(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)
Ten pták sedící na knihovně mých rodičů tak trochu odporuje i matčinu dekorativnímu rozmachu. Nejde o to, že by se nehodil k nábytku nebo neladil s barvou koberce, ale nezapadá sem a každému hned padne do oka.
Birder ho bez váhání zařadí mezi poláky a pokud mu nechybí sebevědomí nebo má dostatek představivosti, určí ho i do druhu. Může se ovšem i mýlit. Pro muže, který ho vyřezal a pro ty, kteří přes něj stříleli, je to balabán, balabán kaholky (abych byl přesný) – lákadlo. Jedná se o pomůcku pocházející z obchodu s loveckými potřebami z dob předcházejících ochraně přírody, kdy byl lov nevinnou a každému přístupnou zábavou. Ironické je, že na tento svůj rozmach i zašel. Lovci, kteří se této zábavě věnovali od ledových končin Ironbound Islands po širé Susquehannské pláně jsou pryč, stejně jako báje o nevyčerpatelných počtech vodních ptáků, kteří byli jejich hlavním cílem. Zůstaly po nich legendy o největších lovech na vodní ptáky, jaké kdy svět spatřil a o ptácích původních cedrových lesů, kteří to vše drzýma očima sledovali.
Příběh balabánů je v Americe delší než kotevní řetěz, který je pevně drží za přílivu. Diskutovat o nich znamená pro Američany to stejné, jako rozebírat vynález kukuřičného „likéru“. Když první evropští osadníci vystoupili z lodě s mušketou v ruce (a s chutí po lovu umocněnou několika týdny o slaném vepřovém a sucharech), našli domorodce (jejichž chuť po lovu se rovnala té jejich) používající balabány – různého druhu. Nejednalo se přímo o výrobky značek „Harry Shourds“ nebo „John Blairs“, to ne. Ve skutečnosti šlo spíše jen o kopečky hlíny se zapíchaným peřím. I když tito předchůdci pečlivě vyřezaných ptáků konce devatenáctého století mohou nyní vzbuzovat jen pohrdavý úsměv sběratelů balabánů, je třeba zmínit, že dokázali přilákat také kachny.
Jejich technické provedení mohlo ustrnout na této primitivní úrovni, kdyby ji neovlivnilo několik faktorů. Za prvé, populace podél pobřeží Atlantiku se rozrůstala. Spolu s ní rostla poptávka po levné a chutné stravě, nebo se dá také říci, že se začal vyvíjet trh. Za druhé, lovec-farmář-rybář z pobřeží, který lovil kvůli tomu, aby měl na stole jídlo, objevil, že může prodejem přebytků z lovu do pobřežních měst, hladových po zvěřině, vydělat nějaké peníze. Šikovný člověk se tak mohl uživit lovem a prodejem zvěřiny. Stal se z něj dodavatel. A konečně, tisíce a tisíce severoamerických bahňáků a kachen využívalo zátoky a mokřady na východním pobřeží jako tahové zastávky a zimoviště. Tyto příznivé okolnosti z nich vytvořily zcela samozřejmé kandidáty na označení produkt. Během velice krátké doby přestal být lov stěhovavých ptáků pouhým lovem nebo přilepšením jídelníčku.
Nyní záviselo šťastné partnerství mezi trhem, dodavatelem a produktem na tom, dostat co největší množství ptáků z oblohy do chladících místností s ledem. Bylo nepravděpodobné, že by tam kachny napochodovaly dobrovolně bez nějaké důraznější formy přesvědčování. Během předlouhé minulosti člověka a kachny byla použita řada nejrůznějších přesvědčovacích metod: oka, tenata, sítě, vodní nádrže, kameny, návnady, jílové kuličky vystřelované praky, šípy s kamennými špičkami vystřelované luky atd. Ten nejpřesvědčivější nástroj odpočíval v pionýrských dobách Ameriky na skobách nad krbem. Střelné zbraně, i když se nejedná o americký vynález, patřily vždy v Americe k běžné výbavě a před dvěma staletími byly stejně nepostradatelné jako v dnešní době automobil. Lov kachen do kuchyně byl vždy běžnou záležitostí, ale jejich lov ve větším měřítku, pro trh, si vyžadoval trochu více než jen zdokonalení osvědčených metod. Bylo tedy zcela přirozené, že si kdosi po určité době vzpomněl na indiánské hliněné koule s pery (úspěšné metody nezůstávají zapomenuty). Balabány pro profesionální lovce kachen vycházely z loveckého umu indiánů a z požadavků po jejich výdrži, odolnosti a snadné transportovatelnosti, což je spojení, které mohla vyřešit trocha amerického důvtipu a vhodné vlastnosti bílého cedru.
