Zedníček těž šoupálek zední zván, jediný druh svého rodu z čeledi Certhiid, obývající pohoří jižní Evropy a střední Asie, jenž i u nás několikráte byl pozorován. Má zobáček velmi tenký, dlouhý, skoro přímý s velikými stěrbinovitými nozdrami, křídla velmi dlouhá zaokrouhlená a v ocase péra rýdovací měkká. Jest šedý s růžovými krycími péry v křídlech a černým, na špici bělošedým ocasem. Vnější prapory letek jsou světle karmínové, uvnitř na první letce jsou dvě bílé skvrny. Sameček má krček vpředu černý, samička jen černé hrdélko. Skvostný tento ptáček má let kolísavý, šplhá po skalách vzhůru, zachycuje se ostrými drápky a hnízdí se ve skulinách skalních. V zimě hledá potravu, jen z hmyzu se skládající, poblíž stavení lidských.
Ottův slovník naučný (1888 – 1909)
Ilustrace šoupálka zedního v knize B. Záborského Malý Brehm, vylíčení života a vlastností zvířat z roku 1895
Před třemi roky, jsme s manželkou Pepíkem vyrazili navštívit kamaráda, který byl na stáži ve slovinském Piranu. Slíbil nám ukázat pár zajímavých ornitologických lokalit a tak jsme si v druhé půlce února přidali k víkendu dva dny volna a uprostřed zimy vyrazili k jihu hledat náznaky jara.
Druhý den jsme se pohybovali asi 10 km ve vnitrozemí v blízkosti výrazného terénního zlomu, který měl u vesnice Osp podobu bývalého vápencového lomu s vysokými stěnami. Připomínal mi několikanásobně zvětšenou Býčí skálu z Moravského krasu. Kamarád tu před několika měsíci pozoroval zedníčka skalního. Vyšplhali jsme až k patě lomu, ve kterém právě na lanech viselo několik skálolezců. Pokřikovali na sebe a dělali hluk. Byla by to velká náhoda zastihnout na tak frekventovaném místě malého šplhavce. Dlouho jsme hleděli do okolních stěn, slunce nás hřálo, koloval doutníček, zkrátka jarní pohoda. Jen ten zedníček se neukázal. Když už jsme se měli k odchodu, tak Pepe vzrušeně zašeptal: „Já ho asi mám, pohybuje se támhle pod tím převisem.“ Zvedl jsem dalekohled a zamířil naznačeným směrem a … nic. „Já ho mám“, oznámil kolega, „je to on“. Oba soustředěně pozorovali zedníčka, jen já jej stále nemohl najít. Zoufale jsem projížděl stěnu v dáli. Kde může být? Konečně jsem zahlédl pohyb. Ano, byl to on. Dokonale nenápadný ptáček s cukavými pohyby, který za letu připomínal motýla. Nádhera! Nevěřil jsem, že ho spatříme.
Tohle bylo moje první setkání se zedníčkem. Věděl jsem, že se občas v zimě ukáže na Pálavě, ale pro mě i nadále zůstával takovým tím mýtickým až neskutečným druhem, kterého u nás snad nikdy neuvidím. Když jsem vymýšlel znak, který bych v souvislosti s našimi výpravami za ptactvem mohl používat, zvolil jsem právě motiv zedníčka symbolizujícího trpělivost, štěstí a nadšení, které je potřeba k jeho pozorování.
Šoupálek zední jest ptáček tichý, osaměle žijící, bezstarostný, který v okolí svém jeví malou účast. Bývá tak pohřížen ve své zaměstnání, že pozorovatel může se k němu značně přiblížiti. Neustále šplhá a třepetá se na příkrých stěnách skalních sem a tam a strká svůj šídlovitý zobáček do každé skuliny a štěrbiny, aby tu polapil malého pavoučka nebo broučka, onde uchátil malou kukli, již polyká s chutí a po každé celou. Vždy ukazuje se s křídloma na polo roztaženýma, jež koketně jako vějíř stále roztahuje a stahuje, při čemž bílé skvrny od šedé půdy brillantně se odlišují.[1]
Zedníček se sice v minulosti objevil na mnoha místech České republiky (Tišnovsko, Náměšťsko, severní Morava, Teplicko-adršpašské skály, Moravský Kras, Český kras, Novohradské hory apod.), ale relativně nejčastěji je k zastižení na Pálavě. Nepravidelně sem zalétá v době jarního a podzimního tahu a někdy také zimuje. V Evropě hnízdí v horských oblastech Karpat, Alp, Pyrenejí a několika dalších pohoří, která tvoří necelou polovinu jeho celosvětového hnízdního areálu. Evropská hnízdní populace byla v roce 2000 odhadována na 38 tis. až 100 tis. hnízdních párů, přičemž nejpočetnější populace náleží v západní Evropě Francii (4.000 až 20.000 párů), Španělsku (9.000 – 12.000 párů) a Itálii (2.000 – 6.000 párů). Ve východní Evropě je tento druh nejpočetnější v Rusku (15.000 – 30.000 párů) a v Turecku (5.000 – 25.000 párů)[2]. U nás nebylo hnízdění nikdy prokázáno.
