31. prosince 2013
Poslední den roku má zpočátku také charakter babího léta. Projíždíme vesnicí Tecka a hledáme holuby a vrabce. Vrabců je tu hodně, ale holubi snad jen dva. Na pumpě snídáme kafe se sušenkami. Jen kousek za vesnicí je rybník s desítkami čírek kropenatých a několika ostralkami bělolícími. Vodou brodí i pisily a vodouši žlutonozí. O kořist se perou kousek od nás mladí čimangové. V dálce nad kopcem krouží kondoři andští, pod nimi káně orlí a ještě níže poštolky pestré. V loukách je dost vlhkých míst, tráva je všude zelená.
Tecka
pozorované druhy: Anas flavirostris (100 ex.), Anas georgica (15 ex.), Tringa flavipes (2 ex.), Himantopus mexicanus (3 ex.), Larus maculipenis (5 ex.), CHloephaga picta (200 ex.), Hymenops perspicillata, Sturnella loyca, Polyborus plancus, Vultur gryphus (2 ex.), Circus cinereus, Geranoaetus melanoleucus, Falco sparverius (3 ex.), Milvago chimango (4 ex.), Vanellus chilensis (10 ex.), Carduelis barbata (10 ex.)
Prvním větším městem na silnici č. 40 je dnes Esquel. Kolem něj se tyčí vysoké kopce. V ulicích se v poklidu procházejí čejky a dokonce několik ibisů šedokřídlých. Blízkost vysokých And je znát. Opět se nad námi objevují dva kondoři andští. I Tómovi se tu daří. Hlavně s holuby, vrabci to tentokrát nejsou. Začíná se mračit. Těsně před zavíračkou nám připravují v bistru u Quasimoda hamburgézu kompletu, kterou ak s chutí v autě pojídáme. To už prší.
Esquel
vybrané druhy: Vultur gryphus (2 ex.), Vanellus chilensis (50 ex.), Theristicus melanops (3 ex.)
Celou cestu až do Miténu nás provází hustý déšť s prudkými větrnými poryvy. Auto občas proti té vichřici ani nechce jet. Kopce se zvedají stále výš. Maiten už připomíná spíše tatranské turistické středisko. Do výšky šplhají svahy kopců porostlé lesy a městečko je víceméně tvořeno rekreačními chatami. V ulicích stojí hluboké louže. Terén je stále členitější – hluboce zařízlá údolí a skalnatá úbočí. Vjíždíme no NP Nahuel Huapi. Déšť polevuje. Několikrát zastavujeme u silnice. Je znát, že jsme v horách. Údolími se valí divoké bystřiny a teplota poklesla. Z lesů stoupá pára a z údolí vystupuje duha. Hned na druhé zastávce slyšíme z lesa hlas štidláka červenkovitého. A to ze dvou míst. Na hlasovou provokaci se mu ale moc reagovat nechce.
Přijíždíme k odbočce k Lago Steffan. Jde o štěrkovou cestu údolím mezi kopci. Opět se tu ozývá náš štidlák červenkovitý a dvakrát také štidlák černohrdlý. Kousek od nás krmí mladé střízlíci a v korunách nízkých stromků zpívají čížci vousatí. Přejíždíme k výhledu na jezero. Z křoví za námi se opět ozval štidlák červenkovitý. Tentokrát docela blízko. Kazí se počasí a začíná opět pršet. V křovinách se mi daří štidláka konečně zahlédnout. Běžím si pro foťák, ptáka znovu dohledávám, ale na můj digitál je už tma. Mačkám dvakrát spoušť. Nastaveno mám nejvyšší ISO 1600 a fotím z ruky 1/10 sekundy. Přesto se na displeji ukazuje rozmazaný důkaz přítomnosti tohoto druhu. Z pozorování mám velkou radost. O chvíli později, to už vydatně leje, se vrací i Tóma se svým úlovkem.
Lago Steffan (NP Nahuel Huapi)
pozorované druhy: Stelorchilus rubecula (4 ex.), Pteroptochos tarnii (hlas), Troglodytes aedon (4 ex.), Curaeus curaeus (6 ex.), Carduelis barbata (30 ex.), Polyborus plancus, Zonotrichia capensis (5 ex.)
Do města San Carlos de Bariloche jedeme už kolem vysokých ostrých skal a jezera Nahuel Huapi. Samo město působí neutěšeně, zaprášeně, z rozestavených neuspořádaných domků. Spíše vypadá jako slum. Téměř u jezera nalézáme ubytování v hosterii Puyehue (400 ARS/2 os.). Teď je důležité udělat zápisky. Doma už vládne nový rok. Když jsme jeli po silnici č. 40, míjeli jsme značky s kilometráží. Před Bariloche jsem si díky ní připomněl řadu let svého života. V kopcích jsem si jí všiml díky km 1967. Před Bariloche už nás zavedla daleko do budoucnosti.
