(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)
Zvuk přijíždějícího automobilu mě vyrušil uprostřed pozorování – jaká náhoda! Na staré cestě uprostřed mokřadu moc velký provoz nebývá. V podstatě ji nepoužívá skoro nikdo s výjimkou sezónních rybářů, lovců a občasných výzkumníků. Tedy kromě srpnových senosečí, kdy se tudy odváží do balíků svázané seno z bujných slanomilných luk; jde o zvyk, jehož základní prvky se nezměnily od dob, kdy pirát Černovous vplul do Delawarské zátoky.
Nepřestal jsem se dívat před sebe a okolní situaci registroval jen sluchem. Nezdálo se mi to nijak zvláštní. Supění motoru bylo hlasité, ale chyběly v něm chraplavé zvuky pickupu. Odhadoval jsem to spíš na nějaký sedan nebo dodávku, určitě místní a zajisté pěkně starou, osmiválcovou (s jedním nebo dvěma válci, které vynechávají). Znělo to jako nějaká stará, ale nerozlučná rachotina, na které už bylo všechno přinejmenším jednou měněno, a která ve vzdorné snaze funguje dál už jen proto, že by stálo příliš mnoho námahy něco na tom měnit.
Odhadoval jsem to na chevrolet vzhledem k tomu, že jich v této oblasti bylo ještě dost. Dál jsem ale předstíral zájem o vzdáleného kondora krocaního. Jak se hluk přibližoval, udělal jsem jen krůček stranou z vyvýšené koruny cesty. Pronikavý rachot se nyní zastavil provázen zaúpěním opotřebovaných brzd. Po hlasitém zaskřípění kovu o kov následovala ostré prásknutí, které mi napovědělo, že se právě otevřely dveře. Jen jedny dveře. Bylo načase se otočit.
Moje sluchová determinace byla dost přesná. Skutečně to byla stará rachotina, jedno z těch vysokých žebrovaných zvěrstev, které spatřily světlo světa během Eisenhowerovy vlády; šlo ale o buick, nikoli chevrolet (stejný rod, jiný druh). Jeho barva mohla být na některých místech snad modrá, ale teď byl víceméně dvoubarevný, rezavošedý. Moc času k jeho prohlížení jsem neměl. To, co se vynořilo z té staré skličující trosky, bylo stejně tak zajímavé.
S využitím všech možností efektu páčení, gravitace a hybnosti a za neustálého klení, jehož intenzita a spád svědčily o dlouholetém tréninku, se řidič vysoukal ven z auta. S překvapivou rychlostí útočícího kraba se ocitl asi metr ode mě, lehce napřímil hlavu a nepřátelsky na mě pohlédl.
Nebyl vysoký, i když kdysi snad mohl být; byl shrbený a bezzubý. Zkrátka typ člověka působícího jako podivín. Vůbec si nevzpomínám, co měl na sobě. Ať to bylo cokoli, hodilo se to k němu, což znamená, že to musel být typický farmářský oděv: volné kalhoty a tričko s krátkým rukávem, obojí obnošené a vyrudlé. Jeho tenké ruce s vystouplými žílami bez pohybu visely dolů z pokleslých ramen. Tvář měl protáhlou a úzkou, připomínala skřeta a byla opálená a skvrnitá. Zvláštní bylo, že měl vrásky jen kolem očí. Ty byly přivřené, což bylo jistě způsobeno dlouhými roky, kdy hleděly do slunce. Skoro to vypadalo, jako by šilhal.
Oči byly samy o sobě modré, jako srpnová odpolední obloha, ze které slunce vypálilo všechnu barvu. Jiskřily jako skleněné střepy a bylo v nich více, než jen dotek bláznovství.
Byl to starý, velice starý muž.
Hned se mě zeptal: „Co tady hledáš, he?“
Věděl jsem, že to není majitel zdejších pozemků. S tím jsem už mluvil. Ale za těchto okolností na tom moc nezáleželo. Bylo zřejmé, že se jedná o někoho místního, což v případě okolí zátoky Cumberland znamenalo, že jeho kořeny mohou sahat hodně daleko do minulosti. Po stopách svých předků by pravděpodobně mohl jít osm generací zpět a našel by mezi nimi venkovskou šlechtu, trhovce, drobné zemědělce, sběrače ústřic, ministry i pašeráky, mořské kapitány i horníky. Nebylo pochyb o tom, že jeho předkové žili na pobřeží někde v ústraní této zátoky už v dobách, kdy porazit moc zákona znamenalo vyhýbat se královým vojákům. To vše mu dávalo samozřejmě právo, aby se mi postavil uprostřed mokřadu. Nebyl jsem místní, narodil jsem se jinde a mimo tuto posvátnou půdu. Během svých výletů do této zátoky jsem se ale naučil něco málo o místních lidech a o tom, jak s nimi vycházet.
„Hledám slepičího jestřába,“ odpověděl jsem mu s podobným přízvukem.
„Slepičího jestřába!?“, řekl. Bylo to konstatování i dotaz. „Ale jó,“ pokračoval, „slepičího jestřába! Při každý příležitosti je třeba je střílet!“
Naklonil hlavu ještě více na stranu a stále si mě měřil pohledem.
Ano, něco málo jsem se naučil. „Jasně,“ souhlasil jsem, „máte recht. Zabijí spoustu kachen, no ne?“
„No aby?“ vykřikl. „Viděl jsem je zamordovat celý kachní famílie, dospělý i kuřata, jednoho po druhým. Taky králíky! Zabijou tolik králíků, že už tady nezbydou žádný k lovení.“ Zmlkl a vzpomínal dál. „Jednou sem viděl jednoho zabít husu,“ dodal a zase zmlkl, hleděl na mě a čekal, že se budu ptát.
