Mým koníčkem je birdwatching, pozorování ptactva. Propadl jsem mu, vyplňuje mi volný čas a vrací mě k přírodě, díky které získávám životní rovnováhu a nadhled. Pozorování ptactva, jak samo tohle sousloví napovídá, je vázáno na smysly. V první řadě jde o zrak a s určitou zkušeností pak také o sluch. Vždyť i základním vybavením, které sebou na cestách v přírodě nosím, je především optika (dalekohledy a fotoaparát), která má moje oko prodloužit a zaostřit.
Když nejsem venku nebo s rodinou, tak sedím v zaměstnání a hledím na monitor počítače. Každý den, týden po týdnu, měsíc po měsíci a rok po roce. Dřív mi to nevadilo, ale s přibývajícími roky mi ostření stále častěji dělá problém. Mnohdy už ani nepřečtu některé nápisy vyvedené malým písmem. Jak říkám, můj koníček je vázán především na zrak. Najít zajímavý druh na vzdálené mělčině rybníka mezi pobíhajícími bahňáky nebo odečíst límec na krku husy v hejnu vzdáleném půl a více kilometru si vyžaduje soustředění a s trochou nadsázky ostříží zrak. Abych se svému koníčku mohl plnohodnotně věnovat, musím tak činit nyní, protože lidské smysly časem nevyhnutelně ochabují. Odkládat to, co mi činí radost a doufat, že v důchodovém věku na tom budu stejně jako dnes, je čirá utopie. Nejen, že se hranice důchodového věku posouvá kamsi do nedohledna, ale zakaleným stařeckým zrakem toho už nejspíš moc neuvidím. Tedy pokud se důchodu vůbec dožiju. Kdyby mi nakrásně zrak sloužil i ve vyšším věku, tak zase ztratím schopnost sluchem zaregistrovat vyšší tóny, které se k ptačímu zpěvu a potažmo k určování ptačích druhů přímo vztahují.
Vždy si vybavím historku, kterou mi vyprávěl Jarda Závora, člověk, který byl obdařen tím, že se dočkal důchodu v nezvyklé tělesné svěžesti. Oči mu sice slouží, ale sluch zlobí. Zato jeho kamarád, se kterým často chodí do terénu, je na tom opačně. Sluch má výborný, ale už mu zase tak dobře neslouží zrak. Jejich konverzace probíhala následovně:
Slyšel jsem sluku, ale nevidím ji.
Odkud ji slyšíš?
Někde támhle.
Jo, máš pravdu, vidím ji, ale neslyším. Jsme dokonalá terénní dvojice. Jeden vidí a druhý slyší.
Tato slova mi sice vyloudila úsměv na tváři, ale byl v něm i smutek.
Nedávno, když jsem o víkendu odcházel z domu s ornitologickou výbavou na rameni, konstatoval můj dvouletý syn nespokojeně: tatiku, ty deš žaše na ptáky, požád a požád. No ano, jdu, musím, chci je ještě vidět a slyšet, pomyslel jsem si, ale tuhle odpověď by asi nepochopil. Klidně tě vezmu sebou, ale jít musím, povídám mu.
Abych se svému koníčku mohl věnovat alespoň s minimálními výčitkami svědomí, musím mít tolerantní manželku. Osobně to mám snazší, protože manželka sama vyznává birdwatching. Sice ne v tak intenzivní formě jako já, ale přece. Ví, co mi výlety do přírody s dalekohledem kolem krku přinášejí a ví, že je lepší mít doma spokojeného manžela, kterému dopřeje trochu volna, než nerudného a otráveného podpantofláka, kterému jeho zálibu upře.
Vyhlídky vyznavače birdwatchingu nejsou s přibývajícími roky zrovna růžové. Život se má žít nyní, ne zítra. Člověk ale musí mít štěstí a dobře si vybrat. Tolerantní manželka je totiž stejně důležitá jako dobrý zrak a sluch.
Opravdu mám hodnou ženu a musím jí tímto poděkovat, protože ve své ženské moudrosti velice dobře ví, že kdo si hraje, nezlobí.
Vyhlídka birdwatchera středního věku příliš růžové nejsou…