Z večeře sešlo. Tu naši silvestrovskou tvoří veka a salám. Zato skvostné víno nám ji plně vynahrazuje. Tóma je na internetu, já dočítám Merleho Malevil. Pak už venku bouchají petardy. Naštěstí je jich jen pár. Střídá je hvízdání větru. Jdeme spát, až když je doma téměř ráno.
Strnadec pampový (Embernagra platensis) obývá v pampě vlhčí a podmáčená místa.
1. ledna 2014
Město je po ránu zcela bez života. Slumy z předchozího večera patřily jen jeho okrajům. Zde na břehu jezera vypadá opět civilizovaně. Vítr honí prázdnými ulicemi prach a odpadky. Obchody jsou zavřeny. Tóma přemlouvá jednu bábinku, aby nám prodala něco k jídlu ze svého zamčeného krámku, ve kterém něco ťuká do kasy. Snídáme a sjíždíme k jezeru. Na pobřeží je menší park, který si zaslouží projít kvůli holubům a vrabcům. Čekám v parčíku u kostela. Prudký vítr mísí v povětří vůni kvetoucích lip a silice douglasek. Jezero je krajkované bíle zpěněnými hřbety vln. Do parčíku přicházejí první lidé. Fotí se, sedají na chvíli do trávy, nevadí jim ani občasný drobný deštík.
Opouštíme město podél řeky vytékající z jezera Nahuel Huapi. Řeka se postupně rozšiřuje v údolní nádrž Embalse Alicura, na kterou navazuje další nádrž Embalse Ezequiel Ramos Mejia. Hladina první z nádrží je mléčně tyrkysová a obklopuje ji scenérie jako z amerického středozápadu. Dokonalé filmové kulisy kopců se skalnatými výchozy, borových lesů vysazených na jejich úbočích a štíhlých stěn topolů chránících farmy. Následujících asi 30 km musíme několikrát zastavit a v údivu hledět na tu krásu. Včerejší zubaté hory, déšť a lesy, hluboce zařízlá údolí, duha a stoupající pára jako by byly jen přeludem. Dnes už se zase vracíme jen do té zvlněné pampy s nedohlednou vegetací přízemních keříků a trsů trávy. Na obloze se opět objevují čimangové a kondoři krocanovití. Pláně, ve které se krajina rozestupuje, jsou nyní bez konce a ztrácejí se v oblacích prachu vířeného větrem. Desítky stejný kilometrů.
Po třetí odpoledne přijíždíme k oáze s několika domky a pumpou. V provozu je jen pumpa. Vaří se tu. Městečko je v dolíku obklopeném skalními stěnami. Opět jako bychom se ocitli mezi kulisami, tentokrát westernového městečka. Zároveň se ocitáme v jiné provincii, což se odráží i na dražším benzínu. Večer po deváté jsme v Neuquenu. Projíždíme ulice a hledáme holuby. Stmívá se brzy. Město tvoří rozlehlá aglomerace s hustým provozem. Poté frčíme ještě dvě hodiny k východu. Pořád proti proudu projíždějících aut. Žaludek se mi houpe. V jedenáct jsme ve Ville Regině. Naštěstí tu stojí u silnice hotýlek (220 ARS/2 os.). Vyčistit zuby a spát.
Krajina v okolí řeky vytékající z jezera Nahuel Huapi připomínala filmové kulisy.
2. ledna 2014
Vracíme se do krajiny, ze které se ozývají kiskaďáci (Pitangus sulphuratus). Jejich křik mě vítá do nového dne. Nech mě bééjt, nech mě bééjt, volají. Za okny je podobná kulisa oblých skalek jako včera v Corral de Piedra, kde jsme obědvali. Zkoušíme vybrat hotovost. Je zajímavé, že se to daří až u třetího bankomatu v řadě. Snídáme tousty a kafe v jedné z mála po ráno otevřených restaurací. Dneškem se vracíme opět do sandálů a triček. Je neuvěřitelné, jaké klimatické změny provázejí posun o několik rovnoběžek k jihu nebo o několik výškových metrů. Další hodiny a kilometry jsou ve znamení jednotvárnosti. Keřovitá pampa kam se podíváš. Naštěstí máme vítr v zádech nebo zboku. Přibývají staré známé druhy – tyran savanový, kondor krocanovitý a hlavně hrdličky. Ty přibývají v násobcích. Čas od času stavíme v nějakém městečku a Tóma plaší.