Neudělal jsem to.
Pokud se na základě tohoto rozhovoru o dravčí kořisti snažíte hádat, o jakého dravce se jednalo, pak je vhodné poznamenat, že šlo o motáka pilicha, Circus cyaneus. Podél zátoky se mu tady říká slepičí jestřáb, ale někteří tvrdí, že se tento výraz dá dost dobře použít pro každého dravce. Slučování druhů zde není žádnou novinkou.
Takové byly postřehy mého přítele. A to i přes velké množství studií zaměřených na potravu motáků, podle kterých většina odborníků zastává názor, že i když mají tito dravci k dispozici celou řadu potravních možností, tak podstatnou složku jejich jídelníčku tvoří drobní savci; drobní ptáci jsou až na druhém místě jejich preferencí. Znám případy, kdy moták ulovil králíka a zaútočil na ptáka dosahujícího velikosti poláka (bez úspěchu), ale nikdy jsem neviděl motáka ulovit cokoli většího než chřástala. Tím nechci říct, že můj známý nemohl vidět motáka, který zabil husu. To v žádném případě! Za daných okolností jsem ale této možnosti přikládal hodně malou pravděpodobnost, připravený později tento názor podrobněji rozebrat a odmítnout.
„Sem ňákej Billy Leeds,“ řekl náhle. „Žiju tady celej život.“ Rychle odvrátil tvář a zahleděl se do vlastních vzpomínek, pak se stejně rychle obrátil zase ke mně.
„Kolik bys mě hádal?“, zeptal se.
Ubral jsem mu. „Pětasedmdesát?“
„Cha!“ zasmál se (potěšen mým odhadem). „Cha! Mám dvaadevadesát. Jo, panečku, minulou zimu sem měl dvaadevadesát, a žiju tady celej svůj život.“
Znovu se zahleděl stranou a pak rychle zpět.
„Viděls nějakýho?“
„Prosím?“ řekla jsem – a musel jsem se napomenout. „Cože?“ měla být správně formulovaná reakce.
Přešel moji nerozvážnost bez povšimnutí. „Viděls nějakýho slepičího jestřába?“
„Aha, slepičího jestřába“, opakoval jsem hloupě, „ne, zatím ani jednoho.“
Zdálo se, že se moje slova dotkly citlivé struny v Billově mysli. Zapátral v paměti.
„Minulou zimu,“ začal, „sem viděl velkýho černýho slepičího jestřába. Ale pořádnýho klazana! Vohromnýho! Největšího, nejčernějšího slepičího jestřába, jakýho sem kdy viděl. Teď už jich není tolik co dřív.“
Možná si všiml, jak jsem znehybněl, ale spíše ne. Byl ztracen ve svých vzpomínkách, díval se přes mokřad a znovu si to přehrával. Podle toho, co Billy říkal, mohlo jít jedině o orla, dokonce by se dalo říct o nedospělého orla bělohlavého. Nedospělí ptáci nemají bílou hlavu a ocas dospělých. Na mokřadech v oblasti Delawarské zátoky zimuje menší populace, ubohý zbyteček jejich dřívějších počtů, přesně jak to říkal Billy.
„Byl přímo támhle,“ pokračoval Billy a jednou rukou pokynul neurčitě k východu, „seděl v mokřadu. Natáhl sem se po pušce,“ řekl a jeho hlas byl přiškrcený vzrušením a vzpomínkami.
A já jsem to uviděl také; mladý, nezkušený pták, který nevěděl nic o lidech, jejich pohnutkách a dlouhém dosahu jejich smyslu pro spravedlnost; a Billy motivovaný neustálým ujišťováním, že jestřáb je špatný a jeho zabití je správné. Přesvědčení zděděné po otcích, které bylo posilováno dvaadevadesát let. Nebylo pravdivé – není pravdivé – ale pro Billyho správné bylo.
V životě tohoto muže bylo mnoho příležitostí, kdy skutečnost kráčela ruku v ruce s přesvědčením. Jen někdy se oddělily.
„Natáhnul sem se po pušce,“ řekl Billy, ale pak zmlkl a zdálo se, jakoby se nějakým zvláštním způsobem před mýma očima zmenšil, jako vlajka, když přestane foukat vítr. „Ale byl sem moc pomalej,“ pronesl nakonec tiše a pak se znovu podíval zpět nad mokřad, jako by přemítal nad smyslem té události.
Stejně jako je Billy produktem své doby, jsem já produktem té své. Přírodovědec, výzkumník a ředitel Audubon Society Naturalist. Byl jsem přítelem Maurice Brouna, snad největšího ochránce dravců, jakého kdy svět viděl. Vím toho dost o dravcích a jejich úloze a věřím, že je špatné, a navíc ilegální, zabíjet dravce a sovy, a moje přesvědčení je založeno na faktech. Mám jednadvacet let.
A pak je tu Billy Leeds, dvaadevadesátiletý muž, který viděl spoustu slepičích jestřábů a „střílel je při každé příležitosti.“ Zvažoval jsem svoje znalosti s těmi, které Billy získal za dvaadevadesát let. Co bych měl říct?
Billy se díval přes mokřad, ruce podél těla, hlavu nakloněnou v tom legračním úhlu. A já hleděl na jeho dlouhé, žilnaté ruce, jiskřící oči, ze kterých vyprchalo mládí, a vybavil jsem si jeho tvrdý odsuzující hlas.
„To je moc škoda, pane Leedsi,“ řekl jsem, „možná budete mít ještě jinou příležitost.“
