21. prosince 2013
Po většinu noci nešlo přeslechnout, že je tu s námi ubytovaný zájezd mládeže. Jejich hlučný průvod jakoby nám bez ustání defiloval před zavřenými dveřmi. Ráno bych si s chutí ještě přispal, ale je třeba se vrátit k Mar de Cobo, kde by se měla vyskytovat populace majn chocholatých, tedy jednoho z Tómových cílových introdukovaných druhů. Místní birder se neozval, jedeme sami.
V malém pobřežním městečku jsme kolem deváté. Slunce už pěkně pere. Parkujeme ve stínu u „parčíku“ tvořeného divoce rostlými blahovičníky s hustým podrostem. Po majnách samozřejmě ani památky. Bloumám kolem, připisuji do našeho seznamu kulibříka límcového a daří se mi vyfotit tyrana tropického. Pak si lámu hlavu nad malým tyránkem skrytým v koruně stromu. (Později se s Tómou shodujeme na tyrančíkovi bělokorunkatém). Tóma stále nikde. Nacházím mladé čimangy dokrmované rodiči a z okýnka auta cvakám zdejší čejky. Po dvou hodinách se kolegáček vrací. Z fotobáglu vytahuje naši oblíbenou značku červeného a s hubou od ucha k uchu mi ukazuje poznámky v zápisníku, kde několik řádků začíná latinským názvem majny. Byl tedy úspěšný. Zdá se, že tu máme splněno. Můžeme dále k jihu.
Mar de Cobo
9:00 – 11:00
nové druhy: Leucochloris albicollis, Serpophaga subcristata, Acidotheres cristatellus (jen Tóma)
Mar del Plata opouštíme omylem po nějaké vedlejší silnici. Je to betonová panelka, kterou občas příčně přerušuje pěkně vysoký schod. Naštěstí se v Miramaru stěhujeme na hlavní silnici č. 88. Posledním cílem, kde nás dnes ještě čekají Tómovy výzkumy, je Necochea. Ještě před městem nacházíme v polích dvě rozlehlé louže. Je na nich pěkně živo – desítky ibisů a kachen. Z těch nových stojí za zmínku husičky podzimní, ostralka bělolící, kachnice černohlavá a potápky stříbřitéa Rollandovy.
Necochea (ranč Moroqueu)
13:10 – 13:50
vybrané druhy: Podiceps occipitalis, Anas versicolor (50 ex.), Dendrocygna bicolor (6 ex.), Coscoroba coscoroba, Podiceps rolland (2 ex.), Anas platalea (40 ex.), Heteronetta atricapilla, Himantopus mexicanus (4 ex.), Plegadis chichi (80 ex.), Fulica leucoptera (100 ex.), Anas bahamensis, Fulica armillata (10x), Phimosus infuscatus
U pumpy v zaprášené krajině zastavujeme na jídlo. Když tak do sebe soukám řízek, všímám si zvětšující se louže pod naším autem. Lezu pod kapotu, ale nezdá se, že by něco chybělo. Zdá se, že jde o čirou tekutinu bez zápachu. Tómou přivolaný mechanik konstatuje, že jde asi jen o produkt klimatizace, kterou jsme měli zaplou. Pak už vyjíždíme do ulic města Necochea. Jsou podivně prázdné. Jako by se jednalo o město duchů. Až v parku, kde pronásledujeme naše cílové evropské druhy, nám dochází, že je sobota. Každé volné místo parku je nacpané lidmi. Jsou jich tu snad tisíce. Nedivím se, že se zvonkům mezi ně na zem nechce. Vidíme pouhé dva ptáky vysoko v korunách stromů.
Necochea (městský park) – Elaenia parvirostris, Coccyzus melacoryphus
A jsou tu zase naprosto vybydlené ulice, kterými městou opouštíme. Z našich rozhovorů vyplývá, že teď vyrazíme hluboko k jihu. Pro mě je to překvapení. Myslel jsem, že pojedeme spíše k severu, ale teď to vypadá opravdu na daleký jih. Samozřejmě se tomu nebráním. Jen ty vzdálenoti budou asi pro jednoho řidiče dost vyčerpávající.
