20. června 2017
Chvíli prší a chvíli svítí slunce. Cucky mraků se povalují po úbočích kopců a stoupají z lesů. Není kam spěchat. U snídaně čekáme, jestli rozhodne devátá. Nevypadá to. Každý se věnujeme svému. Čtu si a pozoruji konipasa bílého, který si k nám téměř ke stolu navykl zalétat hledat drobky od jídla. U vedlejšího domu nepřetržitě pronáší svůj nápěv hýl rudý. Bóža dělá vynikající čaj z rezavce šikmého, kterého před pár dny přinesl z lesa. Čaj chutná po karamelu, vůbec ne po houbě, jak by se dalo čekat.
Nerozhoduje ani jedenáctá. Modré je sice na obloze více, ale stále dokola přeprchá. Těsně po dvanácté prohlašujeme dnešní den za odpočinkový. Oták s Bóžou se vrhají na přípravu ohniště. Bude se dělat šašlik. Příjemně se nacpáváme. Krátký relax a jdeme se bez Otáka, který šel zalehnout, projít k návštěvnickému centru národního parku. Opět se spouští déšť. Přicházíme k nádherné a rozlehlé budově centra. Vnikáme dovnitř, kde je instalovaná expozice. Ta ale připomíná spíše sklad. Vše je pokryto prachem a po zemi se válejí psí výkaly. Svým příchodem jsme vzbudili rozruch. Několik lidí hledá způsob, jak by nám oznámili, že je expozice mimo provoz. Nakonec vysílají asi třináctiletou holku. Další šok nastává, kdy si u dveří s nápisem caffeteria objednáváme tři kávy. Dostáváme je po čtvrt hodině v protékajících kelímcích. Všechna tato návštěvnická infrastruktura pochází ze zahraničních rozvojových programů. Zdá se ale, že všechny ty miliony, které to muselo stát, se teď budou rozpouštět v chátrajícím zařízení, které místní neumějí využít. Nebo se jim spíš nechce.
Old Omalo Guest House – naše základna po dobu pobytu v Tušsku.
V dešti a trochu zaskočeni realitou se vracíme na ubytovnu. Jak bylo celý den pod mrakem, nefunguje ani elektrika pocházející ze slunečních kolektorů. Paradoxem je, že sem byla za Rusů zavedena elektřina, ale poté, co získala Gruzie nezávislost, bylo vše ruské s pýchou zničeno. Krok zpět. Ale jak říká Oták, evoluci nepřeskočíš. Ten vstává a zázrakem vysvítá zase slunce. Holt syn Velkého Roztahovače. Holky z ubytovny právě dělají chleba lepený na vnitřní stranu zemní pece. Když už mají nažhaveno, pečou na plechu i nějaké buchty. Dostáváme je k večeři. Následují ale další chody, které po odpoledním šašliku nevstřebám ani náhodou. V žaludku mám mlýnský kámen.
Je zajímavé, co se tu ve dvoukilometrové výšce občas ukáže za ptačí druhy. Včera sem zalétla dvojice jiřiček s vlaštovkou a dnes zalovil z plotu na louce mezi domy dudek. S prvním šerem se jdu natáhnout se čtečkou. Celodenní škaredé počasí stlačilo teplotu o několik stupňů níže. Kouří se mi od pusy. Zlatý péřový spacák.
Omalo – dudek chocholatý
21. června 2017
Neprší. Horské svahy jsou kryty mraky, ale už neprší. Během snídaně dokonce vatovitá oblačnost vznášející se nad námi puká a objevuje se modrá škvíra. Přes údolí přilétá obrovský dravec. Bere to přímo nad naší ubytovnou – sup hnědý. Za chvíli se ztrácí v mracích, ale kousek dál se objevuje další – tentokrát sup bělohlavý, a pod ním orel nejmenší. Krásný začátek dne. V devět přijíždí Onise a bere nás k návštěvnickému centru. Máme před sebou s Bóžou čtyři porosty. Hned první zkusná plocha spadá do prudkého svahu. Po kameni a mokré trávě bychom jen prolétli až dolů k řece. Na řadu přichází kvalifikovaný odhad. Na horní hraně svahu je postavena vyhlídka. Dolů právě vyklesává zpívající linduška lesní a v naší úrovni přeletuje kukačka. Po delší době slyším králíčka obecného. Lemujeme horní kraj svahu, měříme další plochu a vycházíme na louku, ze které zvedáme mladého skřivana lesního. Kousek níž stojí ruina kamenného domu. Obdivujeme um místních stavitelů. Stěny jsou ze skládané břidlice, ale naprosto kolmé a pravidelné.
