26. prosince 2013
Dopoledne patří plašení v ulicích, či spíše v parcích a na hřbitovech města Comodoro Rivadavia a snaze vybrat nějakou hotovost na další cestu. Je to sice obtížnější, než by člověk s platební kartou MasterCard předpokládal, ale nakonec něco máme. Slunce svítí, ale vítr je ledový. Když mám vyběhnout z auta, jsem vděčný za svoji softshellku.
Nějakou dobu nám trvá, než se opět vymotáváme z několika městeček na pobřeží. Pak najíždímě zpět na silnici č. 3 vedoucí dále do vnitrozemí. Vichr zprava proti nám má charakter bouře. Dá mi práci auto udržet ve svém jízdním pruhu. Obloha je zatažená a navíc místy projíždíme bílou tmou zvířeného prachu. Ve městečku Fitzroy zastavujeme pro benzín a na empanadas. Konec světa, pumpa uprostřed ničeho. Jen poletující prach a vichr hvízdající kolem reklamních cedulí. Charakter krajiny se mění. Zmizely vyšší keříky a je tu jen jednotvárná patagonská step. Už ani čimangové nebo kondoři tu nelétají. Jen občas brána vedoucí ke vzdálené farmě. Vše je za ploty. Rozlehlost zdejších farem musí být neuvěřitelná.
Pár desítek km za Fitzroyem zahlédnu letět podél silnice dva bahňáky. Zastavujeme a vystupujeme do vichru. Zprvu se nic neděje. Jsme u brány nějaké usedlosti s vyschlou ovcí bez hlavy přivázanou na plotu. Dvěstě metrů od nás poletuje tyranovec rezavočerný. Už několikrát jsem si ho dnes všimnul. Když se k němu blížíme, náhle před námi vzlétnou ti dva bahňáci. Oblétnou nás, sedají a my s nadšením hledíme na krásné kulíky tenkozobé. Jeden z nich nás nechá udělat i několik v mém případě dokumentačních fotek. Navíc kousek od nás popolétne písečník nejmenší a mizí v dáli, což je pro mě naprosto nové zvíře nové čeledi Thinocoridae.
Elegantní malý pěvec běžný na jihu Argentiny – tyranovec rezavočerný (Lessonia rufa).
Fitzroy
pozorované druhy: Lessonia rufa (pár), Thinocorus rumicivorus, Oreopholus ruficollis (2 ex.), Polyborus plancus, Pterocnemia pennata (4 ex.)
Častěji jsou teď v okolní krajině vidět nandu menší a skupinky lam guanako. Jízda proti vichru se podepisuje na spotřebě. Další zastávka pro benzín je u Tres Cerros. Nikde tu neberou kreditky, jen hotovost. Solo efectivo, no tarjeta, seňor. Naštěstí se už delší dobu pohybujeme v provinciích Chubut a Santa Cruz, což znamená, že jsou tu ceny benzínu téměř o třetinu nižší než kolem Buenos Aires. Obsluha pumpy je zachumlaná do zimních bund. Zmítají s nimi poryvy větru.
Následuje městečko Puerto San Julián, před kterým nás potkává prudký déšť, první v Argentině. Trochu Tómova plašení a končíme na mořském pobřeží s desítkami kachen vlasatých. Malí tyranovci rezavočerní tu sbírají na zemi potravu a krmí mladé. Na moři jsou i potápky velké, samec kachyně bělohlavé a pro nás nový druh, kachyně patagonská. Blíží se další přeháňka, před kterou utíkáme do auta. Po chvíli se půl nebe vyjasňuje a před námi se nad vodou klene duhový oblouk. Rychlými kroky pospíchám ke břehu, ke kterému se přiblížily potápky velké. Stačí špatně šlápnout, noha podkluzuje a já se kácím mezi bochany slanorožcem porostlého rozbrázděného mořského břehu. Mám naražený bok, dalekohled je špinavý, ale foťák držím nad sebou. Klíče od auta a doklady, co jsem měl po kapsách, sbírám v okruhu několika metrů. Potápky mezitím nevzrušeně odpluly daleko od břehu. Musela to být groteskní podívaná pro osazenstvo auta fotící si kousek ode mě duhu.
Na laguně před městem loví pětice plameňáků chilských. Znovu sprchlo, po obloze se honí mraky, ale svítí slunce.