Najíždíme na silnici č. 228 na Tres Arroyos. Daleko před námi se obzor tmí těžkými mraky. Občas tam blikne světlo blesku. Jedeme vstříc bouřce. Je sice šero, ale na druhou stranu je příjemně. Okolní krajina navlas připomíná východomaďarské pláně v oblasti Hortobágy. Jde o nedozírné pláně polí, ostrůvky lesíků a rozsáhlé mokřady, nad kterými konečně vidíme poletovat motáky – popelavého i dlouhokřídlého. Cesta pěkně odsýpá. V sedm jsme v Tres Arroyos. Na první pumpě doplňujeme nádrž, já se pouštím do krátkého zápisu a Tóma si vyřizuje maily a nahrává fotky nových druhů do soutěže big year. Je znát, že ho ta soutěž pěkně dostala.
Tres Arroyos – Circus cinereus, Circus buffoni
Pak ještě přepsat data do počítače. Bouřka nás obešla, oblačnost se od západu zvedla a pod ni pronikly sluneční paprsky. Oranžově nasvícené mraky vytvářejí kouzelnou podívanou. Bahía Blanca, cíl naší cesty, je asi 200 km před námi. Houpeme se tmou poměrně slušnou rychlostí. Dílky ukazující obsah nádrže ubývají. Dlouho je před námi na obloze pouze jedna zářící hvězda. S ubývající oblačností se dalšími plní celé nebe. V půl jedenácté jsme u cíle. Omylem zajíždíme do vojenského objektu. Vracíme se a zkoušíme první hotel – Canciller (440 ARS/2 osoby). Mají volno. Sprcha, červené značky Latitud 33 (Cabernet Sauvignon) a několik originálních klipů z Tómova počítače. Pak mi spánek rozpouští myšlenky.
Čejku jihoamerickou (Vanellus chilensis) běžně najdeme v ulicích menších měst.
22. prosince 2013
Nedělní ráno. Ulice města jsou prozatím prázdné. Jsme po snídani, která byla v ceně hotelu. Na památku budeme mít i fotku s vánoční výzdobou, jejímž hlavním motivem je překvapivě symbol hnutí hippies. Vymotat se z města nějakou chvíli trvá, ale nakonec frčíme k jihu na Carmen de Patagones. Slunce zase pěkně peče. Obloha je čistě modrá. Tóma podřimuje a já abych neměl chuť na dřímání, otáčím hlavou kolem dokola a sleduji krajinu za okny. Horko je nepříjemné i pro pasoucí se dobytek. Využívá jakékoliv možnosti skrýt se ve stínu. I když se jedná o pouhý stín vržený sloupem elektrického vedení. Dvakrát vidím nandu. V obou případech ptáci stojí ve stínu keřů.
Sto metrů před autem jakoby silnice mizela pod vodní hladinou. Jako bych sledoval nekonečný odliv. Je to iluze zrcadlící se oblohy v ohřáté přízemní vrstvě vzduchu. Někde za městem Stroeder zastavujeme na chvíli u krajnice. Zpívají tu šafránky velké a střízlíci ostřicoví. Zkouším cvaknout atraktivně vyhlížejícího tyranovce brýlového.
Stroeder – Hymenops perspicillata (pár), Cistothorus platensis, Sicalis flaveola
Kolem poledního jsme ve městě Viedma. Její ulice jsou opět prázdné. Všichni parkují podél řeky Rio Negro, opalují se a koupají. Prohlížíme malý parčík, kde Tóma opět provozuje „plašbu“ svých druhů. Prvním novým druhem do mého lifelistu je hrnčiřík křiklavý, rezavý pták s chocholkou, který si právě na stromě staví hnízdo. Dalším je drozd falklandský. Jak se dostáváme více k jihu, je pravděpodobnost pozorování něčeho nového větší.
Viedma – Pseudoseisura lophotes (2 ex.), Turdus falclandii (3 ex.), Columbina picui (4 ex.)
