15. června 2017
Probouzím se v pět. Obloha je zatažená, ale neprší. O půl hodiny později už brodíme řeku v parku. Oták s Kačkou se rozestavují po proudu menšího potůčku a číhají na vážky. Kousek od nich nacházím plodící třešeň, do jejíž koruny se slétají hodovat ptáci – černohlávci, pěnkavy i strakapoudi. Les zpívá známými hlasy. Nově rozeznávám pěvušku modrou a pěnici slavíkovou. Světla ale ubývá namísto, aby přibývalo. Obloha je teď nízko nad námi, šedivá a začíná pršet. Po půldruhé hodině raději vyklízíme pozice. To proto, že teď už i hřmí a blíží se bouřka. Cestou na ubytovnu na kraji vesnice zobeme obrovské moruše a višně. Stíháme to tak akorát.
Řeka Alazani opouštějící lesy nad Lagodekhi.
Lagodekhi Nature Reserve
GPS: 41°50’41.0″N 46°17’30.0″E
5:50 – 8:00
pozorované druhy: pěvuška modrá, datel černý, strakapoud velký (3 ex.), sedmihlásek šedý (2 ex.), kos černý (5 ex.), drozd zpěvný (3 ex.), střízlík obecný, sýkora uhelníček, pěnkava obecná (12 ex.), červenka obecná (6 ex.), pěnice černohlavá (4 ex.), pěnice slavíková
Před pozdní snídaní si jdeme ještě lehnout. Začíná hustě pršet. Zvuk padající vody stále mohutní. A někdo tam nahoře stále víc otevírá kohoutek. K zemi se přelévá nebe. Kapkami je vidět sotva na pár metrů. Hukot ustává náhle po dvaceti minutách. Vzduch je po tom tropickém monzunu čistý a voňavý.
Podřimujeme do jedenácti a snídáme. Jako mávnutím kouzelného proutku se protrhává oblačnost a zanedlouho je nebe čistě modré. Oták volá taxikáři, se kterým se tu seznámil a ten nás veze k vedlejší vesnici Matsimi, kde je další vchod do parku směrem ke zřícené pevnosti Machi. Krátká procházka mezi loukami přináší zase pár nových druhů – vlhy, strnady luční a bramborníčka černohlavého. Od rangerů dostáváme papír pro případ, že bychom potkali pohraničníky. Pohybujeme se totiž po hranici s Ázerbajdžánem.
Les je tu jiný, nízké pokroucené habry jsou porostlé mechem, ve vzduchu je cítit vlhkost. Ale i tady jsou co chvíli vidět nebo slyšet lejsci malí. Stejně jako červenky nebo kosi, krmí lejsci vylétlá mláďata. Ve vrstvě mechu na tenkém kmeni habru nacházím samici lejska malého sedět na hnízdě. Pomalu postupuji po stezce a stromy nade mnou vytvářejí tunel. Nacházím Otáka s Kačkou, kteří šli napřed, a na hodinku si s nimi sedám k potoku. Vážky ale nelétají. Asi je ještě brzy. Kolem páté se pouštíme zpět.
Interiér porostů pokroucených habrů, ve kterých také hnízdili lejsci malí (Ficedula parva).
Matsimi
GPS: 41°48’22.6″N 46°19’23.1″E
12:50 – 18:00
pozorované druhy:
louky: vlha pestrá (3 ex.), strnad luční (2 ex.), bramborníček černohlavý, slavík obecný, hýl rudý, žluva hajní (2 ex.), zvonek zelený (2 ex.), vlaštovka obecná (10x), vrabec domácí (10 ex.)
les: sýkora koňadra (4 ex.), dlask tlustozobý (10 ex.), pěnkava obecná (10x), lejsek malý (10 ex.), červenka obecná (10 ex.), sedmihlásek šedý, lejsek šedý (8 ex.), kos černý (10 ex.), strakapoud velký (3 ex.), mlynařík dlouhoocasý (2 ex.), drozd zpěvný (6 ex.), kukačka obecná, káně lesní, datel černý (2 ex.)