Další, obědová zastávka, je v Rio Colorado. Trocha plašení a pak hospoda. Z lehkého oběda se stává boj kdo z koho. Já nebo ten mohutný flák mas? Třetinu nechávám na talíři, ale byla to moc dobrá hovězí pochoutka. Tóma se ještě pere s litrovkami piva, zatímco já si jdu do auta stojícího ve stínu odpočinout. Měl jsem co dělat, abych během posledního úseku cesty neusnul. Tóma pak leze do auta s funěním a za chvíli usíná. To už zase jedeme. Odbočuji na silnici č. 154 jdoucí jako přímka dlouhá 136 km k severu. Vlníme se krajinou s keříky, které už mají i stromovitou podobu. V severní části silnice se ocitáme opět v zemědělské krajině. Blíží se Santa Rosa a my za sebou máme dnes už asi 550 km. Před městem se nachází nyní u vyschlé laguny přírodní park Luro. Před pěti lety jsme tu kempovali. Dáváme tu půlhodinovou přestávku. Stromy vrhají dlouhé stíny v sluncem hřejivě ozářeném prostředí. Papoušci mniší pijí vodu z kapajících kohoutků v kempu. U louží stojí desítky hrdliček a další desítky jsou v korunách borovic.
Santu Rosu opouštíme po asi půl druhé hodině trvajícím „plašení“ po silnici č. 5. Jedeme stejnou trasou jako kdysi. Tehdy nás v protisměru míjela auta a motorky Dakaru. Do Buenos Aires je to stále asi 600 km, proto se snažím jet až do půl jedenácté, kdy máme do cíle už jen 450 km. To bychom snad zítra bez potíží měli zvládnout. Musíme vrátit včas auto. Jsme právě v Trenque Lauquen. Zajíždíme do města a hned vedle radnice obsazujeme pokoj v Grand Hotelu Simon (330 ARS/2 os.).
Papoušci mniší (Myiopsitta monachus) se napájeli v kempu přímo z kapajících kohoutků.
3. ledna 2014
O dnešku nemá příliš smysl se rozepisovat. Byl ve znamení zdlouhavé jízdy autem a plašení. Od rána nás vede silnice č. 5 zemědělskou krajinou, v níž se střídají pastviny, pole kukuřice nebo slunečnice. Vidět jsou dost často laguny, na kterých loví plameňáci. Na drátech posedávají guiry, přeletují ibisi a dvakrát se ukázaly čáje. Cestou zastavujeme v Chivilcoy. Tóma plaší a já si čtu Šamana od Noaha Gordona.
Kolem čtvrté odpoledne zastavujeme u silnice na oběd. Teď musíme nalézt trasu obkružující jižní část Buenos Aires, která by nás přivedla k silnici č. 3 směr letiště Ezeiza. Po dlouhém vyptávání ji máme. Silnice je tu zvlněná, rozpraskaná a děravá. Občas se jede jen krokem. Protější dva pruhy snad nikdy nebyly v provozu. Zarůstají travou a pobíhají po nich čejky a hrdličky.
Konečně letiště. Bez několika desítek km máme za sebou 8000 km. Jdeme vrátit klíčky od ad auta a domluvit se na nesrovnalostech v ceně za jeho vypůjčení. V kanceláři Europcaru ale nikdo není. Tómovi se daří sehnat telefon na vedoucího, který slibuje, že sem někoho pošle. To chceme jet ještě dnes v noci do sousedního Montevidea. Jak tohle dopadne?
Chlapík z půjčovny nám oznamuje, že cena, kterou jsme zaplatili, je správná. Dává nám aspoň novou fakturu. Je kolem půl desáté večer. Dobrá. Do středu města na autobusové nádraží Retiro si bereme taxi. Je to fajn pocit nemuset řídit a nechat se jen tak vézt. Noční provoz stojí opravdu za to – troubení, proudy aut a světel. V ulicích je živo. Lidi musí využít nočních hodin, když je přes den tak horko. Platíme 280 ARS a dobíháme k pokladně tak akorát, abychom koupili dvě jízdenky na poslední bus směrem Montevideo. Odjíždět má už za půl hodiny. Před tím nás čeká ještě odbavení, zdlouhavá kontrola pasů a rentgen zavazadel. Cestujeme se společností Pullman v horním patře autobusu. Jde o prostorný model a na sedadlech nás čeká i večeře. Pak už mám vše rozmazané, vnímané v polospánku. Houpeme se po silnicích a já jen hledám pohodlnější polohu. Někdy nad ránem nám kontrolují pasy a ráno v 8 jsme v Uruguayi.
Jedním z druhů vracejících se do krajiny v blízkosti Buenos Aires byl tyran savanový (Tyrannus savana).