Další plocha je pod borovicemi zarostlá žlutým, příjemně vonícím pěnišníkem. Výhled máme do protějších svahů se dvěma malými vesničkami. Přichází drobná přeprška, ale pak je zase pěkně. Poslední plochu tvoří prudký sesyp. Vracíme se k návštěvnickému centru, které je tentokrát otevřené. Kupujeme si plechovku piva a jdeme si prohlédnout expozici. Nejpůsobivější jsou fotky divoce vyhlížejících, po zuby ozbrojených Tušetinců pocházejících někde kolem roku 1850. Cestou z centra potkáváme dvojici Čechů, se kterými se z kopců nad Lagodekhi zná Bóža. Pak se s námi na kus řeči zastavují známí z úvodní schůze v Akhmetě. Ještě příjemnější je zjistit, že teče teplá sprcha. Sedám pod přístřech k čaji a zápisům. Sněhový obličej na protějším svahu se za těch pár dní tady změnil. Poklesla mu dolní čelist a zmizel kšilt jeho vysoké čepice.
Stále znovu upravovaný zával jediné cesty spojující Tušsko se světem.
Omalo
GPS: 42°21’37.2″N 45°37’37.4″E
8:30 – 15:30
pozorované druhy: orel nejmenší, sup hnědý, sup bělohlavý, káně bělochvostá, hýl rudý (4 ex.), ťuhýk obecný (3 ex.), linduška lesní (2 ex.), pěvuška modrá, budníček žlutavý (4 ex.), kos horský, vrána šedá, stehlík obecný (2 ex.), konipas bílý (3 ex.), sýkora uhelníček (3 ex.), pěnkava obecná (2 ex.), krkavec velký, rehek domácí (4 ex.), kukačka obecná, skřivan lesní, králíček obecný, strakapoud velký (4 ex.), zvonohlík královský (3 ex.), strnad luční (3 ex.), křepelka obecná, holub domácí (4 ex.), kalous ušatý (křik mláďat za tmy)
okolí řeky: pisík obecný, potápka malá, ostříž lesní
Večeříme zeleninovou polévku s obrovskými koulemi mletého masa. No a jako zákusek se pouštíme do grilování posledních dlouhých jehel šašliku. Obloha je k večeru jako vymetená. Sedíme s Bóžou dlouho před ubytovnou. Holky si dělají oheň a opékají chleba. Jak Eka, tak Tiko jsou stále přilepeny na mobilech. Zdejší izolovanost si kompenzují tímto způsobem. Telefonují, poslouchají muziku, sledují internet. Zdá se, že silnice byla opět zavalena a stále se na ní pracuje. Češi říkali, že jeden z bagristů zastavil padající kus skály radlicí. Musí to být ďábelská práce. Však je všude kolem cesty dost pomníčků. Chvíli se zdálo, že budou holky od ohně zpívat, ale nakonec pustili jen v přímém přenosu nějakého kloučka, který jim přes telefon hrál na panduri a zpíval. Jediný, kdo to tu umí rozjet, je partička rozjívených Izraelců v ubytovně blízko nás. No a pak ropuchy zelené.
22. června 2017
Poslední den v terénu. Počasí je nestálé. Chvílemi sprchne, chvílemi svítí slunce. Všude je spousta bláta. Cesty se tu nijak neudržují. Nejsou tu ani svodnice na vodu. Eroze sebou bere půdu a z vyjetých cest jsou hluboké rýhy. Měříme porosty kolem Horního Omala. Vcelku pohodová práce. Jen ze psů jsme lehce nervózní. Jsou velcí a nebezpeční. Hlavně kvůli nim jsem si včera v lese uřízl čagan a Bóža má v kapse pár kousků šašliku.
Horní Omalo má svoje kouzlo. Turisté míří převážně sem, i když jich tu zatím moc není. TO kvůli nesnázím s cestou a závaly. Kolem věžiček jsou také svatá místa se zákazem vstupu. Našli jsme tu i hřbitov. Náhrobky jsou tvořeny plechovými víky všeho druhu navařenými na jakékoliv železné tyčce. Ty cedule jsou i z dvířek kryjících střešní otvory na kabinách náklaďáků.
Trojice pečující v Omalo o naše plné žaludky – zleva Tiko, Eka a Tama.
