(překlad z knihy Good Birders Don’t Wear White: 50 Tips From North America’s Top Birders)
Vyrazili jsme dost brzy. Na první lokalitu jsme přijeli ve chvíli, kdy odplouvající mraky odhalily jiskřivě mrazivé zimní ráno. Ostré poryvy větru od severu pročesávaly holé větve stromů. Vše nasvědčovalo tomu, že se co nevidět přijde vytrvalý vítr vhodný pro lovící dravce. Hejna sněžných husí opouštějící mokřiny na jihu Delawarské zátoky v Jersey křižovala cik cak oblohu na cestě k živným polím kolem farem ve vnitrozemí.
Natáhl jsem se pro svůj dalekohled, do míst, kdy obvykle bývá – hned vedle sedadla řidiče uvnitř mé starodávné dodávky – a nahmátl jsem … prázdno. Šmátral jsem kolem ve stále širších kruzích. Nic. Že by sklouzl dolů pod sedadlo? Nebo zůstal skrytý pod kabátem? Ne. Postupně mi docházelo, že tu prostě není. Kde může být? Panika ve mně rychle narůstala, než jsem si uvědomil, že jsem ho musel nechat v tom příjemném obchůdku, kde jsem se před východem slunce zastavil na povinnou ranní kávu. A, ano, zřetelně jsem viděl svoji starou dobrou Leicu, jak leží na stolku hned naproti dveřím; zapomněl jsem ji tam. Pozorovat ptáky budu muset jít bez dalekohledu.
Nastalá situace mě donutila přemýšlet. Vrátit se domů nemělo smysl. Byla by to více než hodina jízdy a tady jsem nebyl pro legraci – byl jsem na pravidelném zimním sčítání dravců a vodních ptáků, které mělo přinést důležité údaje. Měl jsem sebou ještě stativák, což je dobré na kachny, ale ne právě ideální na hledání jestřábů a orlů. A právě tuto činnost mám provádět celý den. Pak mě to napadlo. Někde v autě bych měl mít snad zahrabaný ještě jeden starý dalekohled. Jeden jsem někam založil, další jsem vyměnil a jeden darovaný dalekohled teď pozoruje dravce někde ve Veracruzu. Začal jsem hledat pod předními sedadly a za těmi zadními, prohrabával jsem se nánosy mnoha let strávených v terénu. Ne, nebyly to žádné vyhozené obaly od sendvičů a deklíky od pohárků s kávou, nebyly to dokonce ani soví vývržky a zbytky záhadných per, byla to jednoduše výbava terénního přírodovědce – holiny sahající k bokům, dlouhé broďáky po prsa, podběrák, tyč na lov hadů, sprej s UV filtrem a proti hmyzu, rukavice a pokrývky hlavy, krabice a různé formuláře. Našel jsem i tucet nejrůznějších určovacích příruček – na květiny, stromy a zvířata od A do Z. Možná tady budu potřeboval určit nějakou alku, ale proč tady mám Savce Afriky? (Ačkoli, jednou jsem viděl zebru stojící mezi koňmi na jedné texaské pastvině.)
Konečně, až na dně pod všemi těmi vzpomínkami jsem ho našel – můj kdysi vysoce ceněný nemotorný 16×50 dalekohled, který jsem si musel pořídil brzy poté, co jsem začal pozorovat dravce, tedy někdy kolem roku 1974. Roky jsem ho neviděl a teď se najednou vynořil odkudsi z hloubi věků a já měl v ruce optiku, kterou jsem kdysi asi pět let používal. Cítil jsem vzrušení, když jsem si uvědomil, že tento můj znovu nalezený starý přítel, mi dnes vytrhne trn z paty.