Sběratel by v kaholce z knihovny okamžitě poznal tzv. „Barnegat“, tedy ptáka pocházejícího z oblasti zátok sousedících s pobřežním New Jersey. V různých oblastech vznikaly různé řezbářské styly, které vycházely z místních potřeb a omezení. Podél atlantického pobřeží tak vznikla řada řezbářských stylů a proto nyní můžeme hovořit např. o „kachně tmavé typu Barnegat“ nebo „kachně tmavé typu Cape May“ či „kachně tmavé typu Long Island“. Tyto výtvory toho moc společného mít nemusely, tedy s výjimkou toho, že jejich řezba měla zachytit podobu kachny tmavé.
Lov z tzv. potopené bedny za pomoci balabánů. Zdroj: http://knottsislandonline.com/kiscrapbook/parkeroutlaw.html
Podél pobřeží dále k severu zimují převážně mořské druhy kachen: hejnice, bělokřídlé hlupačky, černé hlupačky, křivozobky, hvízdalky a kejhalky (nebo spíše jak je birder zná dnes: kajky, turpani bělokřídlí, turpani američtí, turpani pestrozobí, hoholi a hoholky). Nepřekvapí nás tedy, že balabány pocházející z Massachusetts, severně od Nového Skotska, zachycují tyto druhy.
Ptáci ze severního pobřeží byli vyřezáni těžkou rukou z mohutných kusů borového dřeva. Jsou typicky větší kvůli lepší viditelnosti, hruběji opracovaní, hranatí a robustnější, aby odolali bouřlivé vodě a drsnějšímu zacházení. Jejich hlavy byly v mnoha případech vyřezány zvlášť a k tělu byly připevněny později. Dobře padnoucí, zasunovací čep, který je základním znakem ptáků ze severu, svědčí nejen o jejich původu, ale i o náročných podmínkách, které si žádaly potřebu odolných, kvalitně odvedených spojů. Většina ptáků byla vyřezána s otevřeným zobákem svírajícím mlže, což je detail, kterého si pozorný výrobce v přírodě všimnul a snažil se ho napodobit.
Na Chesapeakeskou zátoku, která je odedávna známá vysokými počty zimujících poláků dlouhozobých, poláků amerických a bernešek velkých, pohlížejí lovci kachen s úctou. Balabány, jejichž původ lze vystopovat k některé z lagun spojených s touto zátokou, zachycují převážně tyto druhy.
Lov s využitím balabánů byl na Chesapeake provozován s pomocí ďábelsky účinného zařízení, které je nyní zakázáno, a které bylo známo jako potopená bedna. Jednalo se o plavidlo zatížené tak, že jeho podstatná část zůstala pod úrovní vodní hladiny. Lovci, kteří v něm byli skryti a maskováni, téměř nevyčnívali nad jeho okraje. Rozsáhlé, vodorovné plochy, kterými byly rozšířeny okraje potopené bedny, zabraňovaly zatopení plavidla vodou. Stále se ale jednalo o zařízení, které muselo být používáno s velkou opatrností. Sílící vítr a vzduté moře mohly z potopené bedny udělat nástroj stejně smrtící pro lovce jako pro jeho kořist.
