5. ledna 2014
Bez snídaně a po studené sprše opouštíme hospedaje. Bez úspěchu zkouším všechny dostupné bankomaty v okolí. Je neděle, teplota stoupá a město se po včerejším hýření budí překvapivě rychle k životu. Zdá se, že Uruguayci jsou závislí na maté. Každý druhý na ulici ho pocucává a pod paží má termosku, ze které do své po vrch naplněné kalabasy stále přilévá horkou vodu. Cucání si neodpouštějí ani řidiči auta či motorky. Řídí jednou rukou a v druhé drží nádobku, ze které čtí kovová bombilla. Maté jim nejspíš nahrazuje kouření. Ani se jim nedivím. Zatímco na našich krabičkách cigaret jsou suchopárná upozornění o škodlivosti, zde jsou zdobeny naturalistickými barevnými fotografiemi umírajících a jejich poškozených orgánů.
No nic, hotovost už větší mít asi nebudeme. Základem je teď zjistit, jestli jde platit mojí kartou. Zkoušíme to na benzince a úspěšně! Sláva! Nakupujeme aspoň pár levných sušenek a jede se dál. Zatímco včera mi krajina přišla malebná, dnes mi připadá nudná. Žádná změna, stále stejně zvlněné pastviny ozvláštněné jen chomáči uměle vysázených blahovičníků. Místy jsou vysazeny monokultury těchto dřevin. Tu a tam stojí v poli voda, ve které se chladí dobytek, kolem něhož poletují volavky rusohlavé. Jinde je vidět ibisy a dokonce i čáje. Novým druhem objevujícím se u silnice je hrnčiřík podobný našemu chocholouši – hrnčiřík chocholoušovitý (Coryphistera alaudina). Na obloze vratce plachtí kondoři. Většinou jsou to kondoři krocanovití, havranovité jsme viděli snad jen dva.
Dalším místem k plašení je Tacuarembo. Podobá se jako vejce vejci Duraznu, tedy broskvi. Maximálně patrové budovy, pravoúhlá síť ulic, několik čtvercových náměstíček s fontánou nebo sochou a ulice často lemované platany. Odbočujeme na silnici č. 26 směr Melo. Uruguay je dost malý. Včera jsme se jeho středem dostali z jihu z Montevidea až téměř k severní hranici s Brazílií. V Melu se ocitneme v SV cípu země a budeme se vracet zase na jih. Oproti Argentině je to opravdu malé plivátko. Vzhledem k jednotvárnosti především zemědělské krajiny tu moc ptačích druhů nežije. Oproti argentinským 983 druhům je jich tu jen 404.
Po hrbaté silnici a 200 km jízdy jsme v Melu. Venku to dnes pěkně připaluje. Dobíráme benzín, který tu vyjde skoro na 41 Kč a na jedné z vedlejších tříd nalézáme stánek s „levným“ jídlem. Cestou do města jsme vždy našli spousty lidí u řek, pokud nějaké byly. Teď k večeru se lidé shromažďují na okrajích měst. Vyjíždějí jen pár set metrů za intravilán, rozdělají si skládací židličky, zalejí si maté a vsedě vedle auta sledují provoz na silnici. Celé rodiny, hrozny lidí na trávnících podél příjezdových komunikací do města. Zajímavé je zmínit, že na svoje maté mají speciální oválné kožené brašny, které by u nás člověk tipoval na obal mohutného dalekohledu. Vejde se do nich termoska i nádobka s vysychajícím obsahem maté.
Obracíme se zpět k jihu. Slunce zapadá a do auta konečně proudí vzduch snesitelné teploty. Do Montevidea je to 400 km. Po stovce jsme v městečku Třicet tři (Treynta y Tres). Čeká nás poslední pořádný nocleh před návratem domů. Podařilo se nám vypátrat hotel, kde se dá platit kartou a ubytováváme se (cca 1500 UYU/2 os.).
Čimango šedonohý (Milvago chimango) – snad nejběžnější dravec jihu Argentiny.