V hotýlku už nás čeká Bóža s obličejem rudým od slunce. Včera se dostal hodně vysoko a v přístřešku spal nakonec se dvěma Čechy a Američanem žijícím v Třeboni. Je to až absurdní, kde všude krajany Čechy potkáváme. Všichni čtyři se zase sesedáme ke společné večeři. Od stolu vstáváme opět s hekáním a naprosto přeplnění. Obloha je stále čistá a vidět jsou zasněžené vrcholky hor. Sedáme k vínu. Pofukuje studený vítr, ale je krásně.
16. června 2017
Po lesnatých svazích kopců se plazí chuchvalce mraků. Je zataženo. Oblohu šněrují rorýsi. Ozývá se štěbetání vrabců, kdákání slepic a hovor z vedlejšího domku. Pomalu balíme. Snídaně, kterou máme domluvenou až na 11 hodin, se mění v časný oběd. Babenka se s námi loučí a na cestu nám dává petku červeného. Bagáž cpeme do kufru stařičkého mercedesu našeho známého taxikáře, který bydlí ve vedlejší ulici. Decentní jízdou starých lidí „uháníme“ k západu a doufáme, že se nerozsype přední sklo zdobené po celé ploše prasklinami. Míjíme zle vypadající havárku. Čumilů jsou tu desítky. Auta mají zaparkovaná podél krajnic a klidně přihlížejí volání o pomoc řidiče zaklíněného za volantem. Policie už je tu a pomoc na cestě.
Po pravé straně máme stále svahy kopců s jednolitě vyhlížejícím lesem. Žádné paseky, průseky nebo těžba. Je to zvláštní. Otákovi se za celou dobu projektu nepodařilo zjistit, jestli se tu oficiálně těží. Zdá se, že ne. Nad nádhernými opevněným kostelíkem Gremi plachtí orel nejmenší. Přejíždíme řadu neregulovaných řek se stovky metrů širokými koryty, kterými teď protéká jen úzký potůček.
Po půl druhé hodině jsme v Akhmetě. Čeká nás menší schůzka na místní státní správě. Oták s Katkou se zdraví se známými a jednají o dalším postupu společného projektu. Jedna z mladých úřednic má právě dnes narozeniny. Dostáváme kus dortu a pohárek šampaňského. Onise, který nás veze k domku, kde budeme ubytovaní, má už červená očička. S Bóžou a bagáží nadskakujeme na korbě terénního podkupu. V domku se jen otáčíme a necháváme se zavézt k Argokhi. Ve svazích zdejší rezervace se uchovalo několik desítek zelkov ostrolistých (Zelkova errata). Vážkaři jdou číhat k potoku, Bóža míří k zelkovám a já jdu bloumat na stepní, vypasené svahy s keři. Je tu zajímavé společenstvo ptáků. Zatímco níže v blízkosti potoka zpívají hýli rudí, výše u hrany lesa se v keřích předvádějí pěnice vlašské. Samec zpívá i za letu, při kterém je slyšet tleskání křídel nad tělem. Sedím nad údolím, pode mnou se pasou kravky, ozývají se strnadi luční a mezi křovinami co chvíli přelétne ťuhýk obecný. A celé údolí bzučí včelami. Slunce klesá a příjemně mě hřeje do zad. Svahy kopců kolem kryje dokonalý a hlavně neporušený koberec vzrostlého listnatého lesa.
Argokhi
GPS: 42°06’36.3″N 45°23’28.5″E
15:45 – 19:30
pozorované druhy: hýl rudý (5 ex.), pěnice černohlavá (4 ex.), ťuhýk obecný (4 ex.), sojka obecná, datel černý, mlynařík dlouhoocasý (2 ex.), pěnkava obecná (5 ex.), strnad luční (5 ex.), pěnice vlašská, hrdlička divoká, žluva hajní, káně lesní, kos černý (5 ex.), vlaštovka obecná (10x), sýkora modřinka (5 ex.), dudek chocholatý, včelojed lesní
Ploskoroh pestrý (Libelloides macaronius) na stepních loukách u Argokhi.