Početná hejna plovoucích kachen jsou na Chesapeakeské zátoce pravidlem a lovci kolem sebe běžně rozmístili dvě až pět stovek balabánů, aby to pro ptáky vypadalo přirozeně a bezpečně. Balabány byly vyřezány z širokého kusu masivního borového nebo cedrového dřeva, ale citlivě vzhledem k jejich proporcím a rovnováze. Každý měl zespodu v zadní části olověné závaží, což je dalším znakem, který lépe než co jiného, odlišuje balabány z oblasti Chesapeake.
I v dnešní době je provozována obdoba lovu z potopené bedny za pomoci balabánů. Zdroj: http://duckboats.net.nmsrv.com/
Kaholka z knihovny je ale typu Barnegat a s uspokojením musím uznat, že nejvěrohodnější podobu mají řezby balabánů, které bylo možno nalézt na vodách v New Jersey a na Long Islandu. Na rozdíl od hranatých balabánů z Nové Anglie a širokých z Chesapeake, jsou ptáci typu Barnegat drobnější, štíhlejší, některé jejich znaky jsou jen mírně zveličeny, ale celkově působí velice realisticky. Jeden muž, jedna loď, to bylo pravidlo v Barnegatu. Tento zvyk diktoval klíčové znaky ve vzhledu zdejších balabánů. Několik střelců mohlo v Chesapeake fungovat i jako lovecká skupina a podělit se tak o nesnadný úkol spojený s transportem a rozmístěním několika stovek balabánů. Potopená bedna ale v New Jersey nikdy nebyla oblíbená. Místní lovci dávali přednost malým, nenápadným, mělkým cedrovým loďkám, kterým s láskou říkali „barnegatští tichošlápci“. Důraz byl kladen na počet balabánů, který do nich lovec mohl uložit a – což bylo ještě důležitější – na hmotnost plavidla.
Typický balabán typu Barnegat má štíhlé tělo s dobře zachycenými proporcemi. Občas úměrně větší hlava je obratně a pečlivě tvarována, aby upoutala pozornost přeletujících ptáků. Krk je krátký, spíše ohnutý, než natažený a na celkovém postoji není nic, co by mohlo vzbudit u divokých ptáků nějaké podezření či nejistotu.
Problém s nosností barnegatských tichošlápků vedl k dalšímu přizpůsobení dovedností barnegatských řezbářů. Tělo balabánů je „vydlabané“, rozpůlené a duté, jeho poloviny jsou vpředu a vzadu spojeny zabroušenými cedrovými čepy, které jsou sotva rozpoznatelné. Kritickému oku nespárovaného ptáka na konci sezóny, které by hledělo na lovcovu výbavu, by balabán plovoucí vysoko na vodě nepřipadal přesvědčivý, proto jsou ptáci typu Barnegat, stejně jako Chesapeake, zatíženi. Na rozdíl od zátěže v podobě kýlu u typu Chesapeake, mají balabány Barnegat zátěž umístěnu uvnitř ve spodní části v podobě olověných plátků upevněných měděnými hřebíčky. Tyto úpravy vycházejí vstříc omezeným prostorovým možnostem loděk.
V okolí New Jersey mají kořeny ještě další dva řezbářské styly, které se liší jak od barnegatských vydlabaných balabánů, tak od sebe navzájem. Ptáci z oblasti Cape May jsou v určitém směru podobní ptákům ze severního pobřeží (jelikož nejedna rodina z Cape May může vystopovat původ svých předků z Plymouthu, mohou být stejné znaky více než jen náhodné). Balabány z Cape May jsou někdy vydlabané a jindy ne a zdá se, že se většinou vyhýbají líbivému vzhledu, který je typický pro ptáky z Barnegatu nebo od řeky Delaware.
Když už mluvíme o stylu Cape May, pak můžeme rovnou říci „kachna temná“, protože lov kachen byl před sto lety v Cape May spojen hlavně s lovem kachen temných, stejně jako je tomu dnes. Ti, kdo se zabývali lovem kachen temných, měli v úctě jejich zvláštní ostražitost. Tato úcta hraničila téměř s bázní. Lovci považovali za prokletí, když byl lovený pták, který uhnul pohledem od nedbale odhozené, vyprázdněné ulity mlže, zrazen odrazem slunečních paprsků od natřeného balabána. Ptáci z Cape May byli běžně barveni vločkovými barvami (smíšenými se špínou nebo vlákny), kvůli potlačení lesku. A i když si kachny temné stále udržovaly několikasetmetrový odstup od balabánů (stejně jako nyní), nebylo to kvůli jejich nátěru.