Pokud chce člověk zedníčka vidět na vlastní oči, pak se musí vypravit během zimy na Slovensko. Často se objevuje v Bratislavě a jejím okolí a z letošní zimy (2007/8) je opakovaně pozorován ve spodních polohách Malé Fatry (Blatnica, okr. Martin) nebo Nízkých Tater (Valaská Dubová, Ružomberok)[3]. Další možností je vyrazit ve stejných měsících na Pálavu a zkoušet štěstí. Rozhodnul jsem se pro druhou možnost a občas jsem se na Pálavě zastavil. Zedníček mi však stále unikal.
Listopad, coby jeden z nejvhodnějších měsíců k zastižení zedníčka na Pálavě, uplynul a přišel prosinec. S možností vidět zedníčka ještě letos jsem se už rozloučil. Seděl jsem pak na pravidelné schůzi Jihomoravské pobočky ČSO, když jen tak mimoděk pronesl David Horal poznámku o tom, že na Pálavě byl letos 16.10. pozorován zedníček skalní. Úplně ve mně hrklo. Zatímco já jezdil ke Klentnici, tak ho kdosi viděl v Soutěsce!
Následující den se mi do mlhy venku vůbec nechtělo, ale nakonec mě Pepe vyhnal s tím, že vidí, jak jsem nervózní, tak ať se tam jedu podívat. Samozřejmě jsem se nenechal dlouho přemlouvat. O hodinu později jsem prohlížel skalní stěnu v Soutěsce. Už jsem si myslel, že mám štěstí, ale byla to jen sýkora koňadra, která přelétla ve stěně z místa na místo. Smířen s tím, že mám i dnes smůlu, jsem se až nahoře v sedle obrátil zpět. Sešel jsem kousek dolů a najednou jsem asi 7 m pod horním okrajem stěny zaregistroval pohyb. Rychle jsem tím směrem zamířil dalekohled. Byl to on! Nádherný a tolikrát hledaný zedníček skalní (Tichodroma muraria).
V příští hodině jsem se snažil udělat dokonale roztřesenýma rukama alespoň několik dokumentačních snímků. Pár se jich skutečně povedlo. Řekl bych, že tento pták se tu vyskytoval již od říjnového pozorování. Díky své velikosti ale snadno unikal pozornosti. Na dlouhé minuty se totiž dokázal ztratit v kdejaké puklině či skalní štěrbině.
Jedna z fotek pořízených v první den pozorování.
Informaci o svém pozorování jsem zveřejnil na webu. V příštích týdnech jsem na Pálavě téměř vždy potkal někoho, kdo přišel zkusit své štěstí a trpělivost. Ne každému se povedlo zedníčka vidět hned na poprvé.
Často se mi stalo, že jsem po příchodu do Soutěsky viděl podél stěny prolétat krahujce hledajícího potravu a vždy jsem se podivil, když se z nějaké škvíry zedníček znovu vynořil. Živý a zdravý. Jednou jsme ho i s Pepíkem viděli, jak jej popadl nahoře v sedle prudký poryv větru a ve velké rychlosti jím mrštil do korun dubů v závětří. Neměl to ten malý ptáček lehké.
