě než pro dospělé. Stará babka před odjezdem vy bere jízdné – 10 lari, a my vyjíždíme. Nejprve je třeba vyšplhat do sedla Jvari ve výšce 2400 m n. m. a pak už se jen klesá. Koukám po svazích kopců a pomalu se loučím s Kavkazem. Řidič je divočák. Raději se nedívám na předjíždění před nepřehlednými zatáčkami, na dlouhé úseky v protisměru, na totální ignoraci plných čar na silnici, na hloučky krav míjených o pár centimetrů, které se na teplém asfaltu uvelebily. Dvě a půl hodiny a jsme v Tbilisi. Žár a dusno. Teploty nad 35°C. Opouštím Didube, mávám na taxi a nechávám se odvézt k Maidanu. Pak šplhám do hotelu Gomis, kde máme rezervaci. Nechávám bágl na pokoji a jdu se projít do města. Nedá se to. Ten teplotní a vlhkostní skok oproti horskému klimatu je drastický. Dlouho stojím u kostela a pozoruji davy lidí kolem. Koná se tu asi nějaká bohoslužba. Sršatí chlapi v černém a občasná kráska, která jakoby vypadla z módního časopisu. Pak lezu do stinného parčíku krytého vzrostlými platany. Skupinka mladíků se tu pokouší balit mladé slečinky a zdá e, že i ony sem přicházejí cíleně. Naparování, fóry, zvědavé pohledy, co na to potenciální protějšek. Pak jedna nervózní Američanka v doprovodu místního seladona. Zálibně se na něj pořád dívá a on přes sluneční brýle sleduje pohledy ostatních. Čtveřice obrovských chlapů s obrovskými porcemi zmrzliny usedajících na lavičku, kterým zpoza opasku vykukuje pažba revolveru, shrbená bábička prodávající papírové kapesníčky, usedavě naříkající dívka v černém, kterou uklidňují kamarádky. Jeviště plné lidských osudů.
Silnice kroutící se podél řeky Terek ze Stepancmindy k severu k hranicím s Ruskem.
Chce se mi spát. Raději vstávám, procházím ještě pár ulic, něco nakupuji – čurčcheli (vlašské ořechy navlečené na niti máčené ve vinné šťávě, cukru a mouce) – a vracím se na hotel. Scházím se tu s Otákem a Kačkou a společně se jdeme najíst. Prádelna, nechutné vedro. Naštěstí se sbírají mraky. Na pokoji, který jsem vyfasoval, nefunguje klimatizace a je umístěný přímo pod rozpálenou střechou. Začíná pršet. Otevírám okno dokořán, aby se vzduch v místnosti ochladil. Sprcha, a nahý se natahuji na postel. Probouzím se před půlnocí. Už neprší. Město za okny žije. Útržky diskotékových rytmů, troubení aut, hluk dopravy, výkřiky lidí a z druhé strany hotelu saxofon a jazz. Do toho začíná odbíjet zvon některého z chrámů. Údery jdoucí velice pomalu po sobě působí monumentálně. Ještě chvíli ležím a pak už balím vše tak, jak bude třeba na cestu.
30. června 2017
Ve čtvrt na jednu pro nás přijíždí Nukhri s taxíkem a bere nás na letiště. Měním zpět zbylé lari na eura. Úspěšně procházíme kontrolami a někdy po třetí hodině ranní už sedíme v malém letadle o čtyřech sedadlech vedle sebe. Na prázdnou sedačku vedle mě těžce dosedne stará čarodějnice, která u check-inu s partou sedmi chlapů zdržovala celou frontu. Cikánka, která strká pod sedadlo dva smetáky a tak dlouho s nimi rumpluje, až se dostane pod nohy i mně. Když nám pak letuška nabízí bonbon, nabírá si jich dvě plné hrsti a cpe si je do obrovské tašky pod sebou. V té mizí i občerstvení, které později dostáváme. Cpe se, roztahuje, odfukuje z plných plic a zapáchá.
Ještě jednou Horní Omalo s věžičkami.
Klimbám až do Minsku. Po příletu je venku zataženo, po dešti a teploměr ukazuje krásných 17°C. Máme před sebou více než pětihodinový dopolední film procházejících lidí na cestách. Tohle nikdy nezklame. Osvěžením v tom nekonečném čekání je návštěva bezcelního obchodu s alkoholem. Ceny jsou tak lákavé, že si každý nějaký ten tekutý suvenýr dopřáváme. U mě v tašce končí zubrovka a koňak s naloženou feferonkou. V průběhu čekání je několikrát změněn gejt. Nakonec se dočkáváme. V letadle sedím u okna na trojsedačce se dvěma Italy. Půl druhé hodinky a přistáváme v Praze. Zase doma. Ani tu není takové vedro, jak jsem čekal. Můj bágl vyjíždí snad první z celého letadla. Před příletovou budovou už nás čeká odvoz do Brna. Cestou projíždíme dvakrát pořádným lijákem. Kolem čtvrté už stojím na tramvajové zastávce na Hlinkách u Výstaviště. S Otákem a Kačkou jsem se rozloučil, sedám do jedničky a jedu přímo na tradiční rodinnou oslavičku v Řečkovicích. Je to super, dostávám chlebíčky a pivo. Nasycen a napojen si pak užívám příjemnou rodinnou atmosféru a občas pronesu nějaký ten přípitek v ruštině. Tohle mi asi ještě nějakou chvíli zůstane, dolévat poloplné skleničky a pronášet přípitky. Tohle a spousta zážitků a nových zkušeností ze země, kterou jsem navštívil prvně, ale kam bych se ještě rád vrátil.
| předchozí část |