(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)
„Máte všichni zapnuty pásy?“
Měli jsme. Po třech týdnech už jsme věděli co a jak.
Náš pilot s jistotou projel několik řad důležitě vyhlížejících vypínačů a budíků, hlasitě poklepal na jeden, který se mu jaksi nelíbil – a ignoroval jeho prázdný displej. O Hankovi se dalo říct cokoli, ale otrokem všech těch přístrojů rozhodně nebyl.
Wade, náš vedoucí, trůnil na sedadle vedle pilota. Teddy a já jsme seděli vzadu. Dělali jsme doprovod při každotýdenním průzkumu podél newjerseyské strany Delawarské zátoky. Naším cílem byly tažní bahňáci, desítky a desítky tisíc bahňáků, kteří využívají Delawarskou zátoku každé jaro jako odpočinkové místo před posledním úsekem jejich cesty na hnízdiště v tundře. Kolik jich je? To skutečně nikdo neví. A nikdo ani netuší, jak to zjistit. Hlásíme se Ornitologické stanici na Cape May. Hlásíme se…
Hank nahodil jednomotorový Piper Warior a vyžádal si vzletové instrukce. Odpověděl mu hlas připomínající skřítka s pusou plnou naftalínových kuliček mluvícího tajemným křováckým dialektem uvnitř větrného tunelu.
Možná Hank rozuměl tomu, co říkal (nebo aspoň tomu, co potřeboval). Spíše ale přikládal verbální komunikaci stejnou důležitost jako přístrojové desce. Motor nám už běžel a v cestě nám stejně nic nestálo.
Rolovali jsme na konec ranveje a obrátili se proti dlouhému makadamovému pruhu, který by měl být naší cestou do nebes (obrazně řečeno). Všechno se zdálo být připraveno: můj dalekohled, Wadeova tužka, Hankovo letadlo.
„Piper Warrior dva-pět-nula žádá povolení k vzletu.“
„Eaahhhhr-reeeehgeeeahh… ehh je-ach k-letu-při… máte-poearch… (lup).“
„Rozumím.“
„-tak… (lup).“
Zdálo se, že to Hankovi stačí. Vyjel na ranvej. S nadšením odporujícím množství letových hodin na svém kontě a několika po sobě jdoucím nocím probdělým v baru Wildwood, zvedl Hank letadlo do vzduchu.
Jak se od nás země vzdalovala, začal být patrný tvar poloostrova. Jasný paprsek majáku sahal asi čtyři míle k jihu. K severu se táhlo pobřeží jako stuha zeleného klidu a dole se rozprostíralo Villas v typickém předměstském uspořádání. Ještě dál ležela Zátoka.
Během dvou hodin by měl kulminovat odliv. Velké plochy pláže byly tvořeny množstvím kanálů a pískovými lavicemi. Jakmile zmizelo město, Hank ubral plyn a v širokém oblouku se s námi zhoupnul do výšky třiceti metrů nad vodní hladinou. Ve vzdálenosti stopadesáti metrů od břehu jsme pokračovali k severu. Indikátor minimální rychlosti se naštvaně rozezvučel. Hank o trošku přidal a bzučivý zvuk přerušovaně utichal. Téměř okamžitě jsme byli mezi ptáky.
„Malé hejno támhle na té lavici, Wade,“ zaskřehotal jsem svým nejlepším výzkumnickým hlasem. „Máš je?“
„Zkusím je sečíst v pohybu,“ pronesl tónem, který napovídal, že další odpovědi se nedočkám. „Malí jespáci… většinou píseční.“
Prohlížel jsem dalekohledem čáru přílivu a zároveň s pohybem letadla nacházel další ptáky.
„Mám jespáky písečné na pláži. Budu ti hlásit počty.“
„400… 425… dobře,“ Wadovi přeskočil hlas. „Pod námi se zvedá velké hejno.“
Právě jsem se díval, jak se písková lavice pod námi rozhýbala křídly, pohnula se vzhůru a pak za nás. Ptáci téměř okamžitě zase přistáli.
„Máš je?“ zeptal se Wade.
„Nestihl jsem to,“ odpověděl jsem. „Vrátíme se ještě jednou Hanku?“
Zrychlili jsme a neviditelná ruka nás zatlačila zpět do sedaček. Obzor se před čelním sklem naklonil v nepříjemného šedesátistupňového úhlu.
Tentokrát jsme to zvládli lépe. Wade zjišťoval celkový počet sčítáním po stovkách. U větších hejn sčítal ptáky dokonce po tisícovkách. Mým úkolem bylo zjistit druhové zastoupení každého hejna a vyjádřit je v procentech. Oba úkoly si vyžadovaly maximální soustředění, jistou míru disciplíny a cvik.