Mimo nepohody a lidí, u kterých radost z pestrého peří šoupálka zedního jest větší než soucit s tímto něžným a veselým ptáčkem, jsou jeho nepřáteli drobní sokolové, zvláště krahujec, jenž lapí mnohého starého a vyplení i některé hnízdo. [1]
Zedníček byl na Pavlovských vrších prozatím zjištěn 162x, jak uvádí Jožka Chytil [4]. Dále uvádí, že vrchol jeho podzimního průtahu spadá do poloviny listopadu a že prosincový výskyt již znamená zimujícího jedince. Na jaře pak vrcholí jeho průtah v první polovině března, kdy je tu pozorován častěji, než na podzim. Zajímavý je také údaj o přísné teritorialitě tohoto druhu i v zimě, kdy zedníček nesnese na stejné lokalitě delší dobu dalšího jedince. Tomu také odpovídá fakt, že pokud byli na Pálavě pozorováni dva jedinci, pak to bylo vždy jen za tahu a jen jedinkrát v době zimování. Překvapivé je tedy i loňské pozorování dvou jedinců ze dne 8.12. Mirkou Greplovou[5].
Jiných ptáků šoupálek zední obyčejně si nevšímá a nechává jich s pokojem. Když však jaro slaví svůj vítězný vjezd i do studených krajin alpských, tu i v srdéčku něžného ptáčka tohoto probudí se mimo vroucí lásku k jeho vyvolené družce též prudká žárlivost vůči soupeřům a vydávaje hlasité a zlostné „cit, cit, cit“ zapudí z okolí svého každého vetřelce, kterému po té nastává těžká práce vyhledati si ve skalnatém údolí velmi vzdáleném družky jiné, s kterou by sdílel se o lásky, rozkoše i strasti. Samiček jest, jak se zdá, vždy nedostatek a vůbec krásný ptáček tento množí se velmi slabě.[1]
Fauna ČR řadí zedníčka k druhům stálým, přičemž jen část jedinců sestupuje v zimě do nižších poloh [6]. Bylo by zajímavé vědět, odkud přiletěl právě ten náš pálavský zedníček. Jen ojediněle se podaří některého ptáka okroužkovat a informace o jeho pohybu jsou velice vzácné. Mohl přilétnout ze Slovenska nebo i z Rakouska. Na našem území byli okroužkováni do této doby pouze dva ptáci. První případ je značně kuriózní a pochází z roku 1953. Dospělý pták tehdy vletěl oknem do místnosti vranovského zámku, kde byl chycen. Druhý byl kroužkován v roce 1992 na Pálavě, kdy bylo náhodně zjištěno jeho nocoviště ve skalní puklině ve výšce 3 m [4]. Toť vše.
Udává se, že zedníčci zůstávají věrni lokalitě a že jednotliví ptáci, kteří preferují určitý typ biotopu, zimují po několik zim ve stejných místech. V minulosti byl zaznamenán zedníček po čtyři po sobě jdoucí zimy na Turoldu a jiný pták trávil tři zimy po sobě v Soutěsce [4].
Číňané říkají zedníčkovi „Skalní květ“ a já jen doufám, že se s tímto kouzelným ptáčkem setkám na Pálavě zase příští zimu.
„Že by šoupálek zední, pouhý hmyzožravec,“ praví Girtanner, „nějak škodil, o tom nelze mluviti, leč i užitek jeho jest hledíc ke krajinám, ve kterých vyhledává si potravy, ovšem velmi nepatrný. Patře však ke předním ozdobám našich Alp má pro milovníka krajiny horské cenu nesmírnou. Když náhle zazní krátká jeho píseň v pustých výšinách, cestovatel radostně vítá blízkost bytosti tak krásné a pohled jeho s potěšením utkví na této živé růži alpské, kteráž oživuje tak příjemně velikolepé, ale věčně ztuhlé okolí.“[1]
Odkazy a citace
1. Záborský, B. 1895: Malý Brehm – vylíčení života a vlastností zvířat. Svazek II – Ptáci. Nakladatel I. L. Kober, Praha.
2. BirdLife International
3. Birding Slovakia
4. Chytil, J. 2003: Zimování zedníčka skalního (Tichodroma muraria) na Pavlovských vrších. Crex 21: 91-98.
5. Česká společnost ornitologická
6. Hudec, K. (ed.), 1983: Fauna ČSSR. Ptáci 3/II. Academia, Praha.
prava, vodotěsnost, nejkratší ostřící vzdálenost 2 m, plněno dusíkem, pogumování