Když nade mnou prolétal první orel bělohlavý, zvedl jsem těžký dalekohled. A sakra, to je pěkně rozmazané, říkal jsem si, musím si seřídit dioptrie. Jenže obraz zůstal stále tmavý a rozmazaný. Připravil jsem si čištění na optiku. Fajn, teď by to mělo být lepší. Když jsem dalekohledem zamířil na káni rudochvostou plachtící na průzračně modré obloze, tak byl obraz tak nezřetelný, jako bych dravce pozoroval pod těžkými mraky. Mají ty čočky vůbec ještě nějaké antireflexní vrstvy? Mrknul jsem na ně a vypadaly v pořádku. Několikrát jsem zamrkal a zkusil se podívat znovu. Během následujících minut se mi pomalu rozsvítilo. Jediná věc, která byla v nepořádku, byl můj kdysi tak kýžený dalekohled, který byl ve skutečnosti příšerný – a to je jen mírné označení v porovnání s dnešními dokonalými přístroji. Pro dalekohled určený do terénu, který je takhle špatný, prostě není omluva.
Každý z nás začínal přinejmenším na určitém stupni vývoje svoji ornitologickou kariéru se špatným dalekohledem. V tomto případě jsem se vrátil od své naprosto ostré „lejky“ 8×42 ke starému dalekohledu, který jsem za celé roky nepozvedl k očím. Jde o klasický scénář: neuvědomujete si, jak dobrá je dnešní Honda Civic až do té doby, kdy jste nuceni řídit koráb silnic Chevy Impala z roku 1965. Někdy zkrátka zapomínáme, jak kvalitní jsou dnešní výrobky; tahle zjištění vedou k obdivu nad tím, jaké úsilí museli vynaložit průkopníci ornitologie, když se potýkali s nekvalitní optikou, kterou měli k dispozici.
Moje vlastní ornitologické začátky mají kořeny při pozorování dravců. Protože jsou tito ptáci často ve velké vzdálenosti nebo výšce, tak jsem si myslel, že potřebuji silnější zvětšení, což je obecná mantra mužů pronášená kdykoli, ať už jde o auto nebo loď, sekačku trávy nebo jakýkoli pracovní nástroj. Myslel jsem si, že když budu mít větší a silnější dalekohled, tak uvidím dále a budu moci lépe dravce určovat. Proto můj první Tasco 7×50 brzy vystřídal dalekohled s parametry 10×50. Nedlouho nato jsem zblednul závistí, když si kamarád pořídil 12-ti násobné zvětšení. Nakonec jsem vyzkoušel 16×50 dalekohled jednoho chlapíka a byl jsem ztracen. Počkal jsem několik výplat a o několik týdnů později mi přišla poštou objednaná zásilka, před kterou jsem zůstal v uctivém předklonu. Teprve tehdy jsem byl připraven pustit se do seriózního pozorování dravců!
Ten těžkopádný dalekohled jsem používal asi pět let. V některých ohledech byl pro mě skutečně dobrý; nepotřeboval jsem chodit do tělocvičny, protože jsem zvedal těžké závaží pokaždé, když jsem ho přiložil k očím. Spolu jsme pozorovali dravce od Cape May po Hawk Mountains, od Braddock Bay po Florida Keys, od Duluth po údolí Rio Grande. Občas jsme si to spolu skutečně užívali. Ale teď, v tom zimním ránu na slaných mokřadech v Jersey, jsem se náhle cítil ošizený a zklamaný. Udělalo se mi nevolno nejen z toho příšerného pohledu skrz optiku mého dávného přítele, ale i ze zjištění, že celý můj styl pozorování ptáků byl založen, jak jsem si teď uvědomil, na používání hodně špatného dalekohledu.
Dá se říci, že právě tento typ dalekohledů se nesmazatelně zapsal do celé historie pozorování dravců – u Cape May, u Golden Gate a jinde. V té době, na kterou s láskou vzpomínám, informační dálnice prvně protnula letovou trasu Kittatinny a rostoucí sláva Cape May jako mekky pozorování dravců se setkala s boomem trhu pro pozorovatele ptactva. Psala se 70. a začátek 80. let. Byly to vzrušující doby, ale retrospektivně byly provázeny dalekohledy, které už tak vzrušující nebyly.