Tohle hejno bylo téměř jednodruhové. Ani počet ptáků nebyl vysoký. Tu a tam se dala rozeznat široká křídelní páska mezi pohybujícími se těly (jespák písečný), ale většina křídel vypadala z výšky necelých třiceti metrů a v rychlosti 110 km/h jednobarevně (jespáci srostloprstí). Při letmém pohledu mezi nimi byl přimíšen také větší druh bahňáka. Jeho zářící bílá spodina těla prozradila, že se jedná o kamenáčky pestré. Tuto formu birdingu jsme vypilovali téměř až k dokonalosti.
„Asi 2300 ptáků,“ hlásil Wade.
„U mě je to 75% srostloušů, 10 písečných a 15 KAPE,“ dodal jsem.
Wade si to zaznamenal přesně tak, jak jsem to říkal.
Dosáhli jsme Dias Creek, místa jednoho z prvních velkých shromaždišť. Písek pod horní čarou přílivu byl pokrytý nízkými, pohybujícími se vlnkami skořicové a stříbrné barvy: jespáci rezaví! Ptáci vzlétli nad vodu, instinktivně hledali bezpečí v otevřeném prostoru. Podlétli letadlo, lehce se naklonili a přistáli na pláži. Okamžitě se zase začali krmit. I z té třicetimetrové výšky jsme mohli vidět v liniích ležící nánosy vajíček ostrorepů připomínající žíly na hladkém bílém mramoru, téměř nevyčerpatelný zdroj potravy. Nepatrné bochníky chleba, které nasytí davy.
Wade tiše počítal, věnoval se rozdělení dlouhé řady ptáků na tisícihlavé úseky. Můj úkol byl tentokrát snadný. Zjistil jsem, že jde téměř výhradně o jespáky rezavé.
Wade si poznamenal do bloku 8000.
Ptáci teď přibývali rychleji. Izolované skupiny splývaly během součtů prováděných v pohybu v jedno hejno.
Na Reed´s Beach se vzneslo sevřené hejno kamenáčků. Připomínalo to řetězovou explozi rachejtlí. V ústí Goshen Creek, což je další z tradičních shromaždišť, vzlétla současně tři velká hejna kamenáčků a jespáků rezavých, čímž zhmotnili vanoucí vítr. Spojili se dohromady, otočili se a zase se rozdělili – tančili a proplétali se v obrazcích určených ke zmatení sokola, jehož pronikavý křik k nim doléhal kousek od slunce. Bylo to děsivé a matoucí a pěkně mi to rozhodilo koncentraci. Dát počty všech ptáků dohromady bylo stejně náročné jako odečíst některé skupiny odlétající z hejna. Měl jsem silné pokušení jednoduše sečtené ptáky na obloze posadit dolů na zem. Snaha popsat čísly to víření ptačích těl mi přišla povrchní a téměř nemístná.
Přesto jsme to zkoušeli. Byli jsme k tomu cvičeni a bylo pro nás důležité, abychom to udělali. Zjištěné údaje mohly navíc jednou posloužit k ochraně životů ptáků, kteří dávali tvar větru. Čísla sice nemohla zprostředkovat ten zázrak, ale nemohla ho ani zmenšit.
Takže jsme počítali.
„Je to 40 na 40 pro kameňáčky a jespáky rezavé,“ nahlásil jsem. „Zbytek jsou malí jespáci.“
„Jóóó,“ zakřičel Wade. „Dvacet pět tisích ptáků tady na tom rovném úseku pláže. Dvacet pět.“
Chvíli jsme letěli podél prázdného pobřeží. Vlny olizovaly tmavý břeh, který ostře spadal do rašelinově zbarvené vody. Tady nebyly žádné pláže, žádné místo pro vajíčka ostrorepů – a žádní ptáci. Byli zde jen racci utíkající před vlnami a věčné mokřady Delawarské zátoky.
Dostali jsme se teď k Moore´s Beach, tříkilometrovému proužku písku s chomáčem k sobě přilepených domků typických pro místní obyvatele. Ti se tu naučili žít v rytmu přílivu, který řídí jejich životy. Vycítil jsem napětí, které narůstalo u Wada. More´s Beach byla totiž dalším shromaždištěm.
Zdálky nebylo nic vidět, žádný náznak světlých a tmavých ploch ohlašující hejna ptáků. Vše vypadalo stejnorodě a jednobarevně. Prostý rozum nám říkal, že je pobřeží prázdné. V hlavě jsem si stále opakoval tu myšlenku, abych se ujistil: „Pláž je prázdná.“ Letěli jsme ale dál, protože ta pláž prostě prázdná být nemohla. Minulý týden zde bylo 20000 ptáků. A tah právě vrcholí. Nemůže být prázdná. Jedinou možností je… že by ta pláž mohla být… ale to snad nemůže být možné!