Dobíráme benzín a jedeme na mořské pobřeží, kde leží Balneario el Condor. Moře zde lemují vysoké útesy s největší kolonií papouška patagonského. Má tu hnízdit až 35000 párů. Na pláži je vystěhovaná druhá polovina Viedmy. Slunce bohužel svítí směrem od pobřeží. Přeletující papoušky tak máme přesně proti němu. Jdeme na oběd a pak se přesouváme na vrchní okraj útesů. Na drátech elektrického vedení tu sedí stovky papoušků. Občas některý letí v naší úrovni. Se sluncem v zádech je tohle focení o něčem jiném. Podél skal tu poletují také zcela černé jiřičky jižní, jednou se ukazuje buřňák obrovský a dvakrát plameňáci chilští.
Balneario el Condor
pozorované druhy: Macronectes giganteus, Larus dominicanus (20 ex.), Phoenicopterus chilensis (8 ex.), Larus maculipenis (50 ex.), Cyanoliseus patagonus (100x), Progne elegans (20 ex.), Serna sandwicensis
Říkáme si, že dál na San Antonio Oeste pojedeme podél pobřeží. Nějak nám nedošlo, že většina cesty není zpevněná. Po pár kilometrech asfaltka končí a my najíždíme na štěrkovou širší polní cestu, která je místy výživnější o písčité úseky. Připadám si jako jezdec Dakaru. Za námi se zvedají kotouče prachu. Kameny nám ustřelují od kol a bubnují do podvozku. Občas musím přidat, abych neuvízl v hlubším písku. Auto plave a často se dostává do smyku. Přitom před sebou máme přes 100 km tímto terénem. Kdesi u Bahia Creek jdou dokonce od mořských pláží dál do vnitrozemí mohutné písečné duny. Hned kousek po začátku cesty potkáváme rodinku nandu a z cesty před námi co chvíli utíká hejno tinam argentinských. Na keřích jsou vidět drozdci patagonští a bělopásí. Dvakrát se dostáváme pod dlouhý tmavý mrak přicházející od moře. Jako by nás na několik minut přikryla poklice.
Večer zastavujeme pár kilometrů před nájezdem na silnici č. 3. Nízké slunce vše kolem krásně barví. Kolem zpívají dijuky chilské a uhlířské. Určujeme ještě pár univerzálně hnědých ptáků (UHP) a konečně jsme zase na hladkém asfaltu.
Bahia Creek
pozorované druhy: Eudromia elegans (10x), Buteo polyosoma, Rhea americana (12 ex.), Mimus patagonicus, Cathartes aura (6 ex.), Mimus triurus, Diuca diuca, Phrygilis carbonaria, Knipolegus atterimus, Asthenes pyrrholeuca
Až po tmě jsme v San Antonio Oeste. První hotýlek na předměstí je náš – hotel Petit (380 ARS/2 lůžka). Vedoucí si do nás bere klíčky od auta, které parkujeme v garáži za jinými auty. To pro případ, že by chtěl někdo odjet. Ne moc ochotně mu je podávám.
Tyranovec brýlový (Hymenops perspicillatus) a jeho upřený pohled.
23. prosince 2013
Celou noc je slyšet startování, ježdění a dokonce troubení aut v garáži. Jsem zvědavý, v jakém stavu a jestli tam vůbec našeho Logana najdeme. Nacházíme ho až na ulici před hotelem. Předměstí dnes za denního světla vyhlíží bezútěšněji než včera za tmy. Ulice je tvořena jen zaprášenou udusanou hlínou. Do toho pálí slunce a nad námi právě krouží kondor krocanovitý, jako by v nás vyhlížel kořist. Vracíme se na silnici č. 3.
Na první pumpě nejde elektřina, tudíž je zavřena. K další je to 90 km. To ještě dáme. Jsme v kraji, kde by se hodil v autě tempomat a autopilot udržující přímý směr. Cesta se táhne v přímce od obzoru k obzoru. Podél ní jsou nekonečné pláně zaplocených křovin s občasným kusem dobytka. Jen několikrát míjíme bílou plochu vyschlé louže. Na kraji silnice sedají u mršin kondoři.