4. ledna 2014
Napřed zkoušíme sehnat auto. Chlapík z informací nám zjišťuje možnosti a sděluje nám, že máme přijít za hodinu. Jdeme se nasnídat ven na trávník před nádraží mezi bezdomovce. Povalují se tu, pospávají nebo se sprchují pod hadicí, kterou se trávník zalévá. Jeden nás otravuje o vodu. Končí to hádkou a sbírkou španělských vulgarit, kterým ale nerozumím. Taxíkem jedeme kamsi do města, kde nám jistá Alexandra Vega zastupující společnost Autonomía chystá formality k zapůjčení malého červeného Chevroletu. V hotovosti platíme půjčovné na tři dny (300 USD), ale kredit na Tómově kartě nedostačuje na požadovaný depozit 1000 USD.
Teď popíjíme kafe v kavárně na rohu, Tóma mění nastavení své karty a za chvíli se dozvíme, jak to dopadlo. Podepisování bianco platebního příkazu v případě depozitu je vůbec podivnou praktikou a já jen doufám, že mohutné přednosti Alexandry nemají odvést naši pozornost od nějaké nepravosti z její strany. Po hodině máme auto. Každý musíme složit depozit ve výši 500 USD, což vede k zablokování Tómovy karty. Kdyby měl člověk alespoň jistotu, že ty peníze nebudou zneužity. Pořád se mi totiž vrací vzpomínky na zloděje z půjčovny aut před pěti lety.
Naše auto je tak malé, že se v něm o sebe opíráme rameny a do kufru se vejde jen jeden bágl. Hned míříme k parčíku v ulicích, aby všechny ty platby přinesly alespoň nějaký efekt v podobě využitelných dat. Počasí je příjemné, modrá obloha a slunce, které už tolik nepálí. Násleuje botanická zahrada. Jsou tu jen běžné druhy, ale na zvonky štěstí nemáme.
Museo y Jardín Botánico, Montevideo
14:15 – 15:20
pozorované druhy: Buteo magnirostris (2 ex.), Phalacrocorax olivaceus, Myiopsitta monachus (10x), Molothrus bonariensis (10x), Troglodytes aedon (5 ex.), Columba livia (10 ex.), Zonotrichia capensis (20 ex.), Furnarius rufus (40 ex.), Sicalis flaveola (15 ex.), Myiodynastes maculatus, Machetornis rixosus (2 ex.), Pitangus sulphuratus (15 ex.), Colaptes melanochloros, Zenaida auriculata (10x), Columba picazuro (10 ex.), VIreo olivaceus
Jdeme sednout na oběd. Zdejší peso sice odpovídá české koruně, ale ceny jsou tak dvaapůlkrát vyšší. Tóma platí za oba přes 700 YUY. Opouštíme město západním směrem. Pojednou slunce zase pěkně pálí. Naším cílem je mokřadní rezervace Humedales del Santa Lucia. Jde o podmáčenou rákosinu v sousedství řeky Santa Lucia, která je obležená rodinkami rybářů. Už jsem s tím ani nepočítal, ale můžu si připsat dva lajfíky – vlaštovku neotropickou a kolibříka cerradového.
Humedales del Santa Lucia, Montevideo
18:50 – 19:40
pozorované druhy: Stelgidopterix ruficollis (20 ex.), Heliomaster furcifer, Podylymbus podiceps, Sicalis flaveola (6 ex.), Embernagra platensis (5 ex.), Milvago chimango (5 ex.), Hymenops perspicillata, Furnarius rufus (10 ex.)
Najíždíme na silnici č. 5 na sever. Vše se tu zdá být menší a malebnější než v Argentině. Menší auta, menší vzdálenosti, barevnější krajina – vzhledem je to tu bližší Evropě než tomu, co jsme zatím viděli. Také města jsou volně rozprostřena v zeleni. Vždyť i to Montevideo je jen takovým okresním městečkem v porovnání s obrovskou aglomerací Buenos Aires.
Další zastávka je v Canelones. Je tu příjemně. V parku dokonce zpívají zvonci. Máme teď necelou polovinu nádrže a skoro žádnou hotovost. Chci vybrat peníze z bankomatu, ale nejde to. Rozhodujeme se ještě po tmě pokračovat do dalšího města na severu. Je to 130 km vzdálené Durazno. V jedenáct jsme na místě. Město žije, ulice jsou plné lidí a dětí. Kroužíme městem. Bankomat opět zklamal a za ubytování v hostelu chtějí 800 UYU. Máme jen 600. Radí nám zkusit kasino, kde by Tóma směnil nějaká argentinská pesa a pár euro, které má jako železnou rezervu. Čekám na něj v autě. Tóma se vrací s úsměvem. Jedeme se ubytovat. Ale peněz moc nemáme. Začíná to být zajímavé.
Na trávnících v parcích měst byl k zastižení tyranovec dlouhonohý (Machetornis rixosa).
| předchozí část | další část |