Puerto San Julián
pozorované druhy: Podiceps major (20 ex.), Anas specularoides (150 ex.), Larus scoresbii, Nycticorax nycticorax, Lessonia rufa (8 ex.), Tachyeres patagonicus (3 ex.), Tachyeres leucocephalus (M), Phoenicopterus chilensis (5 ex.)
Je kolem deváté, ale slunce je stále poměrně vysoko na obloze. Je to tím, že stále klesáme k jihu. Okolní step je zvlněná a v nízkém slunci působí malebně. Dokonce i vítr nepatrně polevil. Tu a tam visí z mraků závoj deště. Podél krajnic silnice stojí louže. Další benzín bereme v Comandante Luis Piedrabuena. Za vesnicí přejíždíme mohutnou řeku Santa Cruz, první řeku po asi 800 km. Jsou na ní vidět labutě černokrké a pro nás další nový druh – husice magellanské s rodinkou. Zpět do auta nás zahnal ledový vítr.
Comandante Luis Piedrabuena
pozorované druhy: Cygnus melanocoryphus (20 ex.), Circus cinereus (2 ex.), Chloephaga picta (rodinka)
Pak už jen jedeme a jedeme. Slunce nízko nad obzorem mi nepříjemně svítí do očí. Zapadá až v 21:50. Do Ria Gallegos přijíždíme před půlnocí. Chvíli trvá, než se nám daří v rozlehlém městě najít ubytování. Jde o hostel (140 ARS/os.). V půl jedné tuhnu. Máme za sebou 821 km, přes 40 cm na naší mapě v měřítku 1 : 1 900 000. Stačí zavřít oči a moje centrum rovnováhy se mnou zmítá ze strany na stranu v poryvech imaginárního větru.
Z dvojice bahňáků letících podél silnice se vyklubali kulíci tenkozobí (Oreopholus ruficollis).
27. prosince 2013
Dospáváme včerejší dlouhý den v pokoji o čtyřech patrových lůžkách. Snídáme, přepisujeme data a po poledni se jde na jídlo. Prodlužuji krátké nohavice, odkládám sandály a oblékám bundu. Venku je tak 14°C, větrno a po modré obloze putují šedivé polštáře mraků. Z parného léta jsme během těch pár stovek kilometrů poskočili do podzimního počasí. Jsme teď na stejné rovnoběžce jako Praha, jen na jižní polokouli.
Jezdíme pak po městě a Tóma plaší. Je třeba nasbírat další data. Dostáváme se i k smrduté mělké laguně, kde pozorujeme jespáky tundrové, kulíky falklandské s mladými a ústřičníky žlutooké. Vítr bohužel nepolevuje ani dnes. Pár dokumentačních fotek s podporou stativu snad vyjde.
Rio Gallegos
14:10 – 15:20
pozorované druhy: Calidris fuscicollis (20 ex.), Charadrius falclandicus (4 ex.), Hamaetopus leucopodus (5 ex.), Phoenicopterus chilensis (4 ex.), Anas platalea (130 ex.)
Rio Gallegos opouštíme po silnici č. 5 na La Esperanza. Kolem silnice je stále patagonská step s občasnými keříky. Na vlhčích místech se pasou husice magellanské. Krajina se vlní a mírně stoupá. Obloha je poseta ukázkovými mraky v uspořádaných řadách. V La Esperanza dobíráme benzín a najíždíme na silnici č. 40, po které bychom pak pod horami měli putovat dlouhé kilometry k severu. Esperanzu tvoří snad jen benzinka a několik neudržovaných stavení s okolím připomínajícím smetiště.
Někde za Tres Cerritos zastavujeme vedle cesty, abychom prohlédli asi 2 km vzdálené jezero. Jsou na něm vidět koskoroby, labutě černokrké a několik plameňáků. Tómovi se zdá, že zahlédl něco, co by se mohlo podobat potápkám argentinským, jejichž populace v posledních letech poklesla o 80% a nyní jde o velice vzácný druh obývající podobná mělká stepní jezera vyšších poloh. Je sice devět večer a slunce stojí nízko nad hornatým obzorem, ale proč se neprojít. Přelézáme drátěný plot a klopýtáme rozbrázděnou stepí. Potápky u jezera bohužel nejsou, ale pozorujeme čtyři ibisy šedokřídlé, několik rodinek husic magellanských, kulíky falklandské a cestou zpět nacházíme tyranovce rezavobřichého.