Ptáci, kteří byli vytvořeni řezbářskou školou fungující podél řeky Delaware, patřili k mistrovským dílům řezbářského umění. Zpracováni jsou s pečlivou pozorností věnovanou každému detailu, proporcím, a to i z estetického hlediska. Ptáci původem z horního toku řeky jsou typičtí díky pozvednutým, vyřezávaným křídlům a přikrčené hlavě. Jejich kresba se snaží co nejvěrněji napodobit skutečné ptáky, protože způsob jejich lovu, jak byl provozován na řece Delaware, závisel od toho, jestli kachny sednou mezi balabány. Teoreticky platilo, že čím věrněji balabán působil, tím déle trvalo nově přilétnuvším ptákům zjistit, že něco není v pořádku.
Zatímco hruď mají ptáci z horního toku řeky širokou, aby se nepřirozeně netočili v proudu, ptáci z dolního toku ji mají typicky protaženou a obrácenou – mohou působit nemotorně, ale tato úprava byla diktována nutností. V pomalém proudu při ústí Delawarské zátoky běžně působil problémy led. Díky opačně tvarované hrudi byl pták zvednut nad rozbředlý sníh a ledovou tříšť. Balabán bez této úpravy by byl zatlačen pod plovoucí led a trhal by sebou na kotvícím lanku.
Ještě jednou lov z potopené bedny. Zdroj: http://www.northcarolinasportsman.com/
Charakteristickým znakem říčních balabánů je jejich zdařilá kresba, což svědčí nejen o pozornosti, které se tomuto prvku řezbářského umění dostalo, ale i o jistém odkazu „sladkovodní“ řezbářské školy. Je nepravděpodobné, že by se řezbářská škola kladoucí takový důraz kráse a věrnosti kresby mohla vyvinout mimo podmínky nabízející určitý příslib trvalosti jejich výrobků. Zatímco pobřežní balabány byly záhy poškrábané a rozežrané od soli díky dlouhodobému styku s mořskou vodou (což si vyžadovalo jejich celkovou opravu po ukončení každé sezóny), říčním balabánům stačilo jen lehké ošetření kartáčem. Skutečná mistrovská díla jsou vždy namalována jen jednou, nikoli každoročně.
Je tu ještě jeden rozdíl, který u balabánů přesahuje geografické hranice a který nemá obdobu v přírodě. Dá se říci, že balabány vyráběli lidé za stejným účelem, ale s různými schopnostmi a dovednostmi. Téměř každé pobřežní město mělo vlastní styl řezby. Někdy je dělali profesionální lovci, jindy ne, ale pouze Harry Shourds dokázal vyřezat „Shourdsovu bernešku tmavou“. Pouze Lee Dudley dokázal vyrobit „Dudleyho kachnici kaštanovou“. Typický styl těchto mistrů svého řemesla se dá okamžitě rozeznat stejně jako u jiných druhů výtvarného umění. I kdyby všichni řezbáři od Bay Head po Atlantic City vyráběli vydlabané balabány typu Barnegat a drželi se při tom zaběhnutých postupů, stejně bude jejich řezba jedinečná a rozpoznatelná stejně jako otisk prstů. Výrobci balabánů své výrobky obvykle neoznačovali a proto je rozpoznání jejich autora v současné době spíše deduktivní a často subjektivní. Někdy se také stává, že hlava vyrobená jedním řezbářem je upevněna na těle od řezbáře jiného. Někdy to tak bylo navrženo, jindy šlo o opravu po nechtěném zásahu puškou. Ať se tak dělo z jakéhokoli důvodu, působí to v dnešní době nesnáze při určování jejich původu.