Ke čtvrté jsme zpátky z lesa. Sedím opět pod přístřeškem u našeho hotýlku a sleduji cvrkot kolem. Holky pořád něco dělají. Hlavně nejstarší Tama, která tu bydlí celoročně. Všechny tři na střídačku nosí malou osmiměsíční Sofii. Tiko na ni neustále něco žvatlá a její le-lo-le-lo-le-lo nám zní ještě dlouho v uších. Chvíli před večeří dostáváme nové spolubydlící – matku a syna z Norska. On je překladatel a umí výborně rusky. Na zakončení sezóny popíjíme vínko. Je ho trochu víc než obvykle a je to cítit. Chvíli s námi sedí Onise, která nás pak veze za těmi třemi z výboru, které jsme včera potkali. Malé posezení se jako obvykle neobejde bez čači, místní pálenky. Dostavuje se náladička. Mohou za to neustálé přípitky. Onisemu slibuji, že za ním přijedu i s rodinkou a budu mu tady klidně kácet stromy. Nakonec jsme rádi, že se ještě v přijatelném stavu vracíme domů. Sedáme si s místním osazenstvem a spát jdeme až někdy ve dvě ráno.
23. června 2017
Mraky vyplňující údolí se zvedají a rozpouštějí se. Bude nádherný den. V hlavě mám po včerejšku ještě naváto, ale žaludek je překvapivě v pohodě. Musíme balit. Snídáme s Nory osmažené thinkali, které si vylepšujeme jako včera z mojí tubičky s chilli. Trochu kalným zrakem koukám zase na šrumec kolem a snažím si to zapamatovat. Kdoví, jestli se sem ještě někdy podívám. A kdoví, jestli potkám ty stejné tváře. Jednou bych to chtěl.
Před desátou se loučíme s holkama, upřímně jim potřásáme rukama a lezeme do Oniseho služebního Mitsubishi. Cesta, která následuje, je díky přírodě nádherná, ale sama o sobě je děsivá. Nechápu, jak se v některých místech dokáže držet téměř kolmých svahů. Nechápu, jak sem dokáží vyšplhat stařičké rezavé buldozery a občasný náklaďák. Sám bych si za volant nesedl. Závěrečné šplhání do sedla ve výšce zhruba 2800 m n. m. vede mezi sněhovými poli, přejíždějí se prudce tekoucí bystřiny a ve svazích kvetou pěnišníky. Když pak klesáme na druhé straně, vznášejí se v naší úrovni supi bělohlaví – celkem asi deset ptáků. Nádhera. Těch 70 km jedeme téměř čtyři hodiny. Jsme vyskákaní, natřepaní, naklepaní a jsme rádi, že si můžeme doma u Oniseho v klidu sednout a něco pojíst.
Cestou zpět opět šplháme do sedla tři kilometry nad mořem.
Omalo – linduška horská, sup bělohlavý (10 ex.), káně bělochvostá, břehule skalní (3 ex.)
Tady v nížině pálí slunce. Občerstvení, které nám přichystala Oniseho žena Tea, je vynikající. Zkoušíme i nakládané květy borovic. Něco podobného jsem ještě nekoštoval. Hoďku pobýváme a pak nás Onise bere do vedlejšího městečka, kde máme u sochy Stalina (která byla svržena a znovu postavena) sraz s taxikářem Nukhrim, který nás vezme do Tbilisi. Onise moje včerejší opilecké řeči nezapomenul, protože se se mnou loučí s tím, že mě bude čekat, až mu přijedu pomáhat v lese.
Je to zvláštní hledět pak na kopce, jejichž vrcholky se ztrácejí v mracích a vědět, jak to tam vypadá, znát, s jakými lidmi se tam můžu potkat, jak se tam žije. Je zvláštní vědět, jaký svět se v těch mracích, v těch nepřístupných končinách skrývá.
Cesta po rovné silnici mě uspává. Klimbám a většinu si jí nepamatuji. Probouzí mě až teprve houstnoucí provoz na předměstí Tbilisi. Nukhri nás veze opět do hotelu Gomis, kde jsme po příletu začínali. Sprcha, rychlá kontrola mailů, vyřídit několik vzkazů a můžeme si skočit do městských ulic na pivko a šašlik. Město začíná žít, ale já budu rád, když mě pohltí spánek.
24. června 2017
Spalo se krásně. Nerušil mě ani hluk velkoměsta, ani občasné petardy, o kterých jsem se dověděl až před snídaní od ostatních. Bóža zakresluje ještě naše týdenní snažení z Tušska na čisto do mapy a pak už snídáme. Následujících několik dní až do odletu budu trávit sám bez ostatních. Oták a Kačka míří k Černému moři, Bóža odlétá zítra a já se chci podívat ke Kazbeku. Loučím se a opouštím útulný hotýlek. Prudce klesající ulicí scházím dolů na Maidan a beru hned první taxi na nádraží Didube. Zarostlý řidič ve slunečních brýlích, kterému chybí pár zubů, mi nabízí odvoz až do dědiny Stepancminda pod kopcem. Napřed chce 150 lari, pak slevuje na 130. Trvám na tom, aby mě hodil na Didube, kde si chci najít maršrutku. Už nic neříká a vyhazuje mě u nádraží.