Pumpa po 90. kilometrech leží v městečku Sierra Grande. Dobře si to tu pamatuji z minula. V těsné blízkosti města se skutečně vzpíná z roviny několik ostřejších vršků. Přemýšlím jakým stylem života bych tu žil narodit se na konci vyprahlé země se dvěmi ulicemi přecházejícími v pustinu. Kilometry pomalounku naskakují na tachometru. Máme jich za sebou už asi 2000. Blíží se odbočka na Península Valdés. Pokračujeme ale až do Puerto Madryn, kde chceme navštívit restauraci, ve které jsme prožili před pěti lety gurmánské satori. Nacházíme ji, ale k našemu zklamání nese jiné jméno a navíc je zavřena. Hledáme náhradu – je jí El Estela. Sedáme, objednáváme bife de chorizo a napjatě čekáme. Stejk je to pěkný, ale ten chuťový orgasmus, který si pamatuji, se nekoná. Tóma jde později plašit a za půl hodiny se scházíme u vypečeného auta. Kupujeme pár nezbytností typu sýr, bageta a víno a jedeme zpět asi 20 km, kde ze silnice č. 3 odbočuje spojka na poloostrov Valdés. Ona na mapě krátká spojka se ale táhne pěkných pár desítek kilometrů. Při vstupu na poloostrov, který je celý součástí parku, se platí 130 ARS za osobu. Od minula pěkně podražili (dříve 45 ARS). Ještě před Puerto Pyrámides odbočujeme vpravo k mysu Punta Pirámides. V křoví se ozývá hrnčiřík patagonský – další lajfík do mého birdlistu. Pak už z vysokého útesu pozorujeme smrduté uřvané lachtany hřívnaté (Otaria flavescens), pokřikující racky jižní, několik rybáků jihoamerických a k naší velké radosti dva štítonosy světlozobé. Slunce je nízko, fouká jen mírný větřík, moře je průzračné. Rangeři nás v osm musí vyhnat, jinak bychom se tu kochali okolím až do tmy.
Punta Pirámedes
18:00 – 20:00
pozorované druhy: Asthenes patagonica, Sterna hirundinacea (4 ex.), Cathartes aura (10 ex.), Chionis alba (2 ex.), Hamatopus ater (2 ex.), Larus maculipenis (5 ex.), Larus scoresbii, Larus dominicanus (100 ex.), Phalacrocorax magellanicus (5 ex.), Phalacrocorax olivaceus (2 ex.), Phalacrocorax albiventer (2 ex.), Podiceps major (4 ex.), Progne elegans (20 ex.), Haematopus palliatus (2 ex.), Phrygilis fruticeti (6 ex.), Sicalis luteola (2 ex.)
V Puerto Pirámides nacházíme kemp. Stavíme stany, platíme 60 ARS za osobu, otevíráme víno, děláme zápisky a vzduch chládne. Stmívá se.
Nekonečné přímky štěrkových cest jdoucích pampou jsou ubíjející. Pro řidiče, auto, i jeho osádku.
24. prosince 2013
Jsou tu Vánoce. Jsou plné křiku racků jižních, slunce a větru. Lezeme do nich ze stanů. „Na Ježíška“, připíjíme si a pouštíme se na prašné cesty poloostrova. Vánoční atmosféru nám vyvolávají Puppini Sisters se svým vánočním albem. Obloha je modrá, ale vítr je studený. Na travnatých pláních jsou občas vidět skupinky nandu malých. Míjíme lišku s králíkem v mordě. Nízko nad zemí pátrají po kořisti kondoři krocanovití. K Punta Delgada je to asi 80 km. Auto se natřásá a za sebou táhne ocas prachu jako kometa. Kolonie tuleňů na plážích Punta Delgada je početná. Povalují se jich tu desítky. Jakoby je mrtvé vyvrhlo moře a teď tu leží jeden přes druhého. Podél břehů plachtí racci jižní a několik buřňáků obrovských. V hospodě dáváme kafe a kousek moučníku.
Punta Delgada
10:00 – 11:20
pozorované druhy: Macronectes giganteus (4 ex.), Butorides striatus, Larus dominicanus (50 ex.), Sturnella loyca
cestou: Geositta cunnicularia, Circus cinereus (5 ex.), Pterocnemia pennata (46 ex.), Cathartes aura (10 ex.), Milvago chimango (2 ex.)