Všichni se scházíme u potůčku. Máme ještě hodinku do odjezdu. Ležíme v trávě, popíjíme víno, které sebou vzal Oták a koukáme do okolí. Na větve uschlého ořešáku kousek od nás co chvíli usedne nějaký ten opeřenec – mladé koňadry, modřinky, rodinka mlynaříků nebo hýlů rudých. Následuje průvod přes vesnici s obecenstvem, Katčin souboj se vzteklým psem a jede se zpět. Tady už na nás čeká kolega Onise a večeře, kdy jeden přípitek stíhá druhý a kdy je víno ve sklenicích stále doléváno. Naštěstí se vymlouváme na zítřejší cestu do hor a v deset jdeme spát.
17. června 2017
Po ránu je obloha vymetená a jen u vršků hor se plazí pár bílých obláčků. Vypadá to na krásný den. Sedáme ke snídani, v poklidu pojídáme, než přijíždí Zaza, vedoucí státní správy. Našemu hostiteli poroučí přinést domácí koňak a pak už se to spouští jako lavina. Další přípitky, na rodinu, na rodiče, na ženy, na děti a než pro nás v deset přijíždí Onise, máme už jen zbytek druhého litru koňaku. Onise byl pod parou včera, tak prý mu to aspoň vrátíme. Jenže on si také dává pár skleniček a přitom nás poveze nahoru do kopců. Čeká nás 70 km po jedné z nejnebezpečnějších cest v Evropě do Omala.
Pasáci ženou stáda ovcí, krav a koňů do hor na pastviny nad hranicí lesa. Vracet se budou zase až na podzim.
Stoupat začínáme prudce po nezpevněné kamenité cestě. Ta se kroutí svahem jako had. Nádherné výhledy, vodopády, šumící řeka a panenské lesy. Vzhůru cestou ženou svá stáda ovcí, krav nebo koní pastevci, aby se dostali přes sedlo ve třech kilometrech na pastviny nad úrovní lesa. Občas je vidět chcíplina zvířete, které uklouzlo a zřítilo se dolů. Někde ve 1250 m n. m. slyšíme při přestávce budníčka žlutavého. Dopíjíme ještě náš koňak koupení v Lagodekhi a pokračujeme výš. Mizí stromy a kličkujeme spasenými svahy do sedla. Pak už klesáme dolů. Opět prudce nám ubývají výškové metry. V úžlabinách jsou hromady starého sněhu, ze kterých vytékají říčky. Troubíme na další stáda. Nad svahem letí orlosup bradatý a ve výšce 1890 m n. m. opět zpívá budníček žlutavý. Občas se ozve linduška. Dostáváme se do míst se závalem. Kos svahu uklouzl, přehradil řeku a vytvořilo se zde 300 m dlouhé jezero. Teprve před několika dny se podařilo udělat sjetým svahem objížďku. Po vyklesání do dvou kilometrů přijíždíme do Omala, kde budeme ubytovaní (Hotel Old Omalo).
Jdu se proběhnout po okolí. Všude po vesnici poletují hýli rudí a rehci domácí. Dole u polí loví ťuhýci obecní. Občas se dokonce objeví hejnko zvonohlíků královských. V nejnižším bodě údolí je podmáčená louka, ze které pravidelně pokřikuje chřástal polní a několikrát spočetla peníze křepelka. Jdu k vlhčímu osikovému porostu, abych zkusil chytit budníčka žlutavého, ale nechce se mu. Večeře je v sedm. Skvělý boršč. Těším se na čajík z velké konvice, ale když se zhluboka napiju, je to zase víno. Tady se nealko snad vůbec nevede.
Omalo
GPS: 42°22’15.7″N 45°37’59.1″E
14:15 – 18:00
pozorované druhy: ťuhýk obecný (3 ex.), hýl rudý (10 ex.), konipas bílý (5 ex.), rehek zahradní (3 ex.), stehlík obecný (2 ex.), rehek domácí (6 ex.), pěnkava obecná (2 ex.), sojka obecná, bělořit šedý (2 ex.), konopka obecná (2 ex.), strnad luční (2 ex.), chřástal polní, bramborníček hnědý (2 ex.), křepelka obecná, drozd brávník (2 ex.), krahujec obecný, sýkora koňadra (2 ex.), budníček žlutavý (3 ex.), budníček kavkazský (2 ex.), krkavec velký, zvonohlík královský (15 ex.)