Kaholka z knihovny má všechny znaky výrobce zvaného kapitán Jesse Birdsell, který pocházel z vesnice Barnegat – místního lovce, řezbáře a legendy. Vrcholek její hlavy je vysoký a výrazný a hřbet navazující na krk je hluboce zařízlý. Ocas je zkrácený a vrchní část balabána tudíž připomíná zužující se lodní kýl. Všechny tyto znaky ukazují na Jesseho Birdsella. Na zbylém nátěru se podepsalo slunce, slaná voda, drsné zacházení a čas. Můžeme z něj spíše jen vytušit, že člověk, který se ho prvně dotknul štětcem, byl umělec. To opět ukazuje na Birdsella. V místech, kde je barva odřena až na dřevo je znát, že se jedná o cedr, což je další znak tehdejší doby. Porosty bílého cedru vyhledávané prvními řezbáři byly průběhu století zcela vytěženy. Oblíbenou se pak u řezbářů stala vejmutovka.
Kaholka z knihovny má poškozený krk v místech, kde se napojuje na tělo. Jde o pozůstatek nějaké dávné nehody, která byla u balabánů dosti častá. Ulomená hlava byla opravena, pak se znovu odlomila, opět byla opravena a několikrát byla přetřena barvou. Kožený řemínek, který dříve upevňoval kotevní lanko, už dávno zteřel a odpadl. Nahrazen byl tenkým hřebíkem.
Když balabána zvednete a při prohlídce ho otočíte, ozve se z jeho útrob suché kovové zachrastění, které dost připomíná zaštěrchání staré zrezavělé plechovky. Cedrový balabán by ale rezavět neměl a ten zvuk dřevěných třísek narážejících na dřevo není ani tak suchý, ani tak kovový. Tuto hádanku vyřeší až podrobnější zkoumání, které napoví, o co vlastně jde. Pták, kterého si prohlížím, ještě nedávno plaval s dalšími balabány v zimě u Barnegatu na moři. Dělal parťáka šedým, zdlouhavým svítáním, odlivu, ledem pokrytým havlenkám, větrem hnaným plískanicím, přilétajícím ptákům a burácení milované dvouhlavňovky kapitána Birdsella. Žádná jiná věc na knihovně mých rodičů v sobě nenese takový odkaz.
Důkaz této minulosti je tvrdě vykoupený. Podél jeho boků se nachází množství drobných, kulatých otvorů, znak balabána, který nejednou schytal ránu určenou hejnům ptáků shromažďujících se v jeho blízkosti. Ono suché chřestění je zvukem kousků olova, uvězněných jako vzpomínka v jeho nitru.
Žádná jiná věc z knihovny mých rodičů se nemůže pochlubit tím, že byla střelena, opravdu žádná. Několik zbloudilých broků z boku kaholky svědčících o riziku hrozícím při lovu v tomto případě jen zvyšuje její cenu, což se nedá říci třeba o Steubenské váze, která by obdobným zásahem byla nenapravitelně znehodnocena.
Ať je jeho současná historická role jakákoli, stále se jedná o balabána, nesourodé spojení uměleckého rozmachu a chladného účelu, to vše vtělené v napětí protikladů vyřezané do dřeva. Je to jako lov samotný, spojení ukázněnosti na jedné straně a emocí na straně druhé, jejichž protiklady se jistým způsobem doplňují. Může to být těžké k pochopení, ale nepřisuzujme to selhání logiky.
Mnohé z věcí, kterými moji rodiče zaplnili svoji knihovnu, mohou dosáhnout úctyhodného stáří nebo hodnoty. Vzpomínky, se kterými se některé věci pojí, mohou být ale cennější, než je jejich skutečná hodnota. Všechny až na jednu tu spočívají v bezúčelném klidu a některé dokonce žádný účel nikdy ani neměli – s výjimkou, že pěkně vypadají.
Na kaholce pana Birdsella její účel patrný je. Účel, se kterým byla vyrobena a který nyní již neplní. Vyzařuje z ní se stejnou intenzitou, s jakou kdysi zářila hvězda Barnegatu. Stačilo by jen, aby dostala nový nátěr a mohla by hned od zítřka zase vyplout na hladinu.
