(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)
Phnompenh, Kambodža, 2009: hemžení rikšů, hukot nesčetných motocyklů, majestátné francouzské koloniální budovy sálající horkem, široké bulváry ucpané dopravou, trhy s tlačenicí hladových městských obyvatel. Povyk a rámus – typická scenérie kambodžského hlavního města.
Aniž by o tom kdokoli věděl, žil tu běžnému pohledu skryt pro vědu zcela neznámý druh ptáka. Při pravidelném odchytu spojeném s výzkumem ptačí chřipky se v nárazové síti u jednoho staveniště na kraji města objevil podivně vyhlížející krejčiřík. Krejčiříci náleží k pěnicovitým starého světa a jejich pojmenování odráží jejich puntičkářský postup, při kterém vzájemně splétají svá hnízda. Později bylo zjištěno, že chycený pták patří k úplně novému druhu, že se jedná o krejčiříka kambodžského (Orthotomus chaktomuk), což šokovalo ornitology po celém světě. Hledání pro svět nového druhu uprostřed ničeho je přijatelnou normou, ale jeho nález uprostřed něčeho? Jací další úžasní ptáci, vzácní či nikoli, čekají na objev přímo před naším nosem v našich městech a aglomeracích?
„Jediní ptáci, které ve městě uvidíš, jsou holubi.“ To je jedna ze zásad, kterou mě lidi opakovaně krmili po celý život. Tou další je „Abys viděl divokou přírodu, musíš jít na venkov“. Když jsem byl malý, téměř jsem jim uvěřil – téměř. Dnes už chápu, proč si to lidé stále mohou myslet. Jestli váš obvyklý den zahrnuje sezení, nebo ještě častěji stání ve vlaku nebo v autobusu při cestě do nebo ze zaměstnání, přičemž oči máte zavrtané do novin, čteček či mobilů, nebo máte hlavu podepřenou rukama, abyste na poslední chvíli urvali kousek spánku, pak je samozřejmé, že si toho ze svého okolí moc nevšimnete. Jestliže chodíte do školy, do kanceláře nebo na nákupy a na uších máte sluchátka s hudbou, moc toho neslyšíte. Jestliže upřeně hledíte do výkladních skříní obchodů a nikdy se nepodíváte vzhůru, určitě si nevšimnete rorýsů vznášejících se ve větru nad vašimi hlavami jako kousky shořelého papíru. Jestliže jdete do parku jen proto, abyste si zkrátili cestu, a nikdy nezastavíte při pohledu na pylem obalenou včelu sbírající nektar z květů podél vaší trasy, pak o mnohé přicházíte.
Vzpomínám si na jedno ráno před několika zimami, kdy jsem sledoval hejno nádherných brkoslavů severních krmících se na jeřábech na Warren Street těsně vedle Tottenham Court Road přímo v srdci Londýna. To, co mě nejvíce překvapilo, nebyl fakt, že si hejno téměř dvou stovek ptáků vybralo ke krmení samé centrum města. Nikoli, byli to lidé dojíždějící do centra, kteří dokázali úspěšně projít kolem s klapkami na očích a s pohledem upřeným přímo před sebe a přitom minout trylkující ptáky, z nichž někteří se pohupovali jen několik centimetrů nad jejich hlavami. Jelikož byli tito dojíždějící poháněni odhodláním dostat se včas do kanceláře, nevšimli si ani malé skupinky ptáčkařů shromážděných na kraji cesty, kteří v úžasu hleděli na ony nádherné severské opeřence.
Narodil jsem se v západním Londýně a příroda mě zajímala odjakživa. Skutečně, od narození jsem měl upřímný zájem o vše živé a něco z toho ve mně hoří i dnes. O ptáky jsem se začal zajímat, když mi bylo pět, ale moje městské ptáčkaření, můj urban birding se dostavil později. Teprve jako teenager jezdící pozorovat ptáky na venkov jsem si uvědomil, jak bohaté je na ně ve skutečnosti městské prostředí. Když mi pak neznalí lidé řekli, že ten pravý birding se dá provozovat jen mimo město, bylo mi jasné, že jde o krátkozraký pohled, o jeden z těch, kterým jsem nikdy nevěřil. Ptáci si aktivně hledají vhodné prostředí, které je k dispozici i uvnitř našich rostoucích metropolí. Město poskytuje útočiště, byť někdy křehké a dočasné. Často se jedná o útočiště neustále zastíněné všudypřítomným mrakem zástavby.
Ptáci jsou všude. To je fráze, kterou neustále opakuji každému, koho potkám. Představa, že ptáci žijí s námi v městském prostředí, není vůbec nová. Třepotají se kolem nás od té doby, co byla postavena první došková chatrč, co byla položena první cihla, co byly vztyčeny první parkovací hodiny a co proběhla první řada X Factoru. Moje poselství je velmi prosté: všichni bychom si měli cenit toho, že se divoká příroda nevyskytuje jen za hranicemi našich měst, ale že zůstala i v nich. Musíme si uvědomit, že volně žijící zvířata jsou všude kolem nás. Musíme aktivně podporovat tento báječný projev života a chránit místa, kde se vyskytuje – ve městech i jinde – až už péčí o bezobratlé v malinké okenici na římse v pátém patře bytovky, prosazováním malých ploch divočiny na svých zahradách, vytvořením ploch pro volně žijící zvířata v místních parcích, dohlížením nad zapomenutým koutem divočiny v sousedství nebo založením projektu tzv. zelené střechy. Pokud se dovíme více o významu ochrany přírody ve svých městech, pochopíme také její význam v globálním měřítku koloběhu života na této planetě, což nás přivede ke snaze chránit zbytky světové fauny a flóry.
Urban birding představuje cestu, díky které můžeme šířit tohle poselství. Dokud existují ptáci, stále je tu naděje.
TIPY
- Nevzdávejte se snahy určit všechno kolem vás, co se pohybuje. Udělejte si čas a nasávejte zkušenosti. Znalosti se dostaví časem.
- Užívejte si to.
- Dívejte se vzhůru
DAVID LINDO sepsal řadu článků o městských ptácích určených pro nejrůznější webové stránky a publikace, je také pravidelným hostem televizních a rozhlasových pořadů BBC a dalších stanic po celém světě, včetně CBS ve Spojených státech. David je autorem The Urban Birder a Tales from Concrete Jungles, je členem the International League of Conservation Writers a British Guild of Trave Writers. Je také hrdým velvyslancem Leica Birding a London Wildlife Trust.
David Lindo, zdroj: http://www.discoverwildlife.com/