Dokončil jsem tedy zimní sčítání. Pokaždé, když jsem starý dalekohled zamířil na přelétajícího motáka nebo na nenápadně se blížícího jestřába Cooperova, tak jsem si připadal, jako bych hleděl přes mlhu nebo pozoroval za šera. Obraz byl tmavý a zamlžený s minimální světelností. Neviděl jsem žádné určovací znaky, žádnou kresbu opeření – jen siluety, tvary, pohyby a charakteristické chování. Ke konci dne jsem zjistil, že jsem se většinou orientoval podle GISSu (všeobecný dojem z velikosti a tvaru), protože to bylo to jediné, co jsem viděl. Moji Dravci v letu mohli být klidně pojmenováni jako Dravci v noci.
Bylo to zajímavé zjištění, že celý můj dosavadní způsob určování ptáků vyplynul částečně z používání předimenzovaného dalekohledu, který mě dokonale ponořil do tmy ukrývající mnoho určovacích znaků ptáků. I přesto, že teď používám zázrak techniky jménem Leica, tak zůstal GISS přístupem, kterému dávám přednost ať už v případě ptáků pozorovaných nad mořskou hladinou nebo při letmém sondování nenápadné pěnice v keřích. Samozřejmě, že v terénu využívám všech dostupných určovacích znaků (tedy alespoň těch, které si pamatuji), ale při určování se stále vracím k hluboce zakořeněnému GISS, což činím podvědomě. Vždy mi to a pomáhá při prvním „osahání“ tvaru ptáka.
Teď je na řadě moje doznání. Kniha Dravci v letu by asi nikdy nevznikla, kdybychom měli Pete Dunne, já a možná David Sibley lepší dalekohledy. Vlastně bych na tom už nic neměnil. Skutečně, vidím to teď docela jasně, naučili jsme se poznávat dravce, jak říká Pete „na hranici dohadu“. GISS z vás udělá lepšího ornitologa, stejně jako ho udělal, alespoň podle mého mínění, ze mě. Je to legrační, že kořeny GISS jsou pro pozorovatele dravců ukryty v používání špatných dalekohledů.
Pokud existuje nějaké mravní poučení z toho, co jsem napsal, pak je to právě tohle: větší není lepší. I dnes znamená, že větší zvětšení je na úkor světelnosti a méně světla znamená méně barev, ostrosti a detailů. Pokud jste začátečníkem nebo uvažujete o pozorování dravců, pak se vyvarujte touhy co nejvíce se přiblížit za pomoci optiky k pozorovanému objektu. Buďte si jistí tím, že po dni stráveném s mým stařičkým 16×50, jsem absolutně spokojený s dalekohledem s polovičním zvětšením, s 8×42. S tímto přístrojem totiž vidím dvakrát více.
Je ovšem pravda, že jsem chtěl vyzkoušet nový dalekohled s parametry 10×40, protože jsem slyšel, že je opravdu dobrý. Ten vzdálený dravec včera mohl být klidně orel skalní a já bych přece jen rád věděl, jestli by mi třeba nepomohlo silnější zvětšení?
CLAY SUTTON je jeden z kolektivu autorů (dalšími jsou Pete Dunne a David Sibley) určovací klasiky vydané v roce 1988 s názvem Dravci v letu (Hawk in Flight). Se svou ženou Pat Sutton napsali také How to Spot Hawks and Eagles, How to Spot an Owl, How to Spot Butterflies a Birds and Birding at Cape May. Clay žije na Cape May v New Jersey a živí se jako spisovatel, přírodovědec, poradce a průvodce na ornitologicky zaměřených výpravách.
Clay Sutton s manželkou Pat. Zdroj: http://www.capemaytimes.com/