Dolní Omalo – centrum Tušska.
Pak už jen sedíme u vínka, ulamujeme skvělý sýr a hledíme na panorama hor se zbytky sněhu. Slunce mizí a začíná být pěkná zima. Ale hvězdy jsou s přicházející nocí jen kousek nad našimi hlavami. Dole z luk zpívají ropuchy zelené a stále je slyšet chřástala polního. Postel se se mnou propadá jako závěsná síť. Soukám se do spacáku, ale v noci je mi horko. Několikrát se probouzím, ale zase vplouvám do bezesného spánku.
18. června 2017
Nad vrcholky kopců povlávají mraky, ale jinak je slunečno. Čeká nás první den práce v terénu. Oták nám u snídaně vysvětluje jak na to a co všechno bude nutno měřit na zkusných plochách vyznačených porostů. První plochu děláme spolu. Pak se rozdělujeme a já s Bóžou jdeme po svém.
Prudkost svahů, na kterých měříme stromy, je někdy ďábelská. Mnohem horší jsou ale přesuny. Kam se na místní krpály hrabou naše pozvolné kopečky. Na vlhčích místech převažují osiky a břízy. Jsou to místa, kde se nejčastěji ozývají budníčci žlutaví. Na sušších místech jsou borové porosty. Hned po ránu nově slyším a vidím kosa horského a v borovicích králíčka obecného. Následuje další brutální klesání. Kdybych do těch míst nemusel, dobrovolně bych tam nešel. Sto výškových metrů tu opravdu nic neznamená. Docela si dovedu představit, že bych se někde na kolmém skalnatém svahu kousl a ztratil bych odvahu udělat další krok. Létání na křídle mi nevadilo, ale tento typ výšek fakt nemusím. Občas se mi o tom dokonce zdá a budím se mokrý potem. Na jedné prušácké louce rozpečené sluncem mále šlapu na zmiji. Druhou potkáváme o pár desítek metrů dál. A slunce pálí jako někde u moře. Dole v údolí se kroutí šumící řeka, kdesi vysoko v holém svahu stojí hromádka domků vzpírající se gravitaci a vysoko nad nimi jsou vrcholky kopců se zasněženými čepicemi.
Hýl rudý (Carpodacus erythrinus) byl jedním z nejběžnějších druhů v okolí vesnic s pastvinami.
Končíme po šesté odpoledne nedaleko Horního Omalo, nad kterým ční k obloze z kamenitého kopečku místní vysoké věže. Budu si sem muset udělat výšlap, protože ten pohled rozhodně stojí za to.
Omalo
GPS: 42°22’19.4″N 45°37’20.3″E
9:15 – 18:00
nové druhy: kos horský, králíček obecný (2 ex.), bramborníček černohlavý (4 ex., rodinka), křivka obecná (2 ex.), vodouš kropenatý (2 ex., zamokřená louka)
Totálně ušlapaný jsem před sedmou na ubytovně. S úlevou sundávám pohory a propocené fusekle. Z komínku za ubytovnou se kouří. Je třeba využít ohřáté vody jdoucí do sprchy. Je to labuž. Stín stoupá vzhůru po protějších svazích. Osvětlená místa se stahují už jen na nejvyšší vrcholky. Kolegové se domlouvají s Onisem na tom, že si od jednoho místního pastevce koupí menší ovci, kterou v příštích dnech sežereme v podobě šašliku. To už slunce zapadá. Jsem zvědavý, s čím přijdou.
19. června 2017
Kolem půl osmé banda přivezla skutečně malé jehně. Oták je bez váhání zařízl, stáhl, vykuchal a rozporcoval. To během necelé hodiny. Pak sedíme za stolem, popíjíme víno a maso se krájí na malé kousky. Večer končí u ohýnku, kde sedíme s Onisem a ženskýma starajícíma se o provoz penzionu.