Tres Cerritos
21:00 – 21:45
pozorované druhy: Neoxolmis rufiventris, Coscoroba coscoroba (3 ex.), Cygnus melanocoryphus (4 ex.), Haematopus leucopodus (4 ex.), Phoenicopterus chilensis (10 ex.), CHloephaga picta (3 páry), Charadrius falclandicus (4 ex.), Calidris fuscicolis, Theristicus melanops (4 ex.), Polyborus plancus
Za Rio Cerritos přichází zlom. Před námi terén prudce klesá v rozlehlé údolní plató řeky Rio Santa Cruz, která vytéká z jezera Lago Argentino napájeného vodou z andských ledovců a pokračuje napříč kontinentem stále na východ k pobřeží Atlantiku. Údolí je zde široké dobře 20 km a za ním se terén opět zvedá. Vsadil bych se, že zde zapracoval ledovec. Nejvýše v údolí, hned pod andskými kopci, je před námi Lago Argentino. Podél jeho jižního břehu projíždíme už potmě do El Calafate. Okraje města jsou tvořeny samostatně stojícími, většinou přízemními domky, v nichž se teď svítí. Jako bychom vjížděli do nějakého norského městečka za polárním kruhem. Tento pocit ale mizí, když vjíždíme do centra. Zde nacházíme turistické pozlátko plné kýčovitých restaurací, hotýlků a dokonce je tu i kasino. Ulice pulzují lidmi, světly, krámky… S troubením nás míjí v autech svatebčané. V zadních ulicích se nám daří objevit příjemný hostel La Ňires (330 ARS/2 osoby). Máme hlad, jdeme na večeři. Z blízkého zvenčí nenápadně vyhlížejícího domku se vyklubala příjemná restaurace. Jehněčí žebírko a rýže na houbách jsou vynikající, ale pupek je přecpaný. No snad mi to ve spánku nebude překážet.
Páry i velké skupiny husic magellanských (Chloephaga picta) se zdržovali podél říček a jezer.
28. prosince 2013
Původně jsme chtěli vyrazit brzy po ránu, ale slunce vychází už po páté a my šli spát v půl jedné. Na střechu stejně bubnuje déšť. Snídáme a zkoušíme vybrat nějakou hotovost. Daří se to jen mně. Pak najíždíme na silnici k ledovci Perito Moreno. Několikrát zastavujeme na břehu jezera Argentino. Na loukách jsou vidět čejky a ibisi šedokřídlí, kteří ráno hlasy dětských hraček pokřikovali i v městečku.
El Calafate
pozorované druhy: Anas flavirostris, Anas georgica, Chloephaga picta, Phrygilus gayi, Milvago chimago, Polyborus plancus, Sturnella loyca
Stále je zataženo a poprchává. Část jezera mizí v mlze. Situace se naštěstí rychle mění. Kroutíme se po cestě jdoucí po severním břehu jezera. Pak nás vpouští jedna uniformovaná rangerka do NP Los Glaciares. Vstupné je 130 ARS /os. Na naší straně jezera prudce vzhůru stoupají kopce, v jejichž úžlabí je starý les. Větve stromů jsou pokryty lišejníky. Vystupujeme na nejbližším odpočívadle, ke kterému les zasahuje. Hned prvním pozorovaným druhem je papoušek smaragdový. Hnízdí tu ve stromové dutině. Dalším druhem je krásný datel magellanský. Také ten právě krmí mladé. Nejběžnějším opeřencem je sice strnadec ranní (jako ostatně všude), ale ve větších počtech tu poletují také čížci vousatí, kteří připomínají ty naše. Všechno jsou to pro nás nové druhy. Jak Tóma už dříve poznamenal, areál dříve pozorovaných druhů jsme nedávno opustili. Teď nás čekají nové věci.