Jak se naše výška zmenšovala, nezbývalo nám nic jiného, než se nějakým způsobem smířit se skutečností, která se vymykala jakékoli naší zkušenosti.
„TO NENÍ PLÁŽ. TO JSOU SAMÍ PTÁCI.“
Na tohle jsme nebyli v žádném případě připraveni. Naše soustředění, naše metodika práce a naše zkušenosti. To vše vzalo za své.
V počítání ptáků nejsem žádný začátečník. Na Cape May Point jsem viděl vlaštovky v takových počtech, že dokázaly zastínit sluneční paprsky dopadající na zemi. Viděl jsem krahujce americké přelétat nad dunami Higbee Beach, kdy se každou sekundu objevil jeden. V Heislerville jsem viděl husy sněžní, které při vzletu připomínaly bouřkový mrak stoupající na dakotské nebe. Ale nikdy jsem neviděl něco podobného.
Zkoušeli jsme je spočítat, ale naše snaha se míjela účinkem a rozpouštěla se v tom moři jako střely mizící v mlze. Oceán ptačích těl vzlétal a rozprostíral se ve vlnách všude kolem nás. Během několika sekund z nás pouhá váha zjištěných počtů udělala jen nevěřící diváky.
„Myslím, že bychom to měli zkusit ještě jednou“ bylo jediné, co dokázal Wade říci.
Tentokrát jsme to udělali lépe, protože jsme věděli, co máme před sebou (a drželi jsme se dál od pobřeží). V hlavě jsme si roztřídili tu obrovskou masu ptáků na menší části, se kterými se dalo lépe pracovat. Pak jsme to zopakovali ještě jednou, pro jistotu.
Sedmdesát tisíc ptáků: čtyřicet tisíc jespáků písečných, třicet tisíc kamenáčků. Zamířili jsme nad moře, abychom si oddychly – a uspořádali se své myšlenky, utřídili si zjištěné počty a nevěřícně zakroutili hlavami.
Mělčiny Heslerville se chvěly jako při Brownovu pohybu hemžícími se a jespáky srostloprstými hledajícími potravu. Když jsme se vraceli k druhému přeletu nad Basket Flat, Teddy si nedbale nadzvednul brýle a zamyšleně si několik sekund prohlížel rozsáhlou plochu slané vody uprostřed příbřežních mokřadů, než pronesl, „pisila karibská.“
„Cože?“
Hank to prudce naklonil za vřískání indikátoru minimální rychlosti, a zatímco se snažil letadlo zvednout, my se zoufale pokoušeli udržet v klidu naše žaludky. A skutečně, na mělčině nerušeně hledal potravu jeden z nejvzácnějších newjerseyských bahňáků.
Prohlédli jsme Ben Davis Point a otočili jsme to k severozápadu. Hejna vířících, všehoschopných bahňáků mířila přímo proti letadlu; jespáci rezaví, kamenáčci a malí jespáci. Někteří pokračovali dál směrem, kterým jsme přiletěli. Pokud by uletěli, zůstali by nezapočítaní. Hank postavil letadlo na křídlo, až se indikátor minimální rychlosti znovu vzdorně rozezvučel. Ale dostali jsme je, všechny, a když jsme znovu s úlevou zračící se v našich tvářích vzhlédli, všimli jsme si, že se nám něco objevilo v cestě.
Bylo to město Fortescue.
Zázraky se stále dějí. Nejsou sice tak běžné, jak by mohly být, ale stále se čas od času dějí. Hank prudce zvedl čumák letadla, ale to, že zbytek letadla následuje zvednutý čumák, není samozřejmostí – rozhodně ne v minimální rychlosti hrozící zřícením. Ne, myslím si, že nás tehdy zvedla nějaká síla pocházející z vnějšku. A kdesi na předměstí Fortescue stále zůstává k vyřešení záhada obloukovitých stop po letadle stoupajících kolmo na čistou bílou oblohu.
Několik lidí se mě ptalo, jestli jsem se někdy bál během našich leteckých průzkumů. Popravdě si myslím, že ne, já jsem pozoroval a Hank létal. Říkal jsem si, že jestli se někdy zřítíme, nebude to moje vina.
Fortescue bylo posledním významným shromaždištěm. Samozřejmě jsme během následujícího letu vzhůru zátokou potkali další ptáky, ale nedalo se to srovnat s jejich počty jižně a východně od Fortescue. Tehdy, 27. května 1981, jsme napočítali 318000 bahňáků – téměř třetinu milionu. Kdyby stejné množství bylo nalezeno i na nedozírných mělčinách delawarské strany zátoky, znamenalo by to více než 600000 ptáků. V záznamech jsme z toho dne měli 62000 jespáků rezavých, 96000 kamenáčků a 162000 malých jespáků.
Čísla. Jsou to jen abstraktní pojmy bez hmoty, jako vítr bez ptáků.