6. ledna 2014
Po snídani opouštíme městečko Treynta y Tres. Vlastně ne, ještě nějakou dobu sedím v autě zaparkovaném na náměstí ve stínu a koukám kolem. Tóma samozřejmě plaší. Dívám se na narůstající cvrkot, na lidi projíždějící kolem na motocyklech, na cyklisty, prodejce, na všechny ty cucače maté. Uvědomuji si nenapodobitelnou atmosféru letního dne v malém uruguayském městečku. Za pár dní budu zpět v evropské zimě, která létos zatím zimou ani není. Aspoň nebude ten přechod tak drastický.
Poté jedeme dál k jihu po silnici č. 8. Tady na východě země je krajina jen nepatrně pestřejší. Častější jsou kopečky a křoviny. Na podmáčených místech zahlédneme zase čas od času čáje a dnes i mohutné ibisy běločelé (Theristicus caerulescens). Mezi dobytkem na pastvě se občas zdržují nandu pampoví. Dalším novým druhem je pro mě rybařík zelený (Chloroceryle americana) číhající u silnice na můstku nad řekou. Tóma vymýšlí nové prodloužení trasy, ale tohle bychom s jeho přístupem k času už nezvládli. Stejně usíná. Jedeme do Minasu, kde zase hledáme nějaké ty vrabce a holuby. Je pěkné vedro. Závidím lidem u řeky, které jsme sem cestou zahlédli.
Díky tomu, že platíme benzín a ubytování kartou, tak nám nakonec stále ještě nějaká hotovost zbývá. Není tedy od věci dopřát si dobrý oběd v restauraci na náměstí. Objednáváme poloviční porci parilly pro dva. Dostáváme plný podnos pečeného masa včetně klobásy, jelit a velké sladké batáty zapečené s medem. Jsme nacpaní z té poloviční porce víc než dost.
Přes kopečky pak směřujeme k moři, k pevninskému výčnělku s městem Punta del Este. Jedná se o jakousi uruguayskou riviéru. V zeleni se tu tísní noblesní přízemní vily s udržovanými trávníky. V těsné blízkosti jsou plné pláže rekreantů. Škoda, že zbývá jen hodina času. Tady by si přes všechnu tu odpudivost okázalého luxusu Tóma přišel na své. Nalézáme zvonky i stehlíky. Od Montevidea nás ale děli 130 km a za hodinu a půl musíme vrátit auto. Ženu tu naši červenou skořápku hlava nehlava. Brzdí nás ale městský provoz. U hlavního autobusového nádraží jsme jen s desetiminutovým zpožděním. Stojíme v postranní ulici a Tóma vybíhá, aby našel komu auto vrátit. Za půl hodiny je hotovo. Jsme vystěhovaní a dokonce máme zpět naše bianco platební příkazy. Ani se mi tomu nechce věřit.
Na blízké zahrádce objednáváme dvě plechovky piva. Příkazy trháme na kousky a cpeme je do těch prázdných plechovek. Připadáme si jako ve špionážním filmu. Tóma jde ještě plašit. Času je dost. Objednávám další pivo, čtu si a koukám na ulici před sebou. V půl desáté stojíme ve frontě k odbavení a o hodinu později se pohodlně zabydlujeme na sedadlech v přízemí autobusu. Chvíli koukám na nějaký film přes rameno cestujícího před sebou. Pak usínám.
Poslední lajfík, kterého jsem si připsal do birdlistu – mladý tyranovec vousatý (Xolmis cinereus).
7. ledna 2014
Po půlnoci nás vyhánějí na hranicích s Argentinou z busu. Absolvujeme kompletní prohlídku zavazadel a pasů. Venku je jako v prádelně. Oblohu co chvíli rozsvěcují blesky.