Další zastávka nám nabízí vyhlídku na vzdálené čelo ledovce. I tady nás čekají novinky – bylinorubec chilský, hrnčiřík ostnoocasý a zde velice běžná a elegantní elenie bělokorunkatá. Stačí, aby Tóma pustil nahrávku a noví ptáci přilétají sami. Bohužel právě mírně prší a za šera můj digitální stařík fotit neumí. Poté se přesouváme na parkoviště, odkud nás minibus bere k vyhlídkové stezce na svahu naproti ledovci. Oblačnost se trhá a ledovec září desítkami odstínů modré, zelené a tyrkysové. Čas od času se ozve hlasité praskání a dunění, ledovec puká, ulamuje se a s hřměním dopadá do mléčně modré vody jezera. Pořád musím měnit objektivy, širokáč a tele. Nakonec stejně nestíhám cvaknout krásně pózujícího tyranovce rudookého ani kondora andského přeletujícího nízko nad námi. Alespoň se kochám. Tahle návštěva stála za to. Obloha je stále čistší, ledovec září a nad námi zpívají dijuky patagonské. Teprve v pět odpoledne se vracíme k autu.
NP Perito Moreno
pozorované druhy: Campephilus magellanicus (M, juv.), Enicognathus ferrugineus (4 ex.), Carduelis barbara (50 ex.), Elaenia albiceps (30 ex.), Anairetes parulus (2 ex.), Phrygilus patagonicus (10 ex.), Xolmis pyrope, Zonotrichia capensis (60 ex.), Gallinula paraguaiae, Phytotoma rara (pár), Aphrastura spinicauda (5 ex.), Colaptes pitius (3 ex.), Vultur gryphus (2 ex.), Tachycineta lucopyga (30 ex.)
Sjíždíme z kopců. Světlo je krásné a já vybíhám udělat pár fotek krajiny. Nedaleko ode mě se motá jakýsi bahňák. Vracím se pro dlouhé sklo a dalekohled. Jsou tu písečníci nejmenší a tokají. Krása. Mělčiny jezera kolem El Calafate pulsují životem – stovky labutí, husic a bahňáků. Dál se už zdržovat nemůžeme. Tóma musí něco poplašit a navíc oba hlady šilháme.
El Calafate
vybrané druhy: Anas sibilatrix, Thinocorus rumicivorus (4 ex.)
Na zahrádce jedné hospůdky do sebe cpeme pizzu. Popíjíme pivo, děláme zápisy a přepisujeme data. Je po deváté večer. Nad námi prolétá s legračním hlasem další ibis šedokřídlý. Nemá cenu jet na noc dál. Ve včerejším hostelu Los Ňirez mají stále volný náš včerejší pokoj. Je rozhodnuto. Prospíme se a zítra vyrazíme dříve.
Čelo ledovce Perito Moreno plazící se k Lago Argentino je vyhledávanou turistickou atrakcí.
29. prosince 2013
Delší spánek je fajn. Vstávat bych mohl klidně už před šestou, ale Tóma ještě chrní, tak tomu také ještě hodinku dávám. V bance se nám daří vybrat zase nějakou hotovost, dobíráme benzín a vyjíždíme na silnici č. 40. Výhled zpět nám nabízí jezero Lago Argentino lemované kopci se zasněženými vrcholy. Z keřů pozpěvuje dijuka šedokápá. Bál jsem se, že už tento úsek silnice bude štěrkový, ale zatím svištíme po asfaltu. Tóma vedle mě louská jako obvykle dlouhé hodiny buráky ze sáčku. Je zajímavé, že vůbec nevíme, jak jsme k nim přišli. Při vypůjčení bylo auto prázdné. Někde pod Puerto Madryn jsem objevil v kufru auta dva balíky, o kterých jsem předpokládal, že patří Tómovi. Když jsem se ho zeptal, tak byl stejně překvapen jako já. Jeden balík obsahoval asi kilo pražených buráků a druhý stejné množství neloupaných. Od té doby jsme měli o zobání postaráno.
Obloha je čistě modrá a slunce pálí. Konec radosti z řízení přichází náhle a nečekaně. Těsně před Tres Lagos náhle asfalt mizí. Silnice je tu ustřižena. Zajíždíme do vesnice, kde Tóma plaší pár vrabců a zase se vracíme na cestu. Ta je značená jako objížďka a lemuje nyní mnohakilometrové úseky krásné nově budované asfaltky, která je ale pro vozidla uzavřena. Štěrk se mění v kameny. Poskakujeme s autem po hrbatém povrchu a šutry nám zlověstně duní o podvozek. Skřípu zuby a snažím se to nevnímat. Jedeme čtyřicítkou a před námi jsou stovky kilometrů. Pochybuji, že je někde nablízku benzinová pumpa. Projíždíme zvlněné prašné pláně bez vegetace. Pár keříků roste vždy jen v úžlabí větších kopečků. Jak krásně by se jelo po těch nových úsecích asfaltky. Nájezdy jsou bohužel zataraseny nahrnutou zeminou. Přesto místní s většími offroady tyto úseky využívají. To si my s Loganem dovolit nemůžeme.