Pomalu postupujeme k severu k Punta Norte. Na několika místech zastavujeme. Nejvděčnějším tématem pro naše foťáky je menší kolonie tučňáků magellanských. Většinou postávají u nor a se zavřenýma očima si vychutnávají hřejivé sluneční paprsky. Další se o něčem vybavují přímo na pláži. Až po poledni se objevují první turisté. Až do teď jsme tu byli skoro sami, nepočítám-li lamy, tučňáky a racky. Od Punta Delgado je to k Punta Norte přes 90 km. Jízda na štěrku už mě nebaví. Těším se na asfalt.
Parkoviště u Punta Norte je plné života. Pobíhají tu poloochočení ptáci a jako minule i jeden chlupatý pásovec. Na pláži pod námi pořvávají samci tuleňů obhajujících svoje harémy. Občas nás míjí buřňák obrovský. Zkouším ulovit pár letovek a divím se, proč jsou všechny mázlé. Bodejť by ne, když mám z předchozího focení krajinek nastaveno ISO 100. Na parkovišti při návratu k autu pobíhají už tři pásovci. Žebrají u turistů, pronásledují je a nechají se krmit z ruky. Na asfaltku to máme posledních 80 km. Drnčíme po štěrku a já se v mysli přenáším za rodinkou ke Štědrému večeru. Dárky jsou naděleny, kapr sněden, je čas si hrát.
Península Valdés
8:00 – 18:00
pozorované druhy: Geositta cunnicularia, Nycticorax nycticorax (3 ex.), Macronectes giganteus (4 ex.), Anthus furcatus (20 ex.), Anas specularioides (4 ex.), Podiceps major (8 ex.), Sterna maxima (5 ex.), Sicalis lebruni (10 ex.), Phrygilus fruticeti (4 ex.), Spheniscus magellanicus (100 ex.), Zonotrichia capensis (10 ex.), Mimus patagonicus (10 ex.), Cathartes aura (4 ex.), Haematopus palliatus (5 ex.), Zenaida auriculata (30 ex.), Vanellus chilensis (2 ex.), Falco sparverius (3 ex.), Phalacrocorax olivaceus (5 ex.), Eudromia elegans (15 ex.)
Jedeme do Puerto Madryn, abychom si také dopřáli večeři. Většina restaurací je zavřena a když jednu otevřenou na hlavní třídě u moře nalézáme, je kompletně zarezervovaná. Tóma domlouvá rychlou večeři, prý něco malého z jehněte, OK. Jako předkrm tlačíme opékanou bylinkovou bagetu a nějaké tři pomazánky. Vcelku by mi to i stačilo. Přichází ale servírka a na podnosu nám přináší celou jehněčí kýtu. Oběma nám poklesla brada. Jím co můžu, ale na kýtě to není znát. Snad s tím pohne Tóma. Sice se snaží, ale kýty stále neubývá. Po dvou hodinách si z restaurace odnášíme dvoukilový doggie-bag.
Venku fouká ledový vítr. Na chvíli v autě přitápím. To jsou teplotní skoky. Opět se napojujeme na silnici č. 3. Je v tom kus romantiky frčet po západu silnice k jihu s Baumaxou v rádiu. V Trelewu dnes už po druhé tankujeme a ze tří hotelů vybíráme ten s nejoriginálnější atmosférou, ve kterém spal údajně i Saint-Exupéry. Malbec značky Postales del fin de Monde je vynikající.
Bezkonkurenčně nejběžnějším ptákem, kterého potkáte od moře až vysoko do hor je strnadec ranní (Zonotrichia capensis).