Budí nás řidičův pomocník. Jsme poslední v autobuse stojícím na nádraží Retiro v Buenos Aires. Batohu už nás čekají venku. Obloha je těžká mraky a na ulicích je mokro po dešti. První taxikář, který nás bere, je týpek s copánkem a příjmením Junas. Říká, že jeho děda byl Čech. Naším cílem je zahrada u veterinární fakulty, kde má žít populace špačků. Venku je nehorázné dusno. Vlhkost vzduchu je snad stoprocentní. Pot ze mě jen leje. Park je zatím zavřen. Sedáme na blízké benzince ke kafi a koláčům. Po osmé už je otevřeno. Necháváme velké bágly na vrátnici u vstupní budovy. Tóma jde plašit a já jdu koupit pár sladkostí klukům a lahev vína Pepemu. Když vylézám z obchodu, prší. Nevypadá to na zlepšení, proto se deštěm pouštím zpět k veterině. Dešťové kapky jsou velice příjemné, osvěžující. Následně se spouští skutečná průtrž mračen. To už jsem pod střechou. Leje a leje. Ochlazuje se i vzduch. Převlékám se do cestovního a s Tómou jdeme ke vchodu do zahrady, kam pro nás má přijet náš taxikář. Je tu s mírným předstihem. Přichází nová průtrž, kterou nás veze k jinému obchodu, aby si Tóma mohl doplnit zásoby maté a čimičuri. V půl dvanácté je nakoupeno. Následuje cesta na letiště. Zprvu to vypadá díky zácpě na silnicích bledě, ale stíháme to přesně dvě hodiny před odletem.
Letadlo vzlétá s hodinovým zpožděním. To už jsem uvězněn na jednom z vnitřních sedadel prostřední čtyřky. Čtu a čtu. Prostoru na moje dlouhé nohy je tu poskrovnu. Pak chvíli koukám jiným cestujícím na monitory umístěné na opěradlech sedadel před nimi. Nic mě nezaujalo. Klimbavě se pouštím do spánku.
Vlhovec šedohnědý (Agelaioides badius).
8. ledna 2014
Letadlo opět připomíná velkou noclehárnu nacpanou lidmi. Chvíli je zima, ale každý máme deku, chvíli horko. Za mnou se stále ozývá splachování záchodků, z jiné strany přichází chrápání, pláč dítěte, pach potu a špatného trávení. V jednu po půlnoci se nám do očí zabodnou světla od stropu a podává se snídaně. Něco po druhé ranní přistáváme v Madridu a posouváme si čas o čtyři hodiny dopředu. Přišli jsme o kus noci a náhle je ráno. Čeká nás nekonečných sedm hodin čekání na spoj do Londýna.
Bohudík za čtečku a mnohasetstránkového Šamana. Přesto se musím co chvíli projít, protože mě z tvrdých sedadel bolí zadek. Občas snad i zdřímnu. Když nečtu, koukám po lidech, sleduji to hemžení různých typů a národností. Nejvíc mě štve, když vidím na odletové tabuli přímé spoje do Prahy. Přitom my musíme ještě přes Londýn. Logiku levnějších letenek směřujících k cíli delší oklikou nechápu. Do Londýna letíme další tři hodiny. Na palubě se tentokrát nic nepodává. Londýn je vyloženě tyglíkem všech barev, velikostí a typů lidí. Bylo by zajímavé tady vyrůstat. Čekáme další tři hodiny, abychom absolvovali poslední let na cestě domů. Trvá jen krátce a můžeme si ho zpříjemnit vínem a sendvičem. Letadlo je poloprázdné a v Praze dosedá na letiště před desátou večer.
Zavazadla nám pojízdný pás přiváží během několika minut. Loučím se s Tómou a nasedám na autobus, který mě bere na Kulaťák k áčkové trase metra. Poté Můstek a na Florenci vystupuji. Mám lístek na Student Agency pět minut před půlnocí. Dřív do Brna stejně nic nejede. Bageta, minerálka, chvíli odpočívám a je čas se přesunout do autobusu. Stevardka podivně protahuje poslední slabiky, když nás vítá na palubě. Usínám a budím se až v brněnských ulicích. Je čtvrt na tři. Taxíkem na Lesnou, poslední kroky prázdnou ulicí, tři patra schodů nahoru a už odemykám dveře našeho bytu. Z dětského pokoje se ozývá oddechování. Jsem doma. Tím končí nečekaná třítýdenní anabáze Argentinou a Uruguayí. Jsem sice páprd a už mám rád svoje pohodlí a náhlá překvapení nevyhledávám, ale nakonec, proč si neozvláštnit nevlídné zimní období kouskem jihoamerického léta? 🙂
Ještě jednou Perito Moreno, abych si připomněl, že Argentinu netvoří jen plochá pampa.
| předchozí část |