Je horko. Vzduch proudí a teče nad terénem jako řeka. Souběžná asfaltka už dávno skončila. Podél cesty jsou cedule, že je v rekonstrukci. Jsou tu díry, objížďky, kameny, hrůza. Trochu se to zlepšuje před Estancií La Siberia. V dálce pod horami je vidět Lago Cardiel. Má tyrkysovou barvu a vítr na něm zvedá zpěněné vlny. V keřích u cesty se skrývá dvojice nenápadných hrnčiříků ostrozobých. Ze stepi občas vzlétne písečník nejmenší. Značení je téměř nulové. Okolní pustina nám přijde bez konce. Jsme tu zcela sami. Jen výjimečně před sebou zahlédneme oblak prachu zvedlý projíždějícím autem.
Jsme nadšeni, když po 160 km opět najíždíme na asfaltku. Je to stejně nečekané, jako když jsme z ní dopoledne sjeli. Míjíme lamy guanako a nandu menší. V desetikilometrovém úseku poletují podél krajnice tyranovci rezavobřiší. Poté náhle vjíždíme do oázy. Pole, podmáčené louky a na nich krávy a koně. Centrem je město Gobernador Gregores. Při vjezdu do města nás kontrolují policisté. Vlastně všude tady na jihu je na příjezdové i výjezdové silnici z každého většího městečka policejní hlídka. Hodinky ukazují třetí odpoledne. Máme za sebou asi 350 km. Obchody jsou zavřené. Na pumpě nám naštěstí slibují uvařit něco k snědku.
Ibis šedokřídlý (Theristicus melanopis) – pták s hlasem dětské hračky.
El Calafate – Gobernador Gregores
pozorované druhy: Asthenes pyrrholeuca (2 ex.), Neoxolmis rufiventris (15 ex.), Phrygilus gayi (6 ex.), Zonotrichia capensis (30 ex.), Lessonia rufa (20 ex.), Buteo polyosoma, Thinocorus rumicivorus (6 ex.), Polyborus plancus (2 ex.)
Návštěva benzínky se mění v tříhodinovou siestu. Teplé jídlo se tu připravuje pouze pro řidiče autobusu, ale protože nikam nespěcháme, tak nám ženské také připraví oběd. Ten sestává z bramborové kaše a přírodního řízku, který ještě daleko od talíře podkládám ubrouskem. Talíř je mu malý. Tóma cosi vědeckého smolí a já si čtu. Pak plašení, nákup zásob a odjezd. Čeká nás pár stovek kilometrů bez civilizace. Dnes to vypadá na nocleh pod širákem. Plašení spočívá v projíždění městem a hledání holubů a vrabců. Holubi jsou tu vzácní, vrabců domácích je všude spousta.
Kousek za Gobernador Gregores hrozí zase nesmyslná objížďka po kamenité cestě lemující uzavřenou asfaltku. Dva kilometry natřásání a mám toho tak akorát. Tentokrát míří na asfaltku dost divokých nájezdů, které nejsou zataraseny. Riskuji a vjíždím na uzavřenou silnice také. Cesta příjemně ubíhá. Bez problémů projíždíme 20 km až ke konci uzávěry. Teď jedeme po větru nekonečnou náhorní plošinou. Provoz je minimální. Vlastně potkáváme během příštích dvou set km jen jedno auto. Početné jsou podél plotů lamy a občas pár nandu. Pro oba druhy znamenají ploty významný problém v pohybu. Nacházíme i jednu lamu uhynulou v oplocení. Vyschlých a vybělených koster je ale více. S větrem v zádech, byť citelným, se jede dobře. Překonáváme hranici 5000 km na cestě a pokračujeme dále k severu. Novým druhem jsou káně orlí. Zatím by se naše putování mohlo jmenovat „po trojce tam a čtyřicítkou zpátky“. Silnice č. 3 a 40 tvoří osu našeho putování. Připadám si tu jako na vrcholku světa. Jen obzor je hodně daleko tvořen horami. Docela se těším na nocleh venku, i když je tam zima a funí vítr.