Je tu živo. Plac přede mnou je přecpán auty, autobusy a dodávkami. Nadháněči pokřikují cílové stanice svých spojů. Jen po několika krocích mi jeden chlapík nabízí za 30 lari odvoz do Kazbegi, což je starý, ale stále užívaný název pro Stepancmindu. To není špatné. Vezl bych se autem, což by mohlo být rychlejší i pohodlnější než přecpanou maršrutkou. Souhlasím a cpu bágl do kufru postaršího oplu s tradičně rozpraskaným předním sklem. Ještě chvilka čekání, a když jsme tři, nasedáme do auta. Ve volantu je zalepená díra po vybuchlém airbagu. Vedle řidiče sedí postarší pupíček a vedle mě blondýna. Řidič je trochu divočák. Předjíždí na plných čárách i v nepřehledných zatáčkách. Valíme ale rychle a prozatím hladce. Frčíme na ruský Vladikavkaz autem s ruskou espézetkou a postupně nabíráme výškové metry. Několik kilometrů před sedlem Jvari ve výšce 2400 m n. m. začíná mít auto problémy. Chcípá a nechce se mu do kopce. Řidič za jízdy stále vypíná motor a znovu startuje. Tak jsem zvědavý, kam dojedeme.
Po několika zastaveních u krajnice se dostáváme do sedla a začínáme klesat. Auto pořád stávkuje, dlouhé úseky klesáme s vypnutým motorem. Řidič zastavuje v Kobi a jde hledat pomoc. Po deseti minutách přichází a jen prohlašuje pajechali? No proč ne, když to půjde? A ono to fakt jde. Do Kazbegi je to už jen kousek. Šťastně se dostávám do cíle.
Pohled ze Stepancmindy na vesnici Gergeti, nad kterou se tyčí Cminda Sameba. V pravé horní části fotky se mezi mraky objevuje vrchol Kazbeku.
Centrum je plné turistů. Na náměstí stojí řady autobusů a aut. Hned mi někdo nabízí odvoz zpět do Tbilisi. Bloumám po okolí a snažím se zorientovat. Východně od dědiny, je nad vesnicí Gergeti vidět na kopci kostelík Cminda Sameba. Za ním se pak občas mezi mraky vynoří zasněžený oblý vrchol Kazbeku, vyhaslé sopky dosahující výšky 5047 m n. m. Tím směrem se budu muset v příštích dnech vydat. Z druhé strany se nad dědinou tyčí amfiteátr ostrých skalnatých špiček. Nádhera. Počasí je krásné, ale rád bych se před výletem do kopců někde ubytoval a nechal tam část bagáže.
Přecházím řeku a zkouším štěstí v prvním penzionu Nazi Guest House (Khevisberi Street 7, 4700 Kazbegi). Cena je přijatelná a mají volno. Sice fasuji pokoj s desítkou postelí, který nejde ani zavřít, ale ono to půjde. Výhled z balkónu je přímo na skalní štíty se zbytky sněhu. Jdu si nakoupit nějaký ten chleba a konzervu rybiček, přebaluji bágl a dokonce se můžu mrknout na internet. Jestli bude zítra solidně, vyrazím nahoru. Bude to solidní výšlap. Teď jsem sice v necelých 1800 m n. m., ale ony cílové druhy, které bych rád viděl, by měly být touto dobou až někde u hranice sněhu. Tak jsem zvědavý, jestli se povede aspoň jeden z těch čtyř.
Sedím na balkóně, čučím na kopce, dělám zápis a čekám na večeři. Tu si zasloužím, protože jsem hned po příjezdu věšel pod strom balkónu šňůru plnou vlaječek. Šéfová mi později při večeři říká, že tu měla hosty všech zemí, jejichž vlaječky tu teď visí – 74 kousků, neuvěřitelné. Však to asi pěkně vynáší. Manžel i syn vyvážejí turisty terénními mikrobusy k Samebě, kostelíku na kopci a pod starým domkem se dokončuje nový penzion. Cpu do sebe mísu koprovky se zakysanou smetanou a thinkali zvládám už jen dvě. Prý málo jím, ale ono to víc nejde. Kolem půl desáté lezu do postele. Vybral jsem si pěkného tvrďocha. Přikrývám se spacákem a probírá mě až těžká přikrývka, kterou na mě háže šéfová, kdy po tmě ubytovává dalšího člověka.
Opačný pohled z Gergeti na skalní stěny nad Stepancmindou.
| předchozí část | další část |