25. prosince 2013
Kávu se sladkými rohlíčky snídáme v obrovských prostorách hotelové jídelny či restaurace. Vysoký strop, ratanová křesla, stařičké mapy a fotografie na stěnách, neuvěřitelně rozlehlý bar po celé stěně, starožitnosti ve vitrínách – krása a šmrnc hotelů konce 19. století. Pak zkouší Tóma bez úspěchu vybrat v bankomatu hotovost. Finance se nám povážlivě tenčí. Jestli se mu to zítra opět nepovede, tak zůstaneme trčet na místě. Kousek pod Trelewem si u silnice dáváme naši včerejší jehněčí kýtu na stojáka z kapoty našeho Logana jako v bufetu. Masa je na ní ještě spousta. Z hlavní silnice č. 3 sjíždíme směrem na Punta Tombo, kde je turisticky vyhledávaná atrakce – kolonie tučňáků magellanských. Zastavujeme u chátrajícího domku s cedulí Dos Pozos, kde jsme procházeli křoviny i před pěti lety. Kromě pěkných výhledů z kopečku na farmou nás tu tentokrát žádný nový druh nečeká.
Dos Pozos
pozorované druhy: Sturnella loyca (2 ex.), Leptastenura aegithaloides, Mimus patagonicus (2 ex.), Knipolegus atterinus (F), Zonotrichia capensis (3 ex.)
Poslední dvě nebo tři desítky kilometrů k Punta Tombo vedou štěrkovou cestou. Během pěti let se tu stal z tučňáků výnosný turistický průmysl. Vítá nás rangerka a sděluje, kde co najdeme. Pak platíme vstupné 78 ARS/osobu a následuje něco jako muzeum. Poté nás bere minibus asi o kilometr dále k začátku dřevěného chodníku jdoucí kolonií tučňáků. Mezi tím nadháněči restaurace a další a další hlídači. Kolik lidí tu ti tučňáci vlastně živí? V roce 2010 zde hnízdilo 210 tisíc párů tučňáků magellanských. Zdejší úzký pevninský výběžek je provrtán jejich hnízdními norami. Samotní ptáci se motají téměř pod nohama, ale většinou jsou skryti pod keři a snaží se v tom horku ochladit. Nejpříjemnější je pro ně zjevně koupel v chladné mořské vodě. Mimo tučňáků jsou tu vidět nandu menší, tinamy argentinské a lamy guanako. A slunce pálí, až mám nos červený.
Punta Tombo
13:00 – 15:00
pozorované druhy: Catharacta skua, Sterna eurygnatha (10 ex.), Larus dominicanus (50 ex.), Sterna hirundinacea (15 ex.), Progne elegans (20 ex.), Pterocnemia pennata (4 ex.), Eudromia elegans (8 ex.), Spheniscus magellanicus (1000x), Tachyeres leucocephalus (2 ex.), Cathartes aura (8 ex.), Milvago chimango (4 ex.), Zonotrichia capensis (10 ex.), Mimus patagonicus (2 ex.)
Následujících asi 50 km opět tančíme po štěrku. Při té příležitosti fotíme tinamu s kuřaty, které svolává hlubokým hlasem. Dnes prvně mám krizi, oči se mi zavírají ať dělám co dělám. Na první pumpě v Uszudúnu musíme zastavit. Oči mám jak angorák. Dávám kafe a pak nádherných 10 minut vsedě v autě se zavřenýma očima. Má to přímo zázračný účinek. Jsem schopen řídit dalších 250 km. Zprava do nás buší silný nárazový vítr. Držím se obouruč volantu, aby mě to nefouklo do cesty protisměrně projíždějícímu náklaďáku. Krajina se ale nemění, jen keře od obzoru k obzoru a výjimečné mraky a občas prašná bouře.
Ani jsem si neuvědomil, že jsme museli vyjet dost vysoko, protože asi 30 km před městem Comodoro Rivadavia klesáme dobře 11 km stále dolů až k úrovni moře. Je to zvláštní, když se z polopouště náhle vynoří velké město postavené kolem moře a šplhající strmě ulicemi do svahů. Připomíná to San Francisco. Ubytování nacházíme v Hospedaje Cari-Hue (400 ARS/2 lůžka). Jsem tak akorát zralý do postele. Na protější roh jdeme pro dva choripany, pak zápis do deníku a nořím se do strašlivě měkkých matrací.
Tučňáci magellanští (Spheniscus magellanicus) na pláži pevninského výběžku Punta Tombo.
| předchozí část | další část |