Před desátou musíme zastavit. Nad západním obzorem běží neuvěřitelné divadlo mraků barvených zapadajícím sluncem. O málo později přijíždíme do pidivesničky tvořené jen několika domky – Bajo Caracoles. Dokonce je tu hotýlek s volným pokojem (380 ARS/2 os.). Ubytováváme se a v krámku spojeném s hotýlkem kupujeme naše oblíbené víno značky Latitud 33. Pro dnešek jsme doma.
Bylinorubec chilský (Phytotoma rara) pozorovaný nedaleko ledovce byl novým druhem pro nás oba.
30. prosince 2013
Venku jako by panovalo naše babí léto. Slunce svítí z modré oblohy, ale fouká studený vítr z hor. Hlouček stavení uprostřed ničeho, který tvoří zdejší vesnici, čítá všeho všudy 12 obyvatel. Tóma plaší a já nacházím zemní noru kutálka obecného krmícího mladé.
Bajo Caracoles
pozorované druhy: Geositta cunicularia (rodinka), Turdus falclandii (4 ex.), Pterocnemia pennata (20 ex.), Polyborus plancus, Thinocorus rumicivorus (hlasy), Passer domesticus (20 ex.)
Odněkud z plání sem přináší vír útržky toku písečníků nejmenších. Do Perito Moreno je to 130 km. Potkáváme jen jedno auto. Krajina je členitější a místy pěkně barevná díky červené půdě. Kromě asi dvou tří zelených oáz obsazených lamami působí vyprahle a pustě. Jaký život tu asi vedli původní obyvatelé, jejichž kresby zdobí stěny jeskyně, kterou míjíme? V jeden moment prudce brzdím, abych nesrazil školku mladých nandu. Kolem poledního jsme v Perito Moreno. V místním hotýlku se vaří. Sedáme ke stolu a objednáváme. Včetně Tómova plašení tu zůstáváme asi dvě hodiny. Poté pokračujeme dál na Rio Mayo. Cesta ubíhá v poklidu až do té doby, než nás cedule s nápisem „despacio“ upozorňuje na objížďku. Příštích 45 km drkotáme podél opravované asfaltky. Kdyby se jednalo o běžně užívanou nezpevněnou cestu, tak je to v pohodě, ale tato narychlo vyhrnutá cesta pampou, kterou posypou štěrkem, stojí za to. Jednou je zasypaná valouny a auto po ní skáče jako kozel, jindy je štěrk drobnější, ale v takové vrstvě, že se auto jen bezmocně snaží vyhrabat.
V Rio Mayo už toho mám zase plný zuby. Za městem ale rekonstrukce pokračuje. Autu na těch hrbech dokonce vyskočila zařazená rychlost. Říkáme si fajn, napojíme se teď na hlavní silnici č. 20, kde snad něco podobného nehrozí. Po 50 km svižné jízdy nás ale vyděsí cedule s nápisem, že příštích 200 km silnice je v rekonstrukci. Naštěstí jsou to jen asi dva desetikilometrové úseky, ale zanadávat si musím. Ač se jedná o silnici první třídy, stejně je v dezolátním stavu. Výtluky zasahují ze stran do třetiny její šíře a na krajnicích roste vysoká tráva, jako by silnice ani nebyla používaná.
Někde za Los Tamariscos se charakter krajiny opět mění. Silnice netvoří vyvýšený násep, od něhož se na obě strany táhne nekonečná pláň. Teď máme po levici kopce a po pravici zemědělskou krajinu. V dědině Gobernador Costa dobíráme benzín. Je znát, že jsme se posunuli na sever. Slunce zapadá o půl hodiny dříve než úplně na jihu. Kocháme se nádherným západem slunce a hlavně tvary a barvami mraků. Po tmě dojíždíme do vesnice Tecka. Zde se nám daří najít ubytování za obchodem (100 ARS/os.). Červené, zápisky a do hajan.
Bahňáky mám rád a tento písečník nejmenší (Thinocorus rumicivorus) představoval zástupce pro mě zcela nové čeledi.
| předchozí část | další část |