Mraků je po ránu víc než v předchozí dny. Jsem trochu nevyspalý a tělo ještě stále odbourává včerejší alkohol. Před devátou pro nás přijíždí ranger a veze nás přes Shenako k vesnici Diklo. Tu cestu bych si sám absolvovat netroufal. Vrcholem je most přes řeku, jehož jeden nájezd sebrala voda. Otáka s Kačkou vyhazujeme v Shenako. Diklo mi přijde jako vesnice duchů, prázdné chalupy z rovnané břidlice a až na konci jedna babenka. Kolem hřbitůvku vztyčených kamenů lezeme do lesnatého svahu. Máme štěstí, protože po celé jeho několikakilometrové délce se středem táhne stará stezka s novým českým značením, které tu vzniklo díky dalšímu rozvojovému projektu. Kdyby tu stezka nebyla, byl by pro nás svah s lesem neprůchodný.
Pouze dokumentační obrázek zvonohlíka královského (Serinus pussilus).
První zkusná plocha leží ve skalnatém terénu. Při měření stromů vzlétá kousek ode mě lelek lesní. Sedá o kus dál, zavírá oči a tváří se, že tu není. Později si ho z nějakých pěti metrů, bohužel širokáčem, fotím. Zhruba v půlce dne měříme na okrajích bývalé louky s několika ruinami domů, kterou teď pohlcuje nálet osik a borovic. Všude tady žili kdysi lidé. Neuvěřitelné. Jsou odsud dokonalé výhledy do hlubokého údolí s řekou kroutící se jeho dnem. Ty propastné hloubky mi vůbec nevyhovují. Zdá se, že v tomto životě ze mě už horal nebude. Nakonec proč taky? Na místech sesuvů jsou husté porosty šípku a dalších keřů. Jsme kousek od hranice s Dagestánem. Poslední plocha spadá do celkem pěkného lesa s bázemi kmenů zčernalými požárem.
Diklo
GPS: 42°23’06.0″N 45°41’34.3″E
9:25 – 17:15
pozorované druhy: lelek lesní, hýl obecný (2 ex.), budníček žlutavý (15 ex.), budníček kavkazský (3 ex.), křivka obecná, káně lesní (2 ex.), sýkora modřinka (2 ex.), sýkora uhelníček (5 ex.), rehek zahradní (8 ex.), drozd brávník (4 ex.), datel černý (2 ex.), střízlík obecný (2 ex.), pěnkava obecná (5 ex.), červenka obecná, hýl rudý (5 ex.), linduška lesní (5 ex.)
V pět odpoledne jsme zpět v sedle, kde se máme potkat se zbytkem výpravy. Obloha se zatáhla a vypadá to n a déšť. Jsme hladoví a těšíme se na šašlik z jehněte. Holky nás ale překvapily. Nachystaly nám vývar z kostí se zeleninou a smažená játra s plíčky na cibulce. Nad protějšími kopci přechází déšť a po něm vyrůstá duha. Jsme všichni pěkně unavení. Voda teče jen studená a my se shodujeme v tom, že tak špinaví zase nejsme.
Turisticky atraktivnější Horní Omalo s kamennými věžičkami.
Syn Největšího Roztahovače Mraků, Oták, zařídil k večeru kus modré oblohy. Beru foťák a jdu se projít k Hornímu Omalo, abych si cvakl ty kamenné věžičky na skalnatém ostrohu nad dědinou. Cestou na mě nehezky vyjíždí dvojice psů. Jsem rád, že jim zdrhám bez pokousání. Na louce před dědinou je dost početný zvonohlík královský a pozoruji krmení bělořitů. Až tady nahoře je slyšet hlas chřástala polního z údolí.
Těsně před setměním přichází chuť na šašlik. Přijíždí Onise, aby se domluvil na zítřek. Začíná pršet. T0měř za tmy se na okamžik u chalupy ukazuje lelek. Zakroužil nad dvorkem, blýskl na nás bílými skvrnami na křídlech a zmizel v dešti. Ten dopolední pták dokonce krátce zavrčel. Sedíme pod střechou kolem šašliku a večer se nese tradičním stylem, když je přítomen Onise. Víno, přípitky, chvála lesnictví. Teď už pršet nepřestává. Spát jdeme kolem půlnoci.
| předchozí